Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte

 Tento článek má
   více stran:


  » Dětství rodičů ...
  » Jazyková kompetenc...
  » Bilingvismus a biku...
  » Komunikační kompe...
  » Uvědomování si j...
  » Svět zvuků a ticha
  » Neslyšící přát...

Tato podkapitola velmi souvisí s předchozími kapitolami, ve kterých přibližuji komunikaci rodičů s dítětem a vnímání této komunikace ostatními lidmi. V této podkapitole pronikám do souvislostí světa zvuků a ticha: Jak je tomu se zvuky a hlasy v rodině slyšícího dítěte hluchých rodičů? Je v rodině ticho? Jak dítě uchopuje významy jednotlivých zvuků, když mu je od dětství rodiče nemohou zprostředkovat? Jaký jiný smysl se člověku vyvine, pokud nemá sluch a je hluchý?

Slyšící lidé se velmi často mylně domnívají, že hluchý člověk je němý člověk. Pokud nemají vlastní zkušenost s hluchým člověkem, tak je mnohdy ani nenapadne, že hluchý člověk umí mluvit, a že mu lze i rozumět, což je paradoxní vzhledem k přístupu k hluchotě v historii, potažmo i v současnosti, kdy jsou prelingválně neslyšící lidé "nuceni" se naučit mluvit a dorozumívat se slyšícími lidmi svým hlasem (viz termín Neslyšící). V mnoha případech je tomu tak, že si dítě spojuje hlas svých rodičů s mluvením a voláním stejně jako je tomu u slyšících lidí (viz dříve).

"Za její hlas jsem se jako dítě styděl. Byl zvláštní. Všichni cizí lidé, tedy mimo příbuzných říkali, ona mluví divně. Já jsem se ptal, jak divně? Já to nevěděl, já slyšel normální hlas." (R)

Hluchý člověk cítí existenci zvuku skrze vibrace. Tato schopnost mu však nemusí být dostatečnou cestou, jak původ zvuku identifikovat. (Srov. Strnadová 1998, s. 101-102)

"Když rodiče cítili vibrace v bytě, tak se ptali, co to je, bylo to třeba vrtání do panelu." (R)

Například když se otevře okno do místnosti, tak to hluchý člověk zjistí, protože takovou událost provází většinou průvan (vedle hluku). Nebo když spadne lžička ze stolu, tak hluchý člověk lžičku zvedne až potom, co si uvědomí, že mu zmizela z jeho zorného pole, a tak podobně. Hluší rodiče nemohou zprostředkovávat svým dětem významy a děje, které jednotlivé zvuky provází a dát je do souvislosti s jinými zvuky. Je pravděpodobné, že takto vyrůstající dítě nepovažuje zvuk příliš za podstatný v souvislosti s různými událostmi. To si dítě uvědomí až později, když zjistí, že to je něco "neobvyklého". Dítě však může být všímavější k různým vizuálním podnětům. Pozorovací schopnosti dítěte mohou být rozvinutější než u jiných slyšících dětí. Slyšící člověk může dítěti některé vztahy mezi zvuky a určitými událostmi vyjasnit. Je však možné, že na množství těchto vztahů si dítě přijde i samo. (Srov. Padden, Humphries 1996, s. 22, 23) Odborníci přicházející do styku s těmito dětmi (např. lékaři, sociální pracovníci či učitelé) mohou mít obavu o vývoj sluchu dítěte, především o jeho jazykový vývin. Jejich zasahování do rodiny dítěte je velmi citlivou oblastí (viz kapitola Dítě a instituce).

Hluší rodiče vnímají svět vizuálně a to velmi intenzivně. Dítěti tak umožňují podílet se na tomto vnímání, učí své dítě od dětství, aby si všímalo viditelných detailů, které jsou významné pro události, stejně tak jako jsou významné zvuky. Dítě se učí existovat v prostoru, tak jak existují jeho rodiče. Taková existence se projevuje v komunikaci lidí, ale i v běžném životě, v mezilidské interakci. (Srov. Preston 2001, s. 136-137, k tomu srov. báseň "Different", viz Keil 1999) Například když přijde slyšící dítě hluchých rodičů domů, nemůže jednoduše zavolat na své rodiče: "Ahoj, jsem doma!", ale své rodiče musí najít a navázat s nimi zrakový kontakt, jen tak bude naplněna komunikační norma pozdravu. (Srov. Walker 1986, s. 109)

"Rád si vždycky sednu do čela stolu, nebo tak, abych měl přehled. Nerad sedím jinak, třeba, že nevidím za roh, a tak." (R)

"Mám hodně velkou vizualizaci, představuji si velmi živě vše, když třeba máma něco vypravuje." (R)

Rodiče se i přes svou hluchotu mohou zajímat o svět zvuků, a to z několika důvodů. Může to být jejich zvídavost, proto se mohou svých dětí ptát na zvuky, které bezprostředně obklopují slyšící lidi. V takových chvílích si jejich slyšící děti uvědomují hluchotu svých rodičů velmi intenzivně. ¹⁶ Hluší rodiče se mohou zajímat o zvuky také z toho důvodu, že chtějí svému slyšícímu dítěti dopřát to, co by mu dopřáli slyšící rodiče. Hluší rodiče rovněž mohou také jen "napodobovat" své vlastní slyšící rodiče (naučené chování z dětství) a kulturu slyšících lidí. ¹⁷ Nakonec mohou rodiče chtít svému dítěti prostě porozumět a nijak ho neomezovat. (Srov. Preston 2001, s. 113-127) Jindy zas naopak mohou svým zájmem o zvuky, potažmo zájmem o mluvenou komunikaci své děti "omezovat". (Srov.  podkapitolu Telefonické a televizní tlumočení).

"Máma si zpívá, zná jenom slova a ne melodii. Tak mi položila ruku na hrudník nebo na záda, aby cítila ty vibrace a já zpíval. Nebo zkoušela dát hlavu k televizi, aby pochytila tu vibraci. Potom si zpívá." (R)

"Četla mi pohádky, zpívala mi, učila mě básničky." (R)

"Zpívala mi písničky a povídala básničky. Uměla je z paměti. Bylo mi to příjemné." (R)

"Když nám s bráchou bylo asi šestnáct sedmnáct let, brácha toužil po bicích. Samozřejmě si je nemohl dovolit, bicí byly drahé a on neměl peníze. Ale mamka viděla, že nás hudba baví, tak šla a bicí bráchovi koupila, i když přesně nevěděla, co to vlastně je." (Č)

Zvuk je nedílnou součástí životů slyšících lidí, a proto i slyšící děti hluchých rodičů nemohou nikdy pochopit, co to skutečně znamená být hluchý. (Srov. Preston 2001, s. 93, 201) Je to právě tato odlišnost, která může oddělovat, dle mého názoru vždy nějak odděluje, život a zkušenost hluchých rodičů od života a zkušenosti jejich slyšících dětí. Někdy si mohou hluší rodiče přát, aby jejich dítě bylo hluché (viz podkapitola Přístup rodičů: slyšící nebo hluché dítě?) Někdy si zas slyšící děti přejí umožnit svým hluchým rodičům, aby slyšeli. Mohou si sluch přát i hluší rodiče? Je otázkou, do jaké míry jsou taková přání výsledkem tlaku většinové společnosti i nepříjemné zkušenosti v takové společnosti. Dospělé slyšící děti hluchých rodičů se mohou pouze snažit pochopit životy svých rodičů, nebo naopak umožnit rodičům pochopit ty své životy.

"Hrozně bych si přála, aby ho (kochleární implantát, viz pozn. č. 8)? vyzkoušela a slyšela naše hlasy, ale bohužel stojí to mnoho peněz. Musí žít dále v tom tichu." (D)

"Párkrát jsem přemýšlel o tom, co by máma dělala, kdyby najednou slyšela. Vždycky jsem si představoval ten její pocit, jestli by třeba brečela, nebo jestli by chtěla být raději zase hluchá, protože to nikdy nezažila." (R)

"Víte, co mi vadilo? A*1/2e mi máma nemohla číst pohádky. Asi se bála, že bych jí je nerozuměla. Ona mi je četla babička, hodně, ale já jsem chtěla, aby mi je četla máma. To mi vadilo." (R)

K poslednímu ilustrativnímu příkladu dodávám, že hluší rodiče mohou svým dětem vyprávět pohádky v ČZJ. Totéž doporučuje hluchým rodičům i S. Gavelčíková (2002). Myslím, že zde však záleží na tom, zda hluší rodiče něco podobného zažili ve svém dětství, aby tento "pocit" mohli prožívat i se svými vlastními dětmi.

Někdy informanté vnímají ticho stejně jako slyšící lidé, kteří vyrostli se slyšícími rodiči. Je možné, že právě u slyšících dětí hluchých rodičů však bude ticho, jako takové, znamenat něco jiného, něco odlišného:

"Jsou chvíle, kdy mi ticho vadí, jindy chci být v tichu." (R)

"Vadí mi hluk, tedy takový hluk, jehož nejsem součástí. Vyrůstal jsem v tichu, hluk byl doma pouze, když se rodiče hádali, nebo když jsem koukal na televizi. Proto mi to asi dnes vadí." (R)

Hluchota rodičů pro jejich slyšící děti znamená jak "nevýhody", tak i "výhody". Tyto "výhody" se však někdy mohou obrátit proti nim:

"Když jsem ji (maminku) potřebovala zavolat, že třeba, já nevím, něco se děje a fakt je to třeba akutní, že v tu chvíli potřebuješ, aby se ten člověk otočil a nemáš šanci. To člověk strašně nadával: 'Proč zrovna já mám takovou mamku!? Proč zrovna já ji nemůžu normálně zavolat a ona se normálně neotočí'" (R)

"Lidi nám závidí, že se domluvíme, když jsme někde na hlučném místě." (R)

"Kamarádi mi říkali: ,Můžeš si pustit televizi, tvoje mamka to neuslyší.'" (R)

"Záviděli mi to, že jsem mohl nadávat rodičům, v 6. třídě je prostě sen každého, nadávat rodičům a nic za to neschytat." (R)

"S bratrem jsme si mohli něco říct, aniž by to mamka věděla. Ona ale tak dobře odezírala, že se nám to vymstilo, ona nám rozuměla. Museli jsme se otočit zády, když jsme to chtěli dělat." (R)

"Jednou jsem byla na návštěvě u přátel, kteří mají slyšící děti. Jejich děti nevěděli, že jsem nedoslýchavá. Děti hrozně křičely, tak jsem to řekla rodičům, že jejich děti jsou hrozně hlučné. Když to pak rodiče svým dětem říkali, tak se k tomu ty děti nepřiznaly."

poznámky