Každý člověk má tendenci se nějakým způsobem začlenit do společnosti ostatních a být tak součástí skupiny lidí. S tím souvisí potřeba nevybočovat výrazným způsobem z celku, protože to vyvolává nelibost či posměch ostatních. Dítě neslyšících rodičů však může mít “nálepku” odlišného dítěte.
Mnoho laiků se domnívá, že: Všechny slyšící děti neslyšících rodičů ovládají znakový jazyk.
Tato domněnka je mylná. Slyšící děti se znakový jazyk nenaučí automaticky, záleží na přístupu rodičů, zda s dítětem komunikují znakovým jazykem nebo z různých důvodů upřednostňují jazyk mluvený.
Velkou roli, která může ovlivnit osvojení znakového jazyka slyšícím dítětem, hraje skutečnost, zda jeden z rodičů slyší či oba rodiče neslyší. Dalším faktorem, který se spolupodílí na osvojení znakového jazyka, je přítomnost neslyšícího sourozence.
Důležitost správných postojů k neslyšícím rodinám
Každý člověk je formován vztahy s ostatními lidmi. Přístup veřejnosti k lidem s jakoukoli odchylkou je důležitý. Děti vnímají a často přejímají postoje jiných lidí. Pokud společnost - například i vrstevníci - dávají dítěti negativním způsobem najevo odlišnost jeho rodičů, dítě to nese velmi těžce. Dítě má k rodičům citový vztah a potřebuje si svých rodičů vážit. Negativními přístupy lidí k jeho rodičům je dítě ohroženo, neboť může dojít k narušení jeho psychické rovnováhy. Působením nesprávného postoje okolí se může slyšící dítě stydět za to, že jeho rodiče neslyší, že komunikují znakovým jazykem. Neumí se bránit takovýmto zásahům.
Každý člověk má tendenci se nějakým způsobem začlenit do společnosti ostatních a být tak součástí skupiny lidí. S tím souvisí potřeba nevybočovat výrazným způsobem z celku, protože to vyvolává nelibost či posměch ostatních. Dítě neslyšících rodičů však může mít “nálepku” odlišného dítěte.
JANOTOVÁ a ŘEHÁKOVÁ (1990) zjistily, že slyšící děti mají často ke znakovému jazyku negativní vztah, ať už proto, že se nechtějí od slyšících lišit, nebo proto, že se celému okolí zdůrazňovalo, že se znakové řeči nemají učit a mají na neslyšící jen mluvit. Opačným důvodem může být i to, že již od dětství plní děti namáhavou úlohu tlumočníka rodičů.
Postoje slyšících dětí k neslyšícím rodičům se mění během různých vývojových období. Rozhodujícím faktorem pro postoj slyšících dětí neslyšících rodičů ke znakovému jazyku však bývá citový vztah k rodičům.
„Poslední desetiletí bylo pro Českou republiku v mnoha ohledech přelomové, a to se týká i postojů k lidem, kteří se od většinové populace nějakým způsobem odlišují. V souladu s tím se jinak než dříve veřejnost začíná dívat i na naše neslyšící spoluobčany. Hluchotu postupně přestáváme považovat za „postižení“, které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící jako my, slyšící většina, mluvili. Veřejnost se postupně učí respektu ke kulturní a jazykové jinakosti neslyšících MACUROVÁ.“ (In: Speciální pedagogika, 2001, s. 69)
Změna nastala i uvnitř společnosti Neslyšících. Mladí lidé začínají hájit práva své komunity, postavení znakového jazyka ve svém životě, jeho roli ve vztahu ke vzdělání a kultuře Neslyšících. To se odráží i na zdravém sebevědomí neslyšící mládeže.
Připojte se! 