Jazyk dítěte a komunikační zázemí (nejen) v rodině dítěte

 Tento článek má
   více stran:


  » Dětství rodičů ...
  » Jazyková kompetenc...
  » Bilingvismus a biku...
  » Komunikační kompe...
  » Uvědomování si j...
  » Svět zvuků a ticha
  » Neslyšící přát...

Jak se vytváří komunikační zázemí členů rodiny? Neboli, jak se slyšící dítě bude dorozumívat se svými hluchými rodiči a jak se oni budou dorozumívat s ním? Jak se slyšící dítě hluchých rodičů naučí mluvit? Naučí se dítě ukazovat? Do jaké míry dokáže dítě rozlišit oba jazyky, se kterými je v kontaktu (mluvení a ukazování)? Co znamená pro rodiče a jejich děti, když se spolu domlouvají mluvením a ukazováním zároveň? Vyrůstá dítě v naprostém tichu? Jak ovlivňuje širší rodina a přátelé rodičů život dítěte? Co všechno ovlivňuje bilingvnost prostředí, ve kterém dítě vyrůstá?

K tomu, aby dítě pochopilo jazykové a kulturní rozdíly mezi rodiči a slyšícími lidmi, je dobré, aby rodinu navštěvovaly dospělé neslyšící a slyšící osoby, prarodiče, blízcí příbuzní a přátelé rodiny. Blízký vztah a emocionální podpora slyšících lidí usnadní dítěti pochopit jeho osobnost jako osobnost slyšícího člověka. Důležité je, aby prarodiče dítěte, přátelé a příbuzní rodičů měli odpovídající postoj k rodičům dítěte, aby si uvědomovali jejich kulturní jinakost spojenou s jiným jazykem a zároveň tento jazyk a tuto kulturu plně respektovali.(Srov. Keil 1999) ¹ Vztah dítěte a jeho rodičů s neslyšícími lidmi pomůže dítěti vidět své rodiče jako členy komunity Neslyšících (viz termín Neslyšící).

Dětství rodičů dítěte

Chceme-li uvažovat uceleněji o rodinném zázemí slyšícího dítěte hluchých rodičů, je potřeba vzít na vědomí také dětství rodičů dítěte. Někdo mohl vyrůstat ve své rodině a do speciální školy pro neslyšící děti denně docházet, když bydlel v blízkosti školy. Jiný byl "nucen" ať už svými rodiči nebo většinovou společností v této speciální škole setrvat několik měsíců v kuse, aniž by své rodiče třeba i viděl (v současnosti již nemyslitelné). ² Především tedy většina dnes dospělých prelingválně neslyšících (ale i nedoslýchavých) lidí nemá zažité vzory z dětství ve smyslu "být rodičem svému dítěti", ale ani "být dítětem svému rodiči". ³ Zároveň mohou být hluší lidé zvyklí na to "být závislí". Mohou být závislí na své rodině, škole, společnosti apod. Hluší rodiče by mohli být závislí především na někom slyšícím, na rodičích, ale i na svých dětech. (Strnadová 2000) Hranice je tady však velmi neostrá, každý z nás je závislý na svých rodičích, společnosti apod. (srov. Preston 2001, s. 160) Je však možné, že neslyšící lidé budou podléhat snáze názoru slyšících lidí a budou mít tendenci se s ním ztotožnit.

Neuspokojování základních psychických lidských potřeb se vtisklo silnými zážitky do duše a osobnosti každého z těchto neslyšících lidí. Každé dítě potřebuje mít kolem sebe "svoje" lidi, kteří mu mohou dát pocit jistoty a bezpečí, aby se harmonicky vyvíjelo. (Matějček 1994, s. 9-17; Procházková 2004a) Pokud nejsou člověku v dětství tyto potřeby zajištěny, tak se dá očekávat, že takový člověk nebude schopen příliš dobře vychovat své děti. Ve vztahu ke svým dětem se to může projevovat nedostatečnou empatií či minimálním vyjadřováním emocí apod. Ve vztahu k dospělým se to zas může projevovat neschopností navazovat sociální kontakty a rovněž nedostatečným citovým vybavením. (Srov. Preston 2001, s. 81; Miller 2001; Lorenz 2000, s. 47, 66)

Ve speciálních školách byli hluší rodiče slyšících dětí vedeni k tomu, aby se naučili dobře mluvit, a tak se mohli začlenit do většinové společnosti. Téměř veškerá pozornost byla věnována právě rozvoji jejich řeči, což je u hluchého člověka velmi dlouhodobý proces a mnohdy neúspěšný ve svém výsledku. (Např. Edelsberger, Kábele 1988, s. 79-80) Je otázkou, zda na nějakou další výuku zbyl vůbec čas. A co vše si hluší lidé z takové školy do života odnesli? Každý z rodičů, který tuto školu absolvoval, buč přestal v pozdějším věku ve snaze naučit se mluvit, protože prostě nebylo v jeho fyzických možnostech naučit se mluvené řeči po celý svůj život, a nebo nějak svoje hlasové a řečové schopnosti využívá (v některých případech i velmi úspěšně). Hluší rodiče svůj hlas hojně využívají právě ve výchově svých slyšících dětí a někdy i v komunikaci se slyšícími lidmi. Hluší rodiče svůj hlas využívají i ve výchově svých prelingválně neslyšících dětí. (Srov. Preston 1994, s. 72). Napodobují tak rodiče svůj rodičovský vzor, pokud si ho měli možnost vůbec osvojit?

"Moji rodiče jsou jedni z mála, možná je to chlubení a je to arogantní, ale já si myslím, že moji rodiče jsou jedni z mála neslyšících, kteří jsou na úrovni (zní to blbě), oni nemají problémy na úřadech, se složenkami atp. (...) Domluví se. Rodiče byli hrozně tvrdě vychováni. Máma se musela stále učit číst, četla nahlas, musela stát rovně, jenom četla a četla, když něčemu rozuměla špatně, tak musela číst znovu. (...) Vím, že to bylo pro mamku kruté, stále musela něco číst dokola. Podobně i otec. Mého neslyšícího bratra chtěli vzdělávat stejně. Ale nezdařilo se. Oni to brali jinak než jejich rodiče, nechtěli své dítě změnit."(R)

Pokud hluší rodiče vyrůstali během svého dětství se slyšícími rodiči ve své rodině, tak pro ně situace nemusela být také zrovna "ideální" z důvodu komunikační frustrace. Takové děti většinou neměly dostatek osobnostních a jazykových (komunikačních) vzorů, aby mohly pochopit, co znamená hluchota, co znamená být Neslyšící a samozřejmě, co je to znakový jazyk. (Srov. Preston 19994, s. 82) Naopak rodiče, kteří si tyto podstatné rysy potřebné pro harmonický růst dítěte uvědomují, tak mohou svému dítěti zajistit přirozenější prostředí ve své rodině a v jejím okolí spíše než na internátu při speciální škole pro neslyšící děti.

poznámky