Neslyšící a právo na vlastní jazyk I.

Redaktor (R): Tématem dnešního pokračování cyklu Slyšet je snad právo na stanici Classic FM je „Neslyšící a právo na vlastní jazyk“. K tomuto tématu má dnes co říci můj dnešní host, slečna Lenka Okrouhlíková, asistentka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru Čeština v komunikaci neslyšících. Já Vás zdravím, dobrý den. Lenka Okrouhlíková (LO): Dobrý den.

R: Slečno Okrouhlíková, kdybychom měli na začátku představit znakový jazyk jako jazyk českých Neslyšících, co byste k tomu řekla?

LO: Já bych především chtěla říct asi to, že jazykem českých Neslyšících je český znakový jazyk. Znakový jazyk je spíš takový obecný název pro skupinu příbuzných jazyků, například britský znakový jazyk, americký znakový jazyk, německý znakový jazyk atd. To znamená, že znakový jazyk, stejně jako jiné jazyky, které známe (např. čeština, angličtina) slouží ke komunikaci mezi lidmi a v tomto případě primárně ke komunikaci mezi českými Neslyšícími. To znamená, že Neslyšící si pomocí tohoto jazyka mezi sebou předávají nějaké informace. Důležité je, abychom si uvědomili, že tento jazyk se samozřejmě od mluvených jazyků v mnohém liší, ale neznamená to, že by byl nějakým způsobem méněcenný nebo méně hodnotný. Ty funkce, které ten jazyk plní, jsou vlastně úplně stejné. Důležité je to, že se na první pohled ty jazyky liší, a to vlastně tím, jakým způsobem existují. My říkáme, že znakový jazyk je takzvaně vizuálně-motorický jazyk, to znamená, že ho vidíme a ukazujeme a k jeho produkci využíváme jednak ruce, ale také horní část trupu a mimiku. To se asi málo ví, ale mimika je důležitou složkou znakového jazyka. Mluvený jazyk - například čeština - je naproti tomu audio-orální, takže se slyší a mluví. Znamená to, že znakový jazyk funguje zcela jinak, než například ta čeština a má zcela jinou slovní, respektive znakovou zásobu a má i jinou gramatiku, která není a ani žádným způsobem nemůže být odvozena od češtiny. Funguje jako takový samostatný, plnohodnotný jazyk.

R: Takže, kdybychom to měli srovnat, Vy už jste řekla, jedná se o plnohodnotný jazyk, ve kterém se dá vyučovat, vychovávat děti, vytvářet řekněme terminologické práce a podobně, je to tak?

LO: Na tuhle otázku Vám musím odpovědět, že samozřejmě ano. Jako důkaz může posloužit i to, že já například učím na tom oboru Čeština v komunikaci neslyšících, který jste tady zmínil, a u nás běžně studují i neslyšící studenti a veškerá látka, která se tam probírá, je jim zprostředkována pomocí znakového jazyka. Buď prostřednictvím tlumočníka, anebo třeba samotným neslyšícím vyučujícím. A tam se opravdu často jedná o odborné lingvistické předměty. Ta odborná terminologie v českém znakovém jazyce samozřejmě existuje i pro jiné obory, v současné době máme například k dispozici slovníky pro obor truhlář, zubní laborant, počítače, internet, tvorba webových stránek, typografie, historie, botanika, speciální pedagogika, sport, porodnictví, zdravotnictví atd. Někteří českému znakovému jazyku často vyčítají právě to, že nemá dostatečnu slovní, respektive znakovou zásobu v porovnání například s češtinou, ale musíme si uvědomit to, že každý jazyk má takovou slovní nebo znakovou zásobu, jakou potřebuje. To znamená, že pokud v minulosti, teď mám na mysli minulost až do sametové revoluce, se český znakový jazyk používal hlavně pro běžnou komunikaci mezi neslyšícími a neměl přístup do škol, tím méně do škol vysokých, tak tu odbornou terminologii samozřejmě neměl, protože ji nepotřeboval. V současné době už je situace trošku jiná, neslyšící studují na vysokých školách a český znakový jazyk se samozřejmě stále vyvíjí a jeho znaková zásoba se rozšiřuje stejně, jako se s narůstajícími potřebami vědy a techniky mění i slovní zásoba češtiny.

R: Tak to byla troška teorie, ale je běžné, že ve všech sférách života neslyšících všichni používají nebo třeba alespoň respektují ten znakový jazyk?

LO: Tady si musíme uvědomit to, že ti neslyšící netvoří nějakou jednotnou kompaktní skupinu. Pokud my budeme nazývat jako neslyšící ty osoby, které mají nějakou sluchovou vadu, pak určitě nemůžeme říct, že všichni používají a respektují znakový jazyk. Některé z těchto osob určitě preferují češtinu. Jedná se hlavně o osoby, které ohluchly v pozdějším věku, anebo potom o osoby nedoslýchavé, které jsou schopny nějakým způsobem za pomoci sluchadel vnímat tu mluvenou řeč. Obecně bych mohla říct, že primárními uživateli znakového jazyka jsou lidé prelingválně neslyšící. To jsou ti, kteří se neslyšící už narodili a nikdy nebyli schopni nějakým bezbariérovým způsobem vnímat a osvojit si ten jazyk většinové společnosti. Samozřejmě není to pravidlo, nelze to takhle zobecnit, záleží tam na mnoha okolnostech, jestli třeba rodiče těchto osob byli slyšící či neslyšící, jakým typem vzdělávání prošly tyto osoby atd. Takže můžeme říct, že primárními uživateli českého znakového jazyka jsou všichni, kteří se nějakým způsobem cítí být členy jazykové a kulturní komunity v našem případě českých Neslyšících a nezáleží ani tak na stavu jejich sluchu.

R: Další otázka, kterou teď položím, je možná trošku mýtus, ale zeptám se. Je nebo může být používání znakového jazyka pro komunitu českých Neslyšících nějakým způsobem škodlivé?

LO: Po pravdě řečeno, já si neumím vůbec představit, že by pro jakékoliv společenství mohlo být škodlivé používání nějakého jazyka. Je to podobné, jako kdybych se Vás zeptala, jestli používání českého jazyka je nějak škodlivé pro komunitu českých slyšících. Jediné, co může toho neslyšícího opravdu poškodit, je podle mého názoru to, že bude vyrůstat bez možnosti osvojit si jakýkoliv jazyk, bez možnosti komunikovat se svým okolím, myslet v jakémkoliv jazyce. A pro děti, které nejsou schopny vnímat mluvenou řeč sluchem, je ten znakový jazyk jedinou možností, jak si v raném dětství plnohodnotně osvojit nějaký jazyk, ve kterém budou schopny myslet, vyjadřovat se a na základě kterého jsou potom schopny naučit se nějaký další cizí jazyk, což je čeština, angličtina a jiné jazyky.

R: Je samozřejmě jasné, že ten náš dnešní rozhlasový pořad polsouchají slyšící lidé. Existuje nějaký ucelený materiál o znakovém jazyce, který znakový jazyk přibližuje právě této většinové společnosti?

LO: Samozřejmě těch ucelených materiálů je spousta, ale já předpokládám, že se Vám jedná asi o materiály v českém jazyce, které by si mohli přečíst naši posluchači. V současné době je to tak, že existuje už velká spousta článků, které vycházejí v různých časopisech, zejména tedy v časopise Speciální pedagogika, ale méně odborné články najdeme i v časopisech pro neslyšící, jako je například Infozpravodaj, Gong nebo Unie. Pokud byste si chtěli některé z těchto článků přečíst, tak velké množství z nich je možno nalézt na internetu, a to na webové stránce www.ruce.cz. Na internetu je také možné si stáhnout poměrně ucelenou publikaci, která se jmenuje Jazyk neslyšících – co víme, co nevíme a co bychom měli vědět o znakovém jazyce. Je to publikace, kterou sepsali studenti Češtiny v komunikaci neslyšících a kde je opravdu možnost dozvědět se základní informace o znakovém jazyce. Tuto publikaci můžete najít na stránkách Filozofické fakulty oboru Čeština v komunikaci neslyšících a tam je oddíl „dokumenty ke stažení“, kde si tuto publikaci můžete volně stáhnout a přečíst. Takovou důležitou informací je asi to, že v současné době se jedna z organizací, která se jmenuje Česká komora tlumočníků znakového jazyka, v rámci takového velkého projektu JPD3 chystá k vydání celé velké ucelené řady publikací, celkem se jedná zhruba o 80 výukových materiálů a DVD, z nichž právě většina je věnována českému znakovému jazyku, ale také komunitě českých Neslyšících, tlumočení a znakované češtině. Já sama jsem autorkou několika z těchto publikací a myslím si, že právě tento materiál by měl přispět k větší informovanosti nejen naší odborné veřejnosti.

R: Já Vám děkuji. Mým dnešním hostem byla asistentka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru Čeština v komunikaci neslyšících, slečna Lenka Okrouhlíková. Děkuji za návštěvu ve studiu i za příspěvek do takového jednoho z oddílů našeho cyklu „Neslyšící a právo na vlastní jazyk“. Na shledanou.

LO: Není zač. Na shledanou.