zobrazeno: 4948x

CODA tlumočníci

zdroj: Gong 1/2007 publikováno: 27/06/2007

Gong 1/2007

V minulosti se tlumočníky pro neslyšící ve většině případů přirozeným způsobem stávali lidé, kteří byli potomky neslyšících rodičů. Dělo se tak z toho důvodu, že slyšící potomci neslyšících rodičů vyrůstají v bilingvním prostředí a osvojují si jak mluvený, tak znakový jazyk.

Tito lidé nezačínají tlumočit až po absolvování potřebných jazykových kurzů a vystudování oboru translatologie, jak je to běžné u tlumočníků jazyků mluvených. Ve skutečnosti začínají "tlumočit" již v dětství. Ve svém příspěvku bych rád přiblížil situaci právě této zvláštní skupiny tlumočníků a upozornil zde na paralely k lidem, kteří rovněž vyrůstají bilingvně a bikulturně. Přiblížím tak skupinu lidí, kteří sami na sebe nahlíží jako na jazykovou a kulturní menšinu Neslyšících. Do jaké míry si slyšící potomci neslyšících rodičů osvojí znakový jazyk rodičů? A jak se vlastně naučí mluvit? Co je vlastně mateřským jazykem těchto lidí? Patří tito lidé do jazykové a kulturní menšiny Neslyšících?

Generační přenos znakového jazyka

Slyšící potomci neslyšících rodičů si přirozenou cestou osvojují jazyk svých rodičů - český znakový jazyk. Záleží ale na rozhodnutí rodičů, zda budou se svými dětmi znakový jazyk vůbec používat. Velkou roli zde hraje statut jazyka, tedy pozice jazyka vůči jinému jazyku, v našem případě menšinové postavení českého znakového jazyka vůči většinovému jazyku českému. Historicky vzato jsou znakové jazyky poprvé v pozici, kdy je možné dokázat jejich statut jakožto přirozených jazyků, a tak je i plnohodnotně srovnat s většinovými mluvenými jazyky. To znamená, že jednotlivé národní znakové jazyky nejsou závislé na národních mluvených jazycích, a přirozeně to vyvrací i rozšířený názor, že znakový jazyk je mezinárodní. Společně s potvrzením statutu znakových jazyků jsme v současnosti svědky světového duchovního obrození skupin lidí, kteří jsou uživateli jednotlivých národních znakových jazyků a nositeli kulturních tradic spojených s těmito jazyky. Je nesporné, že neslyšící lidé, pro které je znakový jazyk v každodenní komunikaci na prvním místě, tvoří jazykovou a kulturní menšinu. Tato komunita si tvrdě obhajuje svou existenci ve většinové slyšící společnosti stejně tak jako jiné etnické menšiny. Pro úplnost je nutno zmínit, že neslyšící rodiče mají slyšící děti v 90 až 95 procentech případů. Z toho je patrné, že generační přenos znakového jazyka zde existuje pouze v omezené míře oproti jazykům mluveným.

Statut znakového jazyka

S tím vším souvisí i historie vzdělávání neslyšících lidí, tedy právě budoucích rodičů, ať již slyšících nebo neslyšících dětí. Vedle nesporného dobrodiní slyšících lidí je vzdělávání neslyšících prostoupeno diskriminačním jednáním vůči neslyšícím lidem a znakovému jazyku. Proto se tedy někdy neslyšící rodiče mohou rozhodnout, že se svými dětmi budou komunikovat mluvenou češtinou na úkor českého znakového jazyka. Zde je patrná další paralela k lidem, kteří jsou přistěhovalci v zemi, kde má jejich vlastní jazyk velmi nízký statut. U neslyšících lidí však šlo diskriminační jednání většinové společnosti tak daleko, že si mnoho neslyšících lidí vlastně statut znakového jazyka vůbec neuvědomuje a znakový jazyk považuje za něco méněcenného. To ale neznamená, že by tito lidé znakovým jazykem nekomunikovali mezi sebou. To ani není prakticky možné vzhledem k jejich hluchotě. Ale při komunikaci se slyšícími lidmi podvědomě volí statutárně výše postavenou mluvenou češtinu i přes to, že jejich hlas zní nesrozumitelně (někdy i odpudivě) a jejich schopnost odezírat mluvenou češtinu se objektivně pohybuje rovněž na hranici samotné srozumitelnosti. Výše uvedená paralela k přistěhovalcům se zde však rozchází s faktem, že přistěhovalec na rozdíl od neslyšícího člověka je schopen naučit se mluvený národní jazyk na základní úrovni v celkem v krátké době a jazyk později zvládnout i na úrovni běžné komunikace.

Slyšící potomci neslyšících rodičů tedy své dětství prožijí v rodinách, které mají stigma menšinového postavení ve většinové společnosti. A pokud rodiče jako primární dorozumívací kód se svými dětmi nezvolí český znakový jazyk (je-li to samozřejmě jejich vlastní primární kód), jsou jejich děti vystavené nebezpečí, že se znakový jazyk nenaučí v plnohodnotné podobě, jinak řečeno, že nezískají dostatečnou jazykovou a komunikační kompetenci v českém znakovém jazyce, která je nezbytná pro harmonický vztah s rodiči v jejich dětství i v jejich dospělosti. Slyšící potomci neslyšících rodičů tedy nemají problém osvojit si mluvený jazyk, který je ve většinovém postavení, ale mají problém osvojit si právě jazyk znakový. Většinou však neslyšící rodiče při komunikaci se svými slyšícími dětmi kombinují český znakový jazyk s mluvenou češtinou. Tato jazyková směs se pak může stát mateřským jazykem těchto dětí.

Příslušnost k jazykové a kulturní menšině

Ať už neslyšící rodiče zvolí pro komunikaci se svými slyšícími dětmi jakýkoliv způsob dorozumívání, je nesporné, že tito potomci patří do jazykové a kulturní menšiny Neslyšících na základě svého narození. Během dětství si do různé míry osvojují specifické rysy kultury Neslyšících a český znakový jazyk. Zároveň si osvojují kulturní normy a jazyk většinové společnosti (dle četnosti komunikačních situací s dalšími uživateli českého znakového jazyka). Jsou tedy bilingvní a bikulturní. A to podle mého názoru i v případech, že jejich neslyšící rodiče nepociťují sounáležitost s jazykovou a kulturní menšinou Neslyšících. Tito potomci mají totiž velmi podobné zkušenosti a komunikační zvyklosti jako neslyšící lidé. Za tyto zkušenosti a zvyklosti považuji: soustavné prožívání hluchoty svých rodičů a s tím spojené postoje k většinové slyšící společnosti; přirozené a bezprostřední přijmutí hluchoty svých rodičů a tak i hluchoty jiného člověka; jazykové a komunikační kompetence v českém znakovém jazyce. Tyto rysy spojují mezi sebou i slyšící potomky neslyšících rodičů, které k sobě navíc váže i skutečnost, že oni sami na rozdíl od svých rodičů slyší. Sluch a samozřejmá dovednost srozumitelně mluvit by mohly být jediné a podstatné rysy, které by slyšící potomky neslyšících rodičů od menšiny Neslyšících oddělovaly. Ale jsou tu i jejich někdy negativní postoje k českému znakovému jazyku, k neslyšícím lidem a komunitě Neslyšících. Slyšící potomci neslyšících rodičů sdílejí podobné zkušenosti s jinými slyšícími potomky neslyšících rodičů, proto mají někteří z nich potřebu setkávat se a tuto zkušenost vzájemně sdílet. Jedná se o formální i neformální sdružení lidí pod názvem CODA (Children of Deaf Adults).

Děti jako tlumočníci

Jedna z věcí, která se dnes stále považuje za samozřejmost, a proto se i běžně přehlíží, je tlumočení slyšících dětí jejich neslyšícím rodičům. Může být dítě dobrým tlumočníkem? Jak se dítě s touto prací vyrovnává? Co si dítě "odnáší" do dospělosti, když ve svém dětství "musí" rodičům tlumočit? Jak vnímají svou roli prostředníka mezi svými rodiči a světem slyšících lidí? Jaké jsou tyto zkušenosti, které odhalují životy členů jazykové a kulturní komunity Neslyšících? Jaké následky má toto "tlumočení" pro jejich dětství a dospělost? Mohou profesionální tlumočníci ovlivnit to, aby neslyšící rodiče (ne)využívali své slyšící děti k tlumočení?

I zde existuje paralela s přistěhovaleckými rodinami nebo s rodinami, v nichž je každý z rodičů uživatelem jiného jazyka. Také v těchto bilingvních a bikulturních rodinách děti automaticky přebírají roli prostředníka mezi svými rodiči a většinovou společností. Děti z přistěhovaleckých rodin však mají oproti slyšícím dětem neslyšících rodičů jednu výhodu. Rodiče těchto dětí slyší a mluvený většinový jazyk se časem na komunikační úrovni naučí.

Někteří odborníci uvádějí, že specifická role dítěte rozšiřuje jeho obzory, rozvíjí jeho komunikační schopnosti, pěstuje samostatnost, učí ho řešit různé problémy apod. Podle mého názoru tyto "výhody", které vyplývají ze situací, kdy dítě "tlumočí" svým rodičům, nevyváží ani nezlehčí skutečnost, že je tak narušován harmonický vývoj dítěte. Neslyšící rodiče a slyšící lidé přijímají tlumočení dítěte s rezervou, ale přesto je přijmou.

Psychická vybavenost tlumočícího dítěte

Dítě však není natolik psychicky, kognitivně ani jazykově vybavené a sociálně zralé, aby vzniklou situaci pochopilo a přetlumočilo (přeložilo)> obsahy sdělení. Dítě tedy během komunikace nerozumí tomu, co si dospělí sdělují, má jen zkreslený obraz těchto informací. Z hlediska profesionálního přístupu k tlumočení je zřejmé, že dítě nemůže být k průběhu komunikace neutrální. Jeho vtah k rodičům není čistě profesní. Naopak primárním zájmem dítěte je pocit bezpečí "v zajetí" psychické a existenční závislosti na svých rodičích. Dítě není schopné zprostředkovat sdělení jednoho jazyka kulturně podmíněného do sdělení druhého jazyka s adekvátním kulturním dopadem. Pro komunikanty je navíc takové tlumočení nepřesné a zavádějící, a to i v důležitých případech, kdy se má neslyšící rodič, popř. slyšící komunikant, pro něco rozhodnout. Pro dítě je toto vše psychicky velmi náročné a má z těchto situací negativní pocity. Drobná psychologická traumata vytvářejí jednu trvale nepříznivou životní atmosféru. Neboli: velká kumulace negativních pocitů a zkušeností negativně ovlivní harmonický vývoj dítěte. Narušený harmonický vývoj dítěte se v dospělosti projevuje psychickými problémy, např. ve vztahu k jeho rodičům, při výchově vlastních dětí, v komunikaci s lidmi apod. Jsou-li navíc výpovědi komunikantů emotivně laděny, dítě není schopno odlišit, komu jsou emotivní náboje určené, prostě je vztahuje k sobě a bývá z takových situací značně frustrované. Především postoje slyšících lidí k Neslyšícím a jejich omyly a předsudky spojené s chápáním hluchoty se projevují v komunikačních situacích, ve kterých je dítě jako "tlumočník" vystavováno jejich tlaku. Dítě se snaží v takových situacích své rodiče před "nedorozuměním" ochránit. Postoje rodičů dítěte nebo slyšících lidí doléhají na dítě více i z toho důvodu, že se oba komunikanti obrací na dítě jako na aktivního účastníka komunikace a zároveň jako na tlumočníka. Takové chování komunikantů do jisté míry souvisí s tím, že neví, jak vypadá komunikace prostřednictvím profesionálního tlumočníka.

Dodávám, že dítě je chráněno mezinárodně platnou Úmluvou o právech dítěte. Podle článku 32 by dítě nemělo vykonávat žádnou práci, která narušuje jeho duševní, duchovní, mravní nebo sociální rozvoj. Svými tvrzeními však neobviňuji nikoho ze zneužívání dětí! Pouze poukazuji na fakt, že je nepatřičné děti využívat v situacích, kde by bylo vhodnější využít služby profesionálního tlumočníka. Mnohdy je však tato hranice nepatrná, proto se jedná o velmi citlivé téma. Je třeba vnímat mnoho okolností, i přirozený zájem dítěte o své rodiče a jeho přirozenou snahu rodičům pomoci.

Slyšící potomci neslyšících rodičů

Jak jsem již uvedl v samotném úvodu tohoto příspěvku, tlumočníky pro neslyšící se v mnoha případech stávají právě slyšící potomci neslyšících rodičů. Tito lidé v dospělosti tedy pokračují v tom, co dělali pro své rodiče celé dětství, s tím rozdílem, že své "služby" nabízejí i dalším neslyšícím lidem. Jaká je vlastně výchozí situace tlumočníka, který má neslyšící rodiče? V čem je situace takového tlumočníka jiná než situace tlumočníka, který má slyšící rodiče? Jaké představy mají potomci neslyšících rodičů o tlumočení pro neslyšící lidi? Vykonávají tito tlumočníci svou profesi v souladu s tlumočnickým etickým kodexem? V čem se liší přístup tlumočníků, kteří mají neslyšící rodiče od přístupu tlumočníků, kteří mají rodiče slyšící?

Slyšící potomci neslyšících rodičů aktivně i pasivně ovládají znakový jazyk svých rodičů (většinou dobře rozumějí stylu znakového projevu i varietám českého znakového jazyka a nemají problém s převodem mluvené češtiny do českého znakového jazyka) a aktivně i pasivně ovládají mluvenou češtinu (většinou mají problém s adekvátním překladem z českého znakového jazyka do mluvené řeči). Tito lidé mají povědomí o rozdílnosti kultury Neslyšících od většinové kultury slyšících lidí, ale někdy neví, jak adekvátně přeložit kulturně podmíněnou informaci jednoho jazyka do jazyka druhého. S tím souvisí i to, že tito lidé nemají teoretický základ v tlumočení a například nevědí, jak mohou zajistit, aby účastníci komunikace měli přehled o tom co se říká, kdo to říká apod. Tito lidé jsou ze svého dětství zvyklí pomáhat neslyšícím lidem a přebírat jejich zodpovědnost. Proto mnohdy rozhodují za své neslyšící klienty a přesvědčují je o vhodnosti, potřebnosti nebo pravdivosti řečeného. Nebo mohou přesvědčovat slyšícího člověka o tom, že je vhodnější, když se bude obracet přímo na něj jako na tlumočníka a nebude "obtěžovat" neslyšícího člověka. V některých případech (pravděpodobně ve většině) tlumočí tito lidé neslyšícím jenom proto, že k tomu byli neprvoplánově od dětství vedeni rodiči i jejich neslyšícími přáteli, popř. organizací neslyšících nebo většinovou společností, a nerozhodli se vykonávat tuto profesi "svobodně". Jejich přístup a jednání v důsledku poškozuje komunikaci zúčastněných lidí a tím i tlumočnickou profesi obecně. Svým přístupem podle mého názoru zhoršují situaci malých slyšících dětí neslyšících rodičů, ke kterým se rodiče uchylují jako k jediné možné pomoci např. z toho důvodu, že tito "tlumočníci" nejsou schopni zachovat mlčenlivost o obsahu a výsledku tlumočeného jednání nebo že dostatečně nerespektují samostatnost a jazykové i komunikační potřeby svých klientů.

Tímto výčtem nechci nijak obecně obviňovat slyšící potomky neslyšících rodičů z toho, že svou profesi nevykonávají dobře. Na tomto místě bych naopak rád zdůraznil, že těmto lidem patří vděk neslyšících i slyšících lidí za to, že po velmi dlouhou dobu to byli často právě oni, kdo pomáhali neslyšícím lidem v naší "slyšící společnosti" žít mnohem důstojněji (odhlédnu-li od nedoslýchavých lidí a slyšících příbuzných či přátel neslyšících lidí). Rovněž bych rád zmínil, že právě slyšící potomci neslyšících rodičů budou mít vždy k této profesi blízko. A pokud si ve své dospělosti "dobrovolně" zvolí tlumočnickou profesi a budou se v této profesi soustavně vzdělávat a respektovat členy komunity Neslyšících, tak je velmi pravděpodobné, že se stanou velmi dobrými tlumočníky.

Současný trend

Lidé, kteří se v dnešní době stávají tlumočníky pro neslyšící a sami nemají neslyšící rodiče, jsou v situaci odlišné od situace slyšících potomků neslyšících rodičů. Tito lidé se musí naučit český znakový jazyk a poznat dobře komunikační normy neslyšících lidí a kulturu Neslyšících. Problém pro takového člověka však může nastat už při snaze "proniknout" do komunity Neslyšících, která je vůči slyšícím lidem uzavřená. Pro slyšící lidi je z počátku obtížné rozumět neslyšícím lidem a jejich spontánním projevům v českém znakovém jazyce a dalším jemným rozdílům jazykovým a kulturním. Později se však naučí český znakový jazyk a osvojí si komunikační normy spojené s užíváním tohoto jazyka. Pro takového tlumočníka je poté snazší jednotlivé soubory komunikačních norem od sebe oddělovat a naučit se je adekvátně používat vzhledem ke komunikačním situacím než pro tlumočníka, který si je v dětství osvojil, ale nenaučil se je vědomě přiřazovat ke konkrétním komunikačním situacím. Tlumočníci, kteří nemají neslyšící rodiče, se stanou členy komunity Neslyšících ve chvíli, kdy jsou členy komunity akceptováni. Tito lidé mohou na základě svého rozhodnutí kdykoliv z komunity Neslyšících odejít - na rozdíl od slyšících potomků neslyšících rodičů, kteří "svým způsobem" zůstávají součástí komunity Neslyšících trvale i přes to, že se s jinými neslyšícími lidmi kromě svých rodičů nestýkají. Tlumočníci, kteří nemají slyšící rodiče, se velmi obtížně ve své zkušenosti přibližují tomu, jaké to je být neslyšící a jaké to je být terčem diskriminačního jednání slyšící společnosti. Slyšící potomci neslyšících rodičů tuto zkušenost nemají, ale hluchotu svých rodičů a postoje slyšících lidí intenzivně vnímají. Právě z tohoto důvodu však patří tlumočníkům, kteří nenesou břímě svých neslyšících rodičů, velký dík za jejich nestranný náhled do problematiky komunikace neslyšícího člověka (Neslyšícího) se slyšícím člověkem a za vytvoření profesionálního přístupu k tlumočení neslyšícím lidem. Jedná se o velmi pozitivní pokrok v rámci většinové společnosti a v životě Neslyšících, protože to byla právě většinová společnost slyšících lidí, která po dlouhou dobu považovala neslyšící lidi za méněcenné. Stoupající počet profesionálních tlumočníků zajistí, aby neslyšící lidé mohli v naší společnosti dosáhnout stejných cílů jako slyšící lidé. Rovněž větší počet profesionálních tlumočníků velmi napomůže k tomu, aby nebyli k tlumočení využívány slyšící děti neslyšících rodičů. Osobně bych si přál, aby tlumočníci mající slyšící či neslyšící rodiče našli společnou cestu při dalším zajišťování profesionální úrovně tlumočnických služeb pro neslyšící. Domnívám se, že obě skupiny tlumočníků se mohou od sebe navzájem dozvědět mnoho cenného.

Karel Redlich, foto: Petr Kautský

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
10 aplikací pro rozvoj gramotnosti u dětí s poruchami sluchu
01/06/2019 - Mgr. Michaela Slussareff, Ph.D.
Být gay je těžší než být neslyšící
09/11/2018 - Michaela Pixová
Deafland III.
06/11/2018 - Česká televize
Finanční gramotnost
05/11/2018 - Česká televize
Emílie Mrzlíková
29/10/2018 - Česká televize
VOŠ tlumočnictví znakového jazyka
25/10/2018 - Česká televize
Vademecum - webová publikace pro neslyšící
20/10/2018 - Česká televize
Automatický přepis a překlad pro neslyšící
18/10/2018 - Česká televize
Diskriminace neslyšících
15/10/2018 - Česká televize
Projekt Jablíčko
12/10/2018 - Česká televize
Domov pro neslyšící seniory
04/10/2018 - Česká televize
Spolek neslyšících Plzeň podruhé
29/09/2018 - Česká televize
František Kocourek
25/09/2018 - Česká televize
Neslyšící řidičem kamionu
20/09/2018 - Česká televize
Futsal
15/09/2018 - Česká televize
Mluvící ruce 2017
10/09/2018 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Nová Vyšší odborná škola pro tlumočníky znakového jazyka
Počátky tlumočení pro neslyšící v českých zemích /2/
Počátky tlumočení pro neslyšící v českých zemích
Podle průzkumu šetří online tlumočení neslyšícím čas a nabízí jistotu a nezávislost
Nové technologie pro právní tlumočníky znakového jazyka
Chcete si na chvíli vyzkoušet, co to znamená být tlumočníkem?
Tlumočení znakového jazyka v oblasti vzdělávání - otázky a odpovědi
Neslyšící a právo na tlumočníka III
Neslyšící a právo na tlumočníka II.
Shrnutí závěrečné zprávy z výzkumu spokojenosti neslyšících klientů s tlum. službami
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Tlumočení
Neslyšící tlumočník
Když nevychovaný lékař neumí ani znak
Etický kodex tlumočníka znakového jazyka
Komunitní tlumočení pro neslyšící
Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící
Zvláštnosti tlumočení pro neslyšící
Tlumočení u soudu
Služby Centra zprotředkování tlumočníků pro neslyšící
CODA tlumočníci

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 12
celkem: 12
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Informační linky k onemocnění COVID-19 mohou p
Online doučování v českém znakovém jazyce
UčíTelka s tlumočením do ČZJ
Aktuální informace o koronaviru v ČT
Co je to koronavirus?
Přehled změn u příspěvků na kompenzační po
Festival Jeden svět bude opět přístupný pro d

RSS kanály 

[CNW:Counter]