Vývoj znakového jazyka u neslyšících dětí

V minulém čísle Info-Zpravodaje (1/2006) jsme vám přinesli ukázky z knihy, která se zabývala vývojem mluveného jazyka u neslyšících a nedoslýchavých dětí. V dnešním čísle našeho časopisu se blíže seznámíme se její "sesterskou" knihou Vývoj znakového jazyka u neslyšících dětí, která vyšla ve stejném nakladatelství a ve stejném roce. Je to zřejmě první kniha vůbec, která se snaží komplexně mapovat všechny výzkumy, které byly na téma vývoje znakového jazyka u neslyšících dětí provedeny. Z možností, které kniha nabízí, jsme vybrali jen pár zajímavých ukázek a informací. Všechna data, která v tomto článku uvádíme, se vztahují k americkému znakovému jazyku a většina z nich vychází z výzkumů provedených u neslyšících dětí, které mají neslyšící rodiče - vychází tedy z prostředí kde je znakový jazyk hlavním komunikačním prostředkem.

Výzkumy, které se týkají osvojování znakového jazyka neslyšícími dětmi a jeho vývoje, ve většině případů ukazují, že děti, které si osvojují znakový jazyk od svých znakujících (neslyšících) rodičů, vykazují ty samé kroky v jazykovém vývoji jako slyšící děti, které si osvojují mluvený jazyk. Vykazují dokonce v podstatě stejnou časovou posloupnost při nabývání určitých rysů jazyka. Neslyšící děti stejně jako děti slyšící broukají. Při komunikaci se svými dětmi upravují neslyšící rodiče (zejména maminky) svůj projev, jinými slovy, jinak používají znakový jazyk s dospělými lidmi a jinak se svými dětmi. Když se neslyšící děti učí znaky, dělají při tom chyby. Vytvářejí je špatně nebo jejich artikulaci zjednodušují. Ve stejné době, kdy slyšící děti vysloví své první "opravdové" slovo, vytvoří neslyšící děti svůj první "opravdový" znak. A začínají pomalu kombinovat dva a více různých znaků dohromady. Jejich výpovědi se prodlužují a postupně si osvojují a také správně používají gramatické rysy znakového jazyka... stejně jako děti slyšící, když si osvojují mluvený jazyk.

Vizuálně motivované znaky

Mohlo by se zdát, že osvojování znakového jazyka bude pro děti jednodušší, protože ve slovní (znakové) zásobě znakových jazyků se objevuje velké množství znaků ikonických (to jsou znaky, které v sobě odrážejí nějaký charakteristický rys daného objektu, např. vycházejí z vnější podoby objektů, aj.). V českém znakovém jazyce jsou to např. znaky MOTÁL, ZAJÁC.

Maminky tedy mohou dítěti vytvářet znaky a zároveň přímo odkazovat na předmět, který znak znázorňuje (např. maminka ukazuje dítěti hračku zajíčka. Znak zajíc byl zřejmě motivován pohybem zaječích oušek nahoru a dolů. Maminka tedy může kývat ušima hračky - zajíce a vzápětí u hračky artikulovat znak ZAJÁC - odkazuje tak na skutečnost, kterou byl znak motivován - pozn.red.).

Při rozboru znaků, které si děti osvojují v prvním období, se však ukazuje, že děti nedávají přednost znakům ikonickým, jak bychom se mohli domnívat. V rané slovní (znakové) zásobě neslyšících dětí jsou zastoupeny jak znaky ikonické, tak arbitrární (tedy ty, u nichž nelze najít žádnou spojitost s předmětem, který zobrazují). Děti tedy nevyužívají "výhodu", kterou znakový jazyk nabízí. Vnímají znaky jako celek - neuvědomují si pravděpodobně jejich případnou spojitost s předměty, které představují - to až později.

Vývoj slovní (znakové zásoby)

Na vzorku amerického znakového jazyka (ASL) si můžeme ukázat, že první znaky, které si neslyšící děti osvojují, se obsahově příliš neliší od prvních slov, které si osvojují slyšící děti v angličtině. V knize se udávají jako první znaky: TÁTA, MÁMA, PES, MEDVĚD, DÁTĚ, AHOJ ("PÁ PÁ"), MÁČ, NE, MLÉKO, VÁC...). Je to logické, protože jak slyšící, tak i neslyšící rodiče v komunikaci se svými dětmi hovoří o stejných věcech. Ve větší míře než u dětí slyšících se objevují u dětí neslyšících znaky pro zvířata - což je pochopitelné, protože slyšící děti si často pojmy zvířat nejprve osvojují prostřednictvím zvuků, které tato zvířata vydávají.

Tázací výrazy

Pokud jde o tázací výrazy, ty si neslyšící děti osvojují okolo prvního roku svého života. Jedná se nejprve o znaky KDE a CO, později (okolo druhého roku života) se objeví KDO a v době mezi 2,5 - 3 lety se přidává PROČ a JAK. V této době ovládají děti více než 350 znaků.

Znaky vyjadřující pocity

Nejprve se objevují znaky, které se váží k fyzickému stavu dětí - SPÁT, HLAD, ŽÁZEA*‡, a to už v období okolo 15. měsíce do dvou let věku dítěte. Poté se objevují znaky vyjadřující nějaký pocit (nejprve se objevuje znak PLAKAT, později SMUTNÁ, ŠA*¤ASTNÁ. STRACH/BÁT SE, později ROZZLOBENÁ/ZLOBIT SE). První znaky se objevují už před druhým rokem života dítěte, znak ROZZLOBENÁ/ZLOBIT SE až zhruba ve třech a půl letech. Podobná data udávají výzkumníci i pro slyšící anglicky mluvící děti.

Znaky vztahující se k myšlení

Znaky vztahující se k myšlení, poznávání, hodnocení či k vůli se dětské slovní (znakové) zásobě objevují v tomto pořadí: CHTÁT (okolo )ku a půl), LÁBIT SE (okolo druhého )ku života) a MYSLET (2,5 - 3 roky; ; srovnání se znaky CHTÁT a LÁBIT E, které se objevují ve slovní /znakové/ zásobě většiny dětí, u znaku IYSLET je to jen asi u poloviny dětí), tady se výsledky (obsah znaků a jejich načasování v jazykovém vývoji dětí) shodují s výsledky vývoje u slyšících dětí.

Znaky vyjadřující zápor

Znak NE je prvním znakem vyjadřujícím zápor, který si děti osvojují. Tento znak je následován znaky NECHTÁT, ŽÁDNÁ (1,5 - 2 roky), > době mezi druhým rokem a dvěma i půl lety se objevují znaky NELÁBIT 3E, NEVĚDĚT a JEŠTĚ NE.

Znaky vyjadřující osobní zájmena

Ve znakových jazycích se osobní zájmena vyjadřují odkazováním ruky ve tvaru "D" (vztyčený ukazováček) do prostoru na příslušná (pevně stanovená) místa. Ačkoliv se to zdá velmi jednoduché, jednodušší než vyslovovat slova: já, ty, on..., neosvojují si neslyšící děti znaky odpovídající zájmenům dříve než děti slyšící.

Odkazování, které se vztahuje k lidem, se ve slovní/znakové zásobě dětí objevuje mezi 17. - 20. měsícem věku. Jako první se objevuje znak JÁ, následuje znak TY (okolo druhého roku). Znaky ON/ONA se objevují až po druhém roce života dítěte. I u neslyšících dětí lze zaznamenat chyby a záměny v používání těchto znaků, stejně jako u dětí slyšících, když např. dítě použije znak TY, když mluví o sobě.

Vývoj artikulačních dovedností u dětí

Každý znak lze rozdělit na menší jednotky: místo tvorby znaku (např. v neutrálním prostoru před tělem, na obličeji, na hlavě, na paži,...), tvar ruky, postavení dlaně a prstů (např. dolů, nahoru, k tělu, od těla) a pohyb, kterým je znak vytvářen.

Podle studií, které se zabývaly produkcí prvních znaků u neslyšících dětí neslyšících rodičů, se ukazuje, že první znaky děti nejčastěji vytvářejí (artikulují) v neutrálním prostoru (tj. v prostoru před tělem) a na obličeji.

Děti nejčastěji používaly při artikulaci znaků tvar ruky "5" (všechny prsty natažené a roztažené od sebe), "A" (pěst) a "D" (natažený ukazováček). Převládají spíše jednoruční znaky nad znaky dvouručními.

Při artikulaci znaků děti dělají chyby (stejně jako děti slyšící při výslovnosti prvních slov). Znaky většinou vytvářejí na správném místě, nejvíce chyb však dělají v tom, že při tvorbě znaku použijí nesprávný tvar ruky. To se vysvětluje tím, že děti ještě nemají dostatečně vyvinutou jemnou motoriku a užívají ty tvary ruky, které jsou nejsnazší.

Chyby se objevují také v pohybu, kterým je znak vytvářen. Děti mají sklon vytvářet znaky s opakovaným pohybem. Často se opakovaný pohyb objevuje i tam, kde má znak v projevu dospělých pouze jednoduchý pohyb. Některé složitější znaky děti při jejich artikulaci zjednodušují.

Nabývání nemanuálních prvků znakového jazyka

Zatím jsme se zabývali pouze jednotlivými znaky, nyní krátce nahlédneme do roviny syntaktické (syntax - skladba, tj. ta část gramatiky, která se zabývá větou a souvětím - pozn. red.). Kniha nabízí několik studií, které se zabývají nabýváním větné stavby znakového jazyka (např. nabýváním slovosledu /zde znakosledu/, tedy uspořádáním znaků ve výpovědi; osvojováním si znaků, které mají funkci sloves, zejména těch, která využívají prostor k tomu, aby vyjádřila, kdo je původcem nějaké činnosti a toho, kdo je činností zasahován, např. DÁM TI /něco/, DÁŠ MI /něco/, ONA MI /něco/ DÁ...; osvojování zástupných znaků - klasifikátorů, atd.).

Protože se jedná už o poměrně složitou záležitost, která vyžaduje určitou znalost struktury znakového jazyka, bylo by obtížné ji tu prezentovat, necháme ji proto stranou. Čtenářům Info-Zpravodaje tu ale nabízíme jiné téma: krátké pojednání o nabývání nemanuálních prvků znakového jazyka, což je oblast neméně zajímavá -týká se jak roviny jednotlivých znaků, tedy roviny lexikální, tak i roviny syntaktické.

Ta část sdělení, která je tvořena rukama, se nazývá složka manuální. Ta část výpovědi, která je nesena jinak (tedy pohyby horní části těla a obličeje - mimikou), je nazývána jako část nemanuální. Pozice těla a pohyby obličeje (mimiku) využívají všichni lidé, slyšící i neslyšící, proto, aby vyjádřili celé spektrum různých pocitů, pozitivních i negativních. Ve znakových jazycích mají ale tyto prvky navíc velmi specifické postavení - hrají také důležitou úlohu v gramatice těchto jazyků.

Nemanuální aktivity mohou např. rozlišit různé typy vět. Zatímco při produkci výpovědi s komunikační funkcí oznamovací, má mluvčí neutrální výraz obličeje, při tvorbě otázky, rozkazu, záporu, podmínky aj. je možné u něj zaznamenat specifické pohyby obličeje (mimiku), popř. pohyby hlavy a trupu, které v sobě nesou informaci, že se jedná o otázku, rozkaz, podmínku atd. Bez tohoto doplnění by byly výpovědi agramatické.

Když dosáhnou neslyšící děti prvního roku, jsou už schopné používat výrazy obličeje k tomu, aby vyjádřily různé emoce a jsou také schopné rozumět výrazům obličeje u jiných lidí. Okolo roku a půl začnou děti používat znaky, které vyjadřují emoce, jako např. "ŠA*¤ASTNÁ" nebo "SMUTNÁ" a v tomto kontextu děti poprvé děti používají takové výrazy obličeje jako úsměv, ohrnutí nosu, našpulení rtů, zamračení se současně se znaky - tak, jak je to běžné v projevu dospělých.

Během druhého roku života už začínají děti pomalu používat výrazy obličeje také se znaky, které nemají žádný emocionální význam. Napodobují komunikační chování rodičů a např. v otázkách používají spolu se znakem "CO?", "KDE?" stažené obočí ("zamračení"), které je v projevu dospělých ukazatelem otázky.

Potom ale překvapivě přichází stádium, kdy děti přestanou spolu se znaky používat jakýkoliv výraz obličeje. Po druhém roce života nastává období, v němž si děti začínají pomalu osvojovat gramatické rysy znakového jazyka najednou si začnou jazyk více uvědomovat a přijdou na to, že ruce (tedy část manuální) a obličej (část nemanuální) jsou dvě různé složky znakového jazyka a začnou je vědomě používat odděleně - nejprve mimiku, poté znak, nebo obráceně. Děje se tak i přesto, že před tím používaly děti výraz obličeje i znaky současně. Je tomu tak zřejmě proto, že je do té doby používaly zcela nevědomě - jen napodobovaly komunikační chování svých rodičů.

Ukážeme si to na příkladu vyjádření záporu v ASL (stejně tak i v jiných znakových jazycích). Podobně jako slyšící děti začnou děti neslyšící okolo prvního roku používat kroucení hlavou ze strany na stranu jako výraz negace.

První znaky, které vyjadřují zápor, se začnou objevovat v projevu dětí v období od jednoho roku do roku a půl, a jsou to znaky "NE" a "NECHCI". V některých případech děti tyto jednotlivé znaky používají spolu s nemanuálním kroucením hlavy (to je povinné doplnění znaků či celých výpovědí, které mají záporný význam).

Jak se děti blíží druhému roku, zvyšuje se u nich počet znaků, které vyjadřují zápor. Na začátku je ale používají bez mimiky, ta se objevuje současně při užití znaků až o několik měsíců později.

Stejně je tomu tak i u otázek. Děti nejprve nevědomě používají mimiku spolu s jednotlivými znaky "CO?", "KDE?", v pozdějším stádiu, po druhém roce svého života, přestanou mimiku spolu s otázkami používat. I ve čtyřech letech, kdy už používají několika znakové výpovědi, které mají funkci otázky, v jejich projevu často chybí doprovodná mimika vyznačující otázku.

Teprve od pěti let děti začnou systematicky používat u výpovědí s funkcí otázky příslušné nemanuální doplnění - ale spojují je pouze s některými (vybranými) tázacími výrazy. Tento proces je ukončen až v 6-7 letech, kdy děti užívají odpovídající mimiku u velkého množství tázacích znaků a výpovědí, které mají formu otázky.

Vývoj vyprávěcích dovedností

S postupným nabýváním a rozvojem gramatiky znakového jazyka u malých neslyšících dětí souvisí také rozvoj jejich vyprávěcích dovedností, kdy se zúročí všechno, co se děti postupně ze znakového jazyka naučily: jednotlivé znaky i schopnost užití gramatiky znakového jazyka, využití trojrozměrného prostoru, mimiky, schopnosti řadit události za sebou, spojovat je mezi sebou, aj.

Vyprávění typicky se vyvíjejícího neslyšícího dítěte, kterému je 3-5 let, je poměrně nepřesné a není ještě dobře sestavené. Děti se velmi často zaměřují na nějakou událost, která se vztahuje k "tady a teč" a má pro ně důležitý osobní význam. Pokud děti vypráví o lidech a o tom, co dělají, a to v různých epizodách, nejsou tyto děje v rámci celého vyprávění propojeny. Dítě spíše každou scénu popíše jako samostatnou jednotku, nezávisle na té předchozí.

V předškolním věku, v 5-6 letech, už děti umí vyprávět příběh za použití základních vyprávěcích postupů. Snaží se už informace příběhu řadit podle stupně důležitosti. Nedokáží ještě ale vyprávět o vnitřních pohnutkách postav, jejich cílech a motivaci jejich činů.

Po šestém roku života dítěte už se jeho vyprávění začíná podobat vyprávění dospělých. Začíná obsahovat zápletku, vývoj postav a logickou návaznost jednotlivých scén příběhu. Jak děti rostou a dále se vyvíjejí, jejich vyprávění začíná být delší a lépe a složitěji strukturované.

V 8-9 letech se vývoj vyprávěcích dovedností začíná dovršovat. Děti začínají kromě jiného používat znaky, které spojují výpovědi po sobě následující, a jejich vyprávění tak začíná být soudržné. Děti začínají také používat prvky, které mají upoutávat a udržet pozornost diváka, např. ty, které upozorňují na následující události, nebo ty, které zvyšují napětí příběhu.

Komunikační chování slyšících a neslyšících maminek neslyšících dětí

V tomto článku jsme prezentovali informace o vývoji znakového jazyka u neslyšících dětí, které pocházejí z neslyšících rodin. Většina dětí se sluchovým postižením se však rodí slyšícím rodičům (90-95%). Ve slyšících rodinách je to většinou jinak - slyšící rodiče se dostávají do zcela nové situace, na kterou nejsou připraveni. Znakový jazyk se většinou teprve učí a učí se také, jak s ním mají v komunikaci se svými dětmi zacházet... Často se proto stává, že neslyšící děti slyšících rodičů jsou ve srovnání s dětmi neslyšících rodičů v nabývání jazyka a v rozvoji komunikačních dovedností pomalejší.

Zaměříme se teč na rané období věku dítěte a popíšeme, co konkrétně pomalejší nabývání komunikačních dovedností u neslyšících dětí slyšících rodičů způsobuje. Z výzkumů, které byly ve slyšících a neslyšících rodinách provedeny, se ukazuje, že obě skupiny - maminky slyšící a neslyšící - se liší v tom, v jaké míře dělají pro své děti jazyk přístupný a dosažitelný.

Neslyšící maminky dělají svým dětem jazyk přístupnější skrze různé úpravy znakového jazyka, které mají za úkol připoutat a udržet pozornost dítěte. Bylo už napsáno mnohé o tom, jak neslyšící maminky upravují jazyk, který směřují ke svému dítěti. Mají výraznější a různorodější výrazy ve tváři, než je obvyklé v projevu k dospělému. Znaky, které maminky vytvářejí, jsou větší než obvykle, rozlehlejší v prostoru a jsou artikulovány pomaleji. Maminky zároveň znakují v blízkosti předmětu, o kterém se mluví, aby dítě nemuselo zbytečně dělit pozornost mezi dvě od sebe vzdálené věci. Dotýkají se dítěte v mnohem větší míře než slyšící maminky - dotek totiž slouží v komunikaci ve znakovém jazyce jako jeden z hlavních prostředků upoutání pozornosti, a další.

Slyšící maminky používají oproti neslyšícím maminkám v menší míře opakované poukázání nebo poklepání na předmět, o němž hovoří. Tyto prvky slouží k tomu, aby se dítě naučilo na předmět soustředit svou pozornost. Děti slyšících rodičů mají tedy větší problém zachytit, o čem mu maminka něco sděluje.

Ukazuje se také, že slyšící maminky v komunikaci se svými neslyšícími dětmi dělají často chyby ve správném načasování svého projevu, který je adresovaný jejich dítěti. Výzkumníci zjistili, že slyšící maminky často znakují o předmětu nebo o nějaké události ještě v době, kdy se dítě zabývá daným předmětem a jeho pozornost je tedy upřena na něj, nikoliv na maminku, která už mu něco sděluje. Neslyšící maminky nejčastěji čekají, než se na ně děti znovu podívají, a pak teprve začnou znakovat. Vždy se ujistí, že mají pozornost dítěte, než mu začnou něco sdělovat. Tím si dítě začne snáze spojovat, že když se na svou maminku podívá, dostane od ní nějaké informace. To mu pomůže v tom, aby začalo s maminkou navazovat zrakový kontakt samo, pokud od ní něco potřebuje.

To jsou jen některé z rozdílů mezi komunikačním chováním slyšících a neslyšících rodičů neslyšících dětí. Pro slyšící rodiče, kteří by se chtěli komunikačním chováním neslyšících rodičů inspirovat, máme dobrou zprávu: Federace rodičů a přátel sluchově postižených v současné době pracuje na výukovém a informačním DVD "Raná komunikace v neslyšící rodině", na němž bude možné najít ukázky konkrétních komunikačních situací v neslyšící rodině. K nim bude vždy připojen komentář postupů, které neslyšící maminka v komunikaci se svým dítětem používá, a rady a doporučení, které jsou pro komunikaci s neslyšícími dětmi užitečné. DVD by mělo vyjít do konce tohoto roku - pozn.red.