zobrazeno: 36882x

Co je znakový jazyk, znakovaná čeština..

vysvětlení pojmů Znaková řeč, český znakový jazyk, znakovaná čeština, odezírání, psaná čeština neslyšících

zdroj: CNES 2004 publikováno: 22/03/2007

Tento text je součástí bakalářské práce Karla Redlicha "Neslyšící dítě hluchých rodičů", Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Čeština v komunikaci neslyšících, Praha 2003.

Znakový jazyk; znakovat (ukazovat)

Co je znakový jazyk? A jak je (nebo by mohl být) tento jazyk chápán? Na obě otázky můžeme najít snadnou odpověč ve vědě zabývající se jazykem a komunikací, v lingvistice. K tomu A. Macurová (1994, s. 121): "Na základě výzkumů posledních třiceti let je znakový jazyk vymezován jako přirozený jazyk neslyšících, jazyk s vlastním slovníkem a gramatikou (neodvozenými z jazyka mluveného)." Jinde zas A. Macurová (2001a, s. 70) o znakovém jazyce píše: "Znakové jazyky jsou jazyky nevokální (neopírají se o zvuk) a od mluvených jazyků se tak liší způsobem své existence: jsou to jazyky vnímané zrakem (ne sluchem), jsou to jazyky založené na tvarech, pozicích a pohybu (ne na zvuku). Jinak: Znakové jazyky jsou jazyky vizuálně motorické." Z uvedeného popisu znakového jazyka by už mohlo být zřejmé, že různé národní znakové jazyky mají "základní" společné rysy (o dalších níže). Tyto rysy však ještě nečiní znakový jazyk mezinárodním. V každé zemi existuje specifický národní znakový jazyk, který se odlišuje od jiných národních znakových jazyků.

To bych velmi rád zdůraznil, protože se lidé často mylně domnívají, že znakový jazyk je mezinárodní... Ve skutečnosti má každý znakový jazyk svůj historický vývoj, který mu určil dnešní podobu, a svou přirozenou budoucnost, ve které se bude nadále měnit jako každý jiný přirozený jazyk. To rovněž znamená, že znakový jazyk nebyl uměle vymyšlen, ale vytvořil se z nezbytné komunikační potřeby neslyšících lidí, a to nezávisle na jazycích mluvených. 96 Např. český znakový jazyk je tedy stejně jako čeština přirozený jazyk. Atributy přirozeného jazyka jsou: dvojí členění, systémovost, znakovost, produktivnost, svébytnost, historický rozměr. (Srov. Bímová 2002) Tyto atributy rovněž vymezují český znakový jazyk v zákonu č. 155/1998 Sb. o znakové řeči.97 Uživatelé národních znakových jazyků jsou i přes to k sobě jazykově blíž, než jsou uživatelé národních mluvených jazyků k sobě navzájem (výjimkou může být např. komunikace Čecha se Slovincem, tzn. v rámci jedné jazykové rodiny apod.). Uživatelé národního znakového jazyka (např. českého) nacházejí opěrné body pro vzájemnou komunikaci s jinojazyčnými uživateli znakového jazyka (např. dánského, italského, čínského).

Vzájemná podobnost národních znakových jazyků je dána právě ve způsobu jejich existence. Tedy ve způsobu, jak neslyšící lidé "uchopují" znakovým jazykem svůj okolní i vnitřní svět, jak vše pojmenovávají (např. způsob tvoření znaků a jejich hierarchizace, vizuální motivovanost znaků - tedy jejich podobnost se skutečností, která se odráží v části slovní zásoby apod.). Dále je podobnost způsobena obdobnými principy, které usouvztažňují ("pospojují") tato jména a všechny jazykové prostředky do jednotlivých výpovědí. Pojmenovávání a usouvztažňování jsou základ každého jazyka, mluveného i znakového.

Ve své podstatě je tedy každý národní znakový jazyk plnohodnotným komunikačním prostředkem neslyšících lidí vedle mluvených národních jazyků slyšících lidí. To znamená, že např. český znakový jazyk je krásný a stejně bohatý jako čeština. Existence znakového jazyka je však natolik odlišná od mluveného jazyka, že tuto krásu a bohatost jen ztěží zahlédne člověk, který se o znakový jazyk zajímá bez pokory a pouze povrchně - s předsudky a negativními postoji.

Velmi zajímavou skutečností u znakových jazyků je fakt, že jsou předávány v drtivé většině z dítěte na dítě a ne způsobem, jak je to běžné u všech mluvených jazyků, tedy z rodičů na dítě (tedy ze starší generace na mladší generaci). Samozřejmě i u znakových jazyků dochází ke generačnímu přenosu jazyka (z rodičů na dítě), ale s přihlédnutím k tomu, že pouze 5-10% neslyšících dětí má neslyšící rodiče (viz kapitola Narození dítěte), tak se jedná o generační přenos jazyka vždy v užším smyslu: mezi vrstevníky, mezi staršími a mladšími spolužáky apod. (Srov. Preston 1994, s. 7; Neisser 2002, s. 47; Grosjean 1982, s. 80)

Používám-li termíny znakovat (popř. ukazovat) a znakování (popř. ukazování), mám namysli projev osoby ve znakovém jazyce. Odlišuji tak jasně znakování od mluvení. Tyto termíny užívají i informanté ve svých výpovědích.

Znaková řeč

Jazykový stav v České republice vystihuje zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči. Znaková řeč je zde chápána jako nadřazený termín pro dva odlišné termíny, český znakový jazyk a znakovanou češtinu. Samotný "termín" znaková řeč má charakter spíše pracovní, obsahově prázdný, odkazující na významy zmíněných dvou termínů. Před přijetím zákona však tento termín označoval ještě lingvisticky neprobádanou komunikaci neslyšících lidí všeobecně. 98 "Termín" znaková řeč se proto i po přijetí tohoto zákona hojně používá jako "významové" pojmenování jazykové komunikace neslyšících lidí (i Neslyšících) stále v domnění, že se nejedná o plnohodnotný jazyk. A tak je tímto "termínem" označován i český znakový jazyk většinou lidí ve společnosti, ale i odborníky z oblastí, které úzce souvisí s neslyšícími lidmi (tlumočení, zdravotnictví, státní správa, samosprávní celky, např. krajské a obecní úřady, v odborné literatuře apod.). Užívání tohoto "termínu" je obzvlášť zavádějící při prezentaci způsobu vzdělávání prelingválně neslyšících dětí ve speciálních školách pro sluchově postižené, kde velmi často znamená pouze znakovanou češtinu.

Český znakový jazyk (ČZJ)

Pro termín český znakový jazyk (dále jen ČZJ) platí vše, co bylo uvedeno pod termínem znakový jazyk (viz termín znakový jazyk výše). ČZJ je hlavním (primárním) dorozumívacím prostředkem českých Neslyšících. 99 ČZJ se odlišuje od jiných národních znakových jazyků především svým slovníkem (zásobou znaků), ale i systémovými rysy (gramatikou), které jednotlivé znaky spojují ve vyšší významové celky. Díky výzkumu znakových jazyků, potažmo i výzkumu ČZJ se zformovalo sebevědomí Neslyšících. Neslyšící hájí svůj jazyk a svoje menšinové postavení ve většinové společnosti slyšících lidí. V dnešní době proto "tlumočníky znakové řeči" nahrazují tlumočníci ČZJ a "umělá prestižnost" znakované češtiny (popř. znakové řeči) je pracně odbourávána z povědomí lidí (viz dále).

Znakovaná čeština

K termínu znakovaná čeština uvádí J. Hrubý (1996, s. 101): "Znakovaná čeština není jazykem, ale umělým systémem, pomůckou, kterou vymysleli slyšící, aby se snáze domluvili s neslyšícími." Znakovaná čeština je využívána k vyučování češtiny u neslyšících dětí a k tlumočení neslyšícím lidem. Z lingvistického pohledu pro tento "umělý systém" a jemu podobné zahraniční systémy platí toto (Macurová 1994, s. 121): "Odvozené jsou z jazyka mluveného, jehož charakter a vlastnosti 'vizualizují' (u nás tzv. znakovaná, 'do znaků převedená' čeština). Jejich slovník sice do jisté (značné?) míry čerpá ze slovníku ZJ, zahrnuje však i znaky jiné. Ty jsou vytvářené (obvykle slyšícími) převážně za účelem zprostředkovat neslyšícím strukturu příslušného jazyka mluveného, včetně - a často v první řadě - jeho psané podoby. Od ZJ se znakové systémy liší nejen vztahem k mluvenému jazyku (jejich odvozenost naproti neodvozenosti ZJ), ale i oblastí svého užívání: obvykle nejsou běžně užívány v komunikaci neslyšící - neslyšící."

Jiným problémem je fakt, že znakovaná čeština byla dlouhou dobu nahlížena jako prestižnější "varieta" ČZJ. Jinými slovy: uměle vytvořený komunikační systém byl funkčně i "jazykově" nadřazen přirozenému jazyku Neslyšících. Tuto prestižnost uměle tvořili a podporovali i "tlumočníci", aby docílili "přesnějšího" překladu z češtiny do "znakové řeči". Činili tak bez ohledu na to, že neslyšící uživatelé ČZJ by byli povolanější k takovému citlivému zasahování do svého jazyka v případě, že řízené změny v jazyce jsou vůbec zapotřebí. Myslím, že se jednalo o naprosté nepochopení svébytnosti ČZJ. A v domnění, že znakový jazyk (popř. znaková řeč) vizualizuje (zviditelňuje) jazyk mluvený, se ČZJ upravoval a přibližoval více a více češtině. Takto potlačovaná prestižnost přirozeného jazyka je stejně nesmyslná. Neslyšící uživatelé ČZJ neopustí svůj jazyk jenom proto, že někteří lidé (ani neznající ČZJ) chtějí, aby neslyšící lidé komunikovali jiným jazykovým systémem, který navíc sami vymyslí, a tento systém dokonce (mylně) pokládají za prestižnější varietu přirozeného jazyka neslyšících lidí. Takový přístup nerespektuje rodilé neslyšící uživatele ČZJ i samotný ČZJ. 100

Míšení jazyků (jazykové míšení kódů); pidžin a kreol

Mezi ČZJ a češtinou (oběma jazykovými kódy) dochází k různým pohybům, kdy se ČZJ přibližuje češtině, a nebo kdy se čeština přibližuje ČZJ. Takové posuny lze nazvat míšení jazyků či jazykové míšení kódů. Čeština se ČZJ přibližuje zejména v psané češtině českých prelingválně neslyšících lidí. Tito pisatelé mají tendenci používat jazykové struktury ČZJ v psané češtině. Tyto struktury interferují z jednoho jazyka do druhého, stejně, jako když se učíme cizímu jazyku. (Srov. Yule 1996) Pro druhý případ, kdy se ČZJ přibližuje češtině existuje podle A. Macurové (2001, s. 70) tento důvod: "Uživatelé znakových jazyků bývají oproti uživatelům jazyků mluvených v menšině - všechny znakové jazyky jsou jazyky menšinové, obklopené většinovými jazyky mluvenými. To má zákonitě důsledky na povahu znakového jazyka (zvláště pokud jde o vznik a existenci tzv. kontaktových variet, které těsné spolužití jazyka menšiny s většinovým jazykem obrážejí)."

Je zřejmé, že se tomu děje v situacích, kdy (rodilí) neslyšící uživatelé ČZJ komunikují se slyšícími lidmi, kteří neznají ČZJ a nebo se teprve ČZJ učí. Proto neslyšící uživatelé ČZJ v takových případech volí strategii mluvení s cizincem a svůj jazykový projev "zjednodušují". Zároveň svůj jazykový projev přibližují struktuře češtiny. Stejně tak vznikají i další kontaktové variety, když se slyšící lidé učí ČZJ a tak v tomto jazyce dělají chyby. 101 Na tom se jistým způsobem podílí i postoj většinové společnosti k ČZJ a způsob, jak se tento postoj projevuje ve vzdělávání prelingválně neslyšících dětí. Na základě jazykového míšení kódů lze také konstatovat, že konkrétní volba ČZJ a znakované češtiny závisí jednak na počtu mluvčích (mluvících i znakujících) v určité situaci a na úrovni jazykové kompetence každého z nich, jednak i na situačním kontextu (jeho "oficiálnosti"). 102 Dochází-li tedy ke kontaktu dvou nepříbuzných jazyků, děje se tak v určitých situacích, potom se jedná o kontaktový jazyk pro omezený styk, který je pojmenováván jako pidžin. Omezeny nejsou jenom situace, ve kterých se pidžin používá, ale omezena je i jeho jazyková svébytnost. Pidžin má zpravidla redukovanou gramatiku a slovník, jeho stylový rejstřík je omezený. 103 Pokud je navíc takový kontaktový jazyk používán mluvčím v přítomnosti svých dětí, do takové míry, že si ho dítě osvojí, mluví se o kreolu. Kreol je však oproti pidžinu jazykově svébytnější, používá se v širším okruhu komunikačních situací, má tak větší prestiž. (Např. Salzmann 1997, s. 82-86)

K míšení jazyků částečně dochází podle mého názoru i v dalších způsobech komunikace neslyšících lidí, které jsou založené na češtině, ale pronikají do nich i jazykové prostředky z ČZJ (viz termíny odezírání mluvené češtiny a psaná čeština českých neslyšících lidí).

Odezírání mluvené češtiny

Nesnadnost odezírání se skrývá ve vnitřních i vnějších podmínkách. Nejprve pojednám o vnějších podmínkách. Především by měl slyšící člověk udržovat zrakový kontakt s člověkem, který z jeho úst odezírá, jak přibližuje V. Strnadová (1998, s. 157): "S neslyšícím člověkem se můžeme dorozumět jen tehdy, když na nás dobře vidí. Nejdříve jej však musíme upozornit, že se chystáme hovořit, aby se na nás mohl včas podívat. Musíme navázat a udržovat zrakový kontakt." K tomu je potřeba dobré osvětlení, stát k odezírajícímu člověku tváří v tvář a zvolit přiměřené tempo řeči. K vnějším podmínkám odezírání se dále řadí: stav zraku odezírající osoby, vzdálenost při odezírání, téma rozhovoru, znalost způsoby mluvy člověka, neverbální komunikace, kinémy (mluvní obrazy úst) lišící se od sebe pouze zvukem; existují také souhlásky, které nejsou tvořeny pomocí viditelných částí mluvidel, takže se při jejich zvuku neprojeví výrazný pohyb rtů ani při velmi pečlivé artikulaci. (Srov. Janotová 1999) 104

Jak neslyšící upíná svou pozornost k mluvícím ústům člověka? Jaký vliv má momentální psychické rozpoložení příjemce sdělení na průběh odezírání? Jak souvisí znalost jazyka se schopností odezírat? To vše můžeme řadit k vnitřním podmínkám pro úspěšné odezírání. Možná proto V. Strnadová (1998, s. 159) odezírání charakterizuje takto: "V podstatě musíme při odezírání uhodnout, co nám chce druhý člověk sdělit." Zásadní vnitřní podmínkou, která zajišťuje úspěšnost odezírání, je znalost jazyka, ve kterém neslyšící člověk odezírá. K jazykové kompetenci potřebné pro odezírání uvádí N. Janotová (1999, s. 18): "Nejde však jen o znalost slov, ale také o znalost zákonitostí jazyka, tj. o vnímání a pochopení fonologické, gramatické a syntaktické struktury jazyka. (...) Dalo by se říci, že sluchově postižený může teoreticky odezírat přibližně tak, jak ovládá jazyk, jímž komunikace probíhá." To souvisí i s kompetencí prelingválně neslyšícího člověka v psané češtině (viz termín psaná čeština českých neslyšících lidí). Mezi vnitřní podmínky odezírání se řadí i vrozené vlohy. K tomu V. Strnadová (1998, s. 162): "Průměrný neslyšící člověk nemá k odezírání o nic větší vlohy, než průměrný slyšící člověk. Jen asi 23% celkové populace je schopno skutečně úspěšně zvládnout odezírání."

Výše uvedený výčet podmínek pro zajištění snadného odezírání nemá čtenáře odradit od toho, aby touto formou s hluchým člověkem komunikoval! Cílem je upozornit na to, že by si slyšící lidé měli uvědomovat (přinejmenším základní) komunikační normy, aby měl hluchý člověk z úst mluvčího vůbec co odezřít. Rovněž by si měli lidé uvědomit, že se člověk vnímající mluvenou řeč zrakem nevyhne mnoha omylům a záměnám, které v důsledku maří výsledný komunikační záměr. "Proto při důležitých jednáních nelze spoléhat na pouhé odezírání." (Strnadová 1998, s. 163) Srov. termíny tlumočník ČZJ, artikulační vizualizace, transliterace

Psaná čeština českých neslyšících lidí

Slyšící lidé mezi sebou psaní a čtení nepoužívají v komunikaci tváří v tvář, pokud k tomu nemají nějaký zvláštní důvod, např. "tajné" vzkazy, psaní s cizincem apod. Právě tendence "psaní s cizincem" se projevuje v komunikaci slyšících lidí s neslyšícími lidmi. Slyšící lidé si dobře uvědomují, že neslyšící lidé mohou psaný text dobře vnímat narozdíl od mluvení. Slyšící lidé si už však dále neuvědomují, že psaná čeština neslyšících lidí může být jiná než ta jejich. V jejich očekávání se vůbec neodrazí skutečnost, že psaní a čtení neslyšících lidí se bude pravděpodobně podobat psaní a čtení slyšících lidí (cizinců), kteří se češtinu učí jako cizí jazyk.

Je namístě zdůraznit odlišnost psané češtiny většiny prelingválně neslyšících lidí od její běžné (kodifikované) podoby a poukázat na fakt, že tato odlišnost není výrazem (ne)inteligence člověka.105 Na to poukazuje i V. Strnadová (1998, s. 245): "Inteligenci neslyšícího člověka nelze posuzovat podle formální stránky jeho mluveného a psaného projevu. Je to jazyková záležitost. (...) Neslyšící lidé prostě požívají češtinu jinak než člověk slyšící. (...) Slyšící lidé, kteří nejsou o těchto problémech dostatečně informováni, považují prelingválně neslyšící jedince za rozumově opožděné (a podle toho s nimi i jednají)."

Jaké problémy mají čeští prelingválně neslyšící lidé s psanou češtinou? Odpověč na tuto otázku nalezneme ve slovech A. Macurové, která se psanou češtinou českých prelingválně neslyšících odborně zabývá (1998, s. 180): "Dosud získaný vzorek češtiny psané českými neslyšícími zahrnuje texty komunikace interkulturní (určené slyšícím) i texty komunikace intrakulturní (určené neslyšícím), texty komunikace veřejné i soukromé, texty v různé míře připravené i texty různě funkčně zaměřené. Mnohorozměrová různost textů se ale do podoby užitého jazyka nijak nepromítá. Čeština je zde všude svým způsobem 'jednorodá'. Neprojevuje se v ní totiž ani typová rozdílnost adresátů (interkulturní vs. intrakulturní komunikace), ani rozměr důvěrnosti vs. oficiálnosti, ani různá míra připravenosti a ani různost funkcí, jež se textům přiřazují. Nic podstatného neřekne tato čeština ani o svých původcích (různých co do věku, profese, původu, místa bydliště, pohlaví atd.), i v tomto ohledu je jednorodá." Proč mají čeští prelingválně neslyšící lidé problémy s češtinou? Jednoduše řečeno: naučit se cizí jazyk je věc obtížná a podoba psané češtiny neslyšících lidí je výsledkem vzdělávacího programu neslyšících dětí.

Představitelé Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP) podrobovali výsledky výuky na školách soustavné a tvrdé kritice. Tito představitelé konstatovali v otevřeném dopise odborné a občanské veřejnosti, že úroveň znalostí žáků je velmi nízká a mnozí vycházejí ze základní školy jako negramotní. (Srov. Kuchler 1998, s. 22) Proto byla v r. 1997 odborem speciálního školství MŠMT ČR navržena inspekce, jejímž cílem (Kuchler 1998, s. 22): "(...) bylo zjistit skutečnou úroveň čtení s porozuměním ve školách pro sluchově postižené a následně ukázat především vedení a pedagogům těchto škol možnosti využití inspekčních zjištění ke zkvalitnění vzdělávacího procesu." Inspekci "provedl" K. Kuchler v devátých třídách na 12 základních školách pro sluchově postižené a inspekci hodnotí takto (1998, s. 23): "Z analýzy výsledků nonverbální části Obrázkového testu vyplynulo, že převážná většina sluchově postižených žáků (69,5%) porozuměla předloženému textu zcela a jedné čtvrtině unikly při čtení jen některé detaily. (...) Toto zjištění vyvrací tvrzení, že absolventi škol pro sluchově postižené nerozumí jednoduchým textům a jsou tudíž negramotní."

Zajímavé je, že autorka zmíněného obrázkového testu K. Mühlová (2000, s. 67) se k této věci později znovu vyjádřila: "Již před začátkem průzkumu jsem upozorňovala, že Obrázkový test není pro tento účel vhodný, neboť je pro nedoslýchavé žáky 9. ročníku příliš snadný." A proto K. Mühlová doporučovala pro testování čtení s porozuměním u žáků 9. tříd test jiný, takový, který by bylo možné (oproti testu použitého školní inspekcí) porovnat s výsledky žáků ze základních škol pro slyšící děti. Pro tyto účely vybrala z projektu Kalibro test pro 5. ročníky základní školy, ve kterém je testováno čtení a práce s informacemi (variantu tohoto testu absolvovalo přes 8000 žáků). K. Mühlová (2000, s. 67) dále píše: "Setkala jsem se však s názorem, že test je příliš obtížný a tudíž nevhodný." Inspekce tedy tvrdí, že žáci ze základních škol pro sluchově postižené nejsou negramotní, ale za jakou cenu? Druhým cílem inspekce přeci bylo ukázat vedení školy a učitelům možnosti vedoucí ke zkvalitnění výuky.106

Nemanuální komunikace; neverbální komunikace

Dalším termínem je nemanuální komunikace. Tento termín se týká struktury znakového jazyka: "(...) ve znakových jazycích máme k dispozici dvojí nosiče významu. Některé významy jsou neseny tvary, pohyby a pozicemi rukou (tzv. nosiči manuálními), některé významy jsou neseny mimikou, pohyby a pozicemi hlavy a horní části trupu (tzv. nosiči nemanuálními). A obojí typ nosičů může být produkován a vnímán současně (...)". (Macurová 2001a, s. 71-72) Nemanuální jazykové prostředky se tedy vymezují v protikladu k manuálním jazykovým prostředkům, obojí typy jazykových prostředků jsou produkovány ve znakovém jazyce současně (simultánně 107). Tímto termínem tedy neoznačuji neverbální komunikaci, která plní v mezilidské komunikaci velmi důležitou funkci. Lingvistika mluvených jazyků však neverbální komunikaci (tón hlasu, rytmus řeči, mimiku obličeje, pohyby těla a očí apod.) přímo do systému jazyka nezahrnuje. (Např. Salzmann 1996, s. 142-144) Termínu nemanuální komunikace užívám v případech, kdy chci zdůraznit komunikaci slyšícího dítěte s jeho hluchými rodiči (a naopak). V takové komunikaci bude dítě i jeho rodiče s pravděpodobností blízké jistotě používat právě nemanuální jazykové prostředky znakového jazyka. 108

Karel Redlich

poznámky

  1. Lingvistický výzkum ČZJ probíhá v Česku od roku 1993 skrze granty MŠMT na FF UK Praha, v návaznosti na iniciativu výzkumného centra znakového jazyka v Berouně. K dílčím výzkumům ČZJ např. Macurová, A.: Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyk. Speciální pedagogika, 6, 1996, č. 1, s. 5-19, Macurová, A., Bímová, P.: Poznáváme český znakový jazyk II. (Slovesa a jejich typy). Speciální pedagogika 11, 2001, č. 5, s. 285-296; Hronová, A.: Poznáváme český znakový jazyk III. (Tvoření tázacích vět). Speciální pedagogika 12, 2002, č. 3, s. 113-123; Potměšil, M.: O zmatení jazyků a hledání řádu. Speciální pedagogika, 11, 2001, č. 4, s. 252-258; Macurová, A.: Poznáváme český znakový jazyk IV. (Vyjadřování času). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 89-98; Motejzlíková, J.: Poznáváme český znakový jazyk V. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 218-226; Vysuček, P.: Specifické znaky. Bakalářská práce FF UK. Praha 2003; Vysuček, P.: Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 14, 2004, č.1, s. 16-27; Půlpánová, L.: Osobní zájmena v českém znakovém jazyce. Bakalářská práce FF UK. Praha 2004 apod.
  2. K tomu např. Janotová, Řeháková, Svobodová (1990). Děje se tomu doposud i přes jasné rozlišení obou komunikačních systémů, viz Svobodová, K. In Chválatová, H.: Jak se žije dětem s postižením. Praha, Portál 2001. (s. 81) Tento postup (víceméně) podporovali i lingvisté, kteří znakový jazyk na našem území ignorovali nebo si ho prostě dlouhou dobu nevšimli. Např. Lotko (2001)
  3. Např.: Strnadová (2002, s. 238), Vysuček, P.: Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 14, 2004, č.1, s. 16-27., Motejzlíková, J.: Poznáváme český znakový jazyk V. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 218-226.
  4. K tomu srov. Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky). SaS, 55, 1994, s. 121-132 nebo Macurová, A.; Homoláčová, I.; Ptáček, V.: Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk. Speciální pedagogika č. 3, 7, 1997, s. 1-15. Tento způsob komunikace je nazývaný "kontaktovým znakováním", srov. Lucas, Valli (1998).
  5. Srov. Encyklopedický slovník češtiny (kol. autorů). Praha, NLN 2000, heslo míšení jazyků. Prolínání dvou jazyků (pidžinizaci) odpovídají do jisté míry proměny jazyka v situacích při mluvení s cizincem. Hluší lidé nejsou schopni ovládat mluvený jazyk jako slyšící lidé, proto se možná nedá příliš pidžinizace připodobňovat tomuto prostředí, kdy je pro jednu skupinu lidí nemožné naučit se druhému jazyku. K tomu srov. Woodward, J. In. Homoláč (1998, s. 7-8)
  6. K vnitřním i vnějším podmínkám podrobně Strnadová, V.: Hádej, co říkám, aneb odezírání je nejisté umění. Praha, ASNEP 2001. nebo srov. Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených. Praha, Karolinum 2002. (s. 193-209)
  7. Např. článek T. Feřteka o službě Českého Telecomu neslyšícím lidem je velmi zavádějící. Článek ve svém celku nevhodně prezentuje hluchotu a hluché lidi. Cituji: "Vady sluchu a řeči jsou často spojené s dalším postižením, to je také důvod, proč jsou některé vzkazy těžko srozumitelné (...)" Tato domněnka je vytvořena na základě psaných zpráv neslyšících lidí, jež mají operátorky následně přečíst slyšícímu adresátu, či naopak, ústní hovor přepsat do písemné podoby a poslat neslyšícímu člověku. Srov. Feřtek, T.: Tvůj vzkaz, za který moc děkuju, nemohu přečíst. Reflex 42, 2001, s. 74) K tomu srov. Strnadová, V.: Porušování profesionální etiky. Gong 31, 2002, č. 1, s. 5.
  8. Serioznější výzkum, i když s menším počtem žáků, provedla např. Poláková (2001). K tomu, co vše je potřeba mít na paměti při posuzování gramotnosti člověka srov. Šebesta 1999 (s. 81-84). K vyučování psané češtině prelingválně neslyšících např. Macurová (2000); Červenková, A.: Seminář o češtině v komunikaci neslyšících. Gong, 33, 2004, č. 1, s. 21; Macurová, A.; Homoláč, J.; Schwabiková, A.; Vaňková, I.: Umíme číst a psát česky. Učebnice češtiny pro neslyšící. Divus, Praha 1998. K tomu srov. recenzi na stejnojmennou učebnici, viz Csonka, Š. In Effeta, 10, 2000, č. 1, s. 26-27 K češtině jako cizímu jazyku srov. Valková, J.: Texty a dialogy učebnic češtiny pro cizince a pro české neslyšící coby příklad reálné lidské komunikace. In ČDS (2002, s. 154-162); Hrdlička, M.: Čeština - jazyk cizí. FFUK, Praha 2002.
  9. Na úrovni jednotlivých znaků existuje simultánnost další: najednou jsou tvořeny jak parametry znaku (místo artikulace znaku, tvar ruky, orientace dlaně a prstů, pohyb); najednou jsou tvořeny i dva jednoruční znaky. Viz Macurová (2001, s. 72)
  10. K tomu srov. Šmídová, M.: Co se můžeme naučit od neslyšících rodičů? Info zpravodaj FRPSP, 10, 2002, č. 1, s. 16-17; Hronová, Motejzlíková 2002 s. 31-35, 49-59 apod

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Rezoluce EP o znakovém jazyce
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
Neslyšící a právo na vlastní jazyk I.
Po stopách znakového jazyka
Využití SignWritingu v České republice (bakalářská práce)
Neslyšící se vrací k přirozenému jazyku
Jazyk nejsou jen slova
Praktické rady pre ženy + Špecifické posunky
Bruselská deklarace EU o znakových jazycích
Vývoj posunkového jazyka na Slovensku mal svoje opodstatnenie?
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Co je znakový jazyk, znakovaná čeština..
Co je SignWriting
Historie Českého znakového jazyka
Historie znakového jazyka ve světě
SignWriting - Číst a psát znakový jazyk
Psaná přání ve znakovém jazyce
Neslyšící lidé a znakový jazyk v komiksové tvorbě
Jazyk neslyšících, znakový jazyk
Jazyk znakový, jazyk přirozený
SignWriting workshop Praha 2006 - fotky

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 29
celkem: 29
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]