Malý tlumočník

 Tento článek má
   více stran:


  » Přístup a postoj ...
  » Máme chtít po dí...
  » Schopnost dítěte ...
  » Vytěstění negati...
  » Tlumočení souroze...
  » Telefonické a tele...
  » Přístup a postoj ...

Postoje hluchých rodičů k tlumočení jejich dětí jsou velmi citlivou otázkou. Mnoho rodičů si nepřeje, aby jejich děti tlumočily dokud se nebudou v této roli cítit dobře. (Srov. Hoffmeister 1985, s. 124)

"Kdyby byl ochotný, tak ho nechám tlumočit , kdyby ne, tak by prostě netlumočil. Kdyby ho to bavilo, tak bych byl rád, zapojoval bych ho do tlumočení, udělal bych mu tím radost, ale kdyby nechtěl, tak bych ho samozřejmě nenutil. "

"Ptal bych se ho (svého dítěte) na to, co (ten člověk) říkal. To je normální."

"(Myslíte, že by Vám mohla tlumočit Vaše dcera, až bude starší)? Možná jo, já nevím."

"Ráda bych měla slyšící (dítě), protože bych ho mohla žádat o tlumočení, ale ne v dětství, nechci své dítě psychicky zatěžovat, až bude starší, tak od 18 let.

Rodiče mnohdy nechtějí své dítě přímo o tlumočení žádat nebo ho manipulovat do takových situací, kdy by jim mohlo tlumočit. Velmi často rodiče prostě neví, zda by jim dítě chtělo v některých situacích samo tlumočit nebo pomáhat. Někdy navíc dítě po rodičích žádá, aby jim mohlo s něčím pomoct, aby např. získalo pocit důležitosti. Na tom se podílejí také různé typy temperamentů dítěte. (Srov. Heydebrand 1993, s. 21-60)

"Když nebude chtít tlumočit, tak ji k tomu nutit nebudu."

"Nechci svého syna vést k tomu, aby tlumočil, nechám to na něm. Někdy mu řeknu v obchodě s pultovým prodejem (např. v uzeninách), aby řekl prodavačce, co potřebujeme koupit. Nechám ho pak i platit."

Rodiče se svého dítěte někdy zeptají, zda jim chce nebo nechce tlumočit v nějaké konkrétní situaci, nebo to od dítěte automaticky očekávají. (Srov. Preston 2001, s. 150-151, 158, 163 apod.) Rodiče se někdy cítí nepříjemně nebo provinile, když se obrací s prosbou o tlumočení na své dítě. (Srov. Preston 2001, s. 153; Walker 1986, s. 21) Jindy zas mohou mít hluší rodiče utkvělou představu, že jejich slyšící dítě ví velmi mnoho až všechno, protože slyší. (Srov. Preston 2001, s. 164; Gavelčíková 2002)

Rodiče, kteří dají dítěti na výběr zda chce, nebo nechce tlumočit, pouze zdánlivě umožní dítěti tlumočení odmítnout. Dítě chce především splnit přání svých rodičů. Očekávání rodičů jsou pro dítě silnými motivy k činům. (Viz podkapitola Schopnost dítěte vycítit potřeby svých rodičů) Myslím, že děti příliš nemohou ovlivnit svůj přístup k situaci, ve které mají tlumočit, nemohou si dle mého názoru říci: "Tlumočit pro své rodiče nemusím, ale smím nebo chci."¹⁵

Někdy se může stát, že rodiče prostě nedokáží žít bez závislosti na slyšícím člověku, stanou se tak závislí na vlastním dítěti. (Srov. Preston 2001, s. 160 a podkapitolu Dětství rodičů dítěte) Myslím si, že hluší rodiče považují své jednání za méně "trapné", když se obrátí o "pomoc" ke svému dítěti a nepožádají o "pomoc" cizího dospělého člověka. Své rozhodnutí omlouvají i tím, že se jedná o intimní problém rodiny, který by se měl řešit v rámci rodiny. Někdy se tak rodiče rozhodnou z obavy, že se důvěrné informace z tlumočení rozšíří vinou konkrétního tlumočníka (jediného dostupného v okolí) mezi ostatní neslyšící lidi. (Srov. podkapitolu Profesionální tlumočení)

Děti jako tlumočníky nevyužívají ti hluší rodiče, kteří si uvědomují negativní dopad tlumočení na život dětí. Když se na dítě obrátí slyšící člověk za tímto účelem, rodič může své dítě chránit a snažit se komunikaci přerušit. Stejně tak může hluchý rodič reagovat i na chování svých neslyšících přátel, pokud chtějí k tomuto účelu dítě využít.

"Nikdy bych nechtěla po svém synovi, aby mi tlumočil. Mohl by to cítit tak, že ho k tomu nutím. (...) Své dítě nechci mít jako sluhu (...) Kdyby slyšící člověk žádal mé dítě, aby nám tlumočilo, tak bych se snažil asi komunikaci ukončit. To ale tvrdím teď...ale jak bych skutečně jednal, to nevím. Určitě by záleželo na tom, koho potkám, jestli ten člověk je hlupák nebo je naopak chápavý a vstřícný..."

"Někdy zajdu se svými neslyšícími známými do restaurace, oni mají slyšící dceru, no a když přijde číšnice, tak po své dceři chtějí, aby jim objednala. Já v tu chvíli ale vždy zakročím a řeknu: 'Ne, nechte to na mě, já to objednám sama!' Oni jsou pak naštvaní i ta jejich malá dcera je naštvaná. Ale je to tak lepší hlavně pro jejich dceru. (...) Nikdy nenechám svou dceru tlumočit. Vím, že se to děje. Vezmu si dospělého tlumočníka. (...) Ve vážných věcech potřebuji tlumočníka, chtěla bych ho mít při různých příležitostech."

"Objednala bych si pravého tlumočníka, který by se vyznal i v odborných záležitostech. Vzala bych si takového tlumočníka, už jenom proto, že moje dítě nemůže tlumočit tyto odborné záležitosti. Vůbec by tomu nerozumělo. Akorát bych ho tím trápila, a to nechci."

"Děti mohou získat pocit, že musí rozhodovat za rodiče."

"To dítě přece nemůže ve svém věku zvládnou všechny tyto odborné věci, nemůže znát všechny zákony, na to má ještě dítě hodně a hodně času. Říkám lidem, že to po dětech nemůžou chtít, ty děti pak budou mít v dospělosti problémy s lidskými vztahy. (...) Když o tom s neslyšícími lidmi mluvím, tak vidím, že ženy jsou v tomhle chápavější. Například jeden muž tvrdí, že když jejich dítě bude tlumočit, tak bude ovládat perfektně znakový jazyk, ještě se tím chlubí, jak (jeho dítě) všechno zvládá, jak překládá a tlumočí. Už jsem to vzdala, vysvětlovala jsem mu už tolikrát, že to není pro dítě vůbec dobré."

Tito rodiče tak (nevědomě) jednají i podle mezinárodně platné Úmluvy o právech dítěte. Cituji článek 32 pojmenovaný dětská práce: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před vykonáváním jakékoli práce, která může být pro něho nebezpečná nebo bránit jeho vzdělávání, nebo která by škodila zdraví dítěte nebo jeho tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu nebo sociálnímu rozvoji."¹⁶ Jsou však situace, kdy je pro hluché rodiče velmi těžké posoudit, zda se jedná o problematickou situaci pro dítě. Právě zde podle rodičů hraje největší roli povaha dítěte. Existuje nějaká hranice, kdy už by měli hluší rodiče použít pro komunikaci se slyšícími lidmi "dospělého" tlumočníka? A kdy by tedy jako tlumočníka mohli použít své dítě? Je to v případě, kdy se neřeší nic závažného? Je tato hranice dána věkem? Osobně se domnívám, že riziko pro dítě nastává vždy, když je dítě přítomno v situaci, kde se jeho hluchý rodič snaží domluvit se slyšícím člověkem a nebo naopak. Netroufám si odhadnout věkovou hranici, kdy se z dítěte stává dospělý člověk, který je schopný pomáhat svým rodičům s komunikací se slyšícími lidmi a tak i s jejich existencí ve většinové společnosti, aniž by z toho byl nějak silně psychicky frustrovaný. Samozřejmě záleží i na jazykových kompetencích hluchých rodičů a slyšících lidí.

"Určitě bych podporoval, aby děti tlumočily. Ale to tvrdím na základě své zkušenosti, moje mamka mluví bezvadně. Myslím si, že hodně neslyšících mluví s problémy, jenom ukazuje, když to tak řeknu, takže ty děcka by se do toho mohly trochu zapojit, nebo spíš měly. Nemyslím si, že tlumočení dětí je špatná věc. Myslím, že by měly, už jenom proto, že jsou to jejich rodiče. (...) U toho dítěte stačí, že ty úřady a podobně se nechají na tom tlumočníkovi, jo, ale když dítě s rodiči jde někam nakupovat apod., tak si myslím, že by mohlo tlumočit bez problémů. Ty vážný věci bych nechal na tom tlumočníkovi." (R)

V Česku jsou dospělí tlumočníci, na které se mohou neslyšící i slyšící lidé obrátit. Profesionálních tlumočníků je i přes to žalostně málo. Většina z těchto tlumočníků jsou přitom už dospělé slyšící děti neslyšících rodičů. (Srov. Ubár 2002, s. 36-37) Tlumočníky jsou mnohdy proto, že k tomu byli od dětství nevědomě (někdy i vědomě) vedeni, a to nejen rodiči. Myslím si, že je to právě nedostupnost "dospělých" tlumočníků, která v mnoha případech rozhodne o tom, že rodiče nakonec použijí své dítě jako tlumočníka. Pro hluchého rodiče ale ani nedostupnost tlumočníka nemusí být ten pravý důvod, proč o tlumočení žádá své dítě. Tímto důvodem je podle mého názoru špatná zkušenost s tlumočníkem a špatná zkušenost s "tlumočnickou profesí" vůbec (srov. podkapitolu Profesionální tlumočení).

"Kdyby mi můj syn chtěl pomáhat, tak bych ho asi nechala ve věcech jako je třeba nakupování, nebo objednávání v restauraci, ale nikdy bych ho nevodila po úřadech atp. Pokud by mi chtěl pomoct, tak bych mu tím udělala radost, že bych ho nechala něco vyřídit."

"Záleží na tom, jakou bude mít (moje dítě) povahu, zda bude ochotné, nebo mi nebude chtít vůbec pomáhat."

"Když už jsem byla trochu větší, asi tak 12 let, znakový jazyk mi šel skoro dobře. To znamenalo, když bylo potřeba něco vyřídit na úřadech, musela jsem s nimi (rodiči). Pro ně to byla výhoda, nemuseli shánět tlumočníka." (D)

"Je to možná hrozně malicherný, ale mamce hrozně vadilo, že oni (dospělí tlumočníci) ty intimní soukromé informace (...) roznesli (tj. mluvili o tom, co viděli a slyšeli během tlumočení)." (R)

Pravděpodobné je také to, že si hluchý rodiče na své dítě, jako svého tlumočníka zvykne. Potom např. i v situacích, kdy je přítomen profesionální tlumočník se rodič uchyluje ke svému dítěti jako tlumočníkovi. (Srov. Preston 2001, s. 148)

Rodiče by si měli uvědomit, že své vlastní dítě mohou vychovávat, aby se stalo takovým, jakým ho chtějí mít. Dítě je totiž použitelné! K dítěti by rodiče neměli přistupovat jako ke svému majetku, s nímž mají určité záměry. Pokud se dítěte tímto způsobem zmocní, tak násilně přeruší jeho "živý růst", jeho harmonický vývoj. (Srov. Miller 1995, s. 11; Heydebrand 1993, s. 113)

"Chtěla bych mít slyšící dítě, protože by mi tlumočilo."

poznámky