Etický kodex tlumočníka znakového jazyka

Redaktorka (R): Milí posluchači, už víme mnohé o tlumočení do znakového jazyka, už vím mnohé o tlumočnících, jako takových. V minulém díle jsme se dotkli dokumentu, který je takovým základním dokumentem každého tlumočníka. Více o něm nám dnes, tedy o etickém kodexu tlumočníka znakového jazyka řekne pan Jiří Janeček.

Jiří Janeček (JJ): Dobrý den

JJ: Dá se říct že v současné době v České republice existuje více etických kodexů. Nicméně ty principy, těchto etických kodexů, jsou si velmi podobné.

JJ: Dobře, já bych se tedy asi nevěnoval jednotlivým bodům, ale tam nějakým způsobem bych to zhrnul. Tlumočník je vlastně osobou, která za úplatu musí převádět sdělení z výchozího jazyka do jazyka cílového. Což znamená, že tlumočník je vlastně placená profese. A to je jeden z bodů tlumočnického kodexu, který je také dosti aktuální, protože samozřejmě to neznamená, že by si neslyšící měli platit ty tlumočnické služby. Nicméně tlumočník musí dostat zaplaceno. A dá se říci, že celkem zásadní je, že tlumočník je jakýmsi mostem mezi slyšícím a neslyšícím. Což znamená, že musí jednoznačně převádět sdělení - vlastně mezi jazyky, které jsou velmi málo si podobné. A liší se i kultury jednotlivých osob, které spolu komunikují. To je celkem jakoby zásadní záležitost. Další věc je, že tlumočník musí preferovat komunikaci podle toho, co požaduje neslyšící. To znamená, že existuje více způsobů jakými lze tlumočení provádět a je důležité aby vždy se tlumočník přizpůsobil tomu danému klientovi - podle toho, jaké on má požadavky. Samozřejmě, že tlumočník musí také přijmout jen takové závazky, které jsou pro něj v té dané chvíli zvládnutelné. To znamená nejenom svými schopnostmi zvládnutelné, ale třeba i z hlediska toho, kolik času má na přípravu. To znamená, že v případě, že nebude mít možnost se připravit nějakým způsobem kvalitně, tak má právo odmítnout to tlumočení…

JJ: přesně tak. Ono občas je to tak, že klient, který si objedná, což nemusí být neslyšící klient, může to být i slyšící klient, který si objedná tlumočení, tak vlastně nedodá podklady a myslí si že tlumočník má jakoby povinnost přijít a prostě to odtlumočit. A tam je to opravdu tak, že ten tlumočník má to právo a vlastní vnitřní povinnost to udělat. Ale, zase na druhou stranu nesmí odmítnout klienta - neslyšícího - jenom z toho důvodu, že se mu třeba nelíbí, nebo z toho důvodu, že to je prostě že pocit že tohle to nepůjde dělat, protože se jedná o klienta třeba romské národnosti. Takže to je věc, kterou na druhou stranu tlumočník udělat nesmí. A musí se připravit nejenom jazykově, ale musí se připravit i z hlediska toho, co třeba bude mít na sobě, jak bude oblečen. Což odpovídá pravidlu, kdy musí tlumočník být oblečen tak, aby to bylo vhodné do dané situace. Aby byli dobře vidět tlumočníkovi ruce, to znamená aby ten projev byl co nejzřetelnější pro neslyšícího. A také musí zachovávat takzvaný "nízký profil" - což znamená, že nesmí být výraznější než neslyšící. Protože neslyšící je ten, který je v té dané situaci ta hlavní osoba a my používáme takové přirovnání, že vlastně tlumočník je tam vlastně jako vzduch. To znamená, že tam musí působit takovým způsobem, aby vlastně...

JJ: ..jako kdyby tam nebyl. Aby měli co nejvíce pocit - ty dvě osoby které spolu komunikují -že komunikují opravdu spolu. Což souvisí třeba s tím, používá první osobu při tlumočení. Takže říká "já" ale je tím myšlen neslyšící. S čím se běžně setkáváme v mluvených jazycích, nicméně ve znakovém jazyce toto ještě není zcela běžné a to hlavně vzhledem k tomu, že dříve tlumočili neslyšícím jejich děti slyšící, například. Které nemají zkušenosti s tím, jak by mělo vypadat tlumočení, takže většinou to bylo tak jako že "maminka vám chce říci" a podobně.

JJ: Přesně tak. Přesně tak. Další bod který v etickém kodexu je, nebo jeden z dalších bodů je, že tlumočník musí sledovat i vývoj své profese. To znamená není to o tom, že by ustrnul, že by si řekl "teď už jsem dostatečně dobrý, teď už se nemusím vzdělávat", ale je třeba se učit znát kulturu neslyšících, sledovat vlastně vývoj té profese, nejenom u nás, ale i v zahraničí. A doplňovat si vědomosti, které se týkají vlastně celé problematiky sluchově postižených a zvyšovat si profesionální úroveň. To je velmi zásadní a měl by, také tlumočník určitý pocit, že je hrdý na svojí profesi a že ctí tu profesi. Což se odráží třeba v tom, že spolupracuje s ostatními kolegy, že nějakým způsobem se zasazuje za kvalitu tlumočení i v případě že se netýká třeba přímo jeho osoby v dané situaci, ale právě s ohledem na to, že může připravit to prostředí, nebo tu půdu vlastně pro své kolegy, kteří přijdou po něm. Takže toto je velmi zásadní. Dalším bodem je, že obecně jak tlumočník, tak organizace pod kterou je sdružen, tak se vzájemně respektují, takže se i podporují, propagují a jeden z bodů tlumočnického kodexu je, že tlumočení zná tento kodex a dodržuje ho. Nicméně já jsem zapomněl zmínit ještě jednu věc nebo myslím že jsem zapomněl a to je to, že tlumočník je vázán mlčenlivostí…

JJ: Přesně tak, to je jedna z nejdůležitějších věcí a ta mlčenlivost se týká všeho co se dozví během tlumočení neveřejných jednání. To znamená to co se tam probíralo, ale i veškeré informace, které jenom v souvislosti s tím bylo potřeba zmínit, nebo které neslyšící musel předat a i když to bylo třeba téma, které se zabývalo chovem akvarijních rybiček a během toho zazněly prostě záležitosti, které se týkali rodného čísla neslyšícího, tak tlumočník musí dodržovat nejenom vše co se týkalo rybiček, ale i to co bylo zmíněno okolo.

JJ: Zveřejněna jsou a nejjednodušší způsob jak je nalézt je na stránkách České komory tlumočníků znakového jazyka a adresa je www.cktzj.com.

JJ: Přesně tak

JJ: Nashledanou

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho