Česká komora tlumočníků znakového jazyka pořádala v sobotu 25. února další ze svých seminářů v rámci Certifikačního vzdělávacího programu. Seminář nazvaný Problematika dětí neslyšících rodičů - CODA vedli Mgr. Radka Horáková a Bc. Karel Redlich. V Pevnosti se sešlo dvanáct slyšících i neslyšících účastníků, do znakového jazyka tlumočily Naďa Dingová s Gabrielou Houdkovou.
CODA (Children Of Deaf Adults) je označení pro slyšící děti neslyšících rodičů. Takových dětí není málo, 90 až 95 procent neslyšících má slyšící děti. Slyšící děti neslyšících rodičů jsou specifickou skupinou, která vyrůstá ve dvou světech - ve světě neslyšících a ve světě slyšících. Často jsou tyto děti bilingvální, doma komunikují ve znakovém jazyce a mimo domov v českém jazyce. Téměř všechny CODA děti mají zkušenost s tlumočením pro své rodiče, někteří z nich se v dospělosti stanou profesionálními tlumočníky.
Oba přednášející problematiku CODA dobře znají, neboť mají neslyšící rodiče. Velký prostor semináře byl věnován jejich vlastním zkušenostem, které nás posluchače zajímaly asi nejvíc. Radka Horáková vystudovala speciální pedagogiku a je zaměstnána ve středisku Teiresiás na Masarykově univerzitě v Brně. Karel Redlich je absolventem oboru čeština v komunikaci neslyšících. Jeho bakalářská práce má název Slyšící dítě hluchých rodičů a je první ucelenou prací s problematikou CODA u nás. Karel Redlich pracuje jako tlumočník na Karlovarsku.
Pro malé děti je přirozené, že rodiče doma komunikují ve znacích. Děti jim rozumí a znakový jazyk je jejich druhým nebo i prvním jazykem. Rodiče se nemusí obávat, že by se děti nenaučily mluvit. Pokud jsou v kontaktu se slyšícími příbuznými (hlavně prarodiči), naučí se mluvit bez problémů. Kontakt se slyšícími jim zprostředkovává i školka, později škola. Proto je chybou, když se neslyšící rodiče v dobré víře snaží na své děti za každou cenu mluvit. Důležitější je, aby jejich komunikace byla přirozená a plnohodnotná. Jestliže děti umí ukazovat, je jim svět neslyšících otevřený.
Ve školce nebo ve škole si děti většinou uvědomí, že jejich rodiče jsou trochu jiní než ostatní. Ve škole je hluk, doma ticho. Radka i Karel uváděli, že když přišli ze školy, doma to ticho přímo cítili. Podle čeho bychom mohli třeba ve škole poznat dítě neslyšících rodičů? CODA děti víc vyžadují oční kontakt, jsou zvyklé při komunikaci sledovat druhého. Víc se dotýkají druhých a mohou být překvapené, že to někomu není příjemné. Na začátku mohou mít problémy v českém jazyce jako je rozlišování tykání a vykání nebo se zeptají: "Kdy oběd?" místo "Kdy bude oběd?". CODA děti se mohou v třídním kolektivu cítit jako menšina. Není výjimkou, že se za své rodiče stydí. A co je ještě štve? A*1/2e nemohou na rodiče zavolat.
Karel vyprávěl, jak jednou zapomněl klíče a nemohl se dozvonit domů. Vyřešil to tak, že zazvonil u sousedů o patro výš. Přivázal na provázek pantofli a provázek spustil z okna dolů. Jeho otec zaregistroval houpající se pantofli za oknem a šel otevřít dveře. Dnes to mají neslyšící rodiče i jejich slyšící děti díky mobilům a další moderní technice mnohem jednodušší.
Seminář zpestřily praktické úkoly, kdy jsme se rozdělili do skupinek. Každá 
skupinka si vylosovala papírky s různými situacemi s tlumočením dětí svým neslyšícím rodičům. Jak byste vyřešili například situaci na rodinné oslavě, kde jsou slyšící příbuzní, neslyšící rodiče a jejich malé slyšící děti? Mají děti tlumočit? Nebo matka jde k ženskému lékaři, doprovází ji dospělý syn. Půjde s ní dovnitř a bude tlumočit nebo to vyřeší jiným způsobem? Matka na třídních schůzkách nerozumí paní učitelce. Požádá o pomoc své dítě? Vyřešit podobné situace není vždy jednoduché. Pro rodiče bývá často nejjednodušší, nejrychlejší a pohodlné, když jim tlumočí děti. Někdy nic jiného ani nezbývá. Měli by si však uvědomit, že dítě není natolik zralé, aby zvládlo tlumočit různé situace, jimž ani nerozumí. Jestliže musí dítě tlumočit projev plný zloby nebo vzteku, může si tento vztek vztahovat na sebe. Podobné špatné zkušenosti a přetěžování na něm mohou zanechat negativní stopy. Proto by si rodiče měli objednávat profesionálního tlumočníka.
Seminář byl velmi zajímavý. Na hodně témat a diskuzi se ani nedostalo. Všichni účastníci odcházeli domů s pocitem příjemně i užitečně stráveného dne. Podobných seminářů by mohlo být více. Domnívám se, že problematika CODA, poměrně velké skupiny lidí se specifickými zkušenostmi a problémy, je u nás stále na okraji zájmu. Ještě stále nejsou žádnou vzácností případy, kdy si slyšící prarodiče k sobě vezmou slyšící vnouče a vychovávají ho sami. V dobré víře, že je to pro vývoj dítěte nejlepší. A rodiče, kteří sami strávili dětství v internátě, to berou za samozřejmost. Není to smutné?
V mnoha zemích jsou organizace CODA, které sdružují děti neslyšících rodičů (většinou již dospělé). Jejich cílem je podpora dvojjazyčnosti a kultury neslyšících u CODA dětí, výměna jejich zkušeností a vzájemné kontakty. Většina těchto organizací nabízí poradenství pro neslyšící rodiče se slyšícími dětmi. I na Gallaudetově univerzitě je oddělení, které se zabývá výzkumem CODA. V roce 2007 se bude ve A* panělsku konat velká mezinárodní konference o problematice CODA.
Připojte se! 