zobrazeno: 3867x

Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte

Komunikační kompetence - normy

zdroj: ucjk, 2003 publikováno: 14/04/2007

Komunikační kompetence - normy

V této podkapitole objasňuji specifické chování dítěte, které se nevyskytuje u jiných slyšících dětí mající slyšící rodiče. Popisuji chování, které si slyšící dítě může osvojit z bezprostřední komunikace se svými hluchými rodiči nebo které se může naučit z komunikace s jinými neslyšícími lidmi (přáteli rodičů). Zároveň tak nahlížím do komunikačních norem jazykové a kulturní menšiny Neslyšících. (Srov. termíny Neslyšící, jazyková a komunikační kompetence, komunikační normy)

S komunikační kompetencí souvisí osvojování komunikačních norem (dítě se například učí jakou formou má o něco požádat, jak a kdy děkovat apod.). Přitom na úrovni dvou jazyků se tyto komunikační normy mohou velmi lišit a dítě by se mělo naučit jednotlivé normy spojovat vždy s příslušným jazykem a oba soubory komunikačních norem od sebe oddělovat. Tak bychom měli postupovat, pokud chceme, aby se dítěti jednotlivé soubory komunikačních norem nepletly dohromady a aby se dítě cítilo v komunikaci v obou jazycích dobře.

Hluší rodiče své slyšící dítě cíleně i spontánně učí od jeho nejranějšího dětství k tomu, jak má soustředit svou pozornost k nim samotným nebo na nějaký jiný objekt (člověka, zvíře, rostlinu, věc apod.) a jak s nimi má udržovat oční kontakt.11 Podle mého názoru hluší rodiče takto přistupují ke svému slyšícímu i prelingválně neslyšícímu dítěti. A to z toho důvodu, že ještě neznají stav sluchu svého dítěte. Pokud stav sluchu svého dítěte znají, i přesto se dá výše zmíněné chování rodičů očekávat, protože rodiče budou chtít udržovat a rozvíjet vzájemnou komunikaci se svým dítětem. Takové komunikační chování je dle mého názoru pro hluché rodiče přirozeností samou.

Specifickou komunikační normou, která doprovází hluchotu lidí a souvisí s vizuálně motorickým jazykem (viz termín znakový jazyk) je zahájení komunikačního aktu (např. pozdrav a začátek rozhovoru). Slyšící dítě přirozeně využívá dostupných možností k zahájení komunikace se svým hluchým rodičem.

"Pamatuji si, že když jsem rodičům chtěla něco říct, běžela jsem za maminkou, upozornila jsem na sebe a rukama požádala o to, co potřebuji." (D)

Dítě mávne rukou, aby ho jeho rodič uviděl, či se rodiče dotkne rukou, aby ho ucítil, a tak mu věnoval svou pozornost. Toto chování, vhodné k upoutání pozornosti hluchého člověka, vycházejí z pravidel chování mezi hluchými lidmi a kulturního života menšiny Neslyšících a je respektováno všemi členy komunity. (Srov. Kyle 1998, s. 144-146; Padden, Humphries 1996, s. 50 apod.) Slyšící dítě se těmto konvencím (komunikačním normám) učí bezprostředně od svých rodičů. Kromě toho rodinu dítěte navštěvují přátelé, kteří jsou součástí komunity neslyšících lidí nebo rodiče navštěvují s dítětem klub Neslyšících a různé události pořádané neslyšícími lidmi.

"Když jsem byl v tom klubu, tak jsem na rodiče mluvil stejně jako doma, i když oni s neslyšícími znakovali. Když jsem v klubu mluvil s jiným neslyšícím, tak jsem s nimi znakoval, a když jsem mluvil s neslyšícíma děckama, tak jsem ukazoval." (R)

"(Neslyšící lidé na mě) Většinou ukazovali, ale snažili se mluvit. Většinou rozumím o čem (tito lidé) mluví (s rodiči). Oni (rodiče) tak trochu mluví a tak něco rozumím. Když nerozumím tak se zeptám." (R)

Pokud hluší rodiče na své dítě více mluví než ukazují, a dítě se navíc setkává pouze s neslyšícími  lidmi, kteří přibližují svůj způsob komunikace k mluvení, v závislosti na přítomnosti slyšícího člověka (srov. termín míšení jazyků), tak nemá slyšící dítě mnoho příležitostí rozvíjet svou jazykovou a komunikační kompetenci v ČZJ.

"Vždycky jsem se setkával s neslyšícími, kteří u znakování (hlasitě) mluví, nikdy jsem se nebavil s někým, kdo by pouze ukazoval a (hlasitě) neartikuloval." (R)

Jiné způsoby, jak zahájit komunikační akt (upoutat pozornost člověka), jsou: upřený pohled očí, bouchnutí do stolu či dupnutí na podlahu tak, aby neslyšící člověk ucítil vibrace vyvolané otřesem, nebo fouknutí, v případě, že má volající obě ruce "zaměstnány" (např. foukne volanému na hlavu), popř. i pohození lehkého předmětu do zorného pole volaného člověka. Velmi vhodným způsobem, jak na sebe upoutat pozornost, je rozsvítit a zhasnout světlo v místnosti (když je přítmí nebo tma). 12 Využití zmíněných "návodů" na upoutání pozornosti neslyšícího člověka je však přímo závislé na bližší znalosti člověka rysů komunity neslyšících lidí, společenských a komunikačních zvyklostí těchto lidí. Je to důležité proto, aby se člověk "neznalý těchto zásad" nevědomky nedopustil nějaké nezdvořilosti. Tato připomínka však zasahuje mimo rodinu dítěte a jeho komunikaci s vlastními rodiči, kde "platí vlastní zásady". Jednou takovou zásadou může být i to, že pokud má hluchý rodič přece jen "nějakou možnost" zaslechnout intenzivní zvuk, může dítě jeho pozornost (příležitostně) upoutat křikem či zvoláním. Dítě může "udělat" i jiný hlasitý zvuk podle toho, na jaký zvuk jeho rodič může reagovat.

Na druhou stranu může rodič svůj hlas, svou dovednost hlasitě hovořit, běžně využívat, když si přeje upoutat pozornost svého slyšícího dítěte. Prostě na své dítě zavolá, jak uvádějí i tyto ilustrativní výpovědi neslyšících informantů: 13

"Budu na něho volat jeho jménem, aby se otočil, nebo aby přišel za mnou. Když za ním nebudu chtít jít, tak ho zavolám."

"Normálně bych se svým dítětem ukazoval. (...) Volal bych samozřejmě na něj, aby se otočil."

"Vždycky zakřičím, aby (moje dcera) přišla."

Dítě si na volání brzo zvykne a bere jej jako samozřejmost. Rodiče tak mají ve své škále prostředků, jak upoutat pozornost svého dítěte, o jednu možnost navíc, než má jejich dítě. Touto možností je hlas rodičů. Někdy tato komunikační nerovnováha může dítě frustrovat. Zejména v situacích, kdy dítě na volání rodiče z nějakého důvodu nemůže reagovat (např. je v koupelně, na toaletě apod.) nebo prostě nechce přijít. Dítě je tak nuceno vyslechnout trpělivé volání svého rodiče nebo za ním přijít (i když původně nechtělo) a oznámit mu, že zrovna nemá čas. Kdo by vydržel "zoufalé" volání svého rodiče? Proto je vhodnější, když dítě rodiči předem oznámí, kam jde, popř. že nechce být rušeno. (Např. Preston 1994, s.162) Ve skutečnosti to  je  tak, že hluší rodiče používají komunikační normu mluveného jazyka (oslovení), a ihned na to své dítě konfrontují se znakovým jazykem (pokud hluchý rodič nepreferuje v komunikaci s dítětem mluvenou řeč). Hluchý rodič vlastně střídá jazykové kódy (viz termín střídání kódů).

Mezi další komunikační kompetence zahrnuji i schopnost odezírání. 14 Podle S. Gavelčíkové (2002) se některé slyšící děti hluchých rodičů naučí odezírat, protože v komunikaci neslyšících lidí je navázání a udržování vizuálního kontaktu komunikantů nezbytnou podmínkou komunikace. K tomu dodávám, že podmínky komunikace jsou podmíněné právě komunikačními normami. Schopnost odezírat se však bezprostředně vztahuje i ke znalosti jazyka (jazykové kompetenci), protože k tomu, aby člověk byl schopný odezírat musí znát velmi dobře jazyk, který odezírá (viz podkapitola Odezírání). Pro nás je důležité, že se tato kompetence vyskytuje i u slyšících dětí hluchých rodičů, a to v různé míře. Někdy je schopnost odezírání u dětí rozvíjena proto, že u slyšících lidí vyvolává ČZJ údiv a výsměch, pokud se s ním poprvé (někdy i po několikáté) setkají ve své blízkosti:

"Máma zároveň ukazuje a mluví, většinou potichu, ne moc nahlas, když se baví s neslyšícími. (A když ukazuje, tak jí rozumíš?) No, když vidím, že tu pusu otevírá, tak jsem schopný trochu odezírat, za tu dobu jsem se to naučil, trochu. Ne všechno samozřejmě (rozumím), ale ona alespoň trošku mluví, takže poslouchám." (R)

"Vidím o čem se ti druzí (slyšící lidé) baví, protože velmi dobře odezírám." (R)

"Také rodiče a já jsem odezírala. Na rodiče jsem vždy mluvila přímo a snažila se co nejlépe artikulovat, bez hlasu, a doprovázela jsem to jednoduchými znaky." (D)

"Vím, že spousta lidí, když se setká s neslyšícími lidmi, koukají na ně, jako by byli z jiného světa. Třeba když jsme si povídali na ulici nebo v autobuse znakovou řečí, ostatní na nás koukali divně, někteří se i smáli. Prostě to nechápali." (D)

Slyšící dítě hluchých rodičů může na základě osvojení této komunikační normy vyžadovat oční kontakt se slyšícím člověkem i během komunikace v dospělosti:

"Dodnes mám problém, i když slyším a rozumím, aniž bych se nedíval na toho s kým mluvím, tak vyžaduji, aby se na mě koukal, je mi to tak lepší. Musím na toho člověka vidět. (A když ty na někoho mluvíš?) Tak se nemusím na toho člověka dívat. Je to takové zafixované." (R)

Podle V. Strnadové (2002, s. 262) může mít někdy slyšící dítě hluchých rodičů problémy s tím, jak konvence a zvyky jednotlivých společenství "zpracovat", protože se může dovídat o kulturních zvyklostech (tedy i komunikačních normách) slyšící společnosti později než jeho vrstevníci. Např. uvádí klepání na dveře, ukazování na lidi prstem apod. Pro doplnění mohu uvést i tykání lidem v případech, kdy se od dítěte očekává vykání (např. třídní učitel na základní škole).

"Měl jsem docela dlouho zafixované, že když chci s někým mluvit, tak mu musím poklepat na rameno. (Slyšící) Lidi se divili, říkali: "Ty jsi teplej, že na někoho furt šaháš, nebo co?" Na střední škole (jsem to dělal) více než třeba na základní škole, to sám nechápu." (R)

V případě slyšících dětí hluchých rodičů je podle mého mínění situace často taková, že dítě rozlišuje jednak komunikaci se svými rodiči (která může obsahovat komunikační normy neslyšících i slyšících lidí) a vedle toho komunikaci se slyšícími lidmi a do třetice může rozlišovat komunikaci s prelingválně neslyšícími lidmi (popř. Neslyšícími). To se může například projevovat tak, že slyšící dítě si může dovolit přerušovat vizuální kontakt se svým hluchým rodičem, protože jeho hluchý rodič na své dítě mluví. Takové jednání může být částečně rodičem u dítěte tolerováno, ale je to samozřejmě nemyslitelné v komunikaci mezi Neslyšícími, kde to znemožňuje komunikaci jako takovou. 15 Někdy se dítě přímo s rodičem domluví na průběhu jejich vzájemné komunikace, většinou se však jedná o výsledek neustálé blízkosti rodiče a dítěte.

"Když má máma sluchadlo, tak jsme domluvení, že na ni můžu zavolat, tak to volání občas zachytí a otočí se. Stačí zamávat, někdy zablikat světlem nebo vyloženě dojít a zklepat na ni. (...) Máma na mě volala normálně jménem, nebyla potřeba aby na mě klepala." (R)

"Máma mi vysvětlila, když jsem byla úplně malinká, že prostě neslyší, a že musím mluvit na ni, aby mě viděla. Prostě jsem svým dětským mozkem pochopila, že to tak musí být a už jsem to neřešila." (R)

poznámky

  1. Srov. Šmídová, M.: Co se můžeme naučit od neslyšících rodičů? Info zpravodaj FRPSP, 10, 2002, č. 1, s. 16-17; Hronová, Motejzlíková 2002 s. 31-35, 49-59.
  2. Světelná signalizaci se stala pro hluché lidi vítaným pomocníkem pro řadu každodenních činností. Např. zvonění nebo klepání na bytové dveře či raní vstávání a křik miminka a další, to vše může být signalizováno světelně. Tyto komunikační a kompenzační pomůcky prodává firma Kompone, s. r. o. (www.kompone.cz) v Praze, Stodůlky (Hábova 1571) a v Brně, Královo Pole (Božetěchova 1). Neslyšící (i nedoslýchaví) lidé si mohou zažádat o finanční úlevu na jejich zakoupení na městském úřade v místě svého trvalého bydliště na odboru péče o zdravotně postižené občany.
  3. Na tomto místě se jejich tvrzení shodují s výpověčmi dospělých slyšících dětí hluchých rodičů. K tomu účelu neslyšící rodiče někdy vybírají svým dětem (pro případ, kdyby jejich děti slyšely) taková jména, která se jim budou při volání na dítě snadno vyslovovat. Ale nejspíše také i proto, že rodičům snadná výslovnost jména jejich dítěte (ať už slyší, nebo ne) skutečně vyhovuje i v komunikaci s jinými lidmi (např. o svém dítěti "hovoří" se slyšícími příbuznými či přáteli). Srov. Walker (1986, s. 18)
  4. K. Šebesta rozumí komunikační kompetencí kromě jiného i takové dovednosti, kdy je potřeba brát ohled na podstatné rysy komunikační situace (prostředí) a volit jí přiměřené a vhodné komunikační prostředky. Srov. Šebesta (1999, s. 60)
  5. Lidé neznalí pravidel navazování a udržování zrakového kontaktu, mají obvykle v komunikaci s neslyšícími lidmi problémy. K tomu např. Hronová, Motejzlíková (2002); nebo zpracovaný článek od E. Keating a G. Mirus, viz Motejzlíková, J.: Téma integrace: některé příčiny neúspěšné komunikace mezi slyšícími dětmi a jejich neslyšícími spolužáky. Info zpravodaj, 12, 2004, č. 3, s. 12-14.

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka /2/
08/04/2018 - Česká televize
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
08/04/2018 - Česká televize
Týden diverzity
12/04/2018 - Česká televize
Mezinárodní festival pantomimy Otevřeno 2017
04/04/2018 - Česká televize
Bobista Jakub Nosek
30/03/2018 - Česká televize
Problémy s otěhotněním
24/03/2018 - Česká televize
Centra služeb pro neslyšící a nedoslýchavé
18/03/2018 - Česká televize
Středisko Augustin na Univerzitě Hradec Králové
10/03/2018 - Česká televize
Vícegenerační neslyšící rodiny
01/03/2018 - Česká televize
Tichý svět
12/02/2018 - Česká televize
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící a právo na život I.
Setkání CODA v České republice
Jak vypadá raná péče v neslyšících rodinách?
Jaké je společné dětství neslyšících a slyšících sourozenců
Slyšící děti neslyšících rodičů (TKN)
CODA
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /7/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /6/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /5/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /4/
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
CODA
Setkání CODA v České republice
Slyšící děti neslyšících rodičů (TKN)
Slyšící děti v neslyšící rodině a znakový jazyk
Vývoj mluvené řeči u slyšících dětí z neslyšících rodin
Jak vypadá raná péče v neslyšících rodinách?
Jaké je společné dětství neslyšících a slyšících sourozenců
Neslyšící a právo na život I.

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 39
celkem: 39
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Jak se stát úspěšným neslyšícím
Jak připravit neslyšící na budoucnost?
Manželské vraždění - tlumočené představen
Pražská muzejní noc - přihláška
Aplikace Pexeso – dárek pro neslyšící děti
Chvála sběratelství
EUDY YOUTH CAMP
EUDY JUNIOR CAMP
Poštovní muzeum i pro neslyšící
Festival Colours of Ostrava si nově užijí i ná

RSS kanály 

[CNW:Counter]