Tento článek má více stran:
» Přístup a postoj ...
» Máme chtít po dí...
» Schopnost dítěte ...
» Vytěstění negati...
» Tlumočení souroze...
» Telefonické a tele...
» Přístup a postoj ...
Existence dítěte závisí na tom, zda si získá náklonnost rodičů, a proto dělá vše, aby tuto náklonnost neztratilo. Dítě má schopnost vytušit a uspokojit přání rodičů, aniž by rodiče přímo dítě o něco žádali. Dítě jedná intuitivně a přebírá funkci jež mu byla rodiči nevědomě přidělena. (Srov. Miller 1995, s. 9)
"Už vtedy, ako dieťa, som si uvedomila, že rodičia bez mojich zdravých uší a správnej reči nemůžu plnohodnotne žiť v tejto spoločnosti. A od toho času som ich stále sprevádzala a pomáhala som im, ako som na svoj vek vedela." (Č)
"Vždy jsem poznala, když (maminka) něčemu nerozuměla, tak jsem jí to vysvětlila." (R)
"Zřídka kdy se stávalo, že prodavačka či na poště mamince nerozuměli. (Ale pokud se to stalo...) To jsem pak nastoupila já a tlumočila, co maminka říká, a naopak (jsem tlumočila) mamince, co říká paní." (R)
"Jako kdybych jí (mamince) otevírala okno, vidí dál." (R)
"Stala jsem se takovým mluvčím svým rodičům." (D)
Aby dítě své rodiče nezklamalo, aby neztratilo jejich lásku, tak se přizpůsobuje jejich potřebám. (Srov. Miller 1995, s. 31) Podle A. Miller (1995. s. 12): "Přizpůsobení se rodičovským potřebám vede často (ale ne vždy) k vývoji jakési "nepravé osobnosti" nebo toho, co se často nazývá falešným Já. Člověk si vyvine postoj, v němž ukazuje pouze to, co se po něm žádá, až se z ukazovaným ztotožní." Možná proto i slyšící děti hluchých rodičů působí jako hodné, nenápadné až plaché děti7. Na takovém "nenápadném a plachém" chování dětí se jistě podílí kromě dalšího i postoje většinové společnosti k hluchotě rodičů a jejich normalitě obecně. (Viz podkapitola Uvědomování si jinakosti)
"Byl jsem takový uťáplý, zaražený, hodně. Bylo to zaviněné i rozvodem našich rodičů." (R)
"Já jsem býval hodně velký introvert, samotář. Byl jsem plaché a bojácné dítě." (R)
"Já jsem byl takový tichý a uzavřený. Potřeboval jsem se otevřít." (R)
V dospělosti se slyšící dítě hluchých rodičů může trápit pocitem viny nad nesplněným očekáváním svých rodičů8. Je to způsobeno podle mého názoru právě vysokými nároky na dítě. Tyto nároky dítě nikdy nemůže splnit. Z toho je pak frustrované a obviňuje se. Místo toho by se však dospělý slyšící člověk, který má hluché rodiče, mohl ptát: Co se stalo s mým dětstvím? Neoloupili jste mne snad o ně? Od začátku jsem byl malý dospělý9. Nezneužili jste prostě mých schopností? Pouhé položení těchto otázek by mohlo některým slyšícím dětem hluchých rodičů pomoci při hledání své vlastní identity (svého pravého já), která je tak potřebná v mezilidských vztazích, v životě každého člověka, ve výchově vlastních dětí10.
poznámky
- Je zajímavé, že některé takto plaché děti se dokáží proměnit do role "tlumočníka" a zajišťují komunikaci svým hluchým rodičům se slyšícími lidmi. V takových případech jsou děti centrem pozornosti a mnohdy se chovají vůči dospělým lidem nebojácně (pod ochranou svých rodičů). Např. Šmehilová (2002, s. 62) Je také možné, že takové dítě plaché být vůbec nemusí. Např. Mázerová (1999, s. 250) Za zmínku stojí také samotná potřeba člověka (i dítěte?) vystavovat se na odiv (jevit se), viz Arendtová (2001, s. 34, 39-41)
- Srov. příběh ženy (slyšící dcery hluchých rodičů), která se v dospělosti vyrovnala se svým dětstvím, zejména s pocitem viny. Walker (1986, s. 181-186)
- P. Preston uvádí, že více jak polovina jeho informantů (ze 150 slyšících dětí hluchých rodičů) během rozhovorů při popisu svého dětství užívala pojmenování tohoto typu: malý dospělý, ztracené dětství, přetíženost zodpovědností apod. (2001, s. 151)
- Srov. Miller (1995, s. 61, 13-17), Heydebrand (1993, s. 62), Preston (2001, s. 146 apod.) V českém prostředí doposud málo zpracované téma, viz Gavelčíková (2002), Strnadová (2002, s. 318), Janotová, Řeháková, Svobodová (1990, s. 158), Procházková (2004), Vymětal (2001) apod.
Připojte se! 