Tlumočnická profese a neslyšící děti

Možná jste už někdy přemýšleli o tématu tohoto článku, možná v souvislosti s tlumočením pro děti řešíte konkrétní situace, kladete si různé otázky. Pojďme se nad tím vším nyní zamyslet společně s Radkou Myslivečkovou a Irenou Pešoutovou, které jsou autorkami publikace a DVD Tlumočnická profese a neslyšící děti. Publikace i DVD vznikají v rámci projektu České komory tlumočníků znakového jazyka (Komora) „Vyškolení lektorů a vytvoření výukových materiálů pro tlumočníky znakového jazyka, transliterátory znakované češtiny a vizualizátory mluvené češtiny“. Projekt je podpořen z programu Jednotný programový dokument pro Cíl 3 regionu NUTS 2 hlavní město Praha, jenž je financován z Evropského sociálního fondu České republiky a z národních veřejných zdrojů státního rozpočtu a rozpočtu hlavního města Prahy.Ukončení projektu je plánováno na 28.2.2008. Dvouletá práce projektového týmu a jejich spolupracovníků bude korunována vytištěním 85 materiálů (50 tištěných publikací a 35 DVD programů). Všechny materiály budou k dispozici všem zájemcům v archívu Komory.

otázky, na které jsme hledali odpověď

• Je rozdíl mezi tlumočením pro dospělé a pro děti? Jaký a proč?
• V jakých situacích se děti mohou setkávat s tlumočením, kdy a kde mohou využívat tlumočnické služby?
• Mají děti dost informací o tlumočení a využívání tlumočnických služeb? Jak by mohly takové informace získávat?
• Jakým způsobem lze předávat dětem informace o tlumočení?
• Tlumočení ve vztahu k dětem se obvykle týká i rodičů – mají rodiče dost informací, vědí si s tlumočníkem rady?
• A jak vypadá situace ve školách?
• Jak je tlumočení pro nedospělé klienty ošetřeno legislativně?
• Co by měl znát a umět tlumočník, který tlumočí neslyšícím dětem?

Vycházeli jsme především ze zkušeností a názorů osob, kterých se naše téma různým způsobem týká – neslyšících i slyšících, dětí, dospívajících i dospělých, tlumočníků, rodičů, učitelů a dalších. Ať už je vaše role jakákoliv, vždy mějte na paměti, že neslyšící dítě je na prvním místě dítě, se všemi specifiky, radostmi i starostmi „nedospělého“ věku. A zároveň i dítě už je samostatná osobnost, která si zaslouží úctu a pozorné jednání. Využívání tlumočnických služeb pro dítě i pro kohokoliv jiného není projevem nesamostatnosti, ale naopak, je to projev respektu i pochopení a také zodpovědného přístupu k dítěti a ke komunikaci s ním. To nejdůležitější však nelze vyčíst z žádné knížky, ani vyhledat na internetu: tlumočení pro děti předpokládá kromě zvládnutí „profesionální“ stránky věci hlavně motivaci – kladný přístup k dětem obecně.

současná situace

I ti dospělí neslyšící, kteří jsou dnes aktivními klienty tlumočnických služeb, uvádějí, že se s tlumočením během svého dětství a dospívání setkali spíše málokdy (obvykle prostřednictvím neslyšících rodičů). První vlastní zkušenosti s tlumočníkem získávali až v dospělosti. Bohužel lze jen konstatovat, že to souvisí s celkovou situací v ČR před rokem 1989. Vzrůstající využívání tlumočnických služeb lze zaznamenat především od vzniku Centra pro zprostředkování tlumočníků (CZTN, Centrum) v roce 2003.

Dalo by se předpokládat, že v současnosti už neslyšící děti vyrůstají v jiných podmínkách, a tím pádem budou i jejich znalosti a zkušenosti (nejen) v oblasti tlumočení jiné – lepší. Výsledky průzkumu České komory tlumočníků znakového jazyka z roku 2003 však ukázaly, že neslyšící děti, respektive dospívající mladí lidé na konci základní školy (tj. ve věku 16 i více let) mají minimální nebo velmi zkreslenou představu o práci tlumočníka a o využívání tlumočnických služeb. Někteří mladí neslyšící se o tlumočení dozvídají na střední škole, někteří ještě později – při nástupu na vysokou školu nebo do zaměstnání.

Na základě zjištění, že neslyšícím dětem i dospívajícím chybí tolik potřebná zkušenost s tlumočením, vznikl projekt „Tlumočník očima neslyšícího dítěte“ (T. O. N. D. neboli TONDa), který od roku 2003 realizuje Komora ve školách pro sluchově postižené v ČR. TONDa má podobu několikahodinového interaktivního programu, během kterého se děti dozvídají a osvojují si základní informace o tlumočení (o projektu více v Info-Zpravodaji 4/2003 – pozn.red.). Náš materiál ve své podstatě vychází z projektu TONDa, lze říci, že je jeho podrobným rozpracováním a rozšířením. Zaměřily jsme se především na to, v jakých krocích se neslyšící dítě může postupně seznamovat s tlumočením, a jaké základní informace by se mělo dozvědět (přinejmenším) před ukončením povinné školní docházky. Veškeré informace jsou využitelné také pro rodiče a učitele a samozřejmě pro tlumočníky či studenty tlumočení a příbuzných oborů. Teoretický základ a podrobnější informace jsou soustředěny v publikaci, těžištěm DVD jsou ukázky, úkoly a otázky k zamyšlení.

jak postupovat při předávání informací o tlumočení dětem

Přesný věk, kdy dítě seznámit s tlumočením, a při jaké příležitosti, víceméně není možné přesně určit a ani ji nelze nějak oficiálně stanovit, koneckonců by to bylo zbytečné. Jisté je, že dostat spolu s občanským průkazem brožurku „Tlumočník do kapsy“ je zbytečně pozdě. Nejvíce se děti naučí, když se neučí. To znamená, že dříve, než začneme dětem cokoliv vysvětlovat a učit je to, mohou vše vnímat jako přirozenou součást života. Dříve, než děti samy začnou využívat tlumočníka, a také dříve, než začnou cíleně poznávat všechna pravidla atd., mohou znát tlumočníka jako běžnou součást života svých rodičů.

Je celkem přirozené, že děti neslyšících rodičů se s tlumočníkem setkávají pravděpodobně častěji, ale i neslyšící děti slyšících rodičů mají různé příležitosti vidět a zažít situace, kdy je přítomen tlumočník: důležité je, aby děti s rodiči navštěvovaly různé kulturní a společenské akce neslyšících (samozřejmě pokud jsou určeny i pro děti), programy pro rodiče s dětmi atp. Logicky dalším krokem je průběžné a přirozené vysvětlování, odpovídání na dětské otázky: „Kdo je ten pán, co chvíli znakuje a chvíli mluví?“ „A proč nemá taky kostým, když je karneval?“ Už poměrně malým dětem v předškolním věku lze vysvětlit, že „ten pán“ pracuje jako tlumočník, to znamená, že umí dobře znakovat a také slyší a mluví, a tak překládá, co kdo říká. (Samozřejmě hodně záleží na tom, na jaké komunikační úrovni dítě je).

Přibližně od počátku základní školy lze dětem informace o tlumočení předávat cíleně, po částech, v postupných krocích. Děti by se měly postupně seznámit s následujícími informacemi:

Kdo je tlumočník a co dělá?

• Tlumočník je určitá role (jako je máma, učitel, doktor, kuchařka atd.)
• Tlumočník je povolání-práce.
• Tlumočník je slyšící (nebo nedoslýchavý) – slyší a mluví a také umí dobře znakovat
• Informaci říká mluvčí, tlumočník „pouze“ překládá.

Kdy a kde může být tlumočník?

Některé příklady situací, kdy neslyšící dítě nebo dospívající může používat tlumočníka:

• kulturní akce (divadlo, různé akce a programy pro děti)
• přednášky, exkurze, besedy, výukové programy...
• rodinná a společenská událost (oslava narozenin, svatba, pohřeb, kostel…)
• sport, zájmová aktivita (sportovní nebo skautský apod. oddíl, zájmové kroužky, soutěže, závody, utkání)
• kurzy, např. autoškola, kurz první pomoci...
• doktor, psycholog
• úřady a instituce (vyřizování občanského průkazu, policie, soud...)

Jak je to s tlumočením ve škole?

Tlumočník na základní škole pro sluchově postižené obvykle netlumočí přímo ve vyučování, předpokládejme, že vyučování probíhá takovým způsobem, že tlumočník není potřeba. (Jiná je situace na středních školách, kde je jednak jiný typ výuky, jednak přeci jen starší studenti.) Náplň práce tlumočníka ve škole může být různorodá a velmi bohatá – tlumočení speciálních akcí, jako jsou např. sportovní hry, zahradní slavnost, tlumočení v divadle, tlumočení pro neslyšící učitele a rodiče atp. Jedním z tlumočníkových úkolů také může být i předávání informací o tlumočení dětem i dospělým.

Pokud je neslyšící (tj. sluchově postižené) dítě integrované v běžné škole pro slyšící, může mít v rámci integrace a individuálního plánu asistenta. Ve škole mohou pracovat dva druhy asistentů – osobní asistent (nejčastěji pro tělesně handicapované žáky) a asistent pedagoga (např. pro neslyšící žáky). Pracovní náplní pedagogického asistenta může být mimo jiné tlumočení pro neslyšícího žáka. Asistent pedagoga je zaměstnanec školy, veškeré administrativní náležitosti jsou tedy úkolem a starostí školy. Rodiče a dítě i škola mohou v průběhu integrace (s asistentem i bez asistenta) využívat poradenských a jiných služeb Speciálně pedagogického centra nebo Střediska rané péče.

Jak lze zařídit tlumočníka?

Od roku 2003 existuje v ČR Centrum pro zprostředkování tlumočnických služeb, díky němuž si neslyšící mohou tlumočníka objednat, jednoduše vyřídit veškeré formality, a Centrum také většinu obvyklých tlumočnických služeb proplácí. Tlumočníka si mohou objednávat neslyšící děti či dospívající sami, není potřeba souhlas rodičů ani žádné jiné speciální potvrzení.

Pravidla tlumočení a tlumočník-profesionál vs. tlumočník-laik

Důležitou součástí „informačního balíčku“ o tlumočení jsou pravidla tlumočení – etický kodex tlumočníků. Děti by se s ním určitě měly seznámit, nebo ještě lépe seznamovat průběžně v nějakém delším časovém úseku, s možností debaty, aktivního osvojování a procvičování, opakování (etický kodex jsme otiskli v Info-Zpravodaji 4/2006 – pozn.red.). V našem materiálu nabízíme pro inspiraci i přímé využití zpracovaný ucelený projekt „Kodex-aktivně pro děti“.

Jak je to ale s platností a dodržováním kodexu při tlumočení pro děti? Tlumočnická situace v případě, že klienty jsou děti, je v mnohém odlišná od běžného tlumočení pro dospělé. To však neznamená, že tlumočení je nějakým způsobem zjednodušené a tlumočník může opustit veškerá pravidla. Naopak, celá situace na tlumočníka klade svým způsobem větší nároky. Tlumočník by měl být v přístupu k dítěti i k tlumočené situaci empatický a na základě takového citlivého, ale stále zodpovědného přístupu by měl umět přizpůsobit své chování konkrétní situaci.

Děti by také měly umět porovnat rozdíl mezi profesionálním a laickým tlumočením, měly by se samy umět rozhodnout, kdy jim postačuje laické tlumočení např. od kamaráda nebo od rodičů, a kdy je lepší tlumočník profesionál, a proč. Stejně tak rodiče a učitelé by měli poznat a ocenit výhody tlumočníka profesionála – např. tu výhodu, že nemusejí vždy a všude fungovat v dvojroli rodiče (učitele) i tlumočníka.

Tlumočení pro děti

Tlumočení pro děti má mnohá specifika, která nemusejí znát dětští klienti, ale měl by je znát dobrý tlumočník. Jsou to jednak jazyková specifika dětské komunikace – úprava projevu dospělého směrem k dítěti (pomalejší tempo, využití prostoru, výraznější artikulace), užití dětských, rodinných nebo školních znaků, neosvojená některá komunikační pravidla u dětí, dítě nemusí být rodilý mluvčí znakového jazyka atp. Pak jsou to situační specifika – nepozornost dítěte, dítě nemusí být zvyklé na tlumočení, tlumočník je pro ně cizí, nebo naopak dobře známá osoba atp.

Na závěr můžeme jen dodat, či spíše zopakovat, co bylo řečeno v úvodu a co je hlavní myšlenkou celého našeho materiálu: Tlumočník, který tlumočí dětem a dospívajícím, má profesionální přístup jednak k tlumočení samotnému, jednak ke svým nedospělým klientům. A profesionální přístup k neslyšícím dětem znamená především kladný přístup k dětem obecně. Přejeme vám hodně radosti a příjemných zážitků při výkonu tlumočnické profese mezi dětmi:-)

Příklad hry z projektu „Kodex-aktivně pro děti“:

Vysvětlení bodu Etického kodexu pro tlumočníky „Tlumočník přenáší stejné informace. Nesmí nic přidávat nebo ubírat“

Publikace a DVD bude společně s ostatními materiály k dispozici od března 2008 v České komoře tlumočníků znakového jazyka nebo v Informačním centru o hluchotě Federace rodičů a přátel sluchově postižených.