Pomoz mi, abych to dokázal

Jedné z poradkyň Střediska rané péče Tamtam FRPSP Marcely Peřinové jsme se zeptali na to, jaké má zkušenosti z vícegeneračních rodin, kde jsou slyšící rodiče, jejich neslyšící děti a jejich děti. Jaké jsou či jaké by měly být role slyšících prarodičů a neslyšících rodičů ve výchově dětí? S jakými přístupy se uvnitř těchto rodin setkává a co by v tomto ohledu slyšícím prarodičům a jejich neslyšícím rodičům poradila?

Na úvod tě poprosím, aby ses nám krátce představila...

Pracuji ve Středisku rané péče jako poradkyně a pracuji zde také s rodinami, v nichž jsou neslyšící rodiče, kteří mají slyšící nebo neslyšící děti.

S jakými přístupy, ohledně vztahů v rodině a výchovy dětí-vnoučat, se setkáváš ve vícegeneračních rodinách, kde jsou slyšící prarodiče, jejich neslyšící děti a jejich děti?

S vícegeneračními rodinami se setkávám ve své praxi i ve svém okolí, mezi známými svých neslyšících dětí, takže mám možnost do některých rodin nahlédnout trochu blíže. Setkávám se s různými přístupy.

Myslím si, že v jakékoliv rodině, která se rozrůstá a ve které si už dospělé děti zakládají svoje rodiny, je těžké si vybudovat vztah mezi rodinou, která vzniká, a původní rodinou. Je to těžké zejména pro rodiny, v nichž je nebo byl někdy nějaký vztahový problém mezi rodiči a dítětem. Pokud tento problém není dořešený, přenáší se dál, na novou rodinu. To zase platí obecně, ne jen na slyšící rodiny, kde mají neslyšící děti. Jen si myslím, že v tomto případě to může být trochu znásobené. To, jaký měli slyšící rodiče vztah ke svému neslyšícímu dítěti, jak měli rozvinutou komunikaci, se odrazí zase ve vztahu k jejich vnukům a vnučkám.

Mám ráda název jedné knížky o výchově dětí, která se jmenuje „Pomoz mi, abych to dokázal“. Vidím, že pokud se slyšící rodiče snaží svým neslyšícím dětem pomoct v tom, aby ony samy dokázaly věci zvládat a být samostatné, mají jejich děti velkou motivaci a předpoklady pro to, aby svůj život zvládaly samostatně i jako dospělí. Velká pomoc ze strany jejich rodičů tedy spočívá v tom, že je podporují, aby ony samy něco zvládly a začíná to od maličkostí přiměřených věku: připravit si jídlo, sám někam dojet, zacházet samostatně s penězi, vyřídit si vydání občanského průkazu, objednat si tlumočníka, atd.

Také vidím to, že pokud slyšící rodiče vidí, že jsou jejich neslyšící děti schopné něco zvládnout, i když jsou pro ně některé situace těžké, o to snadněji jim pak nechají dostatek samostatnosti. Obě strany si najdou společnou míru toho, kolik pomoci poskytovat a kolik jí přijímat. Pokud mezi nimi funguje dobrá komunikace, dokáží si mezi sebou říct: tohle už je příliš a s tímhle potřebuji pomoct. Je důležité si vzájemný vztah „vyladit“. I v tom, kolik času prarodiče mohou a chtějí do výchovy svých vnoučat investovat, to je hodně individuální.

Setkala jsi se také s nějakým model ve vzájemných rolích slyšících rodičů a jejich neslyšících dětí, které už mají vlastní děti, který ti přijde jako nevhodný?

Jako hodně negativní vnímám fakt, že slyšící rodiče v základu nepřijali své neslyšící, teď už dospělé, dítě a jeho schopnosti. Že nepřijali to, že i když má jejich dítě nějaký handicap nebo je omezené v komunikaci se slyšící většinou, má i přesto možnost zvládnout svůj život, zvládnout výchovu svých dětí, manželský vztah... úplně stejně jako všichni ostatní. Šance jsou stejné.

Znám rodinu, která žije dohromady v jednom domě: slyšící prarodiče, jejich neslyšící syn a jeho manželka se slyšícími dětmi. Slyšící prarodiče vůbec nepřijali to, že syn může všechno zvládat sám. Takhle ale vnímají i jeho ženu. Mají pocit, že na nich visí úplně všechno s výchovou vnoučat, s obstaráváním různých věcí, s pomocí ve škole vnoučatům... Myslím si, že svým dětem nenechávají dostatek volnosti. Mají pocit, že jim MUSÍ do všeho mluvit, že musí pomáhat třeba i s úklidem...

Připouštím, že by neslyšící rodiče určitě nějaké obtíže měli, například problémy s komunikací ve škole, kam dochází jejich děti. Ale všechno se dá nějakým způsobem zvládnout. Mohou si při jednáních ve škole objednat tlumočníka. Možností, jak si pomoct, je ale mnohem víc. Pomohou jim ochotní lidé, odborníci z příslušných organizací, jsou už i lepší technické možnosti... Vidím jako velké negativum, že jim slyšící prarodiče nedovolí, aby byli samostatní a aby si za své věci zodpovídali sami. Pak mezi nimi dochází k neshodám.

Jak reagují ti neslyšící rodiče?

Konkrétně u této rodiny vidím, že rodiče potřebují hodně sil na to, aby zvládali výchovu dětí, svůj manželský život, svou bytovou situaci... a to, že bojují se svými slyšícími rodiči jim ubírá energii natolik, že už jim nezbývá tolik síly, aby zvládali svůj život. Myslím si, že kdyby byli necháni sami sobě, že si se vším s většími či menšími potížemi poradí sami. Protože by byli nuceni víc si s tím poradit.

Kdybych to tedy měla nějak shrnout, hlavním důvodem potíží je nedůvěra slyšících rodičů ve schopnosti jejich dětí... Chápu to správně?

Ano, myslím si, že to tak je. O všem rozhodují slyšící rodiče už tehdy, když jsou jejich děti malé. Důležité je, jak se snaží své děti vychovávat, jak moc jim dávají důvěry, že věci mohou zvládnout samy, jak moc jim dávají prostoru, aby byly samy zodpovědné za svoje záležitosti.

Mám pocit, že často bývá problém například i s tím, že když neslyšící děti dorostou a narodí se jim děti, jejich slyšící rodiče si začnou představovat mnoho nebezpečných situací, které mohou s miminkem nastat. Například to, že neslyšící rodiče miminko neuslyší, a co pak v noci, když miminko začne plakat... Myslí si, že neslyšící rodiče musejí mít své děti pořád na očích, jinak je problém. Pro slyšící rodiče je pak nepředstavitelné, že tohle mohou jejich děti nějakým způsobem zvládnout.

Jaké třeba může mít ta nerovnováha, jakou jsi popsala, v rodině důsledky?

Viděla jsem, jaký to má dopad na děti (myslím tím vnoučata). Dám konkrétní příklad. Slyšící prarodiče příliš vměšovali do výchovy svých vnoučat a výchova tak byla dost nejednotná. Dítě pak vůbec nevědělo, jak se v tom všem vyznat. Viděla jsem, jak to vedlo u dítěte k problémům ve škole. Viděla jsem, jak se dítě těžce vyrovnávalo s tím, že jeho rodiče jsou jiní. Dítě, které už chodí do školy, si už samozřejmě uvědomuje, že jeho neslyšící rodiče jsou jiní. Pokud v rodině od slyšících prarodičů cítí nepřijetí své mámy a táty, hodně se to na něj přenáší. Výchova je tím pak hodně ztížená. To jsou věci, které se těžko napravují.

Máš nějakou radu, jak se dají takové situace zvládnout?

Myslím si, že kdyby slyšící rodiče viděli víc neslyšících rodin, které už mají větší děti, kdyby viděli další příklady neslyšících rodičů a věděli, jakým způsobem všechno zvládali, jak si prakticky vyřešili věci s miminkem, pomohlo by jim to hodně v jejich strachu. Viděli by, že jsou cestičky, kterými mohou jejich děti jít a pomoct si samy. Takže bych poradila víc se podívat do světa svých neslyšících dětí.

Máš naopak nějaký pozitivní příklad?

Určitě ano a zase jde o rodinu, kde všichni bydlí dohromady, v jednom domě. Vidím, že to, jak věci fungují, závisí na vzájemném respektu. Také na dohodě, jak budeme trávit čas, kolik času chceme trávit společně, atd. V této rodině je úplně jasně vymezeno, co jsou kompetence rodičů a co jsou kompetence prarodičů. Rodiče jsou rodiči na plný úvazek, babička pomáhá s řečovým rozvojem vnoučka, dělá s ním logopedii, vidí se s ním každý den, ale zůstává „jen“ babičkou. Připadá mi, že za těchto podmínek to velmi dobře funguje. Chce to ale určitě hodně tolerance z obou stran.

Kdy naopak mohou neslyšící rodiče pomoc od svých slyšících rodičů potřebovat?

Myslím si, že pokud mají neslyšící rodiče slyšící děti, mohou řešit problém, jak zlepšovat řeč, slovní zásobu, strukturu jazyka u svých dětí. Myslím si, že zrovna tady mohou být slyšící prarodiče užiteční, ale i tady platí: tato pomoc musí probíhat na základě vzájemné dohody.

Pokud neslyšící rodiče používají znakový jazyk, musejí si slyšící rodiče uvědomit, že jejich slyšící vnouče musí umět oba dva jazyky, český jazyk a znakový jazyk, a to na stejné úrovni. Tyto dvě věci jsou, podle mého názoru, důležité: budování obou jazyků a vztahy v rodině.

A platí důležitá věc: neslyšící rodiče musí vždycky zůstat rodiči a slyšící prarodiče nesmí přebírat jejich roli. Poměr toho, kolik času stráví dítě se svými neslyšícími rodiči a kolik se slyšícími prarodiči, musí být vyvážený a role prarodičů a rodičů musí zůstat v rodině zachovány.

Mohou se neslyšící rodiče nějak podílet na sluchovém tréninku svého dítěte?

Myslím si, že to je i dobré, když se na sluchovém tréninku podle svých možností účastní i neslyšící rodiče. Protože i když neslyší, mají zkušenost s tím, že zvuky existují. Vědí, co vydává zvuky, jaký zvuk znamená nebezpečí, který je třeba příjemný. Tuto zkušenost mohou svým dětem předávat, a to i v situaci, kdy mají neslyšící děti a trénuje se sluch s kochleárním implantátem nebo se sluchadly.

Když například pustíme vodu, mohou zkusit s dítětem poslouchat nebo ho na zvuk upozornit. Stejně tak, když spláchneme záchod, když něco zapneme, nějaký přístroj, nebo venku na procházce, když si všimneme, že štěká pes...

Myslím si, že i neslyšící člověk nějaké zvuky očekává. Většina neslyšících lidí má nějaké zbytky sluchu, něco vnímají, tak i v tom mohou svým dětem pomoct se sluchovým tréninkem, a na odbornících nebo slyšících prarodičích nechat „speciální“ cílený sluchový trénink.

Je ještě něco, co bys poradila neslyšícím rodičům?

Aby si byli vědomi svých schopností, svého práva být kompetentními rodiči. Potvrzení svých rodičovských kompetencí mohou hledat třeba i někde jinde, mezi svými přáteli... Zároveň je ale dobré připomenout, že jejich děti potřebují nejen své rodiče, ale i své babičky a dědečky. Bylo by tedy dobré jim neubírat tu možnost s nimi být. Myslím, že se občas může vyskytnout extrém i na druhou stanu: pokud neslyšící rodiče někdy bojovali se svými rodiči, bojí se pak děti do své původní rodiny pustit. Myslím si, že i to je na škodu oběma stranám. Babičky a dědečkové mají v životě dětí svou důležitou úlohu.

Máš nějaké zkušenosti s tím, jak funguje součinnost dvou jazyků v rodině – z hlediska dítěte – jak se v tom umí orientovat?

Nabízím opět zkušenost z jedné konkrétní rodiny. I když babička poměrně často hlídá, hlavní čas se dítěti věnuje maminka a o víkendech navíc hodně tatínek. První jazyk dítěte je určitě znakový jazyk. Mluvený jazyk se rozvíjí o něco pomaleji, ale dělení jazyků je úplně jasně viditelné už teď, kdy je dítěti tři a půl roku. Komunikuje tím jazykem, který mu nabízí protistrana.

Doporučovala bys neslyšícím rodičům, kteří mají slyšící děti nebo se pro ně rozhodnou pro kochleární implantát, znakovat na děti bez hlasu, nebo hlas při znakování používat?

To je hodně individuální, ale používala bych to, co je jim nejpřirozenější. Pokud jsou rodiče zvyklí hlas k projevu ve znakovém jazyce přidávat, ať to dělají dál. Na mluvě jejich dětí může být později znát určitá odlišnost, ale pokud se bude jejich dítě dál rozvíjet i ve slyšícím prostředí, řeč se postupně upraví. Neznám dospělé dítě neslyšících rodičů, na jejichž mluvě je znát nějaká odlišnost.

Myslím si, že by měli neslyšící rodiče používat ten prostředek, který je pro ně přirozené používat. Používají ho totiž s dítětem v co nejbohatší, a pro ně přirozené, podobě. Pokud by neslyšící rodiče použití hlasu omezovalo v projevu ve znakovém jazyce, pak si myslím, že by to bylo špatně. Jejich dítě, i když je slyšící, potřebuje znakový jazyk v co nejbohatší formě, aby si spolu mohli o všem povídat, aby mezi nimi mohl probíhat příjemný rozhovor na jakékoliv téma.

A když přece jen neslyšící rodiče tápou, na koho se mohou obrátit?

V tomhle případě je skutečně příjemnější pro obě dvě strany, slyšící rodiče a jejich neslyšící děti-rodiče, mít se kam obrátit. Mít nějakou instituci nebo skupinu... Zase tady platí to „pomoz mi, abych to dokázal“. Pokud neslyšící rodiče sami nevědí, kam jít, na koho se obrátit, tak jim mohou jejich slyšící rodiče jenom zjistit, kam mohou jít, koho kontaktovat, a oni už si mohou informace zjistit sami. Tady u nás ve Federaci například funguje Klub rodičů, kam chodí pravidelně jednou týdně neslyšící rodiče (http://www.rodicovskyklub.estranky.cz). Mohou si tu vyměnit spoustu informací mezi sebou a myslím, že to funguje velmi dobře.