„Zbrusu nová“ kniha oxfordského nakladatelství nabízí podrobný pohled na vývoj mluvené formy jazyka u neslyšících a nedoslýchavých dětí, a to jak z historického, tak teoretického hlediska. Kniha nepodává rozbor komplexního vývoje dětí se sluchovým postižením, v příspěvcích různých autorů se zaměřuje pouze na to, jaké faktory mají vliv na vývoj jejich mluveného jazyka (např. jak je důležitá vokalizace v raném období jejich vývoje, jaké kognitivní procesy se vztahují k mluvené formě řeči, nové technické pomůcky, různé přístupy pro výchovu sluchově postižených dětí, aj). Do tohoto čísla Info-Zpravodaje vybíráme tři příspěvky, které zohledňují různou míru používání sluchových a vizuálních prostředků při učení se mluvené řeči.
V příštím čísle Info-Zpravodaje se budete moct těšit na článek o „sesterské“ knize, která vyšla ve stejné době a která mapuje vývoj znakového jazyka u neslyšících dětí.
Orální metody a nabývání mluveného jazyka
Existuje mnoho různých orálních metod a většinou se od sebe liší jen minimálně. Vzhledem k tomu, že na tomto poli panuje mnoho zmatků, rozhodli jsme se zde na základě poznatků obsažených v této knize podat stručný přehled hlavních orálních metod:
1. Sluchově/auditivně verbální metoda (Auditory Verbal)
2. Sluchově/auditivně orální metoda (Auditory Oral)
3. Přirozený oralismus/auralismus (Natural Oralism/Natural Auralism)
4. Mateřská reflektivní metoda (Maternal Reflective Method)
● Co je společné všem těmto metodám?
Všechny zdůrazňují primární postavení sluchového tréninku a vystavení dítěte sluchovým podnětům, důležitost včasné diagnózy sluchové vady a včasné rané intervence, včasné vybavení dětí nejlepší možnou sluchovou technologií (sluchadla, FM systémy, kochleární implantáty), ústřední roli rodičů ve výchovném procesu a efektivní vzdělávací program vedený kvalifikovanými profesionály.
● V čem se tyto metody od sebe liší?
Auditivně verbální metoda (AV) se od všech ostatních metod liší především tím, že se zaměřuje výlučně sluch a sluchový trénink a vědomě omezuje přístup dítěte k vizuálním podnětům, i k odezírání, a to zejména v počátečních stádiích jazykového vývoje dítěte a jeho sluchu.
Auditivně orální metoda (AO) oproti tomuto přístupu už od svých počátků všeobecně dovoluje dítěti odezírat a využívat všech dostupných fonologických i jazykových informací, které mu odezírání umožňuje. Povzbuzuje děti, aby si vyvinuly svůj vlastní mluvený jazyk, který využívá jak podmětů sluchových, tak zrakových. V současné době se AO metoda dostala do stádia, kdy dětem nebrání odezírat ani používat přirozená gesta, nijak zvláště se na ně ale nezaměřuje.
Další rozdíl mezi AO a AV metodami spočívá v tom, do jakého vzdělávacího prostředí každá z metod děti směřuje. AV metoda děti integruje na celou dobu do slyšícího prostředí, do zařízení, která se vyskytují v blízkém okolí bydliště rodiny. AO metoda naproti tomu děti „posílá“ do různého typu zařízení. Děti mohou chodit do speciálních škol pro neslyšící, navštěvovat třídu pro děti s vadou sluchu v rámci školy pro slyšící, být částečně nebo plně integrován mezi slyšící, využívat nebo nevyužívat podpůrných služeb...
A jak je to s dalšími metodami? Jen velmi těžko se rozlišuje, jak se od sebe liší AO metoda a přirozený oralismus (PO) metoda, protože jsou si v základních věcech podobné, ne-li stejné. Ve srovnání s AV metodou – připouští AO i PO metoda odezírání a přirozená gesta, ačkoli je ani jeden z přístupů nezdůrazňuje. PO navíc zdůrazňuje, aby rodiče zahrnovali své sluchově postižené děti do smysluplné konverzace, aby používali se svými dětmi prvky mateřského jazyka (pomalé tempo řeči, opakování vlastních výpovědí, opakování výpovědí dítěte, výrazná mimika, výrazná artikulace slov, využívání citoslovcí... – pozn.red.), nenutili své dítě k ničemu, ani k mluvení a aby pozitivně reagovali na každý pokus dítěte o vydávání hlasu. Všechny tyto prvky totiž pro dítě simulují přirozené prostředí, v němž vyrůstají i děti slyšící. Dítě je povzbuzováno k tomu, aby se aktivně vyjadřovalo o všem, co se kolem něj a s ním děje. Na základě výměny smysluplných výroků je pak dítě vedeno k tomu, aby si uvědomovalo jazyk, který se mu dostává a reflektovalo jeho strukturu, protože to podporuje jeho další jazykový rozvoj. Velký důraz je také kladen na schopnost číst.
Mateřská reflektivní metoda (MRM) se v mnohém s AO přístupem shoduje. Také tato metoda zdůrazňuje, jak je komunikace mezi sluchově postiženým dítětem a dospělým uživatelem mluveného jazyka důležitá. Tato konverzace je použita jako vklad pro další diskusi a rozbor gramatické struktury jazyka. Ústřední roli hraje v MRM použití psané formy jazyka, která má podporovat vývoj mluveného jazyka, a to už od raného věku dítěte. Použití psaného jazyka odlišuje MRM od předchozí – AO metody. Děti jsou povzbuzovány, aby reflektovaly jazyk, jeho gramatické a stylistické rysy – všechny konverzace jsou proto převedeny do psané formy – a děti potom text analyzují.
Rozvrstvení orálních metod je možné vidět na tomto schématu:
Kdybychom měli shrnout přínos orálních metod pro vývoj mluvené řeči u dětí se sluchovým postižením, skončíme opět u konstatování, že výsledky se velmi různí. Pro některé děti má určitý orální program velký přínos: vystudují úspěšně střední i vysokou školu mezi slyšícími vrstevníky. Některé děti však nejsou v orálním programu a integraci úspěšné a je u nich třeba změnit vzdělávací metodu a využít ve větší míře prostředků, které se váží na zrak. Faktorů, které mohou celý proces ovlivnit, je bohužel velmi mnoho.
filosofie „totální komunikace“
Totální komunikace (TK) se vztahuje ke kombinovanému použití sluchových, manuálních a orálních prostředků v komunikaci se sluchově postiženými lidmi a v také v učebním procesu, jehož adresáty jsou děti se sluchovým postižením. TK zahrnuje množství různých systémů a postupů (poslech, čtení textu, odezírání, znakový jazyk, umělé znakované systémy, mluvení, psaní...). Jádrem celého přístupu je snaha o to nabídnout dětem různé možnosti, jak vnímat podněty zvnějšku a také různé možnosti pro to, jak se vyjádřit. To vše proto, aby se maximalizovala schopnost dítěte komunikovat. Tento přístup je postaven tak, aby mohl flexibilně reagovat na individuální potřeby dětí. Obecně se dá říct, že děti jsou vedeny k tomu, aby využívaly sluchu i zraku jako užitečných a smysluplných zdrojů informací.
Autoři studie si kladou základní otázku: Jaký vliv má tato filosofie (tento postup) na vývoj řečových dovedností dětí? (všechny ostatní stránky vývoje dítěte nechávají autoři studie stranou – pozn.red.) Probírají postupně všechny dostupné studie (nebo většinu z nich), které byly na toto téma sepsány. Ukazuje se, že nejsilnější stránka TK - její široký rozsah a široká nabídka možností a postupů - se bohužel může stát také její největší slabinou. Drtivá většina studií, která zkoumá dopady tohoto způsobu vzdělávání, totiž nepřináší objektivní výsledky. Ve hře je velké množství faktorů, které mohou objektivní rozbor ovlivnit. Kromě běžných proměnných jako věk dítěte, velikost jeho sluchové ztráty, stav sluchu rodičů, aj. je totiž nutné brát v potaz, jaké všechny komunikační metody byly při vzdělávání dětí využity a v jaké míře. Pokud se v rámci totální komunikace používá znakový jazyk nebo znakované systémy, je důležité vědět, jaká je jazyková kompetence rodičů a zejména učitelů, protože ti jsou důležitým prvkem ve vzdělávacím procesu. Dále je třeba zohlednit, v jakém poměru dostává dítě zrakové podněty a sluchové podněty, kolik má hodin logopedie... Vzhledem k tomu, že u každého dítěte ve skupině se tyto faktory mohou lišit, je pak velmi složité podat objektivní výsledky výzkumů.
Obecně se dá ale říct, že děti, které jsou vzdělávány orálně, dosahují ve srozumitelnosti mluvené řeči lepších výsledků než děti vzdělávané v programu s totální komunikací. Ukazuje se však také, že užití znaků obecně nemá na nabývání mluvené řeči u dětí se sluchovým postižením negativní vliv. Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje kvalitu mluveného jazyka, je věk dětí, dále stupeň sluchové vady a ne/vybavenost technickými kompenzačními pomůckami.
V této souvislosti autoři zmiňují autoři nově také výzkum řečového vývoje dětí, které mají kochleární implantát (KI). Děti, kterým byl implantát voperován do 5 let, vykazují lepší výsledky v řečovém vývoji než děti, které ho dostaly později. Výsledky dětí, které nosí KI delší dobu, pak byly lepší než u těch dětí, které mají implantát kratší dobu. Některé studie ukazují, že pokud děti dostaly KI před svým 5. rokem a byly vzdělávány v programu s totální komunikací, dosahovaly stejných výsledků v mluveném jazyce jako děti vzdělávané orálně. Některé studie dokonce došly k závěrům, že tyto děti dosahují dokonce výsledků lepších, protože měly ve většině případů před operací rozvinutější slovní zásobu než děti vzdělávané pouze orálně.
Koncept TK by však měl být podle autorů studie výrazně přepracován. Měl by být soudržnější a lépe a jasněji definovaný. Jeho nedostatkem je především chybějící vhodný model jazyka/ů, které jsou zde prezentovány. To, co program totální komunikace často v praxi nabízí, je totiž nesoudržný a neúplný vklad jak zrakových, tak sluchových podnětů.
nabývání mluvené řeči a jazyka u dětí s kochleárním implantátem: případové studie z colorada
Na následujících řádkách vám nabízíme tři případové studie dětí, které ve státě Colorado (USA) prošly neonatálním screeningem a kterým byl voperován kochleární implantát (KI).
Ivan
U Ivana byla sluchová vada odhalena v rámci neonatálního screeningu sluchu 24 hodin po porodu a definitivně potvrzena, když mu byly dva týdny, Jednalo se o oboustranné těžké postižení sluchu. Systematická raná péče o Ivana a jeho rodinu začala, když bylo Ivanovi šest týdnů a ve stejné době také dostal sluchadla. Rodina dostávala péči v rozsahu 1,5 hodiny týdně. Tato raná péče se zaměřovala na vývoj jazyka, sociálně citových vazeb v rodině, na vývoj řeči a sluchu. Kromě toho do rodiny každý týden na jednu hodinu docházel neslyšící instruktor znakového jazyka. Ivanovi byl KI voperován v roce a devíti měsících, když bylo zřejmé, že sluchadla mu nepřinášejí žádný zisk.
Jak se Ivan vyvíjel jazykově v době před implantací? Jeho jazyková kompetence odpovídala normálnímu vývoji dětí jeho věku. Vyjadřoval se prostřednictvím znaků – v 10 měsících ovládal 4 znaky, v 15 měsících to bylo 14 znaků. Měsíc po prvním nastavení implantátu se Ivan stále ještě vyjadřoval pouze ve znacích. Za další čtyři měsíce se Ivanova slovní/znaková zásoba rozšířila na 318 pojmů, z toho 8 vyjadřoval pouze slovy (mluvenou formou), 92 pojmů vyjadřoval pouze znaky a zbylých 218 pojmů oběma způsoby najednou: znakem i slovem. U Ivana v té době probíhal proces, kdy Ivan měnil způsob svého vyjadřování: přestával používat pouze znaky a začal používat oba jazyky najednou a tento proces i nadále pokračoval. Znakový jazyk ustupoval a ve třech a půl letech už bylo jeho vyjadřování založeno na mluvené řeči. Ivanova mluvená řeč byla v době krátce po prvním nastavení KI hodnocena jako nesrozumitelná a jak vývoj řeči postupoval, byl Ivanův mluvený projev už ve třech a půl letech hodnocen jako plně srozumitelný.
Když bylo Ivanovi dva a půl roku, začal navštěvovat veřejný školní program, kterého se účastnilo dalších 10 dětí s těžkou vadou sluchu. Učitelé zde používali simultánní komunikaci (znaky a slova současně). Ivanova rodina i nadále pobírala hodiny znakového jazyka. A jaký komunikační prostředek si zvolil Ivan? Ve třech letech se slyšícími lidmi většinou mluvil, ale přepínal také kód a občas používal simultánní komunikaci nebo jenom znaky.
Ellen
U Ellen byl v nemocnici nesprávně proveden test sluchu a její sluchová vada nebyla objevena. Rodiče si ale brzy všimli, že něco není v pořádku, a testy proběhly znovu – sluchová vada byla u Ellen potvrzena v jejích osmi měsících. Hned měsíc poté byla rodina zařazena do programu rané péče a dostávala ty samé služby jako Ivanova rodina (viz výše). Ellen byl KI voperován ve dvou a půl letech. První čtyři měsíce Ellen odmítala implantát nosit a negativně na něj reagovala i při nastavování, jako i na zvuky, které prostřednictvím přístroje vnímala. Pravidelně nosit ho začala až dva měsíce před svými třetími narozeninami.
Ellen se odmala vyjadřovala prostřednictvím znakového jazyka. Už tři měsíce po prvním úspěšném nastavení Ellen používala 11 různých mluvených slov (a k tomu 527 různých znaků). Když byly Ellen 3 roky a 10 měsíců, nebyl zaznamenán žádný výrazný nárůst její slovní zásoby od doby, kdy začala pravidelně nosit KI – změna však proběhla ve způsobu prezentace pojmů: teď už pro známé pojmy používala nejen znak, ale uměla je i vyslovit. Je možné, že normální jazykový vývoj byl u Ellen dočasně zbrzděn tím, že se dívka (možná i podvědomě) soustředila na přechod od vizuálního jazyka k jazyku založeném na sluchu – nebo na systém vyžívající jak zrak, tak sluch (simultánní komunikace: slovo+znak).
Když byly Ellen čtyři roky, naučila se dalších 65 nových jazykových jednotek – vyjadřovala je ale pouze znaky. O deset měsíců později však začala znovu používat simultánně znaky i mluvená slova. V té době dosáhla její mluvená řeč plné srozumitelnosti. I nadále si osvojovala nové pojmy prostřednictvím znaků a znaků hojně využívala i ve svém projevu, ale většina jejích výpovědí už obsahovala i mluvené slovo. V šesti letech dosáhla Ellen takové úrovně sluchových schopností, aby se mohla učit mluvenou angličtinu stejnou rychlostí jako slyšící děti.
Hillary
U Hillary byla sluchová objevena krátce po porodu. V šesti týdnech dostala sluchadla a ve stejné době byla se svou rodinou zahrnuta do programu rané péče (služby viz výše: Ivan). Ve 20 měsících, v době, kdy byla před implantací, u ní byla diagnostikována ještě progresivní zraková vada. Hillarina rodina zvolila za hlavní komunikační prostředek v rodině americký znakový jazyk (ASL) a pidžinizovaný znakový jazyk (přechodné jazykové stádium, které je časté při učení se cizímu jazyku; jedná se o jakousi směsici dvou jazyků: výchozího /anglický jazyk/ a cílového /ASL/; tento útvar se mění v závislosti na zvyšující se kompetenci mluvčího v osvojovaném jazyce – ASL – pozn.red.).
Ve dvaceti měsících se Hillary velmi dobře jazykově vyvíjela, její slovní zásoba narůstala: ovládala 183 jazykových jednotek a všechny produkovala ve znacích. Nepoužívala žádná mluvená slova, ani žádné jiné formy, které by se řeči podobaly. Šest měsíců po nastavení implantátu u ní byla zaznamenána pojmová zásoba o velikosti 254 pojmů: dva z pojmů byly artikulovány jako mluvená slova, jeden pojem jako znak i slovo zároveň a zbytek ve znacích. Ve třech letech stále ještě využívala především znaky a stále více je začala doprovázet mluveným projevem. Počet mluvených slov, které dokázala vyslovit, se téměř vyrovnal počtu znaků. Hillarina pojmová zásoba stále vzrůstala, bylo však zřejmé, že na proces nabývání nových pojmů má výrazný vliv její zraková vada. V té době začínala Hillary proces přechodu od znaků k simultánní komunikaci: znak+slovo. Ve čtyřech letech a třech měsících dosáhla její mluvená řeč srozumitelnosti a začala používat především mluvené slovo (99% jejích výpovědí obsahovala mluvené slovo, znakový jazyk obsahovalo jen 6% jejích výpovědí.
Na závěr lze říct, že nabývaní pojmové zásoby se u Hillary odehrávalo na základě sluchových podnětů i na základě znakového jazyka. Byla vychovávána bilingválně. Pozorování ukazují, že používala buď jen mluvenou řeč nebo pouze znakový jazyk – a jen občas simultánní komunikaci – to, jaký komunikační prostředek zvolila, záleželo velmi často na jejím komunikačním partnerovi.
Závěrem
Výzkumy vývoje mluveného jazyka u dětí s implantátem ukázaly velmi důležitou věc: znalost znaků a schopnost obrazného myšlení využily implantované děti k tomu, aby prostřednictvím nich poznávaly fonetickou stránku jazyka a později mluvený jazyk komplexně. Rychlý rozvoj mluveného jazyka u těchto dětí nabízí tyto závěry: pokud má dítě během prvního a druhého roku přístup k jazyku – jakémukoliv jazyku, bez ohledu na jeho způsob existence (v tomto případě je myšlen znakový jazyk, který na rozdíl od mluveného jazyka vzniká pohybem rukou a horní poloviny těla) – získá základ, na němž lze stavět učení se jazyku, který funguje jiným způsobem (mluvenému jazyku, který vzniká hlasovým ústrojím). Na to, jaké budou mít děti se sluchovým postižením výsledky v nabývání mluvené řeči, mají hlavní vliv dva faktory: velikost sluchové vady a míra vývoje schopnosti dětí jazykově se vyjadřovat.
Všechny tři děti měly před operací pojmovou zásobu ve znacích na úrovni slyšících dětí jejich věku, nebo dokonce i vyšší. Žádné z dětí nemělo povědomí o mluveném jazyce , i když nějaké povědomí o zvuku měly a byly schopné produkovat zvuky. Po implantaci všechny děti procházely, stejně jako před operací, intenzivním sluchovým tréninkem. Využívaly znakové zásoby, kterou znaly. V okamžiku, kdy pochopily, že zvuky, které prostřednictvím implantátu vnímaly, jsou jen jiným kódem proto, co už ve znacích znají, začínal u nich rychle probíhat přenos zvuků a mluvených slov do jejich znakové zásoby.
Spolu se stále více se rozmáhajícím novorozeneckým screeningem sluchu se objevuje ještě další změna: střediska nabízející ranou péči zahrnula do nabídky i možnost využití takových komunikačních prostředků, které dříve opomíjela. Výsledkem je skutečnost, že se někteří rodiče rozhodnou učit znakový jazyk a využívají ho v komunikaci se svým dítětem nebo znaky kombinují s mluvenou řečí a využívají programů, které jsou na kombinaci znaků a mluvené řeči založeny.
Připojte se! 