Ptá se neslyšící: Dva neslyšící se šli bavit se svojí kamarádkou (tlumočnicí) na diskotéku v Praze. Neslyšící se při vstupu prokázali průkazem ZTP, načež byli na diskotéku vpuštěni bez placení vstupného. Kamarádka byla najednou tak trochu ve zmatku a ochrance u vstupu řekla, že je jejich tlumočnice, načež jí placení vstupného bylo také prominuto.
Dotaz: Jak lze nahlížet na takové v podstatě zneužití úlohy tlumočníka? Je jasné, že na oné diskotéce vůbec netlumočila.
Odpovídá Naďa Dingová
Tato otázka je velmi choulostivá. Pokud se někdo rozhodne být tlumočníkem pro neslyšící, není to stejná situace, jako kdyby se rozhodl být třeba asistentem prodeje nebo řezníkem. Ne, že by ostatní povolání byla méně důležitá, spíše se jedná o situaci, kdy budoucí tlumočník začíná žít určitým stylem života. Součástí tohoto životního stylu je, že je jako tlumočník nahlížen stále i mimo konkrétní tlumočnickou situaci. Neznamená to, že stále tlumočí, ale to, že by měl chovat podle etických norem neustále. Měl by je mít tzv. zaryté pod kůží.
Takový tlumočník by neměl lhát, podvádět, ale mimojiné ani využívat své profese k vlastnímu obohacení, což se v uvedeném případě událo. Přinejmenším v tom smyslu, že „tlu-močník“ nemusel platit vstupné na diskotéku. Prostředkem k tomuto manévru se mu stali samotní neslyšící a skutečnost, že se v profesním životě dostává do role tlumočníka. Je to hrubé poškození etiky, která je pro tlumočníka jedním ze základních nástrojů pro vykonávání kvalitní tlumočnické služby. Pokud se totiž tlumočník takto nečestně zachoval mimo své „tlumočnické hodiny“, je velká pravděpodobnost, že k obdobnému chování bude mít sklony i při vykonávání své profese. Důležité je zmínit také nabouranou důvěru neslyšících, kteří byli svědky popsané situace. Všem tlumočníkům doporučuji naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který zcela jistě napoví, jak se v dané situaci zachovat co nejlépe. Věřím, že by nám tento hlas nedovolil, abychom lhali, třebaže jen ochrance na diskotéce.
Ptá se neslyšící: Mají tlumočníci pojištěné ruce?
Odpovídá Helena Šebková
To je dobrá otázka. Každý profesionál by měl asi mít pojištěný „nástroj“, který je pro výkon jeho povolání nezbytný (u někoho, např. u chirurga by to byly především ruce, u jiného, třeba u modelky patrně celé tělo). U tlumočníků znakového jazyka v ČR si myslím, že to není běžná věc. Naproti tomu v zahraničí se tlumočníci mohou pojistit a pojišťují se. Nemyslím si však, že se jedná o pojištění „rukou“, záležitost tedy čistě fyzického charakteru, ale spíše o pojištění odpovědnosti za škodu. Tlumočník se při tlumočení může dopustit „přehmatu“, který má však závažné důsledky, a může být po něm vymáhána značná pokuta (hovořím opět o situaci v zahraničí), kterou uhradí právě z tohoto pojištění. Ale zpět k původní otázce – i kdyby tomu tak bylo a tlumočníci by si u nás mohli hromadně pojistit své ruce, tak nesmíme zapomínat na to, že tlumočníkova práce (stejně jako práce chirurga nebo třeba řezbáře) není jen „v rukách“. Tlumočník přece není stroj, který převádí to, co slyší (v mluveném jazyce), nebo vidí (ve znakovém jazyce) do pohybu rukou (a úst!). Pokud by se tedy tlumočník měl opravdu kvalitně pojistit, měl by si pojistit nejen ruce, ale i obličej (jaký by byl projev tlumočníka, pokud by z nějakého důvodu nemohl používat mimické svaly ani artikulaci ústy?), nohy (aby se na všechna tlumočení bez problémů dostal), trup (na němž se artikuluje řada znaků a v němž jsou uloženy téměř všechny životně důležité orgány) a především hlavu! Bez dobře fungující hlavy by totiž tlumočníkům byly zdravé ruce k ničemu.
Připojte se! Podpořte nás na Facebooku