Komunitní tlumočení pro neslyšící

Redaktorka (R): V minulých dílech, milí posluchači našeho seriálu, jsme si povídali o kulturních událostech a měli jsme možnost i přivítat naše neslyšící spoluobčany, ale měli bychom se asi vrátit k takovým těm běžnějším starostem, také tedy k běžnější práci tlumočníka, profesionála. Protože mnohem častěji určitě než koncerty, či divadelní představení, mnohem častěji musí neslyšící absolvovat návštěvy u lékaře, jednání s úřady, pracovní školení a mnohé takovéto praktické záležitosti.

Této oblasti tlumočení říkáme "komunitní tlumočení", jak jsem se tedy dozvěděla od paní Dingové, kterou opět vítám u nás ve studiu. Dobrý den

Naďa Dingová (ND): Dobrý den

R: Já jenom pro pořádek ještě přidám, že paní Dingová je tlumočníkem oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a místopředseda České komory tlumočníků znakového jazyka, a také garant celého našeho cyklu.

A teď už tedy pojďme k tomu, co je tedy tento typ tlumočení - takzvané "komunitní tlumočení" a co všechno zahrnuje. Pojďme si o tom říci tedy konkrétně.

ND: Jak už jste naznačila, tedy komunitní tlumočení je vlastně typ tlumočení, které probíhá nejčastěji někde u lékaře, nebo na úřadech, tedy v situacích, které neslyšící musí v běžném životě nějakým způsobem obstát. Takže v těchto situacích, když neslyšící jde na místo, kde tuší, že by nemusel se dorozumět, že by nemuselo dojít k úplnému porozumění, tak přizve tlumočníka. Tlumočník, tedy pro ten moment, se snaží být takovým mostem porozumění mezi právě neslyšícím a slyšícím -ať už lékařem, nebo úředníkem.

R: A kdo je tedy považován v tomto ohledu za tlumočníka?

ND: Práce tlumočníka, toho komunitního tlumočníka, je velmi náročná, protože absolvuje mnoho příjemných, nepříjemných, ale více méně i osudových životních situací společně s neslyšícím. A je velmi těžké být v té situaci jen jako tlumočník, udržet si odstup od těch problémů a nějakým způsobem si je nebrat za své. Protože takový tlumočník, který denně absolvuje hned několik podobných situací, by za chvilku pravděpodobně byl klientem nějaké psychiatrické léčebny, protože opravdu ta jednání nejsou vždy příjemná, nejsou vždy za optimálních podmínek - to známe z vlastní zkušenosti - že máme jít třeba jednou, třeba po dlouhé době někam na úřad a jsme z toho stresovaní a to ještě nemáme komunikační bariéru. Natož když tohle všechno má absolvovat neslyšící a jeden tlumočník s několika neslyšícími za den, to opravdu je už potom náročné.

R: Tak to úplně chápu. A kdo se vůbec může tlumočníkem znakového jazyka pro neslyšící, kdo se jím tedy může stát? Kdo jím může být?

ND: Já už jsem naznačila, že tato práce je velmi náročná, že jde samozřejmě o to, aby že člověk, který by rád pracoval jako komunitní tlumočník pro neslyšící, znal dobře znakový jazyk, aby dobře rozuměl neslyšícím, ale zároveň musí velmi dobře znát komunitu neslyšících jako menšinu, musí vědět jaké události v této komunitě právě proběhly, co ta komunita prožívá, o co se právě zajímá, jaké starosti řeší - to všechno pomůže pochopit potom jednání neslyšících a mnohem lépe mu to pomůže při překladu, při adekvátním překladu potom do mluveného jazyka. Je také důležité, aby takový tlumočník měl i určité osobnostní předpoklady. Je důležité aby takový člověk měl určitou schopnost empatie, a to nejenom empatie do toho neslyšícího člověka, ale především i do toho slyšícího, protože to je těžké si uvědomit, že tlumočník tam není jenom pro neslyšícího. Tlumočník není v té situaci jako asistent neslyšícího, není tam jenom jako jeho ochránce. Naopak je tam uprostřed té situace pro obě dvě strany. Je tam i pro toho slyšícího, který tlumočníka kdykoliv může použít, když potřebuje se nějakým způsobem kontaktovat s neslyšícím.

R: Možná že tohle si někdy slyšící lidé neuvědomují a mají možná tendenci to vnímat, skutečně, jak jste řekla, jako kdyby to byl asistent toho neslyšícího a jako kdyby on ho vlastně nepotřeboval - toho tlumočníka - ten slyšící. Ale je to pravda, že on tam je skutečně na polovině cesty, pro obě strany naprosto nezbytný.

ND: Určitě je to tak. A sami neslyšící říkají "No, my jsme zvyklí komunikovat se slyšícími, my si vždycky nějakou cestu najdeme, ať už je to forma nějaká písemná, nebo forma... snad někteří neslyšící jsou schopní i jako to přehrát pantomimou, co potřebují, ale to porozumění musí přijít i na druhé straně. Takže když neslyšící by přišel a použil by svůj znakový jazyk, jako svůj prostředek, tak je to právě slyšící, který nerozumí. A v ten moment je to právě slyšící strana, která potřebuje tlumočníka. Samozřejmě, že za chvilku se to obrátí, za chvilku zase slyšící když bude mluvit, tak toho tlumočníka bude potřebovat neslyšící, ale je opravdu důležité si uvědomit, že tlumočník tam není jenom jakoby asistentem, nebo pomocníkem jedné ze stran. Je tam proto, aby si obě dvě strany porozuměly.

R: A pojďme tedy se posunout v tomto směru, kde se může případný zájemce o tlumočení znakového jazyka vzdělávat? Když tedy splní ty předpoklady nezbytné, o kterých jsme mluvili.

ND: Když všechny tyto předpoklady splní, nebo si bude myslet, že je splnil, tak je fajn kontaktovat naší organizaci - Českou komoru tlumočníků znakového jazyka, která má vytvořený ucelený certifikační vzdělávací program pro tlumočníky. A kontakt je jednoduchý - najdete ho na stránkách www.cktzj.com.

R: My jsme myslím už tuto webovou adresu, tady už připomínali v úplně prvním díle, ale určitě stojí ještě za připomenutí www.cktzj.com. Je to tak?

ND: Je to přesně tak.

R: Tak aby měli případní posluchači možnost se na někoho obrátit. Bylo ještě něco důležitého, co byste k tomuto dodala?

ND: Já Myslím, že my už se můžeme jenom těšit na další posily tlumočnické, které se nám budou hlásit na kontaktu, který jsme zmínili.

R: A je tam nějaké omezení, když už jsme u tohoto tématu? Nějaké omezení věku, nebo jakékoliv jiné omezení?

ND: Já myslím, že omezení věkové nepřipadá v úvahu. Jestli o omezení, tak potom třeba fyzické. Samozřejmě my.. , pokud by někdo chtěl dělat práci tlumočníka, tak musí mít zdravé ruce.

R: Tak to je pochopitelné.

ND: Právě my jsme na to narazili několikrát, že tlumočníkem chtěl být člověk, který třeba prodělal obrnu a nebylo to možné, ale nejde o nějakou diskriminaci. Je to prostě jenom fyzická indispozice, která bohužel je bariérou pro to, aby se ten člověk mohl stát tlumočníkem do znakového jazyka.

R: Celkem pochopitelné. A když už jsme mluvili o organizacích, kam by se kdo mohl obrátit, jaké jsou ještě jiné organizace tlumočníků u nás?

ND: Jsou samozřejmě ještě další organizace tlumočníků, třeba: Organizace tlumočníků znakového jazyka, která je takovou pod organizací Svazu neslyšících a nedoslýchavých České republiky, potom je ještě Společnost tlumočníků znakového jazyka. Tyto dvě jmenované organizace nesídlí v Praze, většinou operují mimo Prahu, a to konkrétně v Brně a v Ostravě. Takže myslím si, že pro většinu zájemců o tlumočení bude pohodlnější když se nakontaktují přímo na Českou komoru tlumočníků znakového jazyka

R: Určitě.

ND: Nicméně Českou komoru tlumočníků znakového jazyka mohou využít i jako zprostředkovatele pro další tlumočnické organizace.

R: A ještě v závěru, má tlumočnická profese nějaká pravidla?

ND: No samozřejmě tlumočnická profese má pravidla. Takovým základním dokumentem, nebo souborem pravidel, je tak zvaný Etický kodex tlumočníka. A je to soubor hned asi jedenácti pravidel, která jsou na tlumočníka "ušitá", ale já myslím že je to tak široké téma, že bychom se mu mohli věnovat někdy v následujícím díle.

R: Určitě. Já s tím souhlasím. A mohu hned posluchačům slíbit, že v příštím díle řekneme posluchačům více o etickém kodexu tlumočníka znakového jazyka. Pro dnešek děkují za návštěvu u nás ve studiu paní Mgr. Nadě Dingové, tlumočníku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a místopředsedovi České komory tlumočníků znakového jazyka.

Děkuju a na shledanou

ND: Na shledanou

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho