zobrazeno: 6541x

Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte

Jazyková kompetence (mluvit nebo znakovat?)

zdroj: ucjk, 2003 publikováno: 14/04/2007

Jazyková kompetence (Mluvit nebo znakovat?)

Je důležité aby hluší rodiče své dítě jazykově rozvíjeli co nejvíce v kritickém období, ve kterém má ty nejlepší předpoklady naučit se jazyku (do šesti let věku dítěte, k tomu srov. termíny jazyková a komunikační kompetence osvojování jazyka dítětemkritické období). Rodiče by měli umožnit svému dítěti, aby se mohlo v tomto období pravidelně setkávat jak se znakovým, tak i s mluveným jazykem. Hluší rodiče, kteří mezi sebou běžně používají ČZJ, by však měly při komunikaci s dítětem tento jazyk upřednostňovat před mluvenou češtinou, protože to jsou především oni, kdo mohou umožnit dítěti, aby si tento jazyk osvojilo. V této souvislosti je důležité mít na paměti, že ČZJ je v menšinovém postavení ve většinové "mluvící" společnosti a pro dítě je tedy obtížnější si tento jazyk dokonale osvojit. Pro dítě je dokonalé osvojení ČZJ předpokladem k tomu, aby s rodiči udrželo v dětství i po zbytek svého života užší vztah.

Ve své práci rozlišuji tři způsoby komunikace hluchých rodičů se slyšícím dítětem. Těmito způsoby jsou: mluvení, znakování a pravděpodobně ten nejběžnější způsob, kterým je smíšené mluvení se znakováním. Jednotlivé způsoby komunikace v této podkapitole přibližuji. Uvádím, jaké jsou výhody a nevýhody pro členy rodiny, když rodiče zvolí jako hlavní způsob komunikace s dítětem ukazování nebo mluvení, popř. smíchají oboje dohromady.

Mluvit?

První způsob komunikace hluchých rodičů s vlastními slyšícími dětmi je ten, kdy rodiče zvolí jako primární způsob komunikace mluvení. S tím bezprostředně souvisí i stav sluchu obou rodičů. Jeden z rodičů může být nedoslýchavý nebo i slyšící, v takovém případě se dá spíše očekávat, že bude na své dítě hlasitě mluvit. Hlasitě mluvit na dítě však může i hluchý rodič. Myslím si, že hluchý rodič se může obávat, že se jeho dítě nenaučí mluvit. To by mohl ilustrovat tento příklad (Mrzílková 1988, s.128): "Maminku znám dlouho a před tím jsem ji neslyšela mluvit. Když jsem přišla na návštěvu, nejenže si s dítětem ukazovala, ale hlasitě mluvila. Obdivovala jsem jí, kolik úsilí věnuje tomu, aby správně vyslovovala a odpověděla na všechno, co se jí dcerka vyptávala." Rovněž se domnívám, že hluchého rodiče může vést k používání hlasu i jiný důvod, může např. považovat dorozumívání skrze mluvené slovo se svým okolím za přirozenější. Takové jednání rodiče by mohlo pramenit z jeho komunikační zvyklosti na základě vztahu s vlastními rodiči (popř. prarodiči) a odbornými učiteli ze speciální školy pro neslyšící. Tedy: "Chceš-li se ,domluvit - se slyšícím člověkem, začni na něho (hlasitě) mluvit."

"V dětství jsem komunikovala znakovou řečí pouze s otcem." (D)

"Vždycky jsem se s ní (mámou) dobře domluvila a nikdy mě to tedy nenutilo k tomu, abych ukazovala. Já jsem to ani umět nepotřebovala." (R)

"Pro mámu je znaková řeč taková berlička, mluvila nahlas, i když se bavila s neslyšícími lidmi." (R)

Někdy je mluvení rodiče však velmi hlasité a pro děti (a další posluchače) nepříjemné. V takovém případě děti (i slyšící lidé) upozorňují rodiče, aby mluvil potichu. Rodič vlastně může své dítě (ale i jiné slyšící lidi) odrazovat od delší vzájemné komunikace svým hlasitým mluvením. Jindy zas dítě nabádá svého rodiče k tomu, aby mluvil trochu více nahlas.

"Táta (když mluvil, tak) vždycky řval. A řve dodneška. My jsme mu vždycky říkali, aby byl potichu. Říkali jsme mu to docela často." (R)

"Kolikrát máma mluvila potichu, např. v obchodě. Říkal jsem jí: ,Musíš na tu prodavačku mluvit víc nahlas." (R)

Slyšící lidé většinou vnímají hlas rodiče dítěte jako nesrozumitelnou, podivnou a cizí "mluvu". (Srov. Strnadová 1998, s. 219-220; Walker 1986, s. 18) Snadno se tak stane, že tato "mluva" u slyšících lidí vyvolává údiv, v horších situacích i výsměch, protože chování rodičů není "normální" (viz podkapitola Uvědomování si jinakosti). Hluší rodiče si to uvědomují a o takový posměch samozřejmě nestojí, a možná proto volí méně nápadnou formu komunikace se svým dítětem, odezírání. Odezírání však mohou uvítat sami slyšící děti hluchých rodičů z důvodu velké hlučnosti prostředí.

"Když jsem byla malá a mluvila jsem s mamkou, tak jsem nemluvila vůbec nahlas. Někdy jsme to s mamkou využívali v situacích, kdy jsme nechtěli, aby to (co si říkáme) věděl a slyšel někdo další." (R)

"Naučil jsem se velmi dobře odezírat. A právě v tramvaji nebo kdekoliv jinde už právě (maminka) nemluvila nahlas. Ale prostě jenom mluví, ne nahlas, jenom artikuluje." (R)

"Například v tramvaji, kde je velký hluk, jsme to řešili tak, že mamka jenom otevírala pusu a já jsem odezíral." (R)

Je možné, že se dítě projevuje nezvykle při komunikaci s okolím během doby, kdy se učí mluvit. Je to patrné například ve výpovědi hluché maminky o své slyšící dceři (Mrzílková 1988): "(...) je schopna měnit výslovnost i intonaci řeči podle toho s kým hovoří, a věrně jeho řeč napodobit." Dítě může mít také problémy se zvládnutím gramatiky mluveného jazyka, protože může přebírat chybné řečové vzory svých rodičů nebo používat při mluvení gramatické struktury znakového jazyka. (Srov. Leonhardt, GrA~1/4ner 2002) Vesměs se ale dítě naučí mluvit velmi snadno právě proto, že se jedná o jazyk většinové společnosti, od které není dítě izolováno. Slyšící dítě si může osvojit mluvený jazyk většinové společnosti o něco později (než jiné slyšící děti) v bezprostřední interakci se slyšícími lidmi. (Srov. Gavelčíková 2002)

Myslím, že rodiče, kteří na své děti pouze mluví, nebudou při komunikaci s dítětem svůj projev omezovat pouze na svá ústa, jak je to běžné u slyšících lidí. Je velmi pravděpodobné, že hluší rodiče svůj jazykový projev doprovázejí i jinými výrazovými prostředky (rukama, pohyby obličeje, očima a tělem). Také výrazy obličeje, gesta a postoje těla mají své specifické významy pro členy menšiny Neslyšících a vytvářejí tak řadu asociací (dalších významů, které upřesňují porozumění při komunikaci). Všechny tyto prostředky komunikace si dítě osvojuje na základě komunikace se svými rodiči a jinými neslyšícími lidmi. Proto je možné, že tyto jazykové prostředky tvoří v dospělosti slyšícího člověka, který má hluché rodiče, velmi podstatnou roli v každodenní komunikaci. (Srov. Preston 2001, s. 135-139)

"Když mám potřebu vyjádřit emoci s rodiči, tak se vyjadřuji ve znakovém jazyce. Hodně improvizuji. I s ostatními lidmi, kteří umí znakovat, používám grimasy, gesta a tak." (R)

Mluvit a znakovat současně

Pokud se rodiče rozhodnou na své dítě pouze mluvit, tak se může jednat o neplnohodnotný způsob komunikace, i když se dítě naučí dobře rozumět jejich hlasům.

"Otec mluví pro mne naprosto srozumitelně, mám totožný pocit, jako když poslouchám někoho jiného, když mluví česky." (D)

Hluší rodiče si jsou mnohdy vědomi neplnohodnotné komunikace se svým dítětem, a proto do svého hlasitého mluvení (při kterém artikulují často jen části českých slov) zahrnují nemanuální komunikaci a část slovní zásoby ČZJ popř. i s gramatickými rysy ČZJ (viz termíny nemanuální komunikace a český znakový jazyk).

"S matkou a bratrem jsem používala mluvenou řeč za doprovodu znaků." (D)

"Pro rodiče je jako jediný způsob dorozumění znakový jazyk spolu s artikulací a mluveným slovem. Oba moji rodiče celkem dobře mluvili, a já se neučila pro lepší komunikaci, spíše (jsem) odkoukala ty nejdůležitější znaky, které jsem ke komunikaci potřebovala." (D)

"Ukazovali jsme spolu jen takové základní znaky. Nepoužívali jsme vyloženě znakový jazyk. Rodiče se na mě spíš snažili mluvit." (R)

Z těchto jednotlivých způsobů komunikace se vytváří ucelený způsob komunikace rodiče s dítětem. Jedná se o individuální systém komunikace, který je v každé rodině jiný. Dokonce je jiný i mezi sourozenci ve vztahu k rodičům. Dítě si tento systém komunikace dokonale osvojí a používá jej v komunikaci se svými rodiči. Následkem dlouhodobého užívání tohoto "mluvení" si dítě nedostatečně osvojí přirozený jazyk svých rodičů, tedy ČZJ. Vzniklý komunikační deficit se u dítěte projevuje v každodenní komunikaci, při každé snaze dítěte o interakci se svými rodiči. Dítě s nimi nemůže hovořit jako se slyšícími lidmi, a ani neumí znakovat. Výměna informací podle mého názoru tedy probíhá na bázi rodinného komunikačního systému, který je směsí dvou jazyků (ČZJ a češtiny). 4 Tento komunikační systém, se v důsledku může stát mateřským jazykem dítěte. (Srov. termíny mateřský jazyk a míšení jazyků)

"Hledám, která řeč je mi vlastně tou mou ,rodnou´ či mateřštinou. Já osobně nemohu říci ani znakový jazyk ani čeština, určitě je to však přesně a jedině ta, kterou na mne mluvili matka a otec! Spíše opravdu originální jedinečný ,nový´ jazyk nejsrozumitelnější pouze nám čtyřem (táta, máma, bratr a já). Svým způsobem je to ,nový´ jazyk, který kombinuje znakový jazyk, mimiku, gesta a odezírání." (D)

Dítě i rodič mluví svými jazyky. Dítě ve svém počátku má jazyk omezený a velmi rychle se vyvíjející. Jazyk rodiče a jazyk dítěte se k sobě navzájem sbližují, až vytvoří jazyk společný. (Srov. Vaňková 2000, s. 36) V našem případě může být jazykem rodičů mluvení a ukazování (tedy čeština a ČZJ), přesněji řečeno směs těchto dvou jazyků. Přitom rodič mísí oba jazyky pouze při komunikaci s dítětem (viz dále). Dítě si tedy tento "jazyk" osvojí a používá jej v komunikaci se svými rodiči. Je otázkou, zda je takový komunikační systém dynamický do takové míry, aby se rozvíjel jako svébytný jazyk a umožňoval tak nejširší možnou komunikaci mezi členy rodiny i s lidmi mimo rodinu dítěte. Lze uvažovat, že se jedná o pidžin. Zároveň by bylo možné uvažovat i o kreolu, protože slyšící děti hluchých rodičů touto jazykovou směsí komunikují i v dospělosti, a to převážně v komunikaci s dalšími slyšícími lidmi, kteří mají hluché rodiče. (Srov. termíny pidžin, kreol a podkapitolu Coda-talk)

Z lingvistického hlediska není možně míchat dva jazyky, aniž by nedošlo k tomu, že jeden nebo druhý jazyk je redukován, neboli je připraven o významotvorné jazykové prostředky. Navíc není ani fyziologicky možné míchat mluvený jazyk a ČZJ, protože při  tvoření výpovědí v ČZJ mají pohyby úst, jazyka a tváří své specifické významy a v takových případech nelze artikulovat česká slova. 5 Není proto pravděpodobné, že by rodiče dítěte používali tuto jazykovou směs ve vzájemné komunikaci mezi sebou nebo s dalšími neslyšícími lidmi. Oproti tomu dítě a jeho rodiče vzájemně komunikují jazykovou směsí. Je potřeba uvažovat o mateřském jazyce dítěte tedy i v těchto souvislostech, kdy dítě sleduje komunikaci svých rodičů a jiných hluchých lidí.

Slyšící dítě hluchých rodičů ve své dospělosti začne vedle jazykové směsi rozlišovat jazyk mluvený a v některých případech i ČZJ. Není však pro dítě i jeho rodiče příliš pozdě? Skutečně je tato jazyková směs natolik rozvinutá, aby si mohli rodiče s dítětem sdělovat ty nejniternější pocity a myšlenky?

"Kdybych mohla vrátit čas, tak bych se to (znakový jazyk) chtěla naučit jako dítě, automaticky a snadno." (R)

Znakovat?

Třetí způsob komunikace hluchých rodičů s vlastními slyšícími dětmi je ten, kdy rodiče zvolí jako primární způsob komunikace ČZJ. Děti se učí rozumět ČZJ a vyjadřovat se v tomto jazyce stejným způsobem jako se učí slyšící děti slyšících rodičů rozumět češtině a mluvit v češtině. Na rozdíl od mluveného jazyka je dítě schopno vytvářet první znaky z ČZJ již ve věku 6-8 měsíců. (Srov. Keil 1999) Rodiče i přes "nejasné" provedení znaků brzo rozeznají záměr dítěte, které jim tak sděluje své potřeby. Toto tvrzení se shoduje se závěry J. Garcia, který navrhuje slyšícím rodičům, kteří mají slyšící nebo neslyšící děti, aby s nimi od jejich 7-8 měsíce komunikovali prostřednictvím jednoduchých znaků ze znakového jazyka. J. Garcia proto rodičům radí (Šmídová 2000, s. 26-27): "Děti v předřečovém období jsou natolik inteligentní, aby mohly vyjádřit vlastní specifické myšlenky a potřeby. (...) Prostřednictvím znaků umožníte vašemu dítěti vyjadřovat se přesněji a efektivněji, než mu dovolí smích, pláč či broukání. (...) Hojně znaky opakujte. Bučte trpěliví - učení chce čas." 6Dítě sleduje znakování svých rodičů, a tak poznává základy tohoto vizuálně motorického jazyka, učí se jeho gramatické stavbě a významům jednotlivých znaků. Komunikace dítěte s rodiči probíhá v ČZJ. Dítě rodičům lehce rozumí a oni to ví. Poznají to z jeho reakcí a jeho neverbální i nemanuální komunikace, popř. z jeho celého jazykového projevu (z výpovědí v ČZJ).V tomto smyslu popisuje komunikaci hluchých rodičů a jejich slyšícího dítěte V. Procházková (2004a): "Znakový jazyk v jejich vztahu nepředstavuje vůbec žádnou překážkou, naopak! Je to jazyk rodičů, jejich přirozený způsob komunikace. Aby mohli rodiče s dítětem komunikovat, vysvětlovat mu věci kolem, kterým ještě nerozumí, potřebují společný jazyk. Je tedy přirozené, že budou s dítětem komunikovat tak, jak je jim to vlastní." Pokud si nejsou rodiče jistí, zda na své dítě mají "pouze" ukazovat, jistě by jim pomohlo poradenství v této oblasti. (Srov. Kratochvílová 2004 a podkapitolu Sdružení CODA)

ČZJ by měl být společným a základním jazykem všech členů rodiny, proto je velmi důležité, aby hluší rodiče začali na své dítě znakovat co nejdříve po jeho narození. Mateřským jazykem dítěte se tedy může stát ČZJ, protože je hlavním dorozumívacím prostředkem jeho rodičů a dítě v tomto jazyce může komunikovat nejčastěji. Přirozeným jazykem dítěte se v budoucnu stane mluvený jazyk, tedy jazyk většinové společnosti, ve kterém dítě vyrůstá, čeština. K tomu V. Procházková (2004a) dodává, že znakový jazyk dítěti nebude bránit v tom, aby se přirozeně (sluchem) naučilo mluvenému jazyku: "Při návštěvách u prarodičů, na hřišti se slyšícími dětmi, v mateřské školce (...) Je to jen otázka času." Je přirozené, že dítě nebude stejně jazykově rozvinuté jako jeho slyšící vrstevníci, tj. mohou se u dítěte vyskytnout nějaké problémy s mluvením a nasloucháním. Tyto problémy se však časem srovnají a dítě nebude mít češtinu omezenou a nevyvinutou, protože mluvený jazyk tvoří každodenní součást jeho života. Je však nezbytné, aby se dítě rozvíjelo v ČZJ. Můžeme tedy říct, že oproti slyšícímu dítěti hluchých rodičů jsou jeho slyšící vrstevníci omezeni v ČZJ (srov. termín bilingvismus). Závažnější okruh problémů než mluvení dítěte vidím v jeho postavení mezi vrstevníky (viz podkapitoly Postoj rodičů k jinakosti dítěte e skupině dětí a Jak zprostředkovat hluchotu a ČZJ ostatním dětem?)

Lze říci, že právě slyšící děti hluchých rodičů patří mezi těch pár lidí, jejichž mateřským jazykem je právě znakový jazyk. (Srov. Neisser 2002, s. 46) V tomto smyslu se vyjádřila podle P. Preston (2001, s. 130) téměř jedna polovina jeho informantů. Tito informanté považují znakový jazyk svých rodičů za svůj mateřský jazyk nebo za svůj hlavní prostředek komunikace v dětství. Jejich postoj přitom nevychází z jazykové kompetence v tomto jazyce, ani s tím, jak tento jazyk používají v dospělosti, ani s jejich postoji k tomuto jazyku. K rozvíjení ČZJ přispívá i množství komunikačních situací s jinými hluchými (neslyšícími) lidmi.

"S rodiči jsem ve svém dětství jen znakoval." (R)

"Všichni tři umíme perfektně znakový jazyk a nemáme problémy dorozumět se s ostatními neslyšícími, neboť jsme s nimi vyrůstali a žili." (D)

Pokud budou chtít rodiče zlepšit kompetence dítěte v ČZJ, mohou své dítě přihlásit do bilingvní a bikulturní školy nebo do kurzu ČZJ. 7

Dítě si osvojuje vedle jazyka (včetně komunikační kompetence) i komunikační normy a kulturu Neslyšících. Dítě vyrůstá do dvou kultur, jedná se o kulturu českou a kulturu českých Neslyšících. Dítě patří do obou kultur a každodenně přechází v obou směrech z jedné kultury do druhé (srov. Keil 1999). Takové dítě se může ve své dospělosti cítit v komunitě Neslyšících velmi dobře, může navíc ČZJ považovat za svůj skutečný mateřský jazyk, protože si ho váží a velmi rád ho užívá. V některých situacích je ČZJ pro takového člověka jazykem, ve kterém dokáže přesněji formulovat své myšlenky a vyjádřit pocity a ve kterém se cítí pohodlněji. (Srov. Preston 2001, s. 137-139) Především si však rodiče tímto způsobem zajistí plnohodnotnou komunikaci se svým dítětem v jeho dětství a v dospělosti. Na rozdíl od toho, se dítě může ČZJ naučit až v dospělosti nebo se v dospělosti v tomto jazyce může zdokonalit. V takových případech rodiče na své dítě spíše mluvili a dítě tak nemělo mnoho příležitostí osvojit si ČZJ. Někdy rodiče znakují pouze mezi sebou a na své děti mluví:

"Rodiče spolu komunikují znakovým jazykem. Táta na mě někdy mluví, někdy ukazuje. Je to tak půl na půl. Na tátu pouze ukazuji. S mámou komunikuji skoro pouze ve znakovém jazyce." (D)

"Rozumím rodičům jen tak něco, zhruba vím o čem je řeč. Oni si myslí, že jim nerozumím. A to je asi takový prohřešek z dětství, to když rodiče nechtěli, abychom jim s bratrem rozuměli, tak začali mezi sebou ukazovat. (Oni ale přeci mezi sebou ukazovali vždy?) Vždy, ale oni přitom na sebe i mluvili! To (že jsme jim vždy rozuměli) jsme jim nikdy neprozradili a oni si to (že jsme jim nerozuměli) myslí dodnes."

"Když jsem by malý, tak jsem se po nich (rodičích a jejich přátelích) opičil a znakoval jsem taky, ani jsem nevěděl, co ty znaky znamenají. To jsem pak schytal facku, protože si mysleli, že si z nich dělám legraci, říkali mi ať přestanu. Asi je to rozrušovalo, když po nich někdo znakoval (napodoboval je) a ještě na ně přitom někdo jiný znakoval. Tak jsem často seděl a koukal jak znakujou, o čem si povídají."

Na tomto místě lze uvažovat: Proč takto rodiče jednají? Souvisí to s jejich dětstvím, kdy byli v přítomnosti slyšících lidí, ať už svých rodičů nebo učitelů a vychovatelů, napomínáni (popř. i trestáni) za jakýkoli náznak komunikace v ČZJ? Nebo jejich chování souvisí s tím, že se museli před slyšícími lidmi skrývat, když mezi sebou znakovali? Nebo zde hraje roli naučený zvyk mluvit v komunikaci se slyšícím člověkem? Nebo si hluší rodiče myslí, že se tak jejich děti naučí lépe mluvit, že tak budou mít blíže k ostatním slyšícím lidem a že mezi slyšící lidi snadněji "zapadnou"? Později si mohou ti samí rodiče přát, aby se jejich dítě ČZJ naučilo v dospělosti. Tito rodiče vlastně svým dětem velmi ztíží situaci, protože je v dětství sami ke znakování nevedli a tuto komunikaci od nich v dospělosti očekávají. Navíc se toto očekávání může spojit s obviňováním, že jako děti se o ČZJ a komunikaci s nimi "vůbec" nezajímali. To však nemusí být dostatečným důvodem, aby se slyšící dítě ve své dospělosti naučilo jazyk svých rodičů, protože si s ním rodiče vytvořili komunikační systém již v jeho dětství a tento systém "vždy" komunikačním potřebám v rodině vyhovoval. Naopak může být takovému člověku důvodem naučit se ČZJ to, že má neslyšícího bratra a nebo že se on sám setkává s Neslyšícími.

"Někdy se zeptám mamky, jak se to řekne, mám takové znaky domácí, že máma ví, co tím myslím, já nemám asi důvod, abych se to naučil pořádně." (R)

"Ke znakování jsem se ve větší míře dostala až na střední škole. Začala jsem se zúčastňovat různých akcích neslyšících, většinou turistických, protože táta byl členem turistického klubu." (Č)

"Učil jsem se jenom znaky. Trochu i od sestry, když začala chodit na znakovku. Bylo to jenom pár znaků." (R)

"Moje máma říká, že je ráda, že slyšíme (já s bratrem). (Chce abyste uměli ukazovat?) Chce, abych se to učil, vyčítá mi to (že neumím ukazovat a říká:) Ať se naučím ukazovat, třeba když se špatně postavím nebo se otočím, a ona nemůže odezírat." (R)

"Mamka mi jednou říkala ať znakuju, ale já jsem ji odpověděla, že mi rozumí, tak proč bych znakovala." (R)

"Když jsem zrovna nebyl u babičky, tak jsem byl v klubu neslyšících. Během týdne, a tak. Myslím, že hlavně tam jsem se naučil znakovat. A ještě kvůli bratrovi znakuju a také proto, že se potkávám s neslyšícími." (R)

Informanté si přejí naučit se ukazovat i z těchto důvodů:

"Až bude máma starší, tak už třeba nebude dobře vidět, takže ty ruce uvidí snadněji než malou pusu. Jsou i situace, kdy potkám neslyšícího a on něco chce, nebo mu někdo potřebuje něco vysvětlit, ale on mu nerozumí." (R)

"Když přijde (máma) z práce a je utahaná, tak to dělá trošku problémy, to odezírání." (R)

"A když jsem byla na vysoké škole, tak jsem začala chodit na kurz znakové řeči. Učit jsem se to také chtěla proto, že až skončím pedagogickou fakultu, tak budu učit neslyšící děti. S některými dětmi bych to určitě potřebovala k tomu, abych se s nimi dorozuměla. Kvůli mé mámě to nebylo. Jen si říkám, že až bude moje máma starší a bude třeba hůř vidět. Určitě by to pak pro ni bylo jednoduší. A i proto, že její nynější manžel taky ukazuje. On neodezírá česky, protože je cizinec." (R)

Je však možné, že ani v dospělosti slyšící dítě hluchých rodičů vůbec nenapadne komunikovat se svými rodiči jejich přirozeným způsobem, ČZJ. Může ho to napadnout až potom, co se takového člověka někdo zeptá, zda si myslí, že by komunikace s rodiči v ČZJ byla pro všechny snazší a "úplnější".

"Nikdy mě to nenapadlo (že bych mohla ukazovat), možná jo, asi by to pomohlo, urychlilo by to teda všechno, ale nenapadlo mě to nikdy." (R)

poznámky

  1. Podle výsledků výzkumu A. Leonhardt a B. GrA~1/4ner komunikuje 9 čtyřletých slyšících dětí z 15 se svými hluchými rodiči touto jazykovou směsí. Domnívám se, že tuto komunikaci autorky výzkumu mylně zobecňují, a proto ji nahlížejí jako bilingvnost dětí. Srov. Leonhardt, GrA~1/4ner (2002)
  2. Srov. Motejzlíková, J.: Poznáváme český znakový jazyk V. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 13, 2003, č. 2, s. 218-226; Vysuček, P.: Specifické znaky. Bakalářská práce FF UK. Praha 2003; Vysuček, P.: Poznáváme český znakový jazyk VI. (Specifické znaky). Speciální pedagogika, 14, 2004, č.1, s. 16-27.
  3. Trochu odlišný pohled přináší publikace pro neslyšící maminky. V publikaci je rodičům doporučováno, aby na dítě mluvili, pokud mluvit dokáží. Toto tvrzení je vzápětí oslabeno jinou radou: "Pokud je Vaší mateřskou řečí znakový jazyk, znakujte na dítě." Srov. Sinecká, Hauzer (2003, s. 16, 84) Tyto formulace však mohou být pochopeny i tak, aby neslyšící rodiče na své děti pouze znakovali. Srov. Červenková, A.: Naše dítě je tu! Průvodce pro neslyšící rodiče. Gong, 33, 2004, č. 2, s. 10 K užitému termínu mateřská řeč lze dodat: Jak rodič pozná, jaký je jeho mateřský jazyk? Je to ten jazyk, který ovládá nejlépe a nebo ten, který používá nejčastěji např. se svým partnerem? Nebo je to dokonce ten jazyk, který získal od svých rodičů?
  4. Příkladem by mohl být kurz pro slyšící děti hluchých rodičů na švédské škole pro neslyšící děti A~–strevångskolan ve městě Lund, který je zaměřen na vyučování švédského znakového jazyka (slovní zásoby i gramatiky) a na přiblížení kultury neslyšících lidí (od komunikačních norem až po historii). V rámci jazykové kompetence jsou navíc děti vedeny k tomu, aby oddělovali švédský znakový jazyk, znakovanou švédštinu a švédštinu. K tomu srov. podkapitoly Mateřská škola, Základní škola, Učení se ČZJ a výchozí postavení slyšícího člověka.

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka /2/
08/04/2018 - Česká televize
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
08/04/2018 - Česká televize
Týden diverzity
12/04/2018 - Česká televize
Mezinárodní festival pantomimy Otevřeno 2017
04/04/2018 - Česká televize
Bobista Jakub Nosek
30/03/2018 - Česká televize
Problémy s otěhotněním
24/03/2018 - Česká televize
Centra služeb pro neslyšící a nedoslýchavé
18/03/2018 - Česká televize
Středisko Augustin na Univerzitě Hradec Králové
10/03/2018 - Česká televize
Vícegenerační neslyšící rodiny
01/03/2018 - Česká televize
Tichý svět
12/02/2018 - Česká televize
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící a právo na život I.
Setkání CODA v České republice
Jak vypadá raná péče v neslyšících rodinách?
Jaké je společné dětství neslyšících a slyšících sourozenců
Slyšící děti neslyšících rodičů (TKN)
CODA
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /7/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /6/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /5/
Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte /4/
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
CODA
Setkání CODA v České republice
Slyšící děti neslyšících rodičů (TKN)
Slyšící děti v neslyšící rodině a znakový jazyk
Vývoj mluvené řeči u slyšících dětí z neslyšících rodin
Jak vypadá raná péče v neslyšících rodinách?
Jaké je společné dětství neslyšících a slyšících sourozenců
Neslyšící a právo na život I.

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 28
celkem: 28
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Královská cesta pro neslyšící
Pražský výběr zpřístupňuje hudbu i neslyš
Hledáme přednášející na konferenci INSPO 201
14.ročník Praha Open v tenise neslyšících mu
Jak se stát úspěšným neslyšícím
Jak připravit neslyšící na budoucnost?
Manželské vraždění - tlumočené představen
Pražská muzejní noc - přihláška
Aplikace Pexeso – dárek pro neslyšící děti
Chvála sběratelství

RSS kanály 

[CNW:Counter]