Tento článek má více stran:
» Dětství rodičů ...
» Jazyková kompetenc...
» Bilingvismus a biku...
» Komunikační kompe...
» Uvědomování si j...
» Svět zvuků a ticha
» Neslyšící přát...
V této podkapitole pojednávám o postavení dítěte v rodině i mimo rodinu, především o rozdílnostech mezi rodiči dítěte a slyšícími lidmi. Tyto rozdílnosti se týkají jazyka a komunikačního chování rodičů, které se velmi liší od komunikace slyšících lidí, popř. komunikace prelingválně neslyšících lidí (viz dříve). Dítě si tyto odlišnosti samo uvědomuje a nějak se s nimi "vypořádává". Kdy si dítě začne uvědomovat tuto jinakost? Co vše vlastně tuto jinakost tvoří? Co je tak odlišné: komunikace s rodiči nebo jejich hluchota? Jak se dítě s touto jinakostí vypořádá? Co je vlastně pro slyšící děti hluchých rodičů normální?
Člověk chápe jinakost na základě své vlastní zkušenosti, na základě svého dosavadního poznání. Především je ale jeho očekávání "normality" silně svázáno s jeho dětstvím. Člověk tedy považuje za jiné všechno to, co důvěrně nezná, co mu není tak blízké. (Srov. Preston 2001, s. 154, 171-172)
"Netušila jsem, že jejich řeč byla pro slyšící lidi nesrozumitelná. Zjistila jsem to až v první třídě, když jsem si pozvala domů kamarádku. Do té doby jsem žila v představě, že rodičům musí samozřejmě všichni rozumět." (Č)
"Mluvil jsem jako neslyšící, nic jiného jsem totiž celé své dětství neviděl." (R)
"Vždycky, když se mě na to (zda moje maminka neslyší) někdo zeptal, tak mi to přišlo takový divný. Byla to úplně přirozená věc. (Ptali se mě:) "Opravdu maminka neslyší? Jak to funguje, když se spolu bavíte?" A tak, když nás pozorovali, jak spolu komunikujeme, tak to bylo často takové divadélko." (R)
Pojetí jinakosti vzniká vždy určitou shodou mnoha lidí (společností), která na společném základě vytváří pojetí normality. Vždy to pravděpodobně bude většinová společnost žijící na konkrétním území, která bude tyto normy tvořit. Jak se ale asi cítí dítě, které své rodiče musí konfrontovat s těmito "normálními" postoji (a názory) většiny? Cítí se různě. Někdo bude své rodiče nebo i sám sebe nahlížet, jako "nenormální členy" naší většinové společnosti. Někdo se s takovými postoji dokáže vypořádat docela dobře. Jiný se vůbec s takovými postoji ve svém dětství nesetká. V posledně jmenovaných případech mají informanté rodiče, kteří dokáží velmi dobře mluvit, někdy až tak dobře, že si slyšící člověk nemusí ani uvědomit, že před ním stojí člověk hluchý. Pokud hluší rodiče dobře nemluví, je pravděpodobnost takových konfrontací velmi vysoká, protože nerozvinutá řeč člověka budí u lidí často odpor a agresi. (Srov. Matějček 1994, s. 96) Pokud je dítě vystavováno negativnímu tlaku slyšících lidí (i jeho vrstevníků), tak bude narušena jeho psychická rovnováha. (Srov. Gavelčíková 2002) Je možné, že si slyšící potomci hluchých rodičů vůbec nemusejí připustit, že během dětství vyslechli mnoho "urážek" určených jejich rodičům. (Srov. podkapitolu Vytěsnění negativních zážitků a jejich odhalení)
"Jednou, když jsem jel s mámou tramvají a ona na mě ukazovala, tak jsem zaslechl paní, jak říká své dceři: ,Nekoukej na ni, oni nejsou normální.'" (R)
"To je fakt, že někteří lidé tak hrozně čuměli, a tak jsem si řekla, že jsou blbí a vůbec jsem si jich prostě nevšímala." (R)
"Nestyděla jsem se znakovat na veřejnosti, když se nahlas někdo neomaleně a sprostě vyjadřoval o neslyšících a znakování, nebránila jsem se stejně hrubě ohradit a bránit neslyšící." (Č)
"Někdy jsem se za to styděl, taková méněcennost, že nemám normální rodiče, že s nimi nemůžu normálně mluvit, jako moji vrstevníci. Byl to takový mindrák, ale vždyť rodiče za to nemohli, teč to už chápu." (R)
"KdekoÄ3/4vek a čokoÄ3/4vek potrebovali moji rodičia, pri riešení rozličných záležitostí, ktoré vyplynuli z každodenného života vybaviť, mali problémy. Nikto sa o nich nestaral a nezaujímal sa o to, ako im pomôcť, ako im sprostredkovať možnosť plnohodnotne sa dorozumieť v spoločnosti, ako získať úplne samozrejmé informácie." (Č)
"Nikdo mi nedával najevo, že máma je divná, že já jsem divný, nebo že mám neslyšící rodiče." (R)
Někdy je možné řešit podobné situace slyšících dětí hluchých rodičů docela snadno. Řešit se ale musí ještě dříve, než jsou u dětí tyto negativní pocity vyvolány. Jak podotýká K. Lorenz (2000, s. 47): "Stará lékařská moudrost, že je lépe nemocem předcházet než je léčit, platí i o duševních poruchách." Dítě potřebuje v dětství oporu někoho, kdo je slyšící a nejlépe není přímým členem rodiny. Takový člověk však musí mít pozitivní vnímání ČZJ a kultury Neslyšících, aby dítěti mohl říct, že jeho rodiče jsou v pořádku, že jsou jiní než slyšící lidé, že mají své chování a svůj jazyk, kterému slyšící lidé většinou nerozumí apod. Situaci dětí obecně A. Miller charakterizuje takto (2001, s. 10): "(...) pocity dítě může prožívat jen tehdy, má-li nějakou osobu, která je přijímá i s těmito pocity, chápe je a doprovází. Pokud toto chybí a pokud dítě (...) není schopno prožívat ani ty nejpřirozenější citové reakce (...) musí je vytěsnit." (Viz podkapitola Vytěsnění negativních zážitků a jejich odhalení) Je možné, že by tuto úlohu stejně dobře mohli splnit i prarodiče dítěte nebo jiní příbuzní (viz podkapitola Přístup prarodičů). Velmi dobře tuto úlohu zastávají právě slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, kteří dokáží "vycítit" potřebu dítěte (viz podkapitoly Inklinace k "práci s lidmi" a Sdružení CODA). Někdy by mohla stačit pouze přítomnost takového člověka v blízkosti dítěte, aby si dítě uvědomilo, že není samo, kdo má hluché rodiče, že je takových lidí více. (Srov. Preston 2001, s. 20) Ne každý by však takového člověka vzhledem ke svým zkušenostem ve svém dětství potřeboval.
"Určitě by mi to (v dětství) pomohlo, kdyby mi někdo řekl, že je to v pořádku." (R)
"Myslím, že nikoho takového jsem (ve svém dětství) nepotřeboval." (R)
Slyšící dítě hluchých rodičů může někdy nahlížet své dětství i samo sebe a ostatní slyšící děti hluchých rodičů jako druh postižení:
"Myslím si a na vlastní kůži jsem to prožila, že slyšící dítě neslyšících rodičů je rovněž postižené dítě, jako kterékoliv jiné postižené dítě." (D)
Při dospívání dítěte se také objevují problémy s jinakostí rodičů. Dítě se může stydět za své rodiče, může je kritizovat za jejich chování apod.
"Největší stydlivé období bylo v pubertě, kdy jsem nechtěla na veřejnosti moc znakovat, zejména v přítomnosti někoho známého ze školy (chlapec v tramvaji, na chodníku apod.), toto období mě brzy přešlo, protože ve škole věděli, že mám neslyšící rodiče." (D)
K tomu V. Strnadová (2002, s. 290): "Slyšící dítě nalézá najednou spoustu důvodů, proč se za rodiče stydět: jaký mají hlas, když zkoušejí s někým mluvit, že znakují na veřejnosti, a tím budí pozornost, že se v restauraci při jídle chovají hlučně (mlaskají a srkají) a podobně. Všechny tyto a mnohé další věci jsou v komunitě neslyšících obvyklé, avšak ve společnosti slyšících lidí budí negativní odezvu a slyšící dítě někdy odmítá své rodiče do společnosti doprovázet. Nebo je tajně kopne pod stolem: ,Mami, nemlaskej!'"
Připojte se! 