Neslyšící a právo na tlumočníka I.

Tento text je přepisem rádiového seriálu Slyšet je snad právo?, rádia Classic FM. Tento díl byl odvysílán 24.3.2008

Autor cyklu: Naďa Dingová, redaktor: Ivan Dlask, host Veronika Toráčová, garant cyklu: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, autorem přepisu: A. Svobodová, Jan Fikejs

Redaktor (R): Milí posluchači, již po několikáté pokračuje na frekvenci Classic FM seriál, který jsme nazvali „Slyšet je snad právo?". A teď budeme v několika, těch dalších dílech našeho cyklu, hovořit o neslyšících a jejich právu na tlumočníka. A v tom prvním povídání dnes s paní Veronikou Toráčovou, kterou vítám ve studiu. Dobrý den.

Veronika Toráčová (VT): Dobrý den

R: Paní Toráčová, Vy jste autorkou materiálu, který shrnuje legislativu, nebo legislativy, pokud je jich více, dotýkajících se neslyšících. A tak moje první otázka je nasnadě. Jak upravuje ta naše současná legislativa právo neslyšících na tlumočení?

VT: Já bych Vás nejdřív jenom trochu poupravila, protože ten materiál, který jsem zpracovávala, se netýká, nebo neshrnuje, legislativu týkající se neslyšících, ale legislativu týkající se vlastně tlumočnických služeb.

R: Jako takových

VT: Jako takových, a nebo tlumočnických služeb pro neslyšící.

R: Ale všechno se to dá vztáhnout také na neslyšící.

VT: Ano, ano, pokud bych ale shrnovala legislativu, která by se týkala neslyšících, tak by to bylo poněkud náročnější, protože tam už by toho muselo být mnohem víc.

R: Dobře, takže přidržme se tématu...

VT: Ano. Vlastně legislativa, která se týká práva neslyšících na tlumočení, je docela rozsáhlá, ale takovým zásadním prvním předpisem, který neslyšícím zaručuje právo na tlumočení a vůbec používání jejich komunikačních prostředků, je zákon číslo 155 z roku 1998 Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob Ten jednak definuje neslyšící, definuje znakový jazyk, znakovanou češtinu, vizualizaci mluvené češtiny. .Dále definuje prstovou abecedu, upravuje používání komunikačních systémů neslyšících . Podle tohoto zákona, mají neslyšící právo ... na používání znakového, jazyka, znakované češtiny, vizualizaci českého jazyka, odezírání a převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase, dále na vzdělávání s využitím těchto komunikačních systémů a jejich výuku. Podle tohoto zákona mají neslyšící právo na bezplatné tlumočení, například při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a při zajišťování dalších, nezbytných potřeb. Nějak dál specifikovaných. Mají právo na tlumočení v soudním řízení, to jim ovšem zaručuji více právních předpisů, a neslyšící studenti středních a vysokých škol mají právo na bezplatné tlumočení při výuce.

(...)

R: Co to vlastně v praxi znamená? Může toho tlumočníka vybrat sám, asi ano, a nebo jak je to třeba na úřadech?

VT: Určitě ano. Tak tady to musíme rozšířit, protože já jsem vlastně původně mluvila o tom zákonu o komunikačních systémech, který je takovým základem. Ale vlastně tlumočení znakového jazyka , a těmi dalšími komunikačním prostředky, v soudním řízení, vůbec před státními orgány, ve školství a při jiných příležitostech, upravují další předpisy a každý z nich nějak určuje i vlastně standardy té kvality, ale velmi slabě, nebo spíš nijak. Já bych to teda ještě nejdřív rozšířila. Že kromě toho zákona o znakové řeči, například v soudním řízení, upravují tlumočení znakové řeči procesní řády, jako je občanský soudní řád, soudní řád, správní, trestní řád, a tak dále. Ale samotný výkon toho tlumočení, té tlumočnické činnosti, v řízení před veškerými státními orgány, nebo v souvislosti s takovým řízením, upravuje zákon číslo 36 z roku 1967 o znalcích a tlumočnících a jeho prováděcí vyhláška.

Tyto předpisy vlastně upravují to, jak probíhá jmenování tlumočníka, jaký je slib tlumočníka, jak probíhá seznamu znalců a tlumočníků, jak probíhá ustanovení tlumočníka pro konkrétní tlumočení, vůbec výkon té tlumočnické činnosti před státními orgány, vedení jejich dokumentace, odměňování a náhradu nákladů. Dále, tedy co se týká tlumočení ve školství, tak tam vlastně postavení tlumočníka znakové řeči, nebo tlumočníka pro neslyšící, není nijak právně definováno. Tam je spíše definováno postavení speciálního pedagoga, přesněji předpokladem odborné kvalifikace učitelů vykonávajících přímou pedagogickou činnost s dětmi, žáky a studenty kteří nemohou vnímat řeč sluchem, je prokázaná znalost znakové řeči. Takže speciální pedagogové, kteří vyučují sluchově postižené musí prokázat znalosti znakové řeči a to je v podstatě vše, co je řečeno k nějakým zaměstnancům školy, kteří pracují s neslyšícími. Vlastně tlumočníci žádné postavení nemají, školám to poměrně hodně komplikuje život. Nicméně jinak školské předpisy poměrně jednoznačně a řekla bych i velkoryse co se týká vlastně těch rozsahů komunikačních prostředků, vlastně zaručují všem dětem, žákům a studentům bezplatné vzdělávání pomocí, nebo prostřednictvím znakové řeči. Ale to praktické provedení už není dost dobře definováno.

To by tedy byly školy, co se týká tlumočení v jiných případech, než jsou vlastně tlumočení před státními orgány, ve školství, to znamená před nějakými státními institucemi, které vlastně musí zaručit neslyšícím nějaká taková práva, tak vlastně ve zbývajících případech to tlumočení řeší Zákon o sociálních službách, který je poměrně čerstvý. Je z roku 2006 a ten vlastně definuje tlumočnické služby jako bezplatné, což vlastně znamená, že poskytovatelé tlumočnických služeb pro neslyšící dostávají od státu na tyto sociální služby dotace. A svým klientům tyto služby poskytují už bezplatně, nevybírají od nich žádné příspěvky, žádné poplatky na konkrétní služby. A díky vlastně tomuto zákonu, mají poskytovatelé možnost zajišťovat svým sluchově postiženým klientům tlumočení bezplatně a bez časového omezení ve všech ostatních případech. Takže dá se říct, že neslyšící se mohou dostat bezplatně ke službám jak před státními institucemi, tak třeba když potřebují koupit ledničku.

R: Jestli tomu tedy dobře rozumím, abychom to trošku shrnuli, tuto řeč legislativy: pokud neslyšící potřebuje tlumočníka pro běžnou komunikaci pak si ho zřejmě může vybrat sám, v některých případech si ho třeba musí zaplatit, pokud se nejedná o ty státní úkony, které platí potom stát, ale pokud se jedná u soudu, tam je mu vlastně ten tlumočník asi přidělen, protože soud musí také věřit tomu tlumočníkovi, že tlumočí správně.

VT: Ano, samozřejmě, ono vlastně, co se týká soudního řízení tak tam je to asi ošetřeno nejlépe, protože právo na tlumočení v soudním řízení je dáno už listinou základních práv a svobod, která stojí téměř na vrcholu té hierarchie našich právních předpisů, tady to právo na tlumočení zajišťuje také zajišťují také ty procesní řády o kterých jsem mluvila. Co se týká té listiny, ta přímo říká, že všichni účastníci, jednak jsou si v řízení rovni, a kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se jede jednání, má právo na tlumočníka. Takže to se netýká přímo neslyšících, ale opravdu kohokoli.

A ty předpisy, které upravují přímo ten výkon tlumočnické činnosti, konkrétně znova ten zákon číslo 36 z roku 67 o znalcích a tlumočnících a jeho prováděcí vyhláška, ta vlastně stanoví, že ten, kdo má ustanovit tlumočníka, ten státní orgán, prvotně hledá v tom seznamu znalců a tlumočníků, to znamená hledá v seznamu kde jsou, nebo měli by být jaksi prověření tlumočníci, jejich znalosti a dovednosti v tom daném jazyce jsou nějak prověřeny. Bohužel, je to trochu nepříjemné, protože co se týká mluvených jazyků, tak soudy vlastně požadují třetí stupeň státní jazykové zkoušky, nebo úspěšné studium jazyka na vysoké škole. Mnohdy pokud pro ten daný jazyk je takové studium zavedeno, tak požadují také absolvovaní „juridika", což je dvousemestrální doplňkové studium pro tlumočníky a překladatele na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Ale co se týká tlumočníků pro neslyšící, tak tam je takový dluh z minulosti, že vlastně ty státní orgány, respektive soudy, které zpracovávají ty nebo sestavují seznamy znalců a tlumočníků tak se obvykle spokojují s doporučením, vlastně organizací neslyšících a tlumočníků. Doporučení konkrétních osob a tam je to všelijaké, protože ne všechny organizace se v této věci chovají tak nějak soudně.

R: Tak to byla pro dnešek řeč legislativy. Asi bychom se touto tématikou mohli zabývat ještě dlouho, my se v těch příštích dílech našeho cyklu dostaneme do praxe, jednak s Martinou Kronosovou, výkonnou ředitelkou Asociace organizací neslyšících a nedoslýchavých a jejich přátel a taky s panem Petrem Vysučkem, předsedou organizace Pevnost – české centrum znakového jazyka. A já pro dnešek děkuji paní Veronice Toráčové za příspěvek o legislativě do toho našeho cyklu. Děkuji a na shledanou.

VT: Na shledanou.