zobrazeno: 7882x

Narození dítěte neslyšícím rodičům

zdroj: CNES 2003 publikováno: 04/04/2007

Tento text je součástí bakalářské práce Karla Redlicha "Neslyšící dítě hluchých rodičů", Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Čeština v komunikaci neslyšících, Praha 2003. Celý text bakalářské práce najdete na: http://www.volny.cz/karel.redlich/

techn. pozn: některé odkazy nemusí být aktivní

Někteří hluší rodiče před narozením svého dítěte uvažují o tom, zda bude dítě slyšet, či neslyšet. Je však možné, že někteří rodiče nad tímto vůbec nepřemýšlí. Jak se hluší rodiče vyrovnávají s výchovou svého slyšícího dítěte? S jakými názory jsou hluší rodiče konfrontováni ještě před narozením svých dětí a brzy po jejich narození? To vše je předmětem této kapitoly (viz termín hluchý člověk).

Prelingválně neslyšící děti má ve skutečnosti pouze 5 - 10% neslyšících rodičů. (Srov. Neisser 2002, s. 43; Preston 2004, s. 13 Macurová 1998, s. 185) Záleží na tom, zda má prelingválně neslyšící dítě pouze jednoho hluchého rodiče nebo oba hluché rodiče. V drtivé většině (95%) se jedná o manželství, kde jsou oba lidé hluší (Neslyšící).1 Hluší rodiče tedy mají téměř vždy slyšící děti. V rodině tak vzniká situace, kdy prarodiče a jejich vnuci slyší, zatímco rodiče neslyší. (Srov. Strnadová 2002, s. 238)

Hluší rodiče nejsou jedinými lidmi, kteří uvažují nad tím, zda jejich dítě bude slyšet, nebo ne. Proto v této kapitole přibližuji kromě jejich přístupu ještě k nenarozenému dítěti i přístup jejich rodičů (prarodičů dětí) a lékařů (popř. dalších odborníků).

Přístup lékařů

Hluché maminky jsou během těhotenství podrobovány stejně jako slyšící maminky sérií lékařských vyšetření. Lékaři jsou však často u hluchých maminek zaměřeni na fakt, že neslyší. Tito lékaři mohou svým vnímáním hluchoty (jako "nežádoucího" postižení) budoucí rodiče urazit či je dokonce zmanipulovat (srov. podkapitolu Dětství rodičů dítěte). V každém případě by lékaři měli svá slova předem uvážit, aby hluché rodiče neranili (viz termín Neslyšící).

"Při druhém dítěti se mě doktor ptal, jestli nechci jít na potrat. Já jsem několikátá generace neslyšících, a tak musel přijít manžel a podepsat souhlas, (že si přejeme mít dítě) ." (TKN)

Mnoho nedorozumění mezi lékaři a hluchými rodiči může vznikat na základě neporozumění ve vzájemné komunikaci. (Srov. podkapitoly Lékaři a Profesionální tlumočení)

Přístup prarodičů

Harmonický vývoj dítěte jistě ovlivňují prarodiče skrze své postoje ke svým synům a dcerám. Vážím si všech prarodičů, jejichž chování a postoje k rodině jejich hluchého dítěte jsou ve skrze "pozitivní". Domnívám se, že tomu tak bude častěji v případech, když jsou prarodiče hluší. Lze tak snáze uvažovat o přirozenosti, jak v komunikaci s členy rodiny, tak i o sdílení stejných postojů k hluchotě a ke znakovému jazyku. Slyšící děti hluchých rodičů v takových rodinách intenzivněji vnímají hluchotu i znakový jazyk a skutečnost být slyšící je naopak nahlížena, jako něco velmi odlišné. (Srov. Preston 2001, s. 61-62, 70-73, 105, 107)2

Slyšící rodiče (v té chvíli prarodiče) se o své neslyšící dítě ve většině případů starají s velkou péčí a v této péči často pokračují i v dospělosti svého dítěte, tedy i ve chvíli, kdy jejich dítě má svou vlastní rodinu. Může se to projevovat tak, že se vměšují (pokračují tak v péči o své děti) do výchovy svých vnuků a vnuček brzy po jejich narození. To koresponduje s názorem neslyšícího muže, který odpověděl na otázku redaktora časopisu: "Uvažovali jste ještě před narozením první dcerky o tom, kdo ze slyšících vám bude pomáhat v případě, že se miminko narodí slyšící?" těmito slovy: "Genetické zkoušky v těhotenství ukazovaly stejnou padesátiprocentní pravděpodobnost, že dítě bude nebo nebude mít vadu sluchu. Proto jsme již dopředu měli domluvu s mými slyšícími rodiči, že nám, narodí-li se Lucie slyšící, budou pomáhat s její výchovou. Do tří let měla Lucka vyrůstat u nich, pak se měla vrátit k nám, kde by byla vychovávána za jejich občasné asistence." Z tohoto úryvku lze vycítit jistou moc rodičů nad jejich synem. Domnívám se, že prarodiče s opatrovnictvím dítěte souhlasili jen proto, že jejich vnučka slyší, zatímco jejich syn ani snacha neslyší! Myslím, že opatrovnictví navrhli sami prarodiče. Je však možné, že opatrovnictví mohl doporučit jiný člověk. Proč se však neslyšící rodiče k takovému kroku vůbec rozhodli?3

Když se mají rodiče nebo jejich děti identifikovat s novou sociální rolí, např. rodič s rolí prarodiče a dítě s rolí rodiče, je přirozené, že mezi nimi vzniká jisté napětí. (Srov. Matějček 1994, s. 47) V našem případě se však prarodiče často obávají toho, že jejich vlastní děti nebudou schopny své děti plnohodnotně vychovávat, a proto mají tendenci se svého vnuka nebo vnučky ujmout. (Např. Preston 2001, s. 68 apod.) Jak uvádí V. Procházková (2004a): "Neměli bychom dopustit, aby babička přebírala úlohu matky." Proč rodiče raději přenechávají ranou výchovou svého slyšícího dítěte prarodičům?(Viz podkapitola Dětství rodičů dítěte). Může se tomu stát např. z toho důvodu, že se hluší rodiče obávají o budoucnost svého slyšícího dítěte. Na místě je proto hluché rodiče povzbudit a někdy jim i odborně pomoci. Takový přístup je viditelný u V. Procházkové (2004, s. 17): "Všichni máme v sobě nějaké nejistoty, oblasti, v nichž si příliš nedůvěřujeme. To jsou běžné pocity. Ale pokud je narušena naše celková sebedůvěra, pokud opravdu nevěříme, že bychom mohli být dobrými rodiči, pak nastává problém." Kromě prarodičů mohou hluché rodiče nahrazovat v jejich rodičovské roli i jiní lidé:

"Sestra mého táty byla učitelka, učila na venkově. První a druhou třídu jsem chodil k ní do třídy, a protože to bylo z města daleko, tak jsem tam bydlel. Dva roky, prý to tak bylo lepší, abych se naučil mluvit. Vzpomínám na to dobře, slyšel jsem slova. Rodiče za mnou občas přijeli." (R)

Takové jednání prarodičů (popř. jiných lidí) může být ostatními slyšícími lidmi v okolí prarodičů schvalováno a dokonce i očekáváno.4 Je stejně možné, že lidé v okolí tyto prarodiče navíc lituje. Takovou lítost bych mohl formulovat například takto: "Pro slyšící prarodiče je neštěstí, když mají postižené (hluché) dítě, o které se musí celý život starat, a k tomu se musí postarat i o své vnuky." V takových případech, pominu-li zavádějící pohled na hluchotu, si zúčastnění lidé nejspíše neuvědomují, že dítě bude vystaveno citové frustraci z dlouhodobé nepřítomnosti rodiče. (Matějček 1994, s. 9-17, Procházková 2004a) A zároveň bude narušeno přirozené prostředí dítěte, ve kterém si osvojuje ČZJ. (Strnadová 2002, s. 262)

Věřím, že prarodiče dokáží svým dětem obětavě pomoci a postarat se o své vnuky a vnučky. Prarodičům nechci tuto zodpovědnost a poslání v jejich životech v žádném případě ubírat. Jen by měli co nejvíce podpořit svou dceru nebo svého syna v samostatnosti a stát se tak jejich "skutečnými" rodiči a věřit v jejich schopnost stát se dobrým rodičem. Měli by opravdu zvažovat do jaké míry je jejich snaha pomocí či náhradou rodičovství.

Tuto podkapitolu uzavřu dvěma příklady: v prvním slyšící babička pevně drží život své neslyšícídcery ve svých rukách. (Strnadová 2002, s. 262): "Slyšící babička vychovávala dítě své neslyšící dcery. Usoudila, že více dětí by nezvládla, a tak přivedla dceru k ženskému lékaři, aby provedl sterilizaci. Lékař zákrok provedl v dobré víře, že neslyšící žena ví, oč se jedná, a že její matka pouze tlumočí její přání. Případ vyšel najevo v době, kdy se neslyšící manželé rozhodli mít druhé dítě - a po několika měsících navštívili lékaře s dotazem, proč se jim početí dítěte nedaří. Tentokrát je doprovázel tlumočník znakového jazyka. Teprve pak se manželé s překvapením dozvěděli, o jaký zákrok se tehdy jednalo, a že další dítě tedy už mít nemohou."

Další příklad ukazuje, jak mohou hluší rodiče přistupovat ke svému budoucímu rodičovství (Mrzílková 1988, s.128): "Mladí manželé dlouho uvažovali, zda-li mají mít děti. Když se mají lidé rádi, tak chtějí mít děti. Řekli si však, že když bude dítě neslyšící, zůstanou při jednom. Bude-li slyšící, budou mít další." Přístup hluchých lidí k rodičovství je ve velké míře formován slyšící společností, především lidmi, se kterými byli od dětství ve styku, včetně svých rodičů (viz dále), prarodičů a příbuzných, dále s lékaři, učiteli neslyšících dětí a odborníky obecně. Z toho může vyplývat i to, že si rodiče nemusejí dítě vůbec přát. Mohou se obávat toho, že dítě bude neslyšící a bude většinovou společností považováno za méněcenné. Rodiče jednají na základě vlastní zkušenosti...

Přístup rodičů: Slyšící nebo hluché dítě?

Jedni hluší rodiče si mohou přát dítě slyšící, jiní zas dítě neslyšící. Další rodiče v tom, zda jejich dítě bude nebo nebude slyšet, nespatřují zásadní otázku a žádná přání k tomu nevyslovují, nebo jsou předem smířeni s oběma možnostmi:

"Víc jsem doufala, že moje dítě bude neslyšící. Moc jsem to chtěla. Protože vím, že bychom si více rozuměly. A taky s rodiči, příbuznými, kamarády. (Má dcera) by lépe zapadla."(TKN)5

"Hlavně ať je mé dítě zdravé. Je škoda, že nic neuslyší, ale mně to nevadí, budu mu tak moci být v životě nablízku."

"Myslím, že žádné takové přání nemám. Nejdůležitější je, že mám svého syna a že je zdravý. Není tak důležité, zda slyší nebo ne."

"O tom jaké dítě se mi narodí, o tom nemůžu rozhodnout já.Dítě se narodí podle božího plánu."

"Rád bych měl samozřejmě slyšící dítě. Myslím si, že pro slyšícího člověka je v této době lepší situace, slyšící člověk má méně problémů v životě. Kdyby moje dítě neslyšelo, tak by mi to nevadilo, nesnažil bych se ho nějak vyléčit. Určitě bych mu nenechal dát kochleární implantát 6, chtěl bych, aby vyrůstalo přirozeným způsobem."

Nejdříve se podívám blíže na to, proč si hluchý rodič přeje slyšící dítě. C. J. Erting (Homoláč 1998, s. 119) se k tomuto tématu vyslovuje takto: "Pokud neslyšící rodiče vyjadřují obavy, že by mohli mít neslyšící dítě, obvykle se to týká problémů, které jejich děti čekají ve světě slyšících. Zvláště pokud jde o omezené pracovní možnosti a problémy se vzděláváním." Do úvah rodičů tak vstupuje jejich životní zkušenost a prostředí, ve kterém rodina bude žít, či "pouze" jejich dítě bude vyrůstat. (Srov. Procházková 2004a) P. Vysuček (2002, s. 225) zachycuje právě jednu takovou zkušenost neslyšících lidí: "Znám jeden případ neslyšících rodičů, kteří když se jim narodilo dítě, byli stresovaní, zda je slyšící, nebo ne. Poté co zjistili, že je 'zdravé', že slyší, měli velkou radost. Hrozně se totiž báli, aby nebylo neslyšící, nechtěli, aby je museli dát do ústavu pro neslyšící. Důvodem byly jejich špatné zkušenosti a ošklivé vzpomínky na ústav pro hluchoněmé." (Srov. podkapitolu Dětství rodičů dítěte)Vedle takových zkušeností, by si mohl rodič prostě přát, aby jeho dítě mělo sluch. Pokud je vůbec možné, aby někdo mohl přát někomu něco, co sám nepoznal (srov. podkapitolu Svět zvuků a ticha).

Opačný přístup rodičů přibližuje C. J. Erting (Homoláč 1998, s. 118) takto: "(...) neslyšící rodiče hluchotu svých dětí často očekávají - zvláště jsou-li z rodin, ve kterých se hluchota vyskytuje již v několikáté generaci. Když se jim má narodit dítě, často chtějí, aby bylo raději neslyšící, než aby slyšelo normálně nebo nedoslýchalo." Tuto skutečnost potvrzují např. tyto dvě výpovědi neslyšících rodičů s neslyšícími dětmi: "Myslím, že se víc sblížíme, když neslyší jako my.", "Máme stejné zkušenosti, a tak je pro nás snazší spolu komunikovat a všechno společně prožívat." (Homoláč 1998, s. 119) Přání, představy a postoje rodičů preferující neslyšící dítě mohou mít někdy negativní dopad pro vztah k jejich slyšícím dětem. Může se totiž stát a praxe to podle V. Procházkové (2004b) skutečně naplňuje, že hluší rodiče své slyšící děti nepřijímají: "Mají tendenci je téměř vylučovat ze svého prostředí. (...) Často jsou zklamáni až rozezleni a dávají to svým slyšícím dětem pocítit."

Je zřejmé, že hluší lidé do budoucího rodičovství vstupují s jistými úvahami, s postoji k ještě nenarozenému dítěti. Pokud se tedy hluchým rodičům narodí dítě hluché, je nasnadě, že pro tuto rodinu bude primárním jazykem ČZJ. Růst dítěte bude probíhat přirozeným způsobem (rozuměj v oboustranném vztahu rodič - dítě). V tomto smyslu tvrdí A. Hudáková (2001, s. 9) ve studii o bilingvismu: "Znakový jazyk je pro svou vizuálně-motorickou povahu přirozeným komunikačním systémem, na jehož základě si může neslyšící dítě spontánně osvojovat poznatky o světe a uspokojovat své emocionální a sociální potřeby." V případě, že se hluchým rodičům narodí slyšící dítě, může být oboustranný vztah rodič - dítě narušen a tak může být narušen i vývoj dítěte. Slovy C. J. Erting (Homoláč 1998, s. 119): "Narození slyšícího dítěte prověří osobnost neslyšících rodičů. Jako u slyšících rodičů, kteří mají neslyšící dítě, i zde představuje největší problém komunikace." Kontrast těchto situací popisuje P. Vysuček (2002, s. 224): "Občas se zamýšlím nad tím, možná se vám to bude zdát vulgární, že v obou případech se dítě narodí do světa, do kterého nepatří." To potvrzuje i výrok neslyšící maminky dvou neslyšících dětí (Homoláč 1998, s. 118): "Kdybychom měli slyšící děti, asi bychom měli starost, jak je naučit mluvit, protože my sami neslyšíme, ani nemluvíme. S neslyšícími dětmi si s tím nemusíme dělat problémy. To je výhoda. S neslyšícími dětmi si více rozumíme." Proč by si měli hluší rodiče špatně rozumět se svým slyšícím dítětem? Protože se hluší rodiče (popř. i jejich starší slyšící děti) vzdají toho, aby našli pochopení jeden pro druhého. Stejně tak by měli rodiče myslet na to, že se potřebují se svými dětmi vzájemně dorozumět, neboli užívat shodný způsob komunikace (např. ČZJ). Jasnou radu dává hluchým rodičům neslyšící maminka dvou neslyšících dětí. Tato rada podle mého názoru patří stejně pro rodiče neslyšících i slyšících dětí (Homoláč 1998, s. 119): "(...) své děti musíte naučit znakový jazyk, abyste se bez problémů dorozuměli, až vyrostou." Stejné téma rozvádějí i tyto výpovědi neslyšících rodičů:

"Kdyby byl můj syn slyšící, tak bych na něj jenom ukazovala, už od malička. Vlastně bych od začátku ani nemohla vědět, jestli je můj syn slyšící nebo neslyšící."

"Lepší je neslyšící dítě. Ale je to vlastně jedno, hlavní je, že ho budeme vychovávat jako neslyšícího, aby opravdu celý život patřil do rodiny." (TKN)7

Kapitolu bych rád shrnul slovy: Nechci zobecňovat, zda je lepší, aby hluší rodiče měli slyšící nebo neslyšící dítě. Sám se ztotožňuji s výroky hluchých rodičů, kteří hluchotu svých dětí nenahlížejí jako postižení a přejí si mít zdravé neslyšící nebo slyšící dítě.

poznámky:

  1. Viz Hoffmeister (1985, s. 118) K tomu srov. zjištění J. Sinecké, která uvádí 90% sňatečnost mezi lidmi, kteří mají stejný stav sluchu (nedoslýchavý a nedoslýchavá) a nebo jsou oba hluší. Dále uvádí, že pro partnery je podstatné, aby oba užívali stejný komunikační systém (převážně český znakový jazyk). Srov. Sinecká (2003, s. 40)
  2. Proti tomu srov. výpovědi informantů, kteří mají slyšící prarodiče. (Preston 2001, s. 60-70 apod.) P. Preston (2001, s. 62) tvrdí, že pouze tři jeho informanté (ze všech 150 informantů) mají hluché všechny čtyři prarodiče.

  3. Rozhodnutí rodičů přijal stejně samozřejmě i člověk, který s neslyšícími rodiči dělal rozhovor. V dalších jeho otázkách není ani náznak údivu nad tímto rozhodnutím. (Srov. Info Zpravodaj FRPSP 3, 1995, č. 3, s. 13 - 15) K tomu srov. příklad slyšícího dítěte hluchých rodičů, které vyrůstalo u babičky a své rodiče vidělo pouze o víkendech. Postupem času babičce začalo říkat maminko a přálo si u ní zůstat trvale. Srov. Strnadová 2002 ( s. 238)
  4. Na to, že prarodiče nacházejí oporu pro takové jednání u učitelů, lékařů a dalších odborníků upozorňuje S. Gavelčíková (2002). Stejně tak mohou "dospělí" lidé očekávat i od slyšících dětí, aby se o své hluché "bezmocné" rodiče postaraly (nemám teč namysli stáří ani nemoc rodičů). Mnohdy jsou to právě prarodiče, kteří tímto jednáním přenášejí na své vnuky a vnučky péči, kterou by chtěli svým dětem sami dát, ale už nejsou v jejich bezprostřední blízkosti. Jejich vnoučata by je tak vlastně měla nahradit. Srov. Walker 1986 (s. 57) nebo Preston 2001 (s. 4, 67) Můžeme se ptát: Kdo by pak podle jejich názoru poskytl péči slyšícím dětem hluchých rodičů? Byli by těmito lidmi právě sami prarodiče?

  5. Další dvě neslyšící maminky spolu se svými manželi v rozhovoru pro ČT vyslovili přání mít neslyšící dítě z těchto důvodů: vzájemné porozumění v rodině (i v širší rodině), další generace neslyšících (prarodiče dětí jsou neslyšící), společné kulturní vyžití, obava z komunikace se slyšící partnerkou/partnerem svého dítěte a s její/jeho rodinou, odloučení v dospělosti. Jen jedna matka uvedla, že jí bylo upřímně jedno, zda se jí narodí dítě slyšící nebo neslyšící, hlavně, že dítě v pořádku porodila. Srov. postoje a názory slyšící veřejnosti v diskuzi na téma přání neslyšících rodičů mít neslyšící dítě na internetové adrese www.rodina.cz (heslo neslyšící) nebo Houdková-Tesárková, E.: Přejete si opravdu neslyšící dítě? Gong 33, 2003, č. 5, s. 16.
  6. Elektronická funkční smyslová náhrada, která zprostředkovává sluchové vjemy přímou elektrickou stimulací sluchového nervu uvnitř hlemýždě vnitřního ucha. Jeho komponenty jsou vnější: části-mikrofon, řečový procesor, vysílací cívka; a vnitřní: přijímač/stimulátor, svazek elektrod (nahrazující vláskové buňky uvnitř hlemýždě). Vnější a vnitřní části implantátu jsou v kontaktu pomocí dvou permanentních magnetů. Zařízení umožňuje lidem slyšet v případě, že není přerušen nervový přenos vjemů z vnitřního ucha do mozku. (Srov. Hrubý 1998, s.146-158, dále www.hakki.cz , www.ckid.cz)
  7. V  televizním pořadu se všichni neslyšící rodiče vyjádřili, že zvolili ČZJ jako hlavní dorozumívací prostředek se svými dětmi. Pokud hluchý rodič tvrdí, že s dítětem komunikuje ČZJ, jak komunikace s dítětem ve skutečnosti vypadá? Bude se jednat spíše o ČZJ nebo směs ČZJ a češtiny? K tomu srov. vývoj konkrétního neslyšícího dítěte neslyšící maminky, viz Hronová, Motejzlíková 2002 (s. 31-35, 49-59)

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka /2/
08/04/2018 - Česká televize
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
08/04/2018 - Česká televize
Týden diverzity
12/04/2018 - Česká televize
Mezinárodní festival pantomimy Otevřeno 2017
04/04/2018 - Česká televize
Bobista Jakub Nosek
30/03/2018 - Česká televize
Problémy s otěhotněním
24/03/2018 - Česká televize
Centra služeb pro neslyšící a nedoslýchavé
18/03/2018 - Česká televize
Středisko Augustin na Univerzitě Hradec Králové
10/03/2018 - Česká televize
Vícegenerační neslyšící rodiny
01/03/2018 - Česká televize
Tichý svět
12/02/2018 - Česká televize
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
Škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici slaví 230 let — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící děti a slyšící rodiče
Větší vzájemné setkávání by bylo ku prospěchu slyšícím i neslyšícím
Vývoj mluveného jazyka u neslyšících a nedoslýchavých dětí
Nejhorší bylo to, že jsme nevěděli, jakou může mít neslyšící dítě budoucnost
Autismus neslyšících dětí
Mosty do dětského světa neslyšících (TKN)
Jak se neslyšící děti učí znakový jazyk? (TKN)
Narození dítěte neslyšícím rodičům
Proč je důležitý kontakt s dospělými neslyšícími?
Vývoj znakového jazyka u neslyšících dětí
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Vývoj znakového jazyka u neslyšících dětí
Vývoj mluveného jazyka u neslyšících a nedoslýchavých dětí
Narození dítěte neslyšícím rodičům
Proč je důležitý kontakt s dospělými neslyšícími?
Autismus neslyšících dětí
Nejhorší bylo to, že jsme nevěděli, jakou může mít neslyšící dítě budoucnost
Jak se neslyšící děti učí znakový jazyk? (TKN)
Mosty do dětského světa neslyšících (TKN)
Neslyšící děti a slyšící rodiče
Větší vzájemné setkávání by bylo ku prospěchu slyšícím i neslyšícím

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 14
celkem: 14
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Jak se stát úspěšným neslyšícím
Jak připravit neslyšící na budoucnost?
Manželské vraždění - tlumočené představen
Pražská muzejní noc - přihláška
Aplikace Pexeso – dárek pro neslyšící děti
Chvála sběratelství
EUDY YOUTH CAMP
EUDY JUNIOR CAMP
Poštovní muzeum i pro neslyšící
Festival Colours of Ostrava si nově užijí i ná

RSS kanály 

[CNW:Counter]