Velký tlumočník

 Tento článek má
   více stran:


  » Tlumočení slyší...
  » Výchozí postaven�...
  » Představy slyšíc...
  » Profesionální tlu...
  » Učení se ČZJ a v...
  » Zajištění tlumo�...

Liší se výchozí postavení tlumočníka, který má hluché rodiče od postavení tlumočníka, který hluché rodiče nemá? Pokud ano, tak v čem?

"Podle mě, a praxe u nás to potvrzuje, tlumočníci na špičkové úrovni pocházejí z rodin neslyšících. Ale samozřejmě se na tuto úroveň mohou vypracovat i tlumočníci, kteří nemají neslyšící ve svém blízkém okolí. Myslím ale, že jejich výchozí pozice je těžší." (Č)

Výchozí postavení člověka, kterého vychovali hluší rodiče, není zas tak snadné, jak se může zdát, a to hned z několika důvodů. Nejprve dítě zastává své hluché rodiče v situacích, kde je slyšící člověk může považovat za hloupé či je nahlížet jinak "zatemněným" způsobem. (Např. termín Psaná čeština českých neslyšících lidí nebo podkapitola Uvědomování si jinakosti) Tento ochranářský postoj u nich přetrvá až do dospělosti a promítne se v přístupu k jiným hluchým (neslyšícím) lidem. Pro "dospělého tlumočníka" je  snaha pomoci těmto lidem při domáhání jejich práv velkou výzvou.² Tlumočník však musí být během tlumočení neutrální ke komunikantům i k obsahům toho, co tlumočí. Pokud se cítí loajální k někomu během tlumočení, musí tyto pocity oddělit od tlumočení. (Srov. Metzger 2002, s. 3) Slyšící potomek hluchých rodičů nemá odstup od vzniklé komunikační situace a navyklým způsobem se snaží (podvědomě) situaci pro komunikanty usnadnit. Tito "tlumočníci" tedy mnohdy neslyšícího člověka ochraňují a ani neslyšící lidé takového tlumočníka nemusejí tolik respektovat. (Srov. Tarcsiová, 2002, s. 42-43)

"(Je důležité) Aby jim (neslyšícím lidem tlumočník) vysvětlil, o co vlastně jde, aby ty lidi pochopili tu situaci, do jaké se dostali, a prostě když potřebují něco vyřídit, tak jakým způsobem, a tak." (R)

"Jsou situace, kdy by člověk neslyšícímu rád pomohl, ale musí zachovat objektivitu." (Č)

S takovým jednáním např. může souviset i to, že tlumočník se v dětství často styděl za své rodiče (vzorce chování se liší napříč menšinovými a většinovými kulturami), a proto měl potřebu vysvětlovat slyšícím lidem veřejné vystupování svých rodičů a uvést tak jejich jednání na "pravou míru". V podobných případech se snažil maskovat svým vystupováním neznalost a nebo neslušnost svých rodičů. Takový "tlumočník" proto za neslyšícího člověka může jednat, dokonce i rozhodovat. V komunikační situaci tak neslyšícího člověka zcela zastoupí. Slyšící komunikant se proto se svými dotazy obrací přímo na "tlumočníka" (rozumějme přímo k jeho osobě) a čeká od něho odpovědi. To jistě souvisí i s tím, že veřejnost není na profesionální tlumočení navyklá.

"Lidi mě brali jako tlumočníka, víc mluvili na mě. Máma jim (přitom) třeba i rozuměla, co říkali." (R)

Tento způsob komunikace podporuje stejně i neslyšící komunikant, pověřuje-li tlumočníka takovými úkony, aby pro něho komunikace se slyšícím člověkem byla "snesitelnější", tedy často co nejkratší (viz termín tlumočení). K tomu se vyjadřuje i L. Ubár (2002 s. 35, 36): "Takýto tlmočník je pre nepočujúcich všestranný pomocník, často 'najbližší dôverník' a často, žiaľ, aj 'sluha', ba až tzv. 'dievča pre všetko'." Neslyšící komunikant je ale paradoxně v takové situaci až třetí osobou, ke které se slyšící komunikant a tlumočník ("pomocník") obrací. A často je to jen tehdy, když potřebují získat od neslyšícího nějakou informaci nebo rozhodnutí. Celé jednání proto "diriguje" tlumočník a neslyšícímu komunikantu po jeho skončení oznámí, jak dopadlo, co je potřeba ještě udělat apod. (Srov. Šmehilová 2002, s. 63-64)

"Když to byly hodně důležitý věci a bylo nutný odpovědět, no tak jsem to tlumočila hned, ale pokud nechtěli hnedka nějakou reakci od nás, no tak až pak venku." (R)

"Tlumočník by měl tlumočit vše, co se tam říká, ne jenom na začátku apod." (R)

Pokud slyšící ani neslyšící člověk neví, jak "používat" tlumočníka, tak se nemusí nad takto vzniklou situací vůbec pozastavit. Pokud přeci jen pochopí, že něco v komunikaci "nehraje", tak nemá příliš možnost, aby to změnil. Jeho zkušenost s tlumočníkem by musela být natolik velká, aby tlumočníka přesvědčil a navedl ho k očekávanému průběhu tlumočení. V možnostech slyšícího i neslyšícího komunikanta je takového tlumočníka odmítnout a jednání odložit na jiný den a přizvat tlumočníka jiného. Ze zúčastněných osob to byl především tlumočník, kdo nezvládl svou roli tlumočníka v popsané komunikační situaci.

Další důvod, proč není výchozí postavení jednoduché pro slyšícího potomka hluchých rodičů, který se chce stát tlumočníkem, je jeho nedostatečná jazyková a komunikační kompetence v ČZJ. Jazyková a komunikační kompetence takového člověka závisí na tom, zda od jeho raného dětství se svými rodiči i jinými neslyšícími lidmi vzájemně komunikoval v ČZJ. Pokud ano, tak tento člověk bude mít pravděpodobně výbornou znalost ČZJ a nebude pro něho velký problémem rozumět idiolektům ČZJ (individuálním promluvám neslyšících lidí v ČZJ). Jazykový cit se v případě takového člověka objeví i v rozlišování jazykových nuancí, které jsou patrné v různých národních varietách ČZJ nebo např. v poesii ČZJ.

"Každý znakuje trošku jinak a někdy je zpočátku obtížné rozumět. V tomto mám plus, že jsem byla vychovávána ve znakovém jazyce a nedělá mi problém rozumět neslyšícím z různých míst." (Č)

Zároveň tito lidé důvěrně znají kulturní zvyklosti Neslyšících. Míra jejich znalostí a hloubka jejich povědomí o kultuře Neslyšících záleží především na tom, jak často se v jejich dětství stýkali jejich hluší rodiče se svými neslyšícími přáteli nebo jak hodně byli jejich rodiče aktivní ve sdruženích Neslyšících. V každém případě však budou slyšící děti hluchých rodičů důvěrně znát podstatné rysy, které jsou vlastní komunitě Neslyšících. Těmito rysy jsou komunikační normy, různá míra kompetence v ČZJ a (ve většině případů) pozitivní přístup k ČZJ, sdílení stejného "tlaku" většinové společnosti k hluchotě a ČZJ. (Srov. Preston 2001, s. 139)

Mnoho slyšících potomků hluchých rodičů, kteří jsou tlumočníky, však není dle mého názoru dostatečně jazykově kompetentní v ČZJ, aby svou práci vykonávali profesionálně. Domnívám se tak z toho důvodu, že mnoho z nich není v pravém slova smyslu bilingvní, protože vedle jednoho jazyka (češtiny) ovládají směs dvou jazykových kódů (ČZJ a mluvenou češtinu) a ne druhý jazyk ve svém celém rozsahu (ČZJ). (Viz podkapitoly Mluvit a znakovat současně? a Bilingvismus a bikulturismus dětí). Taková funkční bilingvnost je podle mého názoru způsobena tím, že většinová slyšící společnost diskriminuje jazykovou a kulturní menšinu Neslyšících. Hluší rodiče jsou vedeni odborníky (lékaři a učiteli) k tomu, aby své dítě vychovávali k mluvení. Pokud jejich dítě slyší, může být tlak "odborníků" o to větší, protože rodiče by mohli zanedbat právě výchovu k mluvení. Svou jazykovou způsobilost si může slyšící potomek hluchých rodičů zdokonalit v  kurzech ČZJ (Srov. podkapitolu Učení se ČZJ a výchozí postavení slyšícího člověka)

Naposledy to, že slyšící potomci hluchých rodičů jsou bilingvní a v dospělosti ovládají velmi dobře oba jazyky, neznamená, že jsou schopni adekvátně mezi těmito jazyky překládat. Schopnost tlumočit (a překládat) není těmto lidem "vnuknuta". K tomu, aby se stali dobrými tlumočníky je potřeba více, než jen dobré zvládnutí jazyka. (Viz termín tlumočení a podkapitola Profesionální tlumočení).

Ve skutečnosti jsou slyšící děti hluchých rodičů přijímáni velmi vřele a samozřejmě členy komunity Neslyšících. (Srov. Walker 1986, s. 55; Preston 2001, Úvod) Co jim však mnohdy chybí, je chápání samostatnosti a sebeurčení neslyšících lidí (viz dále) Je rovněž možné, že neslyšící lidé vypěstovali u takového člověka pocit jeho výjimečnosti, protože to byl právě a jedině on, kdo jim mohl pomoci něco vyřídit. On byl tedy ten "nejlepší v okolí", pokud neslyšící lidé o někom dalším vůbec věděli. Tento pocit výjimečnosti (rozuměj ve smyslu "já jsem ten nejlepší") se projevuje ve vztahu k neslyšícím i slyšícím lidem. Je však možné, že takové jednání člověka má kořeny v lidské potřebě "jevit se" a "vystavovat se na odiv". (Srov. Arendtová 2001, s. 34, 39-41) Myslím si, že tento pocit "výjimečnosti" se proto projevuje také u tlumočníků, kteří nemají hluché rodiče.

Pokud si slyšící děti hluchých rodičů ve své dospělosti "dobrovolně" zvolí tlumočnickou profesi, tak je možné, že v této profesi budou velmi dobří. Určitě ale neplatí pravidlo, že nejlepší tlumočníci jsou slyšící potomci hluchých rodičů. (Srov. Janotová, Řeháková, Svobodová 1990, s. 158)

"Nemyslím si, že éra těchto tlumočníků končí. Myslím, že tato skupina tlumočníků má k neslyšícím nejblíže, protože vycházejí z rodinného prostředí, znají mentalitu neslyšících, mají pro jednání s neslyšícími větší cit." (Č)

A~‰ra těchto tlumočníků pravděpodobně nikdy neskončí. Myslím, že vždy budou tito lidé mít k této profesi blízko, a proto si ji někteří z nich zvolí. Dospělí slyšící potomci hluchých rodičů velmi dlouhou dobu zajišťovali neslyšícím lidem žít mnohem důstojněji v naší vyspělé "slyšící" společnosti. Právě jim dle mého názoru patří vděk neslyšících i slyšících lidí. Vlastně neslyšící lidé mohou děkovat sami sobě, vždyť to byli hluší rodiče, kteří své děti vedli k tomu, aby jim pomohly zajistit hodnotnější život.

poznámky