Tento text je přepisem rádiového seriálu Slyšet je snad právo?, rádia Classic FM. Tento díl byl odvysílán 10.3.2008Autor cyklu: Naďa Dingová, redaktor: Ivan Dlask, host Jaroslav Hrubý, garant cyklu: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, autorem přepisu: Jan Fikejs
redaktor Ivan Dlask
Jaroslav Hrubý (JH): Dobrý den.
R: Ale já na Vás pane docente prozradím, že jste také otec neslyšící dcery. A také o Vás vím, že jste jeden z bojovníků za prosazení Zákona o znakové řeči. I k tomu zákonu se dostaneme, ale nejprve se chci zeptat trošku jinak. Mohli bychom našim posluchačům vysvětlit takové rozdíly mezi sluchově postiženými? Protože není postižený jako postižený.
JH: No, já bych začal ještě trošku trochu jinak. Totiž když jsem sem šel, tak jsem si uvědomil, že vlastně tenhle pořad vysíláme od Anděla, že ano. Tady jsou v okolí dvě školy pro neslyšící. A když bylo postaveno metro, tak neslyšící se scházeli v tom vestibulu metra u Anděla, no a samozřejmě spolu komunikovali znakovým jazykem. A představte si, že občané okolí Anděla sepisovali rezoluce, aby bylo neslyšícím zakázáno ukazovat na veřejném místě, že je to popuzuje. Čili vidíte, že ten znakový jazyk vyvolává mnohé xenofobie.
A teď jde o to, jak vůbec tehle ten problém, kterému se v pedagogice odborně říká "orálně manuální kontraverze", ale nelekejte se já to v zápětí vysvětlím - je to spor věčný mezi zastánci a odpůrci znakového jazyka ve vyučování neslyšících, jak to vůbec vzniklo?
A já tvrdím, že jako všechny problémy to vzniklo z lidské hlouposti, nebo řekněme - nedostudovanosti. Kdyby se totiž lépe rozlišovalo, že na jedné straně existují nedoslýchaví, kteří samozřejmě žádné ukazování nepotřebují k tomu, aby rozvinuli řeč, a na druhé straně jsou neslyšící, kteří jsou ale úplně hluší a ti bez znakové řeči prostě uschnou - nemůžeme jim dát plnohodnotnou komunikaci. Kdyby si tohohle toho byli lidé vědomi, tak by tenhle problém nikdy nevzniknul.
Jaroslav Hrubý
A on vzniknul vlastně už někdy v 18. století, kdy vzniknul první institut pro neslyšící ve Francii, který založil moudrý a laskavý Abbe De l'Eppe a ten taky samozřejmě nejdřív chtěl naučit všechny jenom mluvit. Jenom mimochodem to, že se někdo naučí znakový jazyk, neznamená, že nebude mluvit. Mluvit se snažíme naučit všechny neslyšící, ale jde o to, v čem jim budeme předávat informace. No a právě ten Abbe De l'Eppe ze začátku, když učil jen několik neslyšících, no tak samozřejmě taky používal jenom mluvenou řeč. Ale postupně se jeho sláva rozšířila a on neměl srdce nikoho odmítnout. A viděl prostě, že vzdělat obrovské množství neslyšící nejde jinak, než s použitím jejich jazyka.
V zápětí nato založil v Lipsku, jistý Samuel Heinicke, další institut, a já teda doufám, že i do rádia můžu říct, že tedy Němci byli xenofobní vždycky. Prostě jestli si někdo nedovedl představit, že někdo bude místo mluvení ukazovat, tak to pochopitelně byli ze začátku Němci. Ale, že my jim nemáme co vyčítat, jsem řekl v úvodu tím, jak se tady psaly rezoluce proti znakovému jazyku. A teďka tihle ti dva pánové si začali psát a tak vzniknul prostě obrovský spor. Žádný spor by nemusel být, kdybychom jasně rozlišovali "úplně hluchý - neslyší, tečka".
Bohužel různí odborníci, foniatři, logopedi vydávají za úplně hluché i lidi, kteří telefonují. Při telefonování nemůžete odezírat, že ano. Každý chápe, že brýlatý není slepý. Ale, že člověk se sluchadlem a člověk úplně hluchý je přesně stejný rozdíl, jako brýlatý a slepý, to už chápe málokdo. Takže takto vznikl celý tenhle problém. A neslyšící byli léta ...
Učitelé neslyšících se roku 1880 sešli v Miláně a prostě rozhodli se bez neslyšících, že znakový jazyk ne, že se bude jenom na všechny mluvit. A neslyšící vlastně od té doby byli za znakový jazyk trestáni. Tloukli je ve školách přes ruce, prostě docela hrozné. A je jasné, že se s tím nikdy nesmířili, protože vždycky museli nakonec ukazovat. Ono to bez toho nejde, no a … vlastně máme strašně málo času… je to hrozně zajímavé, co řekl ke znakovému jazyku Stalin, ten přirovnal znakový jazyk k primitivní radlici, zatímco mluvený jazyk je "širokorozchodná orba". No prostě, kde kdo mluvil do toho, čemu nerozuměl a teprve po roce '89 vlastně se u nás podařilo prosadit do školského zákona větu, že "neslyšící mají právo na vzdělávání s pomocí znakového jazyka", ale bylo to stále ještě málo. A touhou neslyšících bylo prosadit samostatný zákon o znakové řeči. Tím spíš, že podobný zákon byl prosazený na Slovensku, tuším v roce '95, a tím spíš, že ve všech Evropských zemích (my jsme tehdy ještě členy nebyli) byla snaha, ale není to všude, jo - těch zemí, kde je to uzákoněné je asi osm. No a obrovské drama, nedovedete si představit. Čtyři roky jsme na tom pracovali, vždycky nakonec, když už to vypadalo dobře, tak přišly volby. Ale stalo se nemožné, ten zákon byl v roce '98 schválen. Přes strašlivý, až hysterický odpor lidí, kteří jsou právě proti znakovému jazyku, ikdyž ze zcela iracionálních důvodů. Ti říkali: "teď nebude nikdo mluvit, všichni budou jenom ukazovat".
K ničemu takovému nedošlo. Jenom máme dneska minimálně dva vysokoškolské programy, které jsou tlumočené do znakového jazyka. Díky tomu máme první vysokoškolsky vzdělané neslyšící a ti už si svoje práva obhájí. Už to nebude muset být otec neslyšící dcery, jako jsem byl já, ale budou to oni sami.
A pokud bych se měl zmínit ještě o jedné legislativě, tak ještě jeden zákon znamenal úplně změnu kvality života neslyšících, ale i nedoslýchavých. A a tipněte si jaký?
R: Je to zákon, který by zase umožnil těm neslyšícím se lépe orientovat v tom světě?
JH: No, jste vlastně u pravdy. Je to zákon další, který jim otvírá cestu k informacím, a tímto zákonem je zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který uzákoňuje povinnost veřejnoprávní televize opatřovat, tuším, 75% pořadů titulky. No nic tak nezměnilo život neslyšících jako tohle to.
R: Tak já jsem během toho našeho zajímavého povídání Vám, pane docente, nevstupoval do řeči. Já Vám moc děkuji, za to že jste přišel do našeho studia, za to, že jste vysvětlil to, o co nám v tom našem seriálu také mimo jiné půjde, ve druhém cyklu tohoto cyklu. A děkuji Vám za to, že jste přišel k nám do studia.
Mým hostem byl pan docent Jaroslav Hrubý, na shledanou.
JH: Také děkuji za pozvání, na shledanou
Tento pořad (zvuková podoba) vznikl za laskavé podpory ministerstva zdravotnictví České republiky v rámci plnění programu vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením.
Připojte se! 