zobrazeno: 58501x

Co je znakový jazyk, znakovaná čeština..

vysvětlení pojmů Znaková řeč, český znakový jazyk, znakovaná čeština, odezírání, psaná čeština neslyšících

zdroj: CNES 2004 publikováno: 22/03/2007

Tento text je součástí bakalářské práce Karla Redlicha "Neslyšící dítě hluchých rodičů", Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Čeština v komunikaci neslyšících, Praha 2003.

Znakový jazyk; znakovat (ukazovat)

Co je znakový jazyk? A jak je (nebo by mohl být) tento jazyk chápán? Na obě otázky můžeme najít snadnou odpověč ve vědě zabývající se jazykem a komunikací, v lingvistice. K tomu A. Macurová (1994, s. 121): "Na základě výzkumů posledních třiceti let je znakový jazyk vymezován jako přirozený jazyk neslyšících, jazyk s vlastním slovníkem a gramatikou (neodvozenými z jazyka mluveného)." Jinde zas A. Macurová (2001a, s. 70) o znakovém jazyce píše: "Znakové jazyky jsou jazyky nevokální (neopírají se o zvuk) a od mluvených jazyků se tak liší způsobem své existence: jsou to jazyky vnímané zrakem (ne sluchem), jsou to jazyky založené na tvarech, pozicích a pohybu (ne na zvuku). Jinak: Znakové jazyky jsou jazyky vizuálně motorické." Z uvedeného popisu znakového jazyka by už mohlo být zřejmé, že různé národní znakové jazyky mají "základní" společné rysy (o dalších níže). Tyto rysy však ještě nečiní znakový jazyk mezinárodním. V každé zemi existuje specifický národní znakový jazyk, který se odlišuje od jiných národních znakových jazyků.

To bych velmi rád zdůraznil, protože se lidé často mylně domnívají, že znakový jazyk je mezinárodní... Ve skutečnosti má každý znakový jazyk svůj historický vývoj, který mu určil dnešní podobu, a svou přirozenou budoucnost, ve které se bude nadále měnit jako každý jiný přirozený jazyk. To rovněž znamená, že znakový jazyk nebyl uměle vymyšlen, ale vytvořil se z nezbytné komunikační potřeby neslyšících lidí, a to nezávisle na jazycích mluvených. 96 Např. český znakový jazyk je tedy stejně jako čeština přirozený jazyk. Atributy přirozeného jazyka jsou: dvojí členění, systémovost, znakovost, produktivnost, svébytnost, historický rozměr. (Srov. Bímová 2002) Tyto atributy rovněž vymezují český znakový jazyk v zákonu č. 155/1998 Sb. o znakové řeči.97 Uživatelé národních znakových jazyků jsou i přes to k sobě jazykově blíž, než jsou uživatelé národních mluvených jazyků k sobě navzájem (výjimkou může být např. komunikace Čecha se Slovincem, tzn. v rámci jedné jazykové rodiny apod.). Uživatelé národního znakového jazyka (např. českého) nacházejí opěrné body pro vzájemnou komunikaci s jinojazyčnými uživateli znakového jazyka (např. dánského, italského, čínského).

Vzájemná podobnost národních znakových jazyků je dána právě ve způsobu jejich existence. Tedy ve způsobu, jak neslyšící lidé "uchopují" znakovým jazykem svůj okolní i vnitřní svět, jak vše pojmenovávají (např. způsob tvoření znaků a jejich hierarchizace, vizuální motivovanost znaků - tedy jejich podobnost se skutečností, která se odráží v části slovní zásoby apod.). Dále je podobnost způsobena obdobnými principy, které usouvztažňují ("pospojují") tato jména a všechny jazykové prostředky do jednotlivých výpovědí. Pojmenovávání a usouvztažňování jsou základ každého jazyka, mluveného i znakového.

Ve své podstatě je tedy každý národní znakový jazyk plnohodnotným komunikačním prostředkem neslyšících lidí vedle mluvených národních jazyků slyšících lidí. To znamená, že např. český znakový jazyk je krásný a stejně bohatý jako čeština. Existence znakového jazyka je však natolik odlišná od mluveného jazyka, že tuto krásu a bohatost jen ztěží zahlédne člověk, který se o znakový jazyk zajímá bez pokory a pouze povrchně - s předsudky a negativními postoji.

Velmi zajímavou skutečností u znakových jazyků je fakt, že jsou předávány v drtivé většině z dítěte na dítě a ne způsobem, jak je to běžné u všech mluvených jazyků, tedy z rodičů na dítě (tedy ze starší generace na mladší generaci). Samozřejmě i u znakových jazyků dochází ke generačnímu přenosu jazyka (z rodičů na dítě), ale s přihlédnutím k tomu, že pouze 5-10% neslyšících dětí má neslyšící rodiče (viz kapitola Narození dítěte), tak se jedná o generační přenos jazyka vždy v užším smyslu: mezi vrstevníky, mezi staršími a mladšími spolužáky apod. (Srov. Preston 1994, s. 7; Neisser 2002, s. 47; Grosjean 1982, s. 80)

Používám-li termíny znakovat (popř. ukazovat) a znakování (popř. ukazování), mám namysli projev osoby ve znakovém jazyce. Odlišuji tak jasně znakování od mluvení. Tyto termíny užívají i informanté ve svých výpovědích.

Znaková řeč

Jazykový stav v České republice vystihuje zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči. Znaková řeč je zde chápána jako nadřazený termín pro dva odlišné termíny, český znakový jazyk a znakovanou češtinu. Samotný "termín" znaková řeč má charakter spíše pracovní, obsahově prázdný, odkazující na významy zmíněných dvou termínů. Před přijetím zákona však tento termín označoval ještě lingvisticky neprobádanou komunikaci neslyšících lidí všeobecně. 98 "Termín" znaková řeč se proto i po přijetí tohoto zákona hojně používá jako "významové" pojmenování jazykové komunikace neslyšících lidí (i Neslyšících) stále v domnění, že se nejedná o plnohodnotný jazyk. A tak je tímto "termínem" označován i český znakový jazyk většinou lidí ve společnosti, ale i odborníky z oblastí, které úzce souvisí s neslyšícími lidmi (tlumočení, zdravotnictví, státní správa, samosprávní celky, např. krajské a obecní úřady, v odborné literatuře apod.). Užívání tohoto "termínu" je obzvlášť zavádějící při prezentaci způsobu vzdělávání prelingválně neslyšících dětí ve speciálních školách pro sluchově postižené, kde velmi často znamená pouze znakovanou češtinu.

Český znakový jazyk (ČZJ)

Pro termín český znakový jazyk (dále jen ČZJ) platí vše, co bylo uvedeno pod termínem znakový jazyk (viz termín znakový jazyk výše). ČZJ je hlavním (primárním) dorozumívacím prostředkem českých Neslyšících. 99 ČZJ se odlišuje od jiných národních znakových jazyků především svým slovníkem (zásobou znaků), ale i systémovými rysy (gramatikou), které jednotlivé znaky spojují ve vyšší významové celky. Díky výzkumu znakových jazyků, potažmo i výzkumu ČZJ se zformovalo sebevědomí Neslyšících. Neslyšící hájí svůj jazyk a svoje menšinové postavení ve většinové společnosti slyšících lidí. V dnešní době proto "tlumočníky znakové řeči" nahrazují tlumočníci ČZJ a "umělá prestižnost" znakované češtiny (popř. znakové řeči) je pracně odbourávána z povědomí lidí (viz dále).

Znakovaná čeština

K termínu znakovaná čeština uvádí J. Hrubý (1996, s. 101): "Znakovaná čeština není jazykem, ale umělým systémem, pomůckou, kterou vymysleli slyšící, aby se snáze domluvili s neslyšícími." Znakovaná čeština je využívána k vyučování češtiny u neslyšících dětí a k tlumočení neslyšícím lidem. Z lingvistického pohledu pro tento "umělý systém" a jemu podobné zahraniční systémy platí toto (Macurová 1994, s. 121): "Odvozené jsou z jazyka mluveného, jehož charakter a vlastnosti 'vizualizují' (u nás tzv. znakovaná, 'do znaků převedená' čeština). Jejich slovník sice do jisté (značné?) míry čerpá ze slovníku ZJ, zahrnuje však i znaky jiné. Ty jsou vytvářené (obvykle slyšícími) převážně za účelem zprostředkovat neslyšícím strukturu příslušného jazyka mluveného, včetně - a často v první řadě - jeho psané podoby. Od ZJ se znakové systémy liší nejen vztahem k mluvenému jazyku (jejich odvozenost naproti neodvozenosti ZJ), ale i oblastí svého užívání: obvykle nejsou běžně užívány v komunikaci neslyšící - neslyšící."

Jiným problémem je fakt, že znakovaná čeština byla dlouhou dobu nahlížena jako prestižnější "varieta" ČZJ. Jinými slovy: uměle vytvořený komunikační systém byl funkčně i "jazykově" nadřazen přirozenému jazyku Neslyšících. Tuto prestižnost uměle tvořili a podporovali i "tlumočníci", aby docílili "přesnějšího" překladu z češtiny do "znakové řeči". Činili tak bez ohledu na to, že neslyšící uživatelé ČZJ by byli povolanější k takovému citlivému zasahování do svého jazyka v případě, že řízené změny v jazyce jsou vůbec zapotřebí. Myslím, že se jednalo o naprosté nepochopení svébytnosti ČZJ. A v domnění, že znakový jazyk (popř. znaková řeč) vizualizuje (zviditelňuje) jazyk mluvený, se ČZJ upravoval a přibližoval více a více češtině. Takto potlačovaná prestižnost přirozeného jazyka je stejně nesmyslná. Neslyšící uživatelé ČZJ neopustí svůj jazyk jenom proto, že někteří lidé (ani neznající ČZJ) chtějí, aby neslyšící lidé komunikovali jiným jazykovým systémem, který navíc sami vymyslí, a tento systém dokonce (mylně) pokládají za prestižnější varietu přirozeného jazyka neslyšících lidí. Takový přístup nerespektuje rodilé neslyšící uživatele ČZJ i samotný ČZJ. 100

Míšení jazyků (jazykové míšení kódů); pidžin a kreol

Mezi ČZJ a češtinou (oběma jazykovými kódy) dochází k různým pohybům, kdy se ČZJ přibližuje češtině, a nebo kdy se čeština přibližuje ČZJ. Takové posuny lze nazvat míšení jazyků či jazykové míšení kódů. Čeština se ČZJ přibližuje zejména v psané češtině českých prelingválně neslyšících lidí. Tito pisatelé mají tendenci používat jazykové struktury ČZJ v psané češtině. Tyto struktury interferují z jednoho jazyka do druhého, stejně, jako když se učíme cizímu jazyku. (Srov. Yule 1996) Pro druhý případ, kdy se ČZJ přibližuje češtině existuje podle A. Macurové (2001, s. 70) tento důvod: "Uživatelé znakových jazyků bývají oproti uživatelům jazyků mluvených v menšině - všechny znakové jazyky jsou jazyky menšinové, obklopené většinovými jazyky mluvenými. To má zákonitě důsledky na povahu znakového jazyka (zvláště pokud jde o vznik a existenci tzv. kontaktových variet, které těsné spolužití jazyka menšiny s většinovým jazykem obrážejí)."

Je zřejmé, že se tomu děje v situacích, kdy (rodilí) neslyšící uživatelé ČZJ komunikují se slyšícími lidmi, kteří neznají ČZJ a nebo se teprve ČZJ učí. Proto neslyšící uživatelé ČZJ v takových případech volí strategii mluvení s cizincem a svůj jazykový projev "zjednodušují". Zároveň svůj jazykový projev přibližují struktuře češtiny. Stejně tak vznikají i další kontaktové variety, když se slyšící lidé učí ČZJ a tak v tomto jazyce dělají chyby. 101 Na tom se jistým způsobem podílí i postoj většinové společnosti k ČZJ a způsob, jak se tento postoj projevuje ve vzdělávání prelingválně neslyšících dětí. Na základě jazykového míšení kódů lze také konstatovat, že konkrétní volba ČZJ a znakované češtiny závisí jednak na počtu mluvčích (mluvících i znakujících) v určité situaci a na úrovni jazykové kompetence každého z nich, jednak i na situačním kontextu (jeho "oficiálnosti"). 102 Dochází-li tedy ke kontaktu dvou nepříbuzných jazyků, děje se tak v určitých situacích, potom se jedná o kontaktový jazyk pro omezený styk, který je pojmenováván jako pidžin. Omezeny nejsou jenom situace, ve kterých se pidžin používá, ale omezena je i jeho jazyková svébytnost. Pidžin má zpravidla redukovanou gramatiku a slovník, jeho stylový rejstřík je omezený. 103 Pokud je navíc takový kontaktový jazyk používán mluvčím v přítomnosti svých dětí, do takové míry, že si ho dítě osvojí, mluví se o kreolu. Kreol je však oproti pidžinu jazykově svébytnější, používá se v širším okruhu komunikačních situací, má tak větší prestiž. (Např. Salzmann 1997, s. 82-86)

K míšení jazyků částečně dochází podle mého názoru i v dalších způsobech komunikace neslyšících lidí, které jsou založené na češtině, ale pronikají do nich i jazykové prostředky z ČZJ (viz termíny odezírání mluvené češtiny a psaná čeština českých neslyšících lidí).

Odezírání mluvené češtiny

Nesnadnost odezírání se skrývá ve vnitřních i vnějších podmínkách. Nejprve pojednám o vnějších podmínkách. Především by měl slyšící člověk udržovat zrakový kontakt s člověkem, který z jeho úst odezírá, jak přibližuje V. Strnadová (1998, s. 157): "S neslyšícím člověkem se můžeme dorozumět jen tehdy, když na nás dobře vidí. Nejdříve jej však musíme upozornit, že se chystáme hovořit, aby se na nás mohl včas podívat. Musíme navázat a udržovat zrakový kontakt." K tomu je potřeba dobré osvětlení, stát k odezírajícímu člověku tváří v tvář a zvolit přiměřené tempo řeči. K vnějším podmínkám odezírání se dále řadí: stav zraku odezírající osoby, vzdálenost při odezírání, téma rozhovoru, znalost způsoby mluvy člověka, neverbální komunikace, kinémy (mluvní obrazy úst) lišící se od sebe pouze zvukem; existují také souhlásky, které nejsou tvořeny pomocí viditelných částí mluvidel, takže se při jejich zvuku neprojeví výrazný pohyb rtů ani při velmi pečlivé artikulaci. (Srov. Janotová 1999) 104

Jak neslyšící upíná svou pozornost k mluvícím ústům člověka? Jaký vliv má momentální psychické rozpoložení příjemce sdělení na průběh odezírání? Jak souvisí znalost jazyka se schopností odezírat? To vše můžeme řadit k vnitřním podmínkám pro úspěšné odezírání. Možná proto V. Strnadová (1998, s. 159) odezírání charakterizuje takto: "V podstatě musíme při odezírání uhodnout, co nám chce druhý člověk sdělit." Zásadní vnitřní podmínkou, která zajišťuje úspěšnost odezírání, je znalost jazyka, ve kterém neslyšící člověk odezírá. K jazykové kompetenci potřebné pro odezírání uvádí N. Janotová (1999, s. 18): "Nejde však jen o znalost slov, ale také o znalost zákonitostí jazyka, tj. o vnímání a pochopení fonologické, gramatické a syntaktické struktury jazyka. (...) Dalo by se říci, že sluchově postižený může teoreticky odezírat přibližně tak, jak ovládá jazyk, jímž komunikace probíhá." To souvisí i s kompetencí prelingválně neslyšícího člověka v psané češtině (viz termín psaná čeština českých neslyšících lidí). Mezi vnitřní podmínky odezírání se řadí i vrozené vlohy. K tomu V. Strnadová (1998, s. 162): "Průměrný neslyšící člověk nemá k odezírání o nic větší vlohy, než průměrný slyšící člověk. Jen asi 23% celkové populace je schopno skutečně úspěšně zvládnout odezírání."

Výše uvedený výčet podmínek pro zajištění snadného odezírání nemá čtenáře odradit od toho, aby touto formou s hluchým člověkem komunikoval! Cílem je upozornit na to, že by si slyšící lidé měli uvědomovat (přinejmenším základní) komunikační normy, aby měl hluchý člověk z úst mluvčího vůbec co odezřít. Rovněž by si měli lidé uvědomit, že se člověk vnímající mluvenou řeč zrakem nevyhne mnoha omylům a záměnám, které v důsledku maří výsledný komunikační záměr. "Proto při důležitých jednáních nelze spoléhat na pouhé odezírání." (Strnadová 1998, s. 163) Srov. termíny tlumočník ČZJ, artikulační vizualizace, transliterace

Psaná čeština českých neslyšících lidí

Slyšící lidé mezi sebou psaní a čtení nepoužívají v komunikaci tváří v tvář, pokud k tomu nemají nějaký zvláštní důvod, např. "tajné" vzkazy, psaní s cizincem apod. Právě tendence "psaní s cizincem" se projevuje v komunikaci slyšících lidí s neslyšícími lidmi. Slyšící lidé si dobře uvědomují, že neslyšící lidé mohou psaný text dobře vnímat narozdíl od mluvení. Slyšící lidé si už však dále neuvědomují, že psaná čeština neslyšících lidí může být jiná než ta jejich. V jejich očekávání se vůbec neodrazí skutečnost, že psaní a čtení neslyšících lidí se bude pravděpodobně podobat psaní a čtení slyšících lidí (cizinců), kteří se češtinu učí jako cizí jazyk.

Je namístě zdůraznit odlišnost psané češtiny většiny prelingválně neslyšících lidí od její běžné (kodifikované) podoby a poukázat na fakt, že tato odlišnost není výrazem (ne)inteligence člověka.105 Na to poukazuje i V. Strnadová (1998, s. 245): "Inteligenci neslyšícího člověka nelze posuzovat podle formální stránky jeho mluveného a psaného projevu. Je to jazyková záležitost. (...) Neslyšící lidé prostě požívají češtinu jinak než člověk slyšící. (...) Slyšící lidé, kteří nejsou o těchto problémech dostatečně informováni, považují prelingválně neslyšící jedince za rozumově opožděné (a podle toho s nimi i jednají)."

Jaké problémy mají čeští prelingválně neslyšící lidé s psanou češtinou? Odpověč na tuto otázku nalezneme ve slovech A. Macurové, která se psanou češtinou českých prelingválně neslyšících odborně zabývá (1998, s. 180): "Dosud získaný vzorek češtiny psané českými neslyšícími zahrnuje texty komunikace interkulturní (určené slyšícím) i texty komunikace intrakulturní (určené neslyšícím), texty komunikace veřejné i soukromé, texty v různé míře připravené i texty různě funkčně zaměřené. Mnohorozměrová různost textů se ale do podoby užitého jazyka nijak nepromítá. Čeština je zde všude svým způsobem 'jednorodá'. Neprojevuje se v ní totiž ani typová rozdílnost adresátů (interkulturní vs. intrakulturní komunikace), ani rozměr důvěrnosti vs. oficiálnosti, ani různá míra připravenosti a ani různost funkcí, jež se textům přiřazují. Nic podstatného neřekne tato čeština ani o svých původcích (různých co do věku, profese, původu, místa bydliště, pohlaví atd.), i v tomto ohledu je jednorodá." Proč mají čeští prelingválně neslyšící lidé problémy s češtinou? Jednoduše řečeno: naučit se cizí jazyk je věc obtížná a podoba psané češtiny neslyšících lidí je výsledkem vzdělávacího programu neslyšících dětí.

Představitelé Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP) podrobovali výsledky výuky na školách soustavné a tvrdé kritice. Tito představitelé konstatovali v otevřeném dopise odborné a občanské veřejnosti, že úroveň znalostí žáků je velmi nízká a mnozí vycházejí ze základní školy jako negramotní. (Srov. Kuchler 1998, s. 22) Proto byla v r. 1997 odborem speciálního školství MŠMT ČR navržena inspekce, jejímž cílem (Kuchler 1998, s. 22): "(...) bylo zjistit skutečnou úroveň čtení s porozuměním ve školách pro sluchově postižené a následně ukázat především vedení a pedagogům těchto škol možnosti využití inspekčních zjištění ke zkvalitnění vzdělávacího procesu." Inspekci "provedl" K. Kuchler v devátých třídách na 12 základních školách pro sluchově postižené a inspekci hodnotí takto (1998, s. 23): "Z analýzy výsledků nonverbální části Obrázkového testu vyplynulo, že převážná většina sluchově postižených žáků (69,5%) porozuměla předloženému textu zcela a jedné čtvrtině unikly při čtení jen některé detaily. (...) Toto zjištění vyvrací tvrzení, že absolventi škol pro sluchově postižené nerozumí jednoduchým textům a jsou tudíž negramotní."

Zajímavé je, že autorka zmíněného obrázkového testu K. Mühlová (2000, s. 67) se k této věci později znovu vyjádřila: "Již před začátkem průzkumu jsem upozorňovala, že Obrázkový test není pro tento účel vhodný, neboť je pro nedoslýchavé žáky 9. ročníku příliš snadný." A proto K. Mühlová doporučovala pro testování čtení s porozuměním u žáků 9. tříd test jiný, takový, který by bylo možné (oproti testu použitého školní inspekcí) porovnat s výsledky žáků ze základních škol pro slyšící děti. Pro tyto účely vybrala z projektu Kalibro test pro 5. ročníky základní školy, ve kterém je testováno čtení a práce s informacemi (variantu tohoto testu absolvovalo přes 8000 žáků). K. Mühlová (2000, s. 67) dále píše: "Setkala jsem se však s názorem, že test je příliš obtížný a tudíž nevhodný." Inspekce tedy tvrdí, že žáci ze základních škol pro sluchově postižené nejsou negramotní, ale za jakou cenu? Druhým cílem inspekce přeci bylo ukázat vedení školy a učitelům možnosti vedoucí ke zkvalitnění výuky.106

Nemanuální komunikace; neverbální komunikace

Dalším termínem je nemanuální komunikace. Tento termín se týká struktury znakového jazyka: "(...) ve znakových jazycích máme k dispozici dvojí nosiče významu. Některé významy jsou neseny tvary, pohyby a pozicemi rukou (tzv. nosiči manuálními), některé významy jsou neseny mimikou, pohyby a pozicemi hlavy a horní části trupu (tzv. nosiči nemanuálními). A obojí typ nosičů může být produkován a vnímán současně (...)". (Macurová 2001a, s. 71-72) Nemanuální jazykové prostředky se tedy vymezují v protikladu k manuálním jazykovým prostředkům, obojí typy jazykových prostředků jsou produkovány ve znakovém jazyce současně (simultánně 107). Tímto termínem tedy neoznačuji neverbální komunikaci, která plní v mezilidské komunikaci velmi důležitou funkci. Lingvistika mluvených jazyků však neverbální komunikaci (tón hlasu, rytmus řeči, mimiku obličeje, pohyby těla a očí apod.) přímo do systému jazyka nezahrnuje. (Např. Salzmann 1996, s. 142-144) Termínu nemanuální komunikace užívám v případech, kdy chci zdůraznit komunikaci slyšícího dítěte s jeho hluchými rodiči (a naopak). V takové komunikaci bude dítě i jeho rodiče s pravděpodobností blízké jistotě používat právě nemanuální jazykové prostředky znakového jazyka. 108

Karel Redlich

poznámky

  1. Lingvistický výzkum ČZJ probíhá v Česku od roku 1993 skrze granty MŠMT na FF UK Praha, v návaznosti na iniciativu výzkumného centra znakového jazyka v Berouně. K dílčím výzkumům ČZJ např. Macurová, A.: Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyk. Speciální pedagogika, 6, 1996, č. 1, s. 5-19, Macurová, A., Bímová, P.: Poznáváme český znakový jazyk II. (Slovesa a jejich typy). Speciální pedagogika 11, 2001, č. 5, s. 285-296; Hronová, A.: Poznáváme český znakový jazyk III. (Tvoření tázacích vět). Speciální pedagogika 12, 2002, č. 3, s. 113-123; Potměšil, M.: O zmatení jazyků a hledání řádu. Speciální pedagogika, 11, 2001, č. 4, s. 252-258; Macurová, A.: Poznáváme český znakový jazyk IV. (Vyjadřování času). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 89-98; Motejzlíková, J.: Poznáváme český znakový jazyk V. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 218-226; Vysuček, P.: Specifické znaky. Bakalářská práce FF UK. Praha 2003; Vysuček, P.: Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 14, 2004, č.1, s. 16-27; Půlpánová, L.: Osobní zájmena v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce FF UK. Praha 2004 apod.
  2. K tomu např. Janotová, Řeháková, Svobodová (1990). Děje se tomu doposud i přes jasné rozlišení obou komunikačních systémů, viz Svobodová, K. In Chválatová, H.: Jak se žije dětem s postižením. Praha, Portál 2001. (s. 81) Tento postup (víceméně) podporovali i lingvisté, kteří znakový jazyk na našem území ignorovali nebo si ho prostě dlouhou dobu nevšimli. Např. Lotko (2001)
  3. Např.: Strnadová (2002, s. 238), Vysuček, P.: Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 14, 2004, č.1, s. 16-27., Motejzlíková, J.: Poznáváme český znakový jazyk V. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 218-226.
  4. K tomu srov. Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky). SaS, 55, 1994, s. 121-132 nebo Macurová, A.; Homoláčová, I.; Ptáček, V.: Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk. Speciální pedagogika č. 3, 7, 1997, s. 1-15. Tento způsob komunikace je nazývaný "kontaktovým znakováním", srov. Lucas, Valli (1998).
  5. Srov. Encyklopedický slovník češtiny (kol. autorů). Praha, NLN 2000, heslo míšení jazyků. Prolínání dvou jazyků (pidžinizaci) odpovídají do jisté míry proměny jazyka v situacích při mluvení s cizincem. Hluší lidé nejsou schopni ovládat mluvený jazyk jako slyšící lidé, proto se možná nedá příliš pidžinizace připodobňovat tomuto prostředí, kdy je pro jednu skupinu lidí nemožné naučit se druhému jazyku. K tomu srov. Woodward, J. In. Homoláč (1998, s. 7-8)
  6. K vnitřním i vnějším podmínkám podrobně Strnadová, V.: Hádej, co říkám, aneb odezírání je nejisté umění. Praha, ASNEP 2001. nebo srov. Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených. Praha, Karolinum 2002. (s. 193-209)
  7. Např. článek T. Feřteka o službě Českého Telecomu neslyšícím lidem je velmi zavádějící. Článek ve svém celku nevhodně prezentuje hluchotu a hluché lidi. Cituji: "Vady sluchu a řeči jsou často spojené s dalším postižením, to je také důvod, proč jsou některé vzkazy těžko srozumitelné (...)" Tato domněnka je vytvořena na základě psaných zpráv neslyšících lidí, jež mají operátorky následně přečíst slyšícímu adresátu, či naopak, ústní hovor přepsat do písemné podoby a poslat neslyšícímu člověku. Srov. Feřtek, T.: Tvůj vzkaz, za který moc děkuju, nemohu přečíst. Reflex 42, 2001, s. 74) K tomu srov. Strnadová, V.: Porušování profesionální etiky. Gong 31, 2002, č. 1, s. 5.
  8. Serioznější výzkum, i když s menším počtem žáků, provedla např. Poláková (2001). K tomu, co vše je potřeba mít na paměti při posuzování gramotnosti člověka srov. Šebesta 1999 (s. 81-84). K vyučování psané češtině prelingválně neslyšících např. Macurová (2000); Červenková, A.: Seminář o češtině v komunikaci neslyšících. Gong, 33, 2004, č. 1, s. 21; Macurová, A.; Homoláč, J.; Schwabiková, A.; Vaňková, I.: Umíme číst a psát česky. Učebnice češtiny pro neslyšící. Divus, Praha 1998. K tomu srov. recenzi na stejnojmennou učebnici, viz Csonka, Š. In Effeta, 10, 2000, č. 1, s. 26-27 K češtině jako cizímu jazyku srov. Valková, J.: Texty a dialogy učebnic češtiny pro cizince a pro české neslyšící coby příklad reálné lidské komunikace. In ČDS (2002, s. 154-162); Hrdlička, M.: Čeština - jazyk cizí. FFUK, Praha 2002.
  9. Na úrovni jednotlivých znaků existuje simultánnost další: najednou jsou tvořeny jak parametry znaku (místo artikulace znaku, tvar ruky, orientace dlaně a prstů, pohyb); najednou jsou tvořeny i dva jednoruční znaky. Viz Macurová (2001, s. 72)
  10. K tomu srov. Šmídová, M.: Co se můžeme naučit od neslyšících rodičů? Info zpravodaj FRPSP, 10, 2002, č. 1, s. 16-17; Hronová, Motejzlíková 2002 s. 31-35, 49-59 apod

 

 Související články:


sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku
05/09/2020 22:40 - Redlich
Aktualizace pojmu znaková řeč a zamyšlení nad univerzálními principy znakových jazyků (Redlich, 2020)

Znaková řeč hluchých lidí aneb ochota ke znakovému jazyku lidí neslyšících

Tento článek vznikl v lednu tohoto roku. Původně mělo jít o poděkování ochotnickému Divadelnímu souboru Tyl Slaná, což bude naplněno. Nakonec se však článek rozrostl o volné zamyšlení nad tématem znakový jazyk a znaková řeč. A když už jsem ho chtěl zveřejnit, tak „přišel“ ten virus… Vše zveřejňuji až nyní a ne v novinách tištěných, ale elektronických – Facebook jsou přeci taky novinky ze světa. „Virus“ a dobří lidé způsobili, že článek bude obsahovat i poděkování do více stran – za Klub Neslyšících Semily. Článek rovněž reflektuje nedávné pomatené doporučení z Úřadu ombudsmana s názvem: „Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením“. Tam mě bude zajímat problematika hluchého člověka, tedy správně prý člověka neslyšícího, a krása jeho znakové řeči, tedy korektně asi jen jeho „promluv“ ve znakovém jazyce.

V prvé řadě srdečně děkuji za Klub Neslyšících Semily Divadelnímu souboru Tyl Slaná za jejich příspěvek 3 000,- Kč na podporu klubové činnosti. Tento klub má zázemí v Centru pro zdravotně postižené Libereckého kraje - pobočka Semily. Jde o volnočasovou a dobrovolnou aktivitu neslyšících lidí, kteří jako hlavní způsob komunikace používají český znakový jazyk. Děkujeme tímto všem členům ochotnického souboru za jejich ochotu, která je v jejich případě dvojnásobná. Přejeme souboru hodně zdaru v další činnosti.

Rovněž tímto děkuji Střední integrované škole Semily, Mudr. Josefu Navrátilovi ze Semil a Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě za dar „protivirových štítů“ - podobným těm, co měli tlumočníci znakového jazyka v TV zpravodajství během koronaviru. Děkuji všem zúčastněným, kteří napomohli tomu, aby se tyto štíty dostaly mezi lidi, kteří jsou při komunikaci s druhým člověkem závislí na používání i sledování pohybu celého obličeje, artikulaci úst i jejich odezírání apod. Za Klub Neslyšících Semily srdečně děkuji.

Milí čtenáři, nyní si udělejte čas a pohodlí. Napsal jsem totiž pět stran textu. Snažil jsem se to udělat srozumitelnou a snad i trochu zábavnou formou. Půjde mi o dvě otázky:

1) Je znaková řeč/znakový jazyk/znakovka mezinárodní?
2) Existuje znaková řeč?

Samozřejmě, že znakovka je mezinárodní a že znaková řeč existuje. Ale postupně…

Univerzální principy znakových jazyků

Český znakový jazyk lze použít k funkční (v řadě případů i k velice efektivní) domluvě s lidmi žijícími téměř kdekoliv po světě, za předpokladu, že tito cizinci ovládají svůj národní znakový jazyk. Je k tomu potřeba dobrá znalost znakového jazyka i četnější zkušenosti na obou stranách. Ale výhody poskytuje i základní znalost znakového jazyka a nulová předchozí zkušenost s jeho mezinárodním použitím. Jde o individuální vůli, motivaci, komunikační dovednosti a schopnosti apod.

Dlouho si lidé v naší kotlině mysleli, že je znaková řeč mezinárodní, ale myslet si to už přestávají. Pár let po první křížové výpravě proti znakové řeči rychle uteklo. A v médiích, ve vědě, v umění a obecně i mezi veřejností se úspěšně rozšířila teze, že znaková řeč mezinárodní není, a postupně se máme všichni odnaučit říkat znaková řeč, ale správně jen znakový jazyk. Zkrátka, že existují jednotlivé navzájem odlišné národní jazyky a hotovo. Toť celé. A v nedávném doporučení úřadu ombudsmana, které jsem zmiňoval výše, se totéž také dočteme. Vedle toho tento úřad doporučuje nahradit slovní spojení znaková řeč termínem znakový jazyk. Všimněte si – úřad hájí jazyk a řeč hanobí.

Podle mého poznání jsou tyto „vědecké“ a populárně i odborně medializované názory velice krátkozraké a mohly vzniknout jen ulpěním na detailech, tak jak je lidem vlastní, zejména v této podivné době. Soustřeďme se ale zatím jen na mezinárodní využití českého znakového jazyka a znakovou řeč ponechme stranou, ikdyž jsou to spojené nádoby, jak sami brzo uvidíte. Zaměřme se více na podobnost jednotlivých národních znakových jazyků a ne na rozdíly. Vždyť to nakonec děláme i v našem jazyce prostřednictvím našeho myšlení při uchopování tohoto světa. Syntéza bez analýzy je marnou prací. Jak prosté.

A těm, kteří by snad chtěli namítnout, že to je všechno snazší, než to vypadá, a že se přeci každý při „troše“ dobré vůle domluví „rukama nohama“ s kýmkoliv (Rus by řekl „všema deseti“), těm rovnou poradím, ať raději čtou v klidu dál.

Popisuji strukturu a fungování znakových jazyků z různých částí světa a tvrdím, že gramatika různých znakových jazyků je „až na několik detailů“ totožná. K tomu si přidejme až polovinu základní slovní zásoby, která je jaksi mimochodem velice podobná nebo do detailu shodná, a máme tzv. univerzální jazyk, chcete-li moderněji „superjazyk“, který je navíc přirozený (tj. není uměle tvořen a držen při životě) a existuje všude okolo nás.

Na základě své zkušenosti mohu říct, že díky znalosti českého znakového jazyka jsem neměl vážnější komunikační bariéry s jakýmkoliv mluvčím znakového jazyka, z jakékoliv části světa. Vždy jsem v takových případech volil strategii domluvy „rukama nohama“ a totéž činil i ten druhý, se kterým jsem mluvil. Oba jsme se vždy opřeli o své veškeré dovednosti a znalosti ve znakových i mluvených jazycích (dle stavu sluchu cizince a možnosti odezírat z úst). Tuto skutečnost lze ověřit u jakéhokoliv mluvčího znakového jazyka, který je trochu zcestovalý. Zejména u lidí neslyšících.

Jistě, nelze hovořit o dokonalém porozumění mezi takovými cizinci, ale toto porozumění progresivně stoupá dle délky vzájemné komunikace a to nesrovnatelně rychleji ve prospěch mluvčích znakových jazyků. I proto doporučuji více pátrat po podobnostech mezi znakovými jazyky a komunikačních strategiích jejich mluvčích. Provádět výzkumy na reálné funkční uplatnění českého znakového jazyka v komunikaci tváří v tvář s cizinci, kteří ovládají jiné (národní) znakové jazyky.

To by pak znamenalo, že máme pod nosem univerzální jazyk pro lidstvo, který hledal Jan Ámos Komenský. A skutečně, když on popisuje, jak by měl univerzální jazyk vypadat, tak nevědomě popisuje právě principy (podstatu a povahu) znakových jazyků. Skvělé. Pojďme tedy uchopit jeho myšlenkový proud a prakticky ho naplňme obsahem. Utopie? Jak pro koho. Pro mě téměř každodenní realita. Ať je tedy více mluvčích znakového jazyka, vždyť tento jazyk je v neustálém stavu ohrožení, a přitom je tak cool, pardon skvostný.

Zkrátka, pokud chceme vůbec mluvit o nějakém univerzálním jazyce pro lidstvo, tak opusťme představu striktně mluveného jazyka a připusťme variantu znakového jazyka, popř. kombinaci obojího.

I z tohoto důvodu (další důvody najdete níže) doporučuji znakový jazyk začlenit do výuky od mateřských škol až po školy vysoké. Prostoru na to je dost, podstatné jsou jen priority.

Superjazyk všude okolo nás aneb znakový jazyk je slyšícím lidem nadosah

Lidé hluší, hluchoněmí, prelingválně neslyšící, mnozí těžce nedoslýchaví, ale i někteří ohluchlí, včetně slyšících dětí neslyšících rodičů, výjimečně i slyšící rodiče neslyšících dětí, sourozenci těchto dětí, tlumočníci, pedagogové, sociální pracovníci apod., ti všichni kolem nás používají český znakový jazyk, ale jde téměř ve všech případech o doménu spojenou s hluchotou. Výjimečně se jedná o drobné vzdělávací aktivity pro děti, mládež, rodiče a obecně pro veřejnost. V oblasti plošného vzdělávání dětí i veřejnosti se jedná až na některé výjimky (bilingvální programy pro vzdělávání neslyšících dětí a kurzy pro rodiče či veřejnost, vysokoškolské obory) spíše o aktivity nahodilého charakteru. Lidé se většinou učí znakový jazyk, jen když ho skutečně potřebují.

V mé vizi společnosti je tomu jinak, mluvčí znakových jazyků tam přinášejí ostatním lidem onen chybějící dílek k lidské celistvosti. To je mým posláním, tuto vizi zhmotňuji, a k této činnosti Vás milí čtenáři srdečně zvu. Ať už Vám přijde tato představa, jakkoliv utopistická, vězte, že byla již v lidských dějinách úspěšně uskutečněna (např. Indiány v Severní Americe), a že ve skutečnosti po celém světě probíhá od doby vzniku celosvětové komunity Neslyšících.

Právě u severoamerických indiánů hledejme inspiraci, pokud ji nejsme schopni vidět u Neslyšících a kolem sebe v našich životech.

Indiáni používali znakový jazyk k lovu a boji, tedy v situacích, kdy potřebovali zůstat neslyšní.

Dále ho používali na větší vzdálenost, kde ani zvýšená hlasitost mluvy nepomáhá.

Znakový jazyk byl pro Indiány zdrojem umění, zábavy, vypravěčství i spirituality a v neposlední řadě efektivně sloužil jako jazyk mezinárodní.

Řeknete si: „A co nám je do nich!“ Odpovím: „Moudrost inspiruje, praktičnost a užitečnost se přímo nabízí.“ A jak jsme se z toho poučili? Tuto moudrost rozvíjí Woodcraft (Lesní moudrost). Tuto ideu podporoval významně zakladatel a další osobnosti skautského hnutí. Dnešek však jasně ukazuje, že přání zakladatele skautů bylo ve výsledku zcela ignorováno. Zbyly nám oči pro pláč a v ruce pár skautských učebnic. Ty jsou nejpilněji studovány příznivci indiánských kultur a vedoucí i členové skautských oddílů o nich až na výjimky ani neslyšeli, natož aby je kdy viděli.

Považme, co je znakující slyšící člověk schopen říct druhému znakujícímu slyšícímu člověku v prostředí, kde je tak velký hluk, že je to jen ústy (hlasem) prakticky nemožné? Nebo v situaci, kdy je potřeba zachovat ticho? Nebo na větší vzdálenost? Nebo přes okna a další skleněné „bariéry“? Aby toho nebylo málo, tak funguje i pod vodou. Zkrátka překonává akustické bariéry všeho druhu.

Řeknete si: „No a co, vždyť to můžu říct všechno potom, až tato akustická bariéra pomine, nebo třeba použít telefon či jinou kompenzační pomůcku.“ Povím vám: „Ano, v takových situacích přeci mluvit nejde, tak se prostě nemluví. Jen se předají jednodušší signály či gesta a v zásadě se čeká na příhodnější okamžik, kdy bude možné promluvit znovu ústy. To je sice rozšířenější, ale ve své podstatě omezenější způsob komunikace se svými bližními. Pro toho, kdo umí znakový jazyk, nejsou výše uvedené situace žádnou velkou překážkou ke vzájemné komunikaci, protože v nich komunikuje právě znakovým jazykem.“

V kostce řečeno, jde o „doposud nevídaný“ způsob mezilidské komunikace, který logicky i prakticky dotváří obraz lidství, obraz člověka.

Zhusta se tvrdí, že jsme ve hmotě ponoření až po uši, že už jsme dosáhli dna. Já tvrdím, že na dno stále ještě míříme. A pokud skutečně chceme poznat hmotu, je potřeba ponořit se do vlastního těla. A kromě jiného alespoň v základech ovládnout své tělo k mezilidské komunikaci - nemyslím svůj hlas. Tímto své tělo „produchovnit svou vůlí“ a skrze něj vyjadřovat své myšlenky a vědomě komunikovat (nyní s ním komunikujeme rovněž, ale pouze nevědomě viz zmíněná řeč těla).

Jistě je snazší svými prsty jezdit po kdovíjakém chytrozařízení a použít kdovíjak schopný chytropřekladač, ale mnohem přirozenější je spolehnout se sám na sebe a své schopnosti, a těmi svými prsty ovládnout několik základních pohybů vizuální komunikace, která tvoří základy jakéhokoliv znakového jazyka.

Logické je to i z toho důvodu, že znakový jazyk všestranně rozvíjí komunikační schopnosti kohokoliv a zejména dětí. Právě děti by mohla znakovka zaujmout natolik, že by pomohla odbourat špatné návyky pramenící z nadměrného používání moderních technologických „edukačních“ hračiček a vymožeností všeho druhu (mobily, tablety).

V dnešní mluvě bychom to mohli rozvést asi tak, že znakový jazyk má kladný dopad na vývoj hrubé i jemné motoriky, osvojení prostorové orientace a pohybu v prostoru (prožívání tělesnosti). Dále znakový jazyk přirozeně propojuje obě mozkové hemisféry, protože je vizuálně – motorický. Znakový jazyk je užitečný v dramatické i komunikační výchově. Také má obrovské uplatnění v jazykovém vzdělávání obecně, protože rozvíjí logiku i různorodé kognitivní schopnosti, např. metaforu a metonymii, analogii, sémantiku, pomáhá uchopit (doslova) kategorizaci světa, jazykové univerzálie atd. Rovněž odbourává naučené omezené stereotypy naší komunikace na rovině subjektivní i objektivní. Důkazem o správnosti této cesty je spontánní radost a zájem dětí o tento jazyk, což platí všeobecně.

Dále jde o jediný způsob, jak se domluvit s neslyšícími lidmi i dětmi a dalšími, kteří nemohou ovládnout mluvení či porozumění skrze sluch nebo jim chybí jiné potřebné komunikační dovednosti (např. významně u dětí s poruchou autistického spektra či nemluvících dětí z různých příčin).

Velký potenciál znakového jazyka je dále při rehabilitaci rukou po úrazech, mozkových příhodách a jiných okolností.

Dále znakový jazyk nabízí potenciál při řešení mezilidských vztahů (partnerství, rodičovství) nebo při řešení osobních psychologických traumat spojených s komunikací a prožíváním svého těla.

Na tomto místě je žádoucí (zlehka) rozvinout i antroposofické vidění světa, které učí rodiče a vychovatele rozvíjet u dětí volní (z vůle vycházející) prožitky skrze pohyb těla, rozumějte za účelem tento pohyb produchovnit a naučit se niterněji vnímat své tělo. K tomu srov. význam eurytmie v dnešním waldorfském školství a její význam u zakladatele tohoto školství: Rudolfa Steinera. Pokud připustíme, že Steiner, podobně jako Komenský, o znakových jazycích moc nevěděl - oba jsou to jen lidé, které formovala doba a prostředí, ve kterém žili - tak se můžeme odvážit jejich „metodiku“ rozvinout a vyzkoušet ji v praxi. Pro začátek třeba jen experimentálně na vybraných školách.

Na příklady dobré praxe se přijďte podívat do vybraných školek a škol v Libereckém kraji (jistě i jinde), kde mají se znakovým jazykem skvělé zkušenosti. V těchto školách projevují spontánní zájem o znakový jazyk nakonec všechny děti, ale to už jsem zmiňoval.

I doba k tomu postupně nazrála, vzhledem k tomu, že jsou v rámci inkluze a integrace do běžných škol standardně začleňovány i děti neslyšící (i ty s kochleárním implantátem), a stejně tak i děti další, které taktéž potřebují znakový jazyk pro svůj harmonický vývoj. Znakový jazyk tak pravděpodobně už více nemá být doménou speciálních škol pro děti neslyšící. Pedagogické sbory těchto škol stejně nedokáží znakový jazyk ve svém souhrnu smysluplně začlenit do své práce (až na několik málo zdařilých výjimek).

Okřídlené rčení: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.“ platí v našem případě trojnásobně, pro odvážnější povahy až třicetinásobně.

Ptá-li se tedy někdo na „mezinárodní využití“ znakového jazyka, tak mu popravdě lze odpovědět, že: „Český znakový jazyk není mezinárodní, ale ten kdo ho dobře umí, tak je připraven smysluplně komunikovat s jakýmkoliv cizincem na světě, který umí rovněž nějaký znakový jazyk. Gramatika znakových jazyků je téměř univerzální a základní slovní zásoba v některých případech z poloviny totožná.“

Zdá se Vám tato odpověď pracná či dlouhá? Nebo dokonce mylná, či přehnaná? Chcete 100% shodu mezi znakovými jazyky nebo byste se spokojili jen s 90%? Mně osobně přijde hodně i 50% shoda mezi znakovými jazyky. Zde záleží na úhlu pohledu: součást jazyka není jen slovní zásoba, jak dobře víme, ale právě gramatika, včetně jazykových a komunikačních kompetencí. Lépe řečeno 50% shoda mezi promluvami dvou různých znakových jazyků, tedy shoda mezi dvěma znakovými řečmi. To je vzhledem k situaci v mluvených jazycích číslo tak obrovské, že by lidé měli tento objev oslavovat a vedle mimosmyslových dovedností (např. rozšířené stavy vědomí – vize, intuice, telepatie) nebo vedle vývoje stále chytřejších aplikací, začít zhusta trénovat i znakové jazyky.

Výše uvedená odpověď v sobě zahrnuje i zkušenost mnoha mých slyšících i neslyšících přátel a známých.

A že je to odpověď dlouhá a pracná? Mně taková odpověď za to stojí, nejen kvůli „světlu poznání“, ale i kvůli případným zájemcům o znakový jazyk.

Jde o motivaci

Při rozhodnutí naučit se znakový jazyk může motivace vyvěrat z nutnosti, např. při výchově dítěte prelingválně neslyšícího apod. Může vyvěrat i z přání domluvit se s neslyšícími lidmi ve svém okolí, dále z prosté zvědavosti či jiné neuvědomované náklonosti (gesta, mimika, základy mezilidské komunikace). Nebo právě a významně z důvodu, že ji využiji v mezinárodní komunikaci. A v neposlední řadě, že souvisí s přírodními národy, což znamená v dnešní době mnohé, když prožíváme renesanci svých citů pro přírodu.

Apropó, diskuze o mezinárodním uplatnění znakového jazyka není žádná novinka a proběhla již po „objevení Ameriky“, respektive znakového jazyka severoamerických indiánů.

Já vím, máme angličtinu a další „světové“ jazyky. K tomu více srov. poznání Komenského, který jasně tvrdí, že např. angličtina je jazyková snůška - pro mezinárodní komunikaci naprosto nevhodná. Že by se snad spletl? Ba nespletl, dopady jejího rozšíření právě poznáváme na vlastní kůži. Chytří jazykovědci na to již roky upozorňují, ale nejenom oni. Abych však angličtině nekřivdil: Komenský jasně tvrdil, že jakýkoliv národní jazyk by neměl získat toto privilegium.

Existuje znaková řeč?

Známe řeč těla – jmenovitě: postoj těla, rukou a hlavy a jejich koordinovaný pohyb, detaily v mimice, očním kontaktu a precizní gestikulace, mnohdy rysy pantomimy. Známe i řeč znakovou. Stranou nyní ponechme řeč mluvenou.

V případě neslyšících lidí jde o skutečně pestrý způsob komunikace v závislosti na velikosti ztráty sluchu, popř. jde-li o neslyšící dítě neslyšících rodičů, nebo zda jde o člověka ohluchlého apod. Opomenout bychom neměli slyšící děti neslyšících rodičů, které si svou znakovou řeč do různé míry osvojují právě u svých rodičů.

Zdůrazňuji tedy, že český znakový jazyk se projevuje skrze osobitou znakovou řeč lidí, kteří ji používají ke svému (pře)žití. A opakuji, že každý mluvčí českého znakového jazyka má svou individuální znakovou řeč.

Doporučení úřadu ombudsmana – co přináší a jak ho vylepšit?

Výše zmíněné doporučení úřadu ombudsmana: „Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením“ vzniklo ve spolupráci s odborníky v oblasti problematiky „života“ neslyšících lidí. „Oni“ nám doporučují, jak máme správně pojmenovat komunikaci prelingválně neslyšících lidí (rozumějte lidí ohluchlých v raném věku či hluchých od narození) a stejně tak nás poučují, jak máme pojmenovat člověka neslyšícího, resp. jak psát (ne)spisovně. Tak je to nyní správně: člověk neslyšící. Když to napíšete naopak, nejdříve přívlastek a pak osobu: neslyšící člověk, tak danou osobu prý jazykově diskriminujete, protože na prvním místě je třeba mít člověka a pak jeho charakteristiku. Co na tom, že se hojně už léta píše pouze neslyšící - i bez člověka. To je problém, který by měl úřadu vadit mnohem více, než že čeština pracuje s přívlastkem, tak jak pracuje. A napsat o člověku, že je hluchý nedejbože hluchoněmý, tak nám to bude vytýkáno ještě více. Ale co když toto o sobě prohlásí sám konkrétní člověk? A co když to o sobě prohlásí skupina lidí? Srov. název občanského sdružení: „Planeta Neslyšících – Karlovarský klub neslyšících a hluchoněmých lidí“. Dobře vidíte a dobře i víte, že slova hluchý a hluchoněmý jsou v češtině slova užitečná a výstižná. Jde jen o to, jak se časem promění jejich význam. To tady však nechci více rozvádět.

Znaková řeč není hanlivá, hanliví jsou jen ti, kteří někomu něco nepřejí. Chcete devalvovat či rovnou zničit slovní spojení znaková řeč? Vždyť každý člověk ví, že má svou jedinečnou řeč a že máme i řeč společnou, tedy jazyk. Čím chcete slovo řeč nahrazovat, jakým slovem? Nebo jde opět o ten přívlastek? Co takhle posunková řeč a k tomu pěkně oživíme i posunčinu, posunky a posunkování? Napadají mě v této souvislosti pěkná slovesa znakovat nebo ukazovat, od toho by se nabízelo znakovací řeč nebo řeč ukazovací. Ale to můžeme zrovna povýšit i další pěkná slovesa, jako jsou šprechtit nebo spíkovat rovnou do spisovného jazyka českého. Jde o živý proces a ne kostičky lega. Když vezmete české větě slovo řeč, tak ji umrtvíte. Přestane plynout, řečiště vyschne za vydatné pomoci škůdců - odvodňovačů, kteří kopou strouhy. Já sám jsem kopal takové odvodňovací strouhy, ale to už je dávno. Myslel jsem si, že už jsem svou škodu napravil, ale nyní se mi to znovu vrací před oči. Představte si, že úřad ombudsmana opírá své argumenty i o můj starý text, který je pověšený kdesi na internetu. Nedělám si žádné ambice ve světle jmenovaných autorů, kteří své jméno přidali k ombudsmanskému doporučení, ale přesto jsem zklamán. A za svou povinnost považuji svůj text aktualizovat, tedy uvést na pravou míru. Člověk se vyvíjí a s ním i jeho poznání. Staré názory jsou opuštěny. Pokud hledáte článek na toto téma publikovaný mou osobou, tak raději použijte tento: „Hluchý mluví znakovou řečí“ (Gong, č. 10-12, r. 2016, str. 30-31).

Jde nám o politickou korektnost nebo o kulturní vyjadřování v naší zemi? A přitom stačí tak málo, dopsat do zmíněného doporučení z úřadu ombudsmana větu: „Slovní spojení znaková řeč užívejme v případě, že mluvíme o konkrétním vyjadřování člověka ve znakovém jazyce.“ Very very easy. Prosté.

Podobně by šlo napravit i doporučení omezující používání slov hluchý a hluchoněmý, ať si o tom rozhoduje každý sám, pokud s hluchotou či němotou žije.

Znakové řeči zdar!

Pomalu všichni mladí neslyšící, dále tlumočníci znakového jazyka a lidi z oboru, tedy odborníci, si už v ČR myslí, že by bylo lepší, aby znaková řeč zanikla a mluvilo se jen o českém znakovém jazyce. Ten kdo mluví o znakové řeči, tak prý útočí na komunitu Neslyšících a český znakový jazyk. A co vysokoškolské diplomy těchto odborníků? Mnozí je mají z jazykovědy. Nekroutí se jim diplomy ve svých rámcích na zdech?

Lidi proberte se, časy se změnily. Znaková řeč je in, jako že je aktuální, hezky česky v kurzu, prostě moderní, jak jen to lépe napsat… je hustá. Jo, je hustá. Prostě lidi vidí v pojmu znaková řeč krásu krás, potenciál, skutečného pomocníka, výhodu, super dovednost apod. Téměř nikdo už ve znakové řeči nevidí podivné grimasy ještě podivnějších individuí, ale skoro každý by ji chtěl umět. Ani se lidi nesnaží pod slovní spojení znaková řeč schovávat znakovanou češtinu, tedy až na několik výjimek v oblasti speciálního školství a poskrovnu i mezi starší generací „tlumočníků znakové řeči“. Běžný člověk o znakované češtině nic neví, zato znaková řeč mu je více a více sympatická. Bodejť by ne.

Jde o krásné české pojmenování plynoucí z toku mezilidské komunikace, ať už je mluvená nebo znaková. Slovní spojení „znaková řeč“ tak nabývá svého smyslu a je hloupé odhazovat jej na smetiště, popř. jej používat jako zbraň proti názorovým „odpůrcům“ či jen k demonstrování svého „vědeckého poznání“. Znakové řeči zdar! Vždyť ta tvoří ve svém souhrnu znakový jazyk, který je ve své podstatě univerzálním jazykem pro lidstvo.

Hodně zdaru na stezce přeje Karel Redlich (slyšící syn hluchých rodičů)

Vložit příspěvek
kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
HandsDance: hudební klipy pro neslyšící
10/02/2021 - Radka Kulichová
Dysfázie a autismus
02/02/2021 - Česká televize
Zlaté české ručičky
30/01/2021 - Česká televize
Ocenění ASNEP 2018
28/01/2021 - Česká televize
Kniha Odposlechnuto v Praze pomáhá neslyšícím
26/01/2021 - Česká televize
Původ znakových jazyků a jejich budoucnost
24/01/2021 - Česká televize
Raná péče
24/01/2021 - Česká televize
Lenka Matoušková
22/01/2021 - Česká televize
Studijní obor Čeština v komunikaci neslyšících
22/01/2021 - Česká televize
Vodníkova princezna
20/01/2021 - Česká televize
Vliv nových technologií na život neslyšících
18/01/2021 - Česká televize
Po stopách filmů sluchově postižených
18/01/2021 - Česká televize
Podpůrný spolek hluchoněmých svatého Františka Sáleského
16/01/2021 - Česká televize
Usherův syndrom
10/01/2021 - Česká televize
Divadlo beze slov
05/01/2021 - Česká televize
Pantomima a pohybové divadlo
01/01/2021 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Původ znakových jazyků a jejich budoucnost
Rezoluce EP o znakovém jazyce
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
Neslyšící a právo na vlastní jazyk I.
Po stopách znakového jazyka
Využití SignWritingu v České republice (bakalářská práce)
Neslyšící se vrací k přirozenému jazyku
Jazyk nejsou jen slova
Praktické rady pre ženy + Špecifické posunky
Bruselská deklarace EU o znakových jazycích
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Co je znakový jazyk, znakovaná čeština..
Co je SignWriting
Historie Českého znakového jazyka
Historie znakového jazyka ve světě
SignWriting - Číst a psát znakový jazyk
Psaná přání ve znakovém jazyce
Jazyk neslyšících, znakový jazyk
Neslyšící lidé a znakový jazyk v komiksové tvorbě
Jazyk znakový, jazyk přirozený
Český znakový jazyk je jazyk přirozený...

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 13
celkem: 13
Přihlášení

ikonka 

aktuality 

RSS kanály 

[CNW:Counter]