Ze svého pobytu v Anglii si paní Markéta Praibišová přivezla knihu, která seznamuje neslyšící ženy se vším, co se týká těhotenství a porodu - požádali jsme ji, aby z této knihy vybrala a přeložila několik příběhů neslyšících maminek (a tatínků)...
Jako slyšící matka dvou dětí jsem během těhotenství a porodu nezažila žádné komunikační bariéry. Všechny knihy s touto problematikou, které jsem přečetla, byly pro mne srozumitelné. Už tehdy mne napadala otázka, jaké bude toto období pro moji neslyšící sestru Petru. Když o několik let později i ona otěhotněla, žádná zvláštní pomoc ze strany porodnice ji poskytnuta nebyla. Ačkoli jsme sehnali dobrého porodníka, který byl o zásadách komunikace s neslyšícím člověkem poučen, přesto nebyl pobyt pro sestru v porodnici nijak snadný. Na problém narazila především tehdy, když potřebovala pomoci s kojením a další péčí o miminko. Naštěstí sestře ulehčilo situaci to, že si zaplatila samostatný pokoj a našla se sestra, která pomohla.
Když se mi měsíc před odjezdem z Anglie dostala do rukou kniha Těhotenství a porod - průvodce pro neslyšící ženy (Pregnancy and birth - a guide for deaf women), dozvěděla jsem se z výpovědí neslyšících maminek, že situace v Anglii je v některých porodnicích velmi podobná jako u nás a že mnoho maminek má stejné zkušenosti jako moje sestra.
Autorka knihy, sociální pracovnice Sabina Iqbal, která je sama neslyšící, během své práce zjistila, že informace a pomoc neslyšícím rodičům ve Velké Británii jsou velmi nedostatečné. Začala pracovat na Projektu pro neslyšící rodiče a během práce vznikla i tato kniha, která velmi zajímavým a názorným způsobem popisuje problémy i radosti těhotenství a porodu. Zároveň poskytuje celou řadu kontaktů, vysvětluje lékařské pojmy a přináší zkušenosti neslyšících rodičů. Vybrala jsem pro vás ty, které mne nejvíce zaujaly.
Příběh Rosie
Živě si pamatuji návštěvu kurzu pro budoucí matky. Sam a já jsme zjistili, že tu s námi je 30 dalších párů. Nebyl objednán žádný tlumočník znakového jazyka, jelikož se kurz konal každou neděli a byl určen všem příchozím. Před porodní asistentkou jsem se zmínila, že Sam a já jsme neslyšící a potřebujeme zřetelnou komunikaci, např. stále musíme vidět přednášejícímu do tváře, abychom mohli dobře odezírat, důležité je také dobré osvětlení. Ačkoli jsme o to požádali, nerozuměli jsme ničemu. Byla jsem zklamaná, jelikož jsme chtěli vědět, co máme od porodu očekávat a také jsme se chtěli ptát.
Příběh Elizabety
Když mi bylo okolo pětadvaceti let, stala jsem se nedoslýchavou. Podstatnou část sluchu jsem ale ztratila později, téměř přes noc, když jsem otěhotněla se svou dcerou, které jsou nyní dva roky. A tak prvních několik měsíců mého těhotenství bylo pro mne utrpením. Musela jsem se vyrovnat se ztrátou sluchu a také se skutečností, že mé těhotenství nebylo plánované.
Na první ultrazvuk jsem šla se svým manželem. Byla jsem nedočkavá a těšila se, že své dítě poprvé uvidím na ultrazvuku. Byli jsme v místnosti s přístrojem. A ačkoli to byl můj první ultrazvuk, doktor hovořil přímo pouze k mému manželovi. Neměla jsem ani tušení, o čem se mluví. Nikdy jsem se necítila tak izolovaná a opomíjená.
Také nezapomenu, že jsem během těhotenství najednou rychle ohluchla, a neměla tak šanci naučit se odezírat. Moje sluchadla byla v té době tak špatná, že jsem díky okolním zvukům neslyšela ani slovo. Jedním z řešení, které mohl personál nabídnout, je písemná komunikace (pozn. autorky knihy).
Příběh Belly
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem šokovaná, jelikož jsme to neplánovali. O několik dní později jsem šla navštívit lékaře. Byl přítomen tlumočník a doktor mě odkázal na porodní asistentku. Té jsem řekla, že potřebuji během svého těhotenství tlumočnici a chtěla jsem si ji vybrat sama. Později mě můj ošetřující lékař požádal, abych si vybrala někoho, na koho se mohu spolehnout, třeba mé rodiče, pokud jsou slyšící (můj manžel Colin je neslyšící) nebo slyšící kamarádku, jelikož poplatky za tlumočníka jsou vysoké a oni chtěli ušetřit peníze. Byla jsem odhodlaná, že raději než své matce nebo slyšící přítelkyni dám přednost profesionální tlumočnici a vysvětlila jsem to své porodní asistentce. Od té jsem v 19. týdnu těhotenství obdržela fax, že našla asistentku, která znakuje. Obě přišly ke mně na návštěvu a já jsem znakovala bez použití hlasu a ona mi rozuměla, ne skvěle, ale asi na úrovni 2 (úroveň 2 je kvalifikace v britském znakovém jazyce, nezahrnuje tlumočnické dovednosti, pozn. autorky knihy).
Znakující porodní asistentka se o mě starala dalších 20 týdnů těhotenství, zvykla jsem si na její styl znakování a byla jsem šťastná, že ji mám a že si spolu rozumíme. Jsem vděčná, že tu byla také jako prostředník mezi Colinem a mnou, když mi začaly porodní bolesti. Když jsem přijela do nemocnice, byla jsem si vědoma toho, že porodní asistentka nemůže dělat obě činnosti - komunikovat s námi a zároveň být u porodu. Za porod byla zodpovědná druhá asistentka a ta znakující nám tlumočila, co druhá říká. Jelikož jsem měla stále u sebe znakující asistentku, nepanikařila jsem. Colin a já jsme byli tak šťastní, že vidíme konečně naši dceru.
Příběh Anji
Když byly mému synovi tři týdny, absolvoval neonatální screening sluchu. Nevěděla jsem, zda slyší, a tak jsem byla šťastná, že může jít na test tak rychle. Když se ukázalo, že je slyšící, měla jsem smíšené pocity. Na jedné straně jsem byla šťastná za něj, že slyší, ale na druhou stranu, asi trochu sobecky, by se mi docela líbilo, kdyby byl v rodině další neslyšící.
A na závěr ještě jeden příběh anji
Myslím si, že vám těhotenství dává největší konfrontaci mezi tím „být neslyšící“ a „hluchotou“ z lékařského hlediska. Potkáte se s mnoha různými odborníky a téměř každý se vás zeptá, jaké to je být neslyšící, proč jste neslyšící a dokonce také, jak se budete starat o své dítě. A první věc, na kterou se vás po narození dítěte zeptají, bude, zda dítě neslyší. Měli byste se na to připravit. Připadá mi to degradující a ponižující. Ale naštěstí tam byli také příjemní lidé, kteří se tím nezatěžovali, a miminko - to se tím teprve nezabývá!“
Přeloženo z knihy - Pregnancy and birth - a guide for deaf women od Sabiny Iqbal, vydalo RNID ve spolupráci s National Childbirth Trust v roce 2004.
autorka článku pracovala v Bilingvální mateřské škole pro sluchově postižené Pipan, Praha