Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte

 Tento článek má
   více stran:


  » Dětství rodičů ...
  » Jazyková kompetenc...
  » Bilingvismus a biku...
  » Komunikační kompe...
  » Uvědomování si j...
  » Svět zvuků a ticha
  » Neslyšící přát...

V této podkapitole vymezuji vztah slyšícího dítěte k jazykové a kulturní menšině neslyšících lidí v jeho dětství i dospělosti. Zároveň v této kapitole popisuji, jaký může mít vliv na růst slyšícího dítěte přináležitost jeho hluchých rodičů ke komunitě Neslyšících.

Členství v komunitě Neslyšících je tvořeno postojovou hluchotou lidí, ale slyšící děti hluchých rodičů se mohou stát (a dle mého názoru se stávají) členy komunity Neslyšících "právem narození", tedy bez toho, aby projevily svou sounáležitost s komunitou Neslyšících (viz termín Neslyšící). Mnoho hluchých rodičů své slyšící děti seznamuje od jejich nejranějších let s členy komunity Neslyšících, stejně tak jako všichni slyšící rodiče seznamují své dítě s řadou svých známých a přátel. Často proto slyšící děti hluchých rodičů sdílejí stejné kulturní a komunikační normy se členy této komunity.

Neslyšící člověk má potřebu setkávat se s jinými neslyšícími lidmi. Tato potřeba je existenční, je dána komunikací, přirozeností a lidskou potřebou se sdružovat. Navíc se jedná o rys menšin ve většinových společnostech. Mnoho neslyšících lidí se proto stěhuje do větších měst, kde je větší komunita Neslyšících. Důležitou součástí životů hluchých rodičů slyšících dětí jsou proto jejich přátelé, jejich neslyšící známí. Tito lidé se tak stávají důležitou součástí života i jejich slyšících dětí. Do jaké míry jsou jejich slyšící děti komunitou Neslyšících ovlivňováni?

"Jak jsem dorůstala, pohybovala jsem se mezi neslyšícími. Naše maminka měla ráda společnost, takže se u nás často scházelo hodně neslyšících lidí. Podle vyprávění mé sestry to vypadalo tak, že mě vždycky vysadili na stůl, abych měla přehled. Pozorovala jsem konverzaci neslyšících, a tím jsem se učila znakovat." (Č)

Lze tvrdit, že některé slyšící děti hluchých rodičů si osvojí mnohem lépe ČZJ a kulturu Neslyšících než mnoho prelingválně neslyšících dětí, které má slyšící rodiče. Je to z toho důvodu, že si slyšící rodiče pozdě uvědomí důležitost komunity Neslyšících pro své dítě nebo ho mohou záměrně od této komunity izolovat. Stejně tak je mnohem složitější i pro prelingválně neslyšící děti neslyšících rodičů trávit společně čas např. v klubu Neslyšících a účastnit se různých kulturních událostí, protože v daném městě není speciální škola pro neslyšící děti. I proto se slyšící děti hluchých rodičů setkávají na takových místech velmi málo s neslyšícími dětmi. Dalším důvodem je fakt, že pouze 5-10% hluchých rodičů má prelingválně neslyšící děti. (Srov. Preston 2001, s. 90, 200-201)

Slyšící děti se v komunitě Neslyšících (např. v klubu) cítí velmi dobře, protože se v tomto prostředí cítí dobře i jejich rodiče a protože zde nejsou žádní lidé, kteří by viděli v hluchotě nějaký problém. Navíc se slyšící dítě v tomto prostředí cítí bezpečně, protože ho nikdo nevyužije jako tlumočníka. (Srov. Preston 2001, s. 89 a  podkapitolu Máme chtít po dítěti, aby "tlumočilo"?) Zároveň se v klubech Neslyšících tyto děti setkávají se slyšícími dětmi jiných hluchých rodičů, se svými vrstevníky, kteří žijí v obdobném rodinném prostředí, jako ony samy.

"Už jako malá holčička jsem navštěvovala Spolek neslyšících a tam postupně získávala možnost se ve znakovém jazyce zlepšovat a používat ho." (D)

"Dost máminých známých má slyšící děti, s těma jsme se potkávali docela často. Já jsem spíš některým záviděl to, že právě znakujou, to jenom občas." (R)

Může se stát, že rodiče jsou aktivními členy některého ze sdružení Neslyšících a nebo mají potřebu setkávat se s jinými Neslyšícími velmi pravidelně. V obou případech se může stát, že pro rodiče se stane komunita Neslyšících mnohem důležitější než vlastní rodina a společný čas strávený s partnerem a svými dětmi. (Srov. Preston 2001, s. 87, 94)

"Oni (rodiče) chodí furt někam, myslím si, že jsme trochu trpěli, že nebyli vůbec doma, furt nějaký bály a plesy a nějaký akce a otec v klubu dělal předsedu, takže tam byl, vracel se až v noci. (...) Byl jsem strašně vyspělý, přeskočil jsem dětství. Musel jsem furt něco řešit, musel jsem být dospělý, protože oni furt nebyli doma. Tak zhruba tři dny v týdnu nebyli po večerech doma. (A proč?) Prostě chodili do klubu neslyšících. Chodili se bavit, to bylo nějakou tou sociální vazbou, že prostě jsou jiní, potřebovali asi ten kontakt." (R)

Pokud dítě tak často nenavštěvuje klub Neslyšících, nebo společenské akce Neslyšících, a navíc s ním nekomunikují jeho rodiče ČZJ, je dítě od přátel rodičů izolováno (dítě v takovém rodinném zázemí ČZJ neovládá). Komunikace mezi dítětem a přáteli nemůže moc dobře probíhat, protože dítě je zvyklé pouze mluvit a rozumět mluvenému slovu, popř. nemanuální a neverbální komunikaci a do určité míry ČZJ. Pro takové dítě je podle mého názoru dost složité vytvářit si nový komunikační způsob s lidmi, které vidí pouze občas a nepravidelně. Rodiče si však mohou přát, aby dítě s jejich přáteli dobře vycházelo, aby s nimi komunikovalo. Rodiče si to mohou přát i přes to, že sami v komunikaci s dítětem ČZJ nepoužívají. Přitom ČZJ používají se svými přáteli. (Srov. Preston 2001, s. 85-86) Někdy mohou rodiče chtít, aby jejich přátelé na dítě také mluvili. Tito přátelé však někdy sami volí mluvené slovo jako dorozumívací prostředek s dítětem nejspíše proto, že dítě slyší (srov. termín míšení jazyků).

Někteří rodiče informantů se setkávají častěji se slyšícími lidmi, protože si s nimi dobře rozumí nebo je pro ně komunikace s nimi obsahově zajímavější apod. Pro hluchého člověka je však těžké soustředit se na odezírání (viz podkapitola Odezírání), a proto se většinou jedná o komunikaci pouze mezi dvěma lidmi.

"Asi tak od 6 let jsem začal chodit na výlety s neslyšícími lidmi ze spolku turistů. Tam jsem se vlastně poprvé setkal se znakovkou." (R)

"Vždycky jsem se s ní (mámou) dobře domluvila a nikdy mě to tedy nenutilo k tomu, abych ukazovala. Já jsem to ani umět nepotřebovala. Spíš jsem se to učila, abych se domluvila se známými, ale to nebylo moc dobrý. Máma si potom přála, abych se to (kvůli jejím přátelům) naučila, a tak jsem to zkoušela." (R)

"Rodiče chodí mezi slyšící i neslyšící. Se slyšícíma se ale pobaví víc, musí však mluvit pouze one to one (jeden s jedním)."(R)

Setkávají se slyšící děti hluchých rodičů s neslyšícími lidmi i ve své dospělosti? Jak jsou v dospělosti přijímány komunitou Neslyšících? A jak slyšící děti hluchých rodičů pohlížejí na komunitu Neslyšících, na hluchotu, na ČZJ?

"Většinou ti neslyšící lidé (které potkám) mají radost, když vidí, že umím znakovat, hlavně z toho důvodu, že mohou poznat někoho nového a popovídat si s ním." (R)

"Ptali se mě odkud umím znakovku? Většinou jsem řekl, že mám neslyšící rodiče. Oni se pak ptali, jak se jmenuju." (R)

"Já osobně neumím mluvit znakovkou, abych se domluvil s neslyšícím." (R)

"Svůj volný čas s neslyšícími trávím, ale pracovně se s nimi vůbec nestýkám." (R)

"Jedině když zajdu za taťkou do domova neslyšících, kde se neslyšící scházejí, tak tam potkávám hromadu lidí, které znám z dětství, popovídám si s nimi, co je nového. A*1/2ádné vlastní neslyšící přátele nemám." (R)

"Chvilku jsem prodával v elektru, tak jsem se setkal s neslyšícími, co tam šli nakoupit, takže jsem byl prodavačkám nápomocný." (R)

"Znakový jazyk je potřeba, pro ty (neslyšící) lidi je to úplně boží, oni se mezi sebou domluví, to je prostě bez debat." (R)

"Neslyšící lidé nejsou chudáci! Nemají kontakt se světem jako ostatní. Jsou uzavření ve svém světě." (R)

"Je to jazyk jako každý jiný, stejně jako když se baví cizinci mezi sebou. Strašně se mi líbí, že se moji rodiče dokáží domluvit s neslyšícími z jiných zemí." (R)

K poslední ilustraci jen dodávám, že taková mezinárodní domluva neslyšících lidí je možná pouze za předpokladu, že zúčastnění neslyšící lidé ovládají na velmi dobré úrovni své národní znakové jazyky. I v takovém případě však lze mluvit pouze o základní výměně názorů a omezené komunikaci (viz termín znakový jazyk).

K. Řeháková uvádí, že slyšící děti hluchých rodičů mohou mít ke znakovému jazyku negativní vztah, ať už proto, že se nechtějí lišit od slyšících lidí, nebo že byly neustále vystavovány tlaku většinové společnosti, která považuje za potřebné, aby hluší lidé pouze mluvili. Dále uvádí, že rozhodující pro jejich postoj ke znakovému jazyku je citový vztah k rodičům. (Srov. Janotová, Řeháková, Svobodová 1990, s. 142-143).

"Znakový jazyk je pomůcka neslyšícího člověka, aby se domluvil. Je hodně omezený, vyjadřuje hlavně emoce grimasami a pohyby těla. (...) Nedá se dát rovnítko mezi normální jazyk a znakový jazyk. Znakový jazyk je vlastně, já bych to nazval, jako zjednodušenou formou mluveného slova." (R)

"Já chápu, že někteří neslyšící jsou na úrovni třikrát nižší než moje mamka. Pokud je neslyšící dítě vychováváno v neslyšící rodině a nemá ten kontakt s okolím, tak ten člověk zakrní, jeho mozek degeneruje. Protože neslyšící děti neslyšících rodičů, kteří (sami) měli ještě neslyšící rodiče, tak to je katastrofa. (Proč myslíš katastrofa?) Oni nemají žádné, v podstatě, sociální návyky ve smyslu, že nejsou schopni na úřadech vyplnit složenku, vyplnit na pracáku životopis. A to je problém výchovy. (...) I proto (že neumí mluvit) bych péči o jejich dítě hodně přenášel na učitele nebo na prarodiče. (...) Vycházím z toho jaké (neslyšící) lidi znám." (R)

Společnost, která má institucionalizovaný jeden jazyk a jednu kulturu, diskriminuje všechny děti, které mají jiný jazyk a patří do jiné kultury. Taková společnost neumožní dětem, aby se identifikovaly s jazykem a s kulturou svých rodičů. Proto se mnohé děti musejí hanbit za svůj mateřský jazyk, za jazyk svých rodičů a kulturu, ve které vyrůstají. Dítě se tedy dobrovolně vzdá své jazykové a kulturní identity. (Srov. Skuttnab - Kangas 1995, s. 8) Samozřejmě závisí i na postojích samotných rodičů dětí. V našem případě se mnozí rodiče museli i přes svou hluchotu sami identifikovat s většinovou společností slyšících lidí. I oni se tak vzdali své identity a svého jazyka. Navíc je možné, že někteří hluší rodiče ve svém životě ani nepoznali znakový jazyk a kulturu Neslyšících.