Za několik týdnů začne škola a děti se vrátí do svých lavic. Rodiče, hlavně maminky, se snaží pořídit školní tašky, penály, pera a tužky, sešity či knihy. Avšak matka sluchově postiženého dítěte má neustále v hlavě ještě jednu otázku: "Kdo bude učitelem mého dítěte letos? Má zkušenosti s neslyšícími dětmi? Je dost tolerantní a otevřený? Mám mu říct přímo, co mému dítěti pomáhá nebo ho jen poprosit o pomoc? Nebude příliš povolovat, aby moje dídě nezačalo zakrňovat?".
S učitelem neslyšícího dítěte je určitě třeba prodiskutovat, aby dítě sedělo vpředu. Ne však striktně v první lavici. Učitel se stále po třídě pohybuje a dítě v první lavici se více musí otáčet, aby na profesora vidělo. Pro mě byla ideální druhá lavice. Myslím, že nejtěžší je dosáhnout, aby si učitel zvykl mluvit směrem na dítě. V zápalu své práce se často otáčí k tabuli, pohybuje se a jeho zvuk už nejde přímo k dítěti, které to nejvíce potřebuje. Bohužel, učitel je jen člověk - ale v životě našich dětí velmi důležitý člověk.
Loni se malému Kristiánkovi změnila angličtinářka. Maminka s ním hned zašla do školy, aby si s ní popovídala a případně jí vysvětlila, že i takové děti se mohou a chtějí učit cizí jazyky. Reakce paní učitelky byla překvapující. Pohotově navrhla vyloučit Kristiánka z klasické výuky a zařídit mu úlevu. Nevím, zda takto jednala z nedostatečné zkušenosti a strachu nebo z pohodlnosti. Podle jejich slov však zkušenost s těmito dětmi měla, a proto navrhla úlevu. Nicméně paní učitelka vůbec Kristiánka neznala a očividně ani nechtěla poznat. Jeho maminka tedy stála před velkým dilematem. Jak zajistit, aby se mu učitelka správně věnovala a aztomaticky ho nezařazovala mezi děti, které na to nemají? Po diskusi se nakonec dohodli, že dá malému šanci a po dvou měsících se opět sejdou. Umíte si představit, jaký stres cítila jeho maminka a samotný Kristián před každou písemkou. Dokázali to, paní učitelka mu dala šanci a bere ho jako normálního žáka. Ale kdo bude jeho angličtinář letos?
Jsem přesvědčena o tom, že vyřizování úlev a snižování nároků dětem neprospívá. Děti jsou dětmi jen jednou v životě. Jen jednou se učí cizí jazyk ve své třídě a dokazují sami sobě, že umí být minimálně tak dobří jako jejich vrstevníci. Já sama jsem chodila do jazykové školy na angličtinu a později jsem se učila španělštinu a přitom mám 70% ztrátu sluchu. Moji rodiče mi úlevy nikdy nevyřizovali. Sluchově postižené děti podle zákona nemusí psát diktáty, ale k čemu je to dobré. Pokud již je jednou zařazené do normální třídy, proč by nemělo psát diktáty? Aby se předešlo stresu? Že nemá jak vnímat a chápat jazyk, a proto neumí psát diktáty? Ne, není to tak. Sluchově postižené děti umí vnímat jazyk hodně do hloubky, protože se do něj mnohokrát ponořují přes písmenka. Pokud dítěti vyřídíte úlevu, dáte mu najevo, že nemusí na sobě pracovat. A takto jen vzniká prostor pro další nerovnost a prohlubuje se jeho jinakost.
ps: Chtěla bych podotknout, že tento článek je o mé sluchové ztrátě ao mém postoji. Samozřejmě, pokud má dítě příliš velkou ztrátu, některé úlevy mohou být na místě.
Připojte se! 