V tomto čísle Info-Zpravodaje si budeme povídat o komunikaci u malých dětí se sluchovým postižením a jejím významu pro jejich rozvoj. Proč je důležité začít včas budovat jazyk? A proč je to u neslyšících a nedoslýchavých dětí často tak těžké? Na rozvoji vzájemného vztahu a komunikace přitom lze začít pracovat už s miminkem. V tomto článku uvedu pár doporučení, jak na to.
Jazyk je nástrojem myšlení
Možná jste už slyšeli známý výrok hluchoslepé Američanky Heleny Kellerové (1880-1968) „Slepota odděluje od věcí, hluchota odděluje od lidí“. Následkem sluchové vady dítě nemůže přijímat podněty z okolí sluchovou cestou. Jeho handicap, kterým se odlišuje od slyšících vrstevníků, se projevuje nejvíce v oblasti mezilidské komunikace. Proč je komunikace pro nás tak důležitá? Protože není možné nekomunikovat. Určité sdělení můžeme vyjádřit nejen slovy, ale i mimikou, gesty a svým chováním. I pláč je způsobem komunikace. Existují různé druhy pláče, miminka jimi mohou dávat najevo např. že mají hlad, že je něco bolí nebo že nechtějí být samy. Nejdůležitější a nezastupitelnou úlohu v mezilidské komunikaci ale hraje jazyk.
Jsme vybaveni vrozenou schopností si v raném věku velmi rychle osvojovat jazyk. Přitom na náš rozvoj nemá vliv, o jaký jazyk jde. Dá se tedy říci, že český jazyk, český znakový jazyk a třeba romský jazyk zajistí dítěti chápání světa a s tím spojený rozvoj rozumových funkcí stejnou měrou, budou-li mu zprostředkovány rodičem-rodilým mluvčím. Lingvisté dokázali, že stačí, aby děti v raném věku byly jazyku vystaveny a mohly ho vnímat, pak si ho osvojí automaticky. Ve věku nad šest let funguje učení se jazyku již jiným způsobem, můžeme to přirovnat k učení se cizímu jazyku. Děti, které v raném věku nebyly v kontaktu s žádným jazykem, toto zpoždění již nikdy nedoženou.
Známý je případ holčičky Genie, který se odehrál v USA. Až do jejích 11 let ji otec věznil doma v extrémní izolaci. Byla připoutána k židli v jedné místnosti domu. Neměla žádný kontakt s lidmi a vůbec neuměla mluvit. Po odebrání otci ji odborníci učili mluvit. Přestože byly výsledky inteligenčních testů příznivé, naučila se jen slova, ale nedokázala si osvojit gramatická pravidla jazyka a její jazykové dovednosti nikdy nepřekročily úroveň devítiletého dítěte.
Jazyk je nástrojem myšlení. Zkusme si představit, jak přemýšlíme. Při myšlení využíváme znalosti pojmů, které skládáme do „vnitřní řeči“. Prostřednictvím pojmů můžeme myslet v čase a v prostoru, můžeme si něco představovat, srovnávat, předvídat… Existuje přímý vztah mezi osvojováním si jazyka, rozvojem znalostí a úrovní duševních schopností, jako je usuzování nebo paměť. Dítě, které si slovní zásobu osvojuje pomaleji, je zároveň pomalejší i v poznávání světa. Ukažme si to na konkrétním příkladu.
Australští jazykovědci uskutečnili experiment s neslyšícími dětmi slyšících rodičů a neslyšícími dětmi neslyšících rodičů. Experimentátor ukázal dítěti, jak panenka vkládá kuličku do krabice, a pak panenku odnesl z místnosti. Mezitím kuličku ukryl do koše. Poté přinesl panenku zpět a zeptal se dítěte, kde bude panenka kuličku hledat. Děti neslyšících rodičů, které odmalička používaly znakový jazyk, ukazovaly správně na krabici. Děti slyšících rodičů bez perfektní znalosti znakového jazyka, jejichž komunikace byla omezená zejména na konkrétní pojmy, odpověděly většinou špatně, že v koši.
Odlišnosti v komunikaci s dětmi se sluchovým postižením
Prostřednictvím jazyka se také upevňuje vztah mezi rodiči a dítětem. Dítě se socializuje, buduje si své místo mezi ostatními lidmi. Slyšící rodiče často nevědí, jak se svým neslyšícím nebo nedoslýchavým dítětem komunikovat. Je to pro ně nová a náročná situace, se sluchovým postižením se většinou do té doby pořádně nesetkali.
Začíná to už v kojeneckém věku. Slyšící kojenec vnímá, jak na něj matka mluví, i když se nepohybuje v jeho zrakovém poli. Neslyšící kojenec má s matkou mnohem méně častý smyslový kontakt, který se omezuje převážně na situace, kdy se mu matka může věnovat, a kdy ji vidí (kdy je matka v jeho zorném poli). Je-li matka neslyšící, snaží se s dítětem udržovat mnohem více zrakový kontakt, častěji se ho dotýká, zajišťuje mu vyšší přísun podnětů zrakovou cestou. Komunikace s dítětem se sluchovou vadou tedy vyžaduje ze strany (zvláště slyšících) rodičů větší soustředění, mnohem větší úsilí.
K tomu si ještě musíme uvědomit, kolik dalších informací sluchovou cestou působí na slyšící děti – televize, hovory dospělých mezi sebou a s jinými dětmi, různé zvuky… O to všechno je naše neslyšící nebo nedoslýchavé dítě ochuzeno a je obtížné mu tyto zkušenosti zprostředkovat jiným způsobem. Ukazuje se, že děti, se kterými rodiče začali včas komunikovat ve znakovém jazyce, se kognitivně i komunikačně rozvíjí zcela jako jejich slyšící vrstevníci. Problémem však je, že slyšící rodiče znakový jazyk většinou neovládají na dostatečné úrovni.
Jaký komunikační kód tedy zvolit?
Do šesti let se utváří až 85% osobnosti člověka. Proto je největším nebezpečím pro optimální vývoj dítěte se sluchovou vadou nedostatek času. Sluchová vada bývá často diagnostikována až v několika letech věku, kdy rodiče pojmou podezření právě proto, že dítě ještě nemluví. Navíc u malých dětí ještě nemusí být jisté, jak přesně velká je jejich sluchová ztráta a do jaké míry jim budou pomáhat sluchadla nebo kochleární implantát. Bohužel se také stává, že rodiče čekají na kochleární implantát jako na vysvobození z nemožnosti s dítětem komunikovat – konečně na něj budeme moct mluvit a učit ho první slova!
Ne vždy se dá dopředu odhadnout, jaký způsob komunikace bude dítěti nejvíce vyhovovat. Mluvený jazyk, znakový jazyk nebo mluvení s podporou znaků? Někdy to vyjde hned napoprvé a dítě začíná dělat v jazyce velké pokroky, jindy musí rodiče zkoušet různé způsoby komunikace, než najdou ten dítěti nejvíce vyhovující. A čas utíká, ideální období pro osvojení si jazyka tak může být promeškáno… Hlavní zásada tedy zní – nečekat ani den! A zkoušet, zkoušet, zkoušet.
Pokud si nejsme jisti, jaký komunikační kód bude dítěti vyhovovat nejvíce, doporučuje se nabídnout mu více možností. Například když neumíme dobře znakovat, umíme jen jednotlivé znaky, měli bychom tedy na dítě mluvit a přitom zřetelně artikulovat a svůj projev co nejvíce doprovázet znaky, využívat gesta, mimiku, obrázky, pantomimu… Pokud se dítě „chytá“ spíše na znaky, je dobré si je co nejrychleji doplňovat, abychom nebyli omezeni jen na konkrétní témata, která lze dobře znázornit, ale abychom mohli hovořit i o abstraktních tématech.
Někdy mohou mít rodiče obavy, že děti s těžkým sluchovým postižením, které ovládají znakový jazyk, budou „líné“ mluvit a odezírat. Není to úplně od věci, protože dítě logicky upřednostňuje pro ně jednodušší způsob komunikace, zejména pokud ho ovládá lépe. Odezírání a mluvení mohou pro ně představovat mnohem větší námahu, vzhledem k tomu, že jsou mu hůře přístupné. Je ale poměrně běžné, že dítě, které v určitém vývojovém období upřednostňovalo jeden způsob komunikace, může později preferovat jiný, je-li mu přístupný. Časté je to například u dětí s kochleárním implantátem, které před implantací komunikovaly znakováním a poté začínají přecházet na mluvený jazyk.
Pokud se začne s vyvozováním mluvené řeči až po pátém roce života, může být řeč už po celý život méně srozumitelná. Měli bychom mít ale stále na paměti, že důležitější než srozumitelná řeč je rozvoj inteligence dětí. Pro slyšící rodiče může být těžké akceptovat, že by jejich dítě mělo komunikovat převážně pro ně „cizím“ jazykem – znakovým jazykem. Když dítě mluví, je to pro ně známkou, že se od nich zase tolik neodlišuje. Zde ale nesmí opomíjet potřeby samotného dítěte - každé dítě má jiné schopnosti, jako jsou cit pro jazyk a řečové nadání, intelektový potenciál, tempo vývoje. Je však důležité každému dítěti umožnit optimální rozvoj a pokud nám v tom může pomoci znakový jazyk, je dobré ho využít.
Nalaďme se na dítě a naslouchejme své intuici
Domnívám se, že také hodně záleží na tom, kolik času dítěti věnují rodiče, zejména matka, a kolik úsilí vkládají do vytváření vzájemného vztahu, s čímž se pojí i budování komunikace. Udělat si na dítě dostatek času nemusí být zdaleka tak jednoduché, jak se někdy zdá, zejména pokud má rodina více dětí nebo jim to zdravotní stav či finanční situace nedovolí. Jde však o užitečně a veskrze smysluplně vynaloženou energii, která se jistě bohatě vrátí. Nejen v podobě kvalitnějšího vztahu s dítětem, ale i v jeho rychlejším rozvoji a větším rozvinutím jeho potenciálu.
Bude-li matka s dítětem ráda trávit hodně času a všímat si jeho projevů i potřeb, bude mu lépe rozumět. Jakoby se na ně „napojí“ a vytvoří si s potomkem svůj způsob dorozumívání. Dítě nebude díky intenzivnímu kontaktu až symbióze s matkou tolik frustrováno neporozuměním a bude si do určité míry také osvojovat informace o okolním světě.
Slyšící dítě už od narození vnímá řeč matky. U neslyšících dětí se to dá nahradit zvýšeným používáním gest, mimiky (vzpomeňte si, jak děti napodobují úsměv), znaků. Někdy si rodiče s dětmi vytvoří vlastní znaky, tzv. „domácké znaky“, které mohou být na začátku užitečné. Je však potřeba mít na paměti, že je to jenom „náhražka“, která později přestává stačit. Jak jsem již zmiňovala, malé dítě je geneticky nastaveno na osvojení si jazyka a my bychom toho měli maximálně využít. Čím je tedy matka vnímavější, reaguje na dítě a podněcuje ho, tím lépe ji dítě napodobuje a tím se rozvíjí. Přiměřená odezva na projevy dítěte upevňuje a usměrňuje jeho chování, které ji vyvolalo. Pokud může dítě zažívat pocit vlastní schopnosti, svět se pro ně stává srozumitelnější. U neslyšících dětí, které se nemají jak vyjádřit, a jejich okolí jim nerozumí, se můžeme setkat s výbuchy vzteku. Naladěním se na dítě a citlivým reagováním na jeho projevy se jim dá předejít.
Osobnostní a kognitivní vývoj malého dítěte lze podněcovat i jinými prostředky. Je dobré co nejvíce využívat tělesný kontakt s dítětem. Radost z tělesného kontaktu u něj vede k bohatším interakcím s okolím, které má na dítě rovněž pozitivní vliv. Dále je dobré dítě co nejvíce podněcovat k manipulaci s vhodnými předměty a materiály, mělo by mít možnost je zkoumat a pozorovat. Tímto způsobem jsou jak rozvíjeny motorické dovednosti, tak i získávány informace o světě.
Učme se s dítětem formou hry
Způsoby práce při budování jazyka a rozšiřování slovní zásoby by vydaly na samostatné téma. Pro inspiraci aspoň zmíním některé další osvědčené činnosti a postupy. Je dobré využívat hry s obrázky nebo se skutečnými předměty, hry s využitím obrázkových slovníků a knih. Osvědčuje se, když si s dítětem vedeme deník, do kterého můžeme společně malovat, lepit fotografie i obrázky a zapisovat si, co jsme spolu zažili a dělali. Vyprávějme si společně příběhy, učme dítě nejen názvy předmětů a osob, ale i slovesa. Veďme ho ke zvídavosti a ke kladení dotazů, k vlastnímu vyprávění.
Důležité pravidlo je, že komunikace by měla probíhat hlavně zábavnou a nenásilnou formou hry. Využívejme všechny příležitosti a vhodné situace, které se během dne naskytnou. Využijme procvičování komunikačních dovedností v běžných každodenních činnostech. Pokud s dítětem cvičíme dejme tomu každý den hodinu u stolu, může se stát, že k těmto „vyučovacím hodinám“ začne mít odpor. Chceme-li tomu předejít, pokusme se s dítětem pracovat více formou hry, aby nepoznalo, že se vlastně učí. Chvalme snahu i každý pokrok. Pokud se nedaří, může to pro nás být sice frustrující, ale neměli bychom se na dítě zlobit ani mu dávat najevo své rozladění, protože bychom mu sebrali chuť a přirozené nadšení pro další práci.
Na závěr bych ráda učinila malé shrnutí několika praktických informací. Nebojme se komunikace s neslyšícím nebo nedoslýchavým dítětem. Neodkládejme ani o den budování jazyka. Čím dříve začneme, tím lépe. Někdy můžeme mít tendenci hovořit s dítětem se sluchovým postižením méně, než bychom mluvili s jeho slyšícím vrstevníkem. Pokusme se právě naopak vyrovnávat jeho sluchový handicap zintenzivněním komunikace z naší strany!
Nezapomeňme však respektovat individuální tempo dítěte, nechme se vést přímo jím samotným a jeho potřebami (a ne tím, co se píše v nějakých tabulkách nebo co umí kamarádčina ratolest). Pracujme s ním na jeho úrovni hravou formou podporující zájem o komunikaci. K novým úkolům přistupujme až poté, co jsou dobře zvládnuty úkoly stávající.
Nyní nezbývá než popřát všem rodičům, kteří tyto řádky čtou, hodně trpělivosti a radost z pokroků při rozvíjení jazykových a komunikačních dovedností jejich dítka.
Připojte se! 