Malý tlumočník

 Tento článek má
   více stran:


  » Přístup a postoj ...
  » Máme chtít po dí...
  » Schopnost dítěte ...
  » Vytěstění negati...
  » Tlumočení souroze...
  » Telefonické a tele...
  » Přístup a postoj ...

Je dítě dobrým tlumočníkem? Jak se dítě s touto prací vyrovnává? Co si dítě "odnáší" do dospělosti, když ve svém dětství musí rodičům tlumočit? To vše přibližuji v této podkapitole.

Dítě není natolik psychicky, kognitivně, jazykově vybavené a sociálně zralé, aby pochopilo vzniklou situaci a přetlumočilo (přeložilo) obsahy sdělení. Dítě tedy během komunikace nerozumí tomu, co si dospělí sdělují, má jen zkreslený obraz těchto informací. (Srov. Keil 1999) Z hlediska profesionálního přístupu k tlumočení je viditelné, že dítě nemůže být neutrální k průběhu komunikace. Jeho vtah k rodičům není čistě profesní. Naopak primárním zájmem dítěte je pocit bezpečí "v zajetí" psychické a existenční závislosti na svých rodičích. Hluší rodiče a slyšící lidé přijímají tlumočení dítěte s rezervou, ale přesto je přijmou.

"Kolikrát porozumět (na úřadě) té jejich šalamounské češtině byl problém." (R)

"Občas jsem v dětství svým rodičům tlumočil, zejména na úřadech. Vzpomínky mám na to smíšené až spíše negativní, protože mě to nebavilo a některé úřední věci byly pro mě náročné na chápání i tlumočení." (D)

Dítě není schopné zprostředkovat sdělení jednoho jazyka kulturně podmíněného do sdělení druhého jazyka s adekvátním kulturním dopadem. (Srov. Frishberg 1986, s. 61) Pro komunikanty je navíc takové tlumočení nepřesné a zavádějící, a to i v důležitých případech, kdy se má hluchý rodič, popř. slyšící komunikant, pro něco rozhodnout⁴.

"Dlouho jsme žili (rodiče a bratři) v jednopokojovém bytě. Asi 12 let jsem s tátou kvůli tomu chodil na úřad. Vždy, když jsme šli na schůzi žadatelů o byt, tak na mě to prostředí dost působilo. Byli tam takoví divní lidé, a já tam mezi nimi." (R)

Dítě není jazykově a komunikačně kompetentní splnit daná očekávání. Pro dítě je toto vše psychicky velmi náročné a má z těchto situací negativní pocity. (Srov. Hoffmeister 1985, s. 124-125)

"Negativní vzpomínky mám na vyřizování úředních záležitostí, nechápala jsem plně, co se po mně chce a nerozuměla jsem různým termínům. Občas se vyskytly i konflikty ze strany rodičů vůči úřednici a v těchto situacích jsem se necítila dobře." (D)

"Vzpomínám si na první tlumočení. Bylo to nějaké soudní jednání, vymáhání dluhu u věřitele. Bylo mi to moc nepříjemné, dnes se tomu zasměju. Byla to taková banální věc, mám to stále v paměti, rodiče se zlobili vůči druhým neslyšícím. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem šel s rodiči do obchodu a vyměnili jsme tu věc. Já jsem tomu sám nerozuměl, nechápal jsem, kdo komu ubližuje." (R)

"Kvůli bratrovi jsme šli do školy. On měl dostat odklad, protože byl hyperaktivní, měl sníženou pozornost, hodně si hrál, neuznával autority. Jednou jsme kvůli tomu byli v nějaké poradně, to jsem musel něco takového vysvětlit. To mi bylo nepříjemný, kvůli bratrovi. S někým cizím řešit rodinu, to se mi nelíbilo, ale musel jsem to překousnout." (R)

Drobná psychologická traumata vytvářejí jednu trvale nepříznivou životní atmosféru. (Srov. Matějček 1994, s. 19) Neboli: velká kumulace negativních pocitů a zkušeností negativně ovlivní harmonický vývoj dítěte. Narušený harmonický vývoj dítěte se v  dospělosti projevuje psychickými problémy, např. ve vztahu ke svým rodičům, při výchově vlastních dětí, v komunikaci s lidmi apod.:

"Měl jsem averzi řešit problémy, přivádělo mě to vždy do úzkých. Nikdy jsem to však rodičům neříkal, nedovolil bych si to. Oni stále potřebovali pomoc, vydal jsem se za ně, pro ně. Nedbal jsem o sebe, nechal jsem tomu volný průběh. Možná jsem kvůli tomu nezvládl manželství. Vazba na rodiče byla větší než vazba na rodinu." (R)

"Cholerická povaha mého otce, on vše velmi emocionálně prožíval při každém našem kontaktu se slyšícími na úřadech, v zaměstnání, s nadřízenými, při výletech (parkovné, vstupné). (Otec má) Asi komplex ze svého postižení, rozčilovalo ho nepochopení, úšklebky či jiné grimasy slyšících. Dochází tak (u dítěte) k osobnímu prožívání, citové zainteresovanosti, oba jsme se často velice emocionálně projevovali, nejprve otec - hlasitý, nesrozumitelný, nepříjemně působící, agresivní, vzteklý - a já někde uprostřed jako hromosvod. Teč si teprve uvědomuji, že hlavně zde došlo k narušení mého zdravého sebevědomí, které mi chybí při mé dnešní komunikaci se světem." (R)

Jsou-li navíc výpovědi komunikantů emotivně laděny, dítě není schopno odlišit, komu jsou emotivní náboje určené, prostě je vztahuje k sobě a bývá z takových situací značně frustrované. Především postoje slyšících lidí k Neslyšícím a jejich omyly a předsudky spojené s chápáním hluchoty se projevují v komunikačních situacích, ve kterých je dítě vystavováno jejich tlaku jako "tlumočník". Dítě se snaží v takových situacích své rodiče ochránit před "nedorozuměním"⁵. (Srov. Frishberg 1986, s.61)

Postoje rodičů dítěte nebo slyšících lidí na dítě doléhají více i z toho důvodu, že se oba komunikanté obrací na dítě jako na aktivního účastníka komunikace a zároveň jako na tlumočníka. Takové chování komunikantů do jisté míry souvisí s tím, že neví, jak vypadá komunikace prostřednictvím profesionálního tlumočníka. (Srov. Hoffmeister 1985, s. 124; Strnadová 2002, s. 318).

Někteří odborníci uvádějí, že tato specifická role dítěte rozšiřuje jeho obzory, rozvíjí jeho komunikační schopnosti (vývoj řeči, slovní zásobu a komunikační strategie), pěstuje samostatnost, učí ho řešit různé problémy apod.⁶ Podle mého názoru tyto "výhody", které vznikají z tlumočení dítěte jeho rodičům, nevyváží ani nezlehčí skutečnost, že je narušován harmonický vývoj dítěte. (Např. Vymětal 2001) Tato skutečnost se objevovala i ve výpovědích informantů:

"Určitě jsem byla samostatnější, protože jsem si spoustu věcí vždycky musela vyřídit sama, jo, to je pravda, rozhodně jsme (s bratrem) byli samostatnější." (R)

"Určitě mi to pomohlo v samostatnosti v životě. Kdyby za mě více vyřizovali rodiče a já si zvykla na jejich pravidelnou pomoc, tak by byl přechod do dospělosti těžší. Tento přechod u mě proběhl zcela přirozeně. Naučila jsem se praktické záležitosti dřív než ostatní děti." (Č)

"No vůbec, že jsem byl takhle vrženej do všeho rovnýma nohama, pomáhat rodičům, to vyřizování atd. Takže dnes, když vidím kamarády, jak mají v mém věku problémy dojít na úřad, něco vyplnit a tak. Já jsem se vlastně s tím vším už prokousal, a tím, že jsem byl malý, tak se ke mně trochu líp chovali. Věděli, že to musí vysvětlit mamce přes mě, a tak se ke mně chovali trochu líp, protože jsem byl menší, a vysvětlili mi to." (R)

"Člověk poznal, že těch postižených, nejenom neslyšících, je hromada, že ty lidi potřebují občas pomoc." (R)

poznámky