Malý tlumočník

 Tento článek má
   více stran:


  » Přístup a postoj ...
  » Máme chtít po dí...
  » Schopnost dítěte ...
  » Vytěstění negati...
  » Tlumočení souroze...
  » Telefonické a tele...
  » Přístup a postoj ...

Několik informantů si ani neuvědomovalo, že jim tlumočení v dětství bylo nepříjemné. Někdo naopak tvrdil, že to bylo normální a nebo, že svým rodičům tlumočil většinou rád. S. Gavelčíková (2002) shrnuje výpovědi velké většiny svých respondentů (83% z dotázaných) tak, že respondenti tlumočení prožívali a přijímali pozitivně, bez větších konfliktů.

"Já jsem to nijak nepociťoval, zda mi to bylo či nebylo příjemné, mě to bylo ne jedno, ale spíš jsem to bral jako normální." (R)

"Vzal jsem to asi jako samozřejmost. Zpětně, když se na to podívám, tak se trochu divím tomu, jak jsem to tehdy vzal." (R)

"Jinak mi tlumočení nevadilo, dělám to ráda." (R)

"Naučila jsem se praktické záležitosti (skrze tlumočení rodičům) dřív než ostatní děti. Ale na dětství mám perfektní vzpomínky." (Č)

Postoje informantů je možné nahlížet a vysvětlovat si je tak, že jako děti vytěsnili své negativní prožitky z dětství do podvědomí. V takových případech by bylo téměř jisté, že by ani v dospělosti nebyli informanté schopni o těchto prožitcích hovořit jako o něčem špatném, nelibém apod. (Srov. Miller 2001, s. 10). Je samozřejmé, že dítě si nepamatuje příliš zážitky ze svého dětství, ale stejně možné je i to, že dítě si na mnohé negativní prožitky nedokáže vzpomenout z výše uvedeného důvodu. Toto tvrzení by mohly dokládat i výsledky z ankety, kdy se slyšící lidé, kteří mají hluché rodiče, vyjadřovali k tomu, jak se v dětství cítili, když tlumočili svým rodičům. Většina informantů (65% z 229) neodpověděla a asi jedna pětina z informantů (19%) nevyjádřila žádné pocity k tlumočení v jejich dětství. (Srov. Hoffmeister 1985, s. 124)

"Žádný pocit zodpovědnosti jsem však neměla, nevím, to už si vůbec nepamatuji." (R)

"Moc si své dětství nevybavuji, ale z vyprávění mých tetiček jsem byla hodné dítě." (D)

"(Vy si opravdu na nic nevzpomenete? Jestli Vám to bylo příjemné, nebo nepříjemné?) Mně to přišlo úplně normální, kdyby mi to asi bylo nepříjemný, tak bych si to asi pamatovala." (R)

"Můžu říct, že jsem o tom (o tlumočení svým rodičům apod.) dokázal mluvit, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct, ne dřív. O svých pocitech, o tom jaký to na mě zanechalo vliv." (R)

Pokud si dospělý slyšící člověk, který má hluché rodiče, začne uvědomovat a připustí si, že jeho dětství nebylo tak ideální a neodpovídá obrazu, který si o svém dětství vytvořil, tak je možné, že pochopením své role v dětství se jeho život vyvine dále. Podle A. Miller (1995, s. 16) toho lze docílit takto: "Čím více dřívějších pocitů si dokážeme připustit a prožít, tím jsme silnější a ucelenější. Získáváme tak schopnost vystavit se pocitům nejútlejšího dětství a prožít si svoji tehdejší bezmocnost, což opět posiluje naši jistotu." Určitá fakta vytlačená člověkem do podvědomí se nedají lehce přivést zpět do vědomí, jak popisuje i K. Lorenz (2000, s. 78): "Ten, kdo je potlačil, reaguje rozhořčeným, vášnivým odporem na každý pokus přivést je zpět do vědomí. Odpor je tím větší, čím větší změnu v názorech by si to vyžádalo, a to především v názoru na sebe samého." A. Miller doporučuje lidem s podobnými prožitky (duchovně vyzrálé a citlivé rodiče nemá vskutku každý), aby se vyrovnali se svou minulostí skrze terapeutickou metodu, která spojuje prožitky a pocity původních situací s intenzivními pocity zažívanými v současnosti. (Srov. Miller 1995, s. 10-11 apod.) Slyšící člověk, který má hluché rodiče, by tak mohl i pochopit, proč se v některých situacích chová, tak jak se chová. Proč má například neustále tendenci přebírat zodpovědnost za své rodiče i za cizí lidi? Proč má určité komunikační problémy? Proč je mu nepříjemně ve společnosti neslyšících lidí? Apod.

"Jako malý jsem hodně nadával, že musím tohle udělat, tamto udělat, ale když se na to zpětně podívám, tak si myslím, že mi to dalo hodně. (...) Určitě mi to vzalo kus dětství, ale je to strašně velká zkušenost." (R)

"Dnes, než abych se s někým dohadoval (...) tak se raději seberu a jdu to udělat sám. To už mám možná tak naučený. (Myslíš, že na sebe přebíráš cizí zodpovědnost?) Hmm, jo hodně. To si myslím, že z toho mládí mám hodně. Někdy si připadám, že jsem tím hodně zestárl, že jsem si hodněkrát připadal starší, než jsem." (R)

"(Neslyšící žena:) Všimla jsem si, tak zhruba, že slyšící děti neslyšících rodičů, kteří v dětství pravidelně tlumočily svým rodičům, se v dospělosti často straní neslyšících lidí a někdy nemají ani velkou potřebu být i se svými neslyšícími rodiči. Napadlo mě, že člověk s takovými zkušenostmi se obává toho, že u něho budou neslyšící lidé hledat pomoc, třeba že po něm budou chtít, aby jim něco tlumočil. Prostě mi připadá, že takovým lidem může společnost neslyšících lidí vadit.¹¹" (R)

poznámky