zobrazeno: 1748x

Neslyšící a právo na život I.

Slyšet je snad právo? díl 7.

publikováno: 09/01/2013

Tento text je přepisem rádiového seriálu Slyšet je snad právo?, rádia Classic FM. Tento díl byl odvysílán 14.4.2008

Autor cyklu: Naďa Dingová, redaktor: Ivan Dlask, host Martin Štěpánek, garant cyklu: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, autorem přepisu: Jan Fikejs, Štěpána Sirůčková

Redaktor Ivan Dlask (R): Následující dva díly našeho cyklu nazvala garantka tohoto cyklu paní Naďa Dingová „Neslyšící a právo na život“. Za chviličku pochopíte proč, tedy až přivítám svého hosta. Nejprve ho samozřejmě představím. Je jím pan Martin Štěpánek, dobrý den.

: Dobrý den.

R: Já na Vás prozradím, že jste kameramanem na volné noze. Dokonce, jak jste mi prozradil před natáčením tady u nás v rádiu, jste na podobné téma natáčel svůj film pro Českou televizi. Můžeme se o tom také zmínit, ale nejprve také prozradím, že jste slyšící dítě neslyšících rodičů. Oba rodiče byli neslyšící?

Martin Štěpánek (MŠ): Oba rodiče, ano, tatínek se narodil už neslyšící a maminka ohluchla asi když jí bylo rok a půl.

R: Z důvodu nějaké nemoci?

MŠ: Ano, měla zápal mozkových blan a my z toho dedukujeme s bratrem, že vlastně díky tomu, že maminka ohluchla později, jako malé dítě, tak my oba dva slyšíme.

R: Máte tedy neslyšící rodiče. V čem to měli těžší, podle Vašeho názoru, než to mohou mít slyšící rodiče?

MŠ: No, já si myslím, že určitě to měli složité. Za prvé ta doba před revolucí byla úplně jiná, ty práva, možnosti, hlavně pro ty neslyšící byly úplně minimální, omezené. Já vím, že maminka je vyučená dámská krejčová. Možnost měla studovat další tři obory. O nějaké střední škole se jí nemohlo ani zdát, takže úplně v základu to vzdělání bylo minimální – ta možnost se vzdělávat. A vůbec ty informace sbírat je složité. A já vím, že po té revoluci, když noviny začaly fungovat, v televizi je teletext, tak pro maminku je to daleko jednodušší a vlastně se i bavíme o těch věcech. Je to podle mě taková největší změna pro ně.

R: Když se vrátíme třeba do Vašeho dětství, pamatujete si nějaké konkrétní, ne třeba uctivé chování ze strany, já nevím, třeba úředníků, lékařů, učitelů k Vašim rodičům?

MŠ: No, tak o tom bych mohl psát normálně knihy, protože.. já jsem starší než bratr, takže já jako malý jsem chodil vždy se svým otcem jednat na úřady, ať to bylo např. OPBH, nějaké příspěvky, doktoři, úřady typu povolení k parkování. Úplně ty nejjednodušší záležitosti. Mně v té době bylo 7-8 a do dneška si pamatuji, že ti úředníci, vždycky jakmile to viděli, že otec neslyší, tak okamžitě to brali tak, jakože ten problém je vůbec nezajímá, neřešili ho. Notabene když jsem tam byl já, jako malý kluk, a říkal jim co my potřebujeme, co nepotřebujeme. A pro mě je to taková zkušenost, že já mám do dneška k úřadům strašnou averzi. A naučil jsem se v té době, když otec vždycky říkal „Nesmíš to vzdát. Já jim to neřeknu, tak jim to řekni ty.“ No a tak jsme si to jako vždycky prosadili. Byl to tedy ale strašný boj.

R: Takže jste zaznamenával třeba i urážku ze strany nějakých lidí vůči Vašim rodičům? A jak jste to jako děti vnímali?

MŠ: No, tak přímo jako urážky, že by řekli „hele on je hluchej“, nebo „ten je blbej, nebo „podívej se jak neslyší“, to přímo ne, ale já jako dítě jsem to vycítil z té komunikace. Když tam přijdete a v té kanceláři tam sedí ty dvě úřednice, tak už podle toho jak mezi sebou komunikují, vycítíte, že je asi někdo otravuje. Ale občas tedy se stalo, že někdo opravdu řekl „Jako běžte pryč, už tady neotravujte, přijďte sem s pořádným tlumočníkem a to dítě sem takhle vůbec neberte.“ Ale přímo, že by nám někdo nadával, to ne.

R: A myslíte, že ta situace se třeba od té doby, protože Vy jste mluvil vlastně o době před revoluční, změnila, nebo mění se nějak ta doba v přístupu k neslyšícím?

MŠ: Já myslím, že určitě. To je úplná změna o 180° a je to cítit. Mám pocit, že ty lidé, ti úředníci, mají větší soucitnost, nebo větší pochopení, než to bylo naopak, tenkrát to bylo úplně naopak. Dneska, když přijdu na ten úřad, tak z 90% se snaží vyjít vstříc. Notabene, když vidí, že maminka tam nemůže jít sama, že tam vždycky musím jít i já, že je to ztráta času – dvojnásobná, tak se snaží vyjít vstříc. A většinou to vyřizuji jenom já. Maminka tam nemusí a nevyžadují tu osobní účast a je to jako jednodušší všechno.

R: Vy jste na toto téma natočil film. Jak jste mi a jak jsem už prozradil našim posluchačům. Můžete o tom něco maličko říci?

MŠ: No, já jsem to jako přímo netočil, ale byl to takový dokumentární cyklus o dětech, které měly neslyšící rodiče a právě z těch tří různých dětí jsme byly my s bratrem jedny z těch. A tam právě se ptali, nebo se zajímali o to, jak je to složité pro děti, které měly neslyšící rodiče. A to je zajímavé téma, že vlastně až v té dospělosti jsme si s bratrem říkali, že když na to koukáme zpětně, tak vidíme ty věci, které nás za prvé ovlivnili negativně ale na druhou stranu i spousta věcí je takových, že nás pozitivně ovlivnily v tom smyslu, že nás jakoby „nakoply“ do toho života – že nám pomohly jak ty věci řešit, že vlastně pro nás nebylo nic složité. Bratr také dělá u filmu. Ten se oženil a žije ve Spojených státech a prosadil se tam. Já si také nemůžu stěžovat a vím, že tyhlety věci nám strašně pomohly. Ale znám také případy – mí kamarádi, kteří také slyší a vím, že na ně ta doba, nebo ta situace dopadla hůř, že to jako do dneška vnímají, jako nechci říkat utrpení, ale je to pro ně složité.

R: Když se k tomu ještě na chviličku vrátíme, Vy jste mluvil především o úřadech, ale jak to bylo v tom běžném životě? Cítili jste ten odstup těch ostatních lidí?

MŠ: Představte si nějaký dopravní prostředek: tramvaj, metro. Před revolucí nebylo možné aby někdo na ulici znakoval. To ten stát si myslel, že je to špatně, že ti neslyšící se musí naučit mluvit a když těma rukama jako „máchají“ tak je to špatně. A ti lidé se nad tím pohoršovali a ukazovali si na to. Takže, když já jsem byl malý, tak jako ne, že bych se za rodiče styděl, ale v duchu jsem si přál „Proč zrovna já musí být součástí toho, aby si na mě někdo ukazoval a smál se mi. A později, když nám bylo asi 13, tak jsme si uvědomili, že je nám to vlastně jedno. Ať se ti lidé jako smějí a ukazují si, ale co. Nám tedy navíc zemřel otec, když mě bylo devět a bratrovi pět, takže my jsme to měli ještě o trošku složitější, že jsme se o tu mámu museli starat jako úplně. Takže o to víc nám to bylo jedno. Ale nejvíc posměchu bylo ze školy. Na základní škole to prostě bylo nejhorší.

R:Tak já věřím, že přeci jen jak jsme tady o tom hovořili se dnes už trochu blýská na lepší časy. Nakonec k tomu pochopení těch neslyšících má pomoci i náš seriál, který teď vysíláme a ve kterém byl host pan Martin Štěpánek. Já Vám děkuji za návštěvu v našem studiu a přeji hodně zdaru ve Vašem osobním životě.

MŠ: Děkuji.

R: Na shledanou.

MŠ: Na shledanou.


 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize
Tomáš Pazdera
30/10/2016 - Česká televize
Jubileum Jaroslava Paura
25/10/2016 - Česká televize
Život a smrt - energie všude kolem nás
20/10/2016 - Česká televize
Mluvící uši
15/10/2016 - Česká televize
Hluchoslepota a studia
05/10/2016 - Česká televize
Slovenští neslyšící u nás
01/10/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící a právo na život I.
Setkání CODA v České republice
Jak vypadá raná péče v neslyšících rodinách?
Jaké je společné dětství neslyšících a slyšících sourozenců
Slyšící děti neslyšících rodičů (TKN)
CODA
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /7/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /6/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /5/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /4/
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
CODA
Slyšící děti v neslyšící rodině a znakový jazyk
Slyšící děti neslyšících rodičů (TKN)
Vývoj mluvené řeči u slyšících dětí z neslyšících rodin
Setkání CODA v České republice
Jak vypadá raná péče v neslyšících rodinách?
Jaké je společné dětství neslyšících a slyšících sourozenců
Neslyšící a právo na život I.

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 34
celkem: 34
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
13. ročník Praha Open v tenise neslyšících mu
Základy komunikace s osobami se sluchovým posti
Tamtam vyhrálo v soutěži od společnosti Ackee
Řemeslnící /divadelní představení s titulky/
První narozeninový mejdan Kašpárka v rohlíku,
Rekordmani a rarity zviřecího světa
Mobilní aplikace, která zpříjemní život nesl
Výběrové řízení na pozici tlumočníka
Hledá se pracovní konzultant a vedoucí pobočky
Rekondiční tábor FIT

RSS kanály 

[CNW:Counter]