Jsem slyšící a poměrně výřečná. Při komunikaci s úřady, lékaři a podobně se mi za můj život nestalo nic opravdu nepříjemného. Asi právě proto, že vždy, když už se k něčemu nemilému schylovalo, nebyl pro mě problém se obhájit. Nikdy jsem příliš neřešila, jak to mají v nepříjemných situacích neslyšící, ale řešit jsem to začala vloni touto dobou, kdy se na mě, jako na zástupce organizace ASNEP, obrátila jedna neslyšící paní, která zažila opravdu velice nepříjemné jednání u lékaře foniatra, kde byla se svým synem na kontrole se sluchadly.
Proč že vám to píšu? Protože je to případ opravdu zarážející a já považuji za povinnost se s vámi podělit o své zkušenosti a rovněž i o zkušenosti neslyšící paní V.S. Možná, že společně najdeme způsob, aby k takový věcem už nedocházelo.V květnu roku 2006 se se mnou spojila paní V.S., která byla velice rozrušená a z celého případu opravdu smutná. S tlumočnicí a se svými dětmi navštívila ordinaci jednoho z foniatrů, doktora P.M., kam dříve pravidelně docházela a kde jí lékař dal pro sluchadla pro syna, s nimiž ale syn od začátku nebyl spokojen. K lékaři toho dne šli proto, že synovi sluchadlo nesedělo a stále pískalo, i když jej paní V. různými způsoby fixovala.
Pan doktor P.M. se však v přítomnosti audiologické sestry Z.L. na paní V.S. nepříjemně utrhl a vysvětloval pískání sluchadla její neschopností. Neurvale jí dával za vinu problémy se sluchadlem. Audiologická sestra Z.L. paní V. hrubě vynadala za to, že se o sluchadlo určitě špatně stará, že jej špatně fixuje. Přistupovala k ní, podle slov paní V., velmi arogantně. Za nepřítomnosti klientky v ordinaci, kdy odešla s druhým synem na WC, násilím nasazovali malému synkovi paní V. sluchadlo. Dítě z toho bylo v šoku a rozplakalo se.
V ordinaci celé jednání tlumočila tlumočnice českého znakového jazyka, paní V. tedy byla v obraze a rozuměla všemu. Tlumočník je přece od toho, aby překládal vše, co se kolem něj děje tak, aby neslyšící 100% rozuměl a naprosto nic mu neuteklo, stejně tak jako nám slyšícím.
Lékař P.M. a pravděpodobně ani audiologická sestra Z.L. si neuvědomili, že tlumočnice překládá vše, co bylo v místnosti řečeno. O Paní V. stále hovořili jako o třetí osobě, jako kdyby nebyla vůbec přítomna. Až po upozornění tlumočníka, že tlumočí vše, co je v místnosti řečeno, se jejich hrubé zacházení zmírnilo.
Tímto pro zdravotnický personál opravdu zajímavým chováním pravděpodobně chtěli skrýt chybu, že sluchadlo nebylo dobře zhotoveno. Paní V. po tomto zážitku samozřejmě navštívila jiného lékaře a sluchadlo bylo upraveno. Nyní jsou s ním prý minimální starosti. Je jasné, že lékař při zhotovování sluchadla může udělat chybu a sluchadlo pak dobře nesedí, obzvlášť u malých dětí je to jistě obtížné. To však může následně napravit a nechovat se k pacientům tímto způsobem.
Paní V. se mi svěřila, že chování sestry a lékaře se jí opravdu dotklo, usilovala o to, aby její děti měly co nejlepší audiologickou péči a jejich sluch se rozvinul v co největší možné míře a měly tak větší možnost se integrovat do slyšící společnosti.
Po tomto vyprávění jsem se rozhodla, že za paní V. podám stížnost na Českou lékařskou komoru – Revizní komisi OS ČLK. Tak jsem i učinila.
Delší dobu se nic nedělo, sem tam mi někdo z lékařské komory zaslal e-mail s nějakými informacemi, jak se věc dále vyvíjí. Téměř po devíti měsících se komise ozvala, že by nás rádi všechny pozvali na schůzku, protože se v tomto případě jedná o tvrzení proti tvrzení a je lepší to slyšet přímo od lidí, kterých se to týká. Pozvání jsme přijaly, ač nám bylo jasné, že se asi mnoho nestane. Ale paní V. chtěla svůj názor obhájit a já jsem jí chtěla podpořit. Spolu s námi šla také jako svědek paní tlumočnice, která tlumočila v den, kdy se vše stalo. Od České komory tlumočníků znakového jazyka, které je členkou, jí bylo povoleno vystoupit z role tlumočníka a v případu svědčit, protože se jednalo o zcela mimořádnou situaci. Jinak se tlumočník pochopitelně nesmí vyjadřovat k tomu, co tlumočil.
Na setkání nás přivítala čtyřčlenná komise, dva mladí lékaři, starší lékař-předseda komise a ještě jedna starší lékařka. Paní V. začala vyprávět svůj příběh. Do českého jazyka jí tlumočila tlumočnice, kterou jsme na jednání přizvali. I když to bylo již mnoho měsíců po události, stále to bylo velice emotivní a nepříjemné se k události zpětně vracet.
Potom vyprávěla tlumočnice, jak to vypadlo z jejího pohledu. Statečně se bránila slzám, protože i v ní minulá situace zanechala velice nepříjemné stopy.
Komise kladla paní V. různé otázky, mimo jiné se také ptali, proč nedala synům kochleární implantát. Paní V.S. vysvětlila, že zvažovala všechna pro a proti a nakonec se rozhodla pro nejkvalitnější sluchadla pro své syny. Lékaři se dále ptali, zda jí bylo dostatečně vysvětleno ze strany lékaře P.M., na kterého směřuje stížnost, vše o kochleárním implantátu. Když paní V. vysvětlovala dále, náhle se diskuze přesunula na zkoumání toho, jak je možné, že děti paní V.S. nejsou implantované, když je kochleární implantát prokazatelný lék na hluchotu. Ano, čtete správně. Lék. Bylo jasné, že starší dva lékaři z komise jsou na straně implantací a paní V., pokud ji odmítá, je vlastně nějaký exot. Oba byli velice nepříjemní a zvyšovali hlas. Dva mladí lékaři se naopak snažili náš problém pochopit a vyřešit jej. To bylo patrné po pár minutách.
Na závěr nám bylo nabídnuto, že svůj názor můžeme konfrontovat s lékařem P.M., který je ve vedlejší místnosti přítomen, ale to jsme všechny odmítly. Bylo by to jen další jitření ran.
Až téměř po dvou měsících nám přišlo rozhodnutí, že komise nemůže v tomto případě nic udělat, protože se jedná o již zmíněné tvrzení proti tvrzení. Lékař P.M. se sestrou Z.L., před komisí samozřejmě své jednání popřeli.
A co z toho, milí čtenáři, vyplývá? Že je vše zbytečné, marné a nemá to smysl? Ba ne. I když tentokrát situace nedopadla ve prospěch paní V., které si nesmírně vážím za to, že sebrala odvahu a stížnost podala, nesmíme to vzdávat. Vím totiž, že toto není jediný případ špatného chování lékaře k neslyšícímu pacientovi. Bohužel, pověst je špatná zejména u foniatrů. Považte, pracuji-li mnoho let jako foniatr a neumím ani znak, natož neznám-li správný způsob, jak komunikovat s neslyšícím, není to trochu divné?
Jako zástupce organizace ASNEP vám slibuji, že pokud se na mne obrátíte s podobným zážitkem, udělám maximum pro to, aby si komise, ale i lékaři obecně konečně uvědomili, že nejsou vševědoucí a že není možné s pacienty takto zacházet. Nemůžeme již dále přivírat oči nad tím, že lékaři často jednají se svými neslyšícími pacienty jako s méněcennými. To si lékař k žádnému pacientovi dovolit nesmí. Od vzdělaných lidí, jakými lékaři jsou, bych toto opravdu nečekala. Sama sice nemám jméno obsekané tituly, ale opravdu se dokážu pozastavit a zamyslet nad tím, zda někde nedělám chybu. Je třeba přemýšlet o potřebách druhých a také o tom, jak se člověku, zde míním neslyšícímu, co nejlépe přizpůsobím, aby vše proběhlo na úrovni hodné každého člověka a bez problémů.
Za sebe vám mohu slíbit, že se budu snažit něco s tímto problémem udělat a bude-li někdo chtít, neváhejte se na ASNEP obrátit. Je naší povinností hájit vaše práva a zájmy. Pokud se chcete o své příběhy podobného druhu podělit i se čtenáři GONGu, rádi vaše reakce otiskneme. Věřím, že se náš časopis dostane i do rukou lékařů foniatrů a pomůže tak zlepšit přístup k pacientům, zejména k těm neslyšícím, o které mi jde. Nerada bych se tímto článkem dotkla lékařů, kteří mají srdce na dlani a chovají se za všech okolností profesionálně, snad je jasné, že těch se to netýká.
Připojte se! 