Na návštěvě v Pipanu

Bilingvální mateřská škola pro sluchově postižené oslaví v září už deset let své existence. Název Pipan vznikl podle jmen Pičman a Pangrác, což jsou příjmení otců sluchově postižených dětí, kteří patřili mezi rodiče sdružené ve Federaci rodičů a přátel sluchově postižených (dále FRPSP), díky jejichž iniciativě Pipan vznikl. Zřizovatelem soukromého předškolního zařízení je FRPSP, v jejíž budově ve Stodůlkách školka do roku 1998 sídlila. V roce 1998 se přestěhovala do prostor dosavadní mateřské školy v přízemí školy v Holečkově ulici.

První návštěva

Poprvé jsem byla v Pipanu vloni na podzim v rámci studia na Pedagogické fakultě UK. Se svými kolegy jsme strávili ve školce celé dopoledne. Přihlíželi jsme práci neslyšících pedagožek se skupinou sluchově postižených dětí. Pedagožky Jitka a Monika se snažily s dětmi co nejvíc komunikovat ve znakovém jazyce. Bylo vidět, že jim děti bez problémů rozumí. Větší děti samy živě znakovaly, ty menší ještě moc ne. „Většina dětí sem přichází bez znalostí znakového jazyka. Jejich rodiče znakový jazyk neumí a s dětmi zatím moc nekomunikovali,“ říká učitelka Jitka. Ve školce je jedna holčička, která má neslyšící rodiče. „Mezi ní a ostatními dětmi byl na začátku velký rozdíl, byla ve všem napřed. Tady je vidět, jak je komunikace pro rozvoj malých dětí důležitá.“ Na začátku denního programu si menší děti hrály s Monikou. Předškoláci seděli u Jitky, která je každý den připravuje do přípravného ročníku základní školy. Učili se spolu počítat. „Od června mám na starost přípravu dětí do přípravky. Předškoláky to hrozně baví, jsou dychtiví po informacích. Překvapilo nás, že i ostatní děti se chtěly učit. Chtěly taky umět počítat do deseti. Takže teď učím i ty menší. Mým cílem není učit je, ale dát jim základy zábavnou formou. Procvičujeme grafomotoriku, všechny děti se umí podepsat. S předškoláky začínáme číst globální metodou. Dětem dávám úkoly formou hry. U všech dětí klademe důraz na rozhovor, aby uměly odpovídat na otázky. Také musíme stále rozšiřovat slovní zásobu,“ popisuje Jitka. Hlavním programem dne byl podzim. Monika vyprávěla dětem pohádku o zvířátkách, pak postupně s každým ve znacích „zazpívala“ básničku, kterou se zrovna učí. Následovalo povídání o podzimu, podzimní přírodě a o blížící se zimě. Monika s Jitkou se ptaly, děti se snažily odpovídat. Ve třídě bylo sedm dětí a jedna maminka, jejíž chlapeček si ještě nezvykl na samostatný pobyt ve školce. Zdálo se, že i maminku povídání o podzimu zajímalo a učila se nové znaky. Zatímco si děti malovaly, brala si některé z nich k sobě paní logopedka na řečový trénink.

Ve druhé skupině se slyšící učitelkou Radkou byly 3-4 slyšící děti. Ty chodí do Pipanu pouze jednou týdně v úterý. Celkem je ve školce zapsáno 13 sluchově postižených dětí, ale ne všechny dochází pravidelně. Nedoslýchavé děti chodí třeba jen dva dny v týdnu a po nějaké době jsou integrované do běžné školky. Dvě z dětí mají kochleární implantát, jedna holčička má kromě sluchové vady ještě autismus. Pět sluchově postižených dětí je ve školce internátě, který je v místnostech školky. Spí ve velké, ale útulné ložnici. Školka je vzhledem k nízkému počtu dětí poměrně prostorná, má tři herny a rozlehlou ložnici. Děti navíc mohou využívat zahradu.

Povídání s Jitkou

Moje druhá návštěva Pipanu proběhla týden před Vánoci. Hodně dětí bylo nemocných nebo je rodiče před Vánoci už nechtěli vozit do Prahy. Tak se stalo, že jsme zůstaly s učitelkou Jitkou a holčičkou Terezkou samy. Po obědě se Terezka chtěla dívat na video s Krtečkem a my jsme si s Jitkou povídaly nejen o její práci. Jitka Morávková pracuje v Pipanu rok. „Na začátku mě tato práce úplně neuspokojovala. Přišlo mi to takové jednoduché, chtěla jsem dětem víc vysvětlovat, ale tady se děti vůbec neptají „proč?“. Změnilo se to, když jsem byla pověřená přípravou předškolních dětí. Teď mě práce ve školce moc baví.“ Jitka studuje dálkově na pedagogické fakultě v Hradci Králové učitelství pro 1. stupeň. „Proto vím, jak mám ty předškolní děti učit.“ Teď dokončuje diplomovou práci, po státnicích by chtěla ve školce zůstat. „Moc mě ta práce naplňuje. Díky tomu, že jsem ohluchlá, cítím se být takový „mostem“ mezi světem neslyšících a slyšících…“ Také by ji bavila práce na 1. stupni základní školy, ale nedělá si naděje, že by sehnala místo. Sluchově postižených pedagogů je moc a dětí na školách ubývá. „Jsou zde i slyšící studenti i absolventi vysokých škol, kteří se zajímají o práci s neslyšícími a někteří z nich i velice dobře ovládají znakový jazyk. Střední pedagogická škola v Hradci by snad měla změnit maturitní obor. Možná ještě pár let ne, je skvělé, že odtud vycházejí výborní budoucí neslyšící pedagogové, mnozí z nich jsou mými kamarády. Jen pak někdo vymyslete, kde budou všichni pracovat, když je tu taková konkurence, málo dětí, kochleární implantáty a ještě navíc tolik se šířící slovo integrace…“, uvažuje Jitka o problémech, které stále nabývají na aktuálnosti.

Cesta Jitky Morávkové do Pipanu byla spletitá. Jitka se narodila před 27 lety jako slyšící, postupně ztrácela sluch. Do 15 let ještě byla nedoslýchavá a nosila sluchadla, pak už neslyšela vůbec nic. Po běžné základní škole šla na rodinnou školu v Uherském Hradišti, kde navzdory hluchotě bez problémů odmaturovala. Po maturitě si vydělávala žehlením, pracovala v administrativě. Začala se zajímat o kurzy ZJ, až se posléze dostala jako vychovatelka do školy pro sluchově postižené v Hradci Králové, kde pracovala dva roky. Krátce byla nezaměstnaná. Má šikovné ruce a tak začala šít, aby měla aspoň nějakou práci. „I podnikání jsem zkoušela, ale buď nebyl čas nebo peníze. Nezabalila jsem to však úplně. Šití a malování si nechám pro radost jako koníčka.“ Tři měsíce dělala Jitka vychovatelku v brněnské škole pro SP. A začala studovat. „Znakový jazyk jsem 20 let vůbec nepotřebovala. Měla jsem na Moravě báječné slyšící přátele a známé kolem sebe, na které moc ráda vzpomínám.“ Časy se mění, dnes má Jitka rovněž neslyšícího manžela a znakový jazyk ovládá dobře. „Mám velké štěstí, že také dobře mluvím, takže najít práci je pro mě lehké.“ Ve své diplomové práci se Jitka zabývá výukou anglického jazyka pro neslyšící. Jejím snem je jednou učit v kurzu angličtinu pro neslyšící. Nápady Jítě určitě nechybí. „Ještě mám v „seznamu“ pár věcí, které bych si chtěla splnit. Šťastné manželství už mám. A v životě jde někdy o jiné věci než si myslíme…“

Neslyšící vychovatel

Během povídání s Jitkou přišel do školky neslyšící vychovatel František Smrčka. Malá Terezka má kochleární implantát jako on. Má svého vychovatele ráda a poslouchá ho. Po Krtečkovi šla na chvilku spát a pak s Františkem vyráběli vánoční ozdoby. František je jeden ze tří neslyšících zaměstnanců Pipanu a jediný muž. Vloni maturoval na Střední pedagogické škole v Hradci Králové. Ve školce pracuje od podzimu. „Rád pracuji s dětmi. Mám hodně výtvarných nápadů, které můžu v práci s dětmi realizovat. Práce mě tu baví. Chci tady zůstat.“ Ve volném čase 24letého Frantu baví práce s počítačem.

Vánoční besídka

Potřetí vedla má cesta do Pipanu na vánoční besídku, kterou pořádala bilingvální mateřská škola společně se Střediskem rané péče Tamtam. Uvnitř bylo živo. U velkého stolu plného cukroví, chlebíčků a dalších vánočních dobrot sedělo asi deset maminek a jeden tatínek se zaměstnanci Pipanu a Tamtamu. Ve vedlejší herně děti za pomoci tří neslyšících pedagogů Moniky, Jitky a Františka vyráběly vánoční ozdoby.

Monika si s dětmi rozumí

Monika Novotná pracuje v Pipanu nejdéle ze tří neslyšících zaměstnanců. Sympatická žena vzpomíná, jak sama kdysi chodila do mateřské školky v Holečkově. A dnes ve stejných prostorech sama pracuje s neslyšícími dětmi. Po základní škole šla z finančních důvodů rovnou do zaměstnání. Pracovala v několika oborech – knihovnictví, polygrafie a učila se s počítačem. Narodil se jí syn, který také neslyší. Zůstala s ním doma, aby se mu mohla věnovat. Když syn už chodil na základní školu v Ječné, začala Monika uklízet v Pipanu. Protože měla jako neslyšící k dětem ve školce blízko, děti si ji oblíbily a stále za ní chodily. Po čtyřech letech začala pracovat s dětmi jako asistentka pedagoga. Tuto práci dělá už dva a půl roku. „Děti miluji, ráda se jim věnuji a povídám si s nimi.“ Monika se jako rodilá mluvčí znakového jazyka nejlépe vyzná v komunikačních potřebách dětí. Každý pátek ve školce vede kurz znakového jazyka pro rodiče. Ani komunikace se slyšícími dětmi není problémem. Na začátku se děti někdy stydí. Později však už berou neslyšící učitelku, která s nimi znakuje, jako něco přirozeného. Se svou prací je Monika spokojená, její přání pracovat s dětmi se splnilo. Má ještě nějaké životní plány? „Nevím, beru život tak jak jde, ráda se nechám překvapit.“ Jedno přání mi však Monika s tajemným úsměvem prozradila. „Nechci to zakřiknout“, svěřila se, že by si chtěla dodělat maturitu. Ve volném čase Monika ráda sportuje a cestuje s rodinou a přáteli.