Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) pořádalo ve dnech 6. a 7. prosince 2006 mezinárodní konferenci o vzdělávání sluchově postižených. Konference se konala v prostorách MŠMT v Karmelitské ulici v Praze. Mezi víc než sto účastníky byli zejména pedagogičtí pracovníci a studenti. Kromě přednášejících ze zahraničí přijela i větší skupinka neslyšících pedagogů ze Slovenska. Konference byla pro všechny účastníky bezplatná, samozřejmostí byly i materiály k přednáškám.
První den přivítali všechny zúčastněné zástupci MŠMT. Alena Keblová z odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT na úvod pohovořila o největších změnách v oblasti školství pro sluchově postižené v letech 1990 až 2006. Toto období se vyznačuje dvěma fenomény: školní integrací a právem sluchově postižených na vzdělávání prostřednictvím a pomocí znakového jazyka. Během šestnácti let se možnosti vzdělávání sluchově postižených (SP) velice změnily k lepšímu. Vznikla soukromá mateřská škola pro SP, nově zřízeny dvě střední školy pro SP, vzdělávací nabídka se rozšířila o nové maturitní i nematuritní obory, obory na vysokých školách pro sluchově postižené.
Po úvodu vystoupili Karin Johnsson a Christian Örn ze Švédska s referátem o organizacích pro děti se sluchovým postižením ve Švédsku. Christian Örn je ředitelem školy pro sluchově postižené Silviaskolan ve švédském městě Hässleholm, Karin Johnsson pracuje na této škole jako speciální pedagožka. Ve Švédsku je devadesáti pěti procentům dětí, které se narodí neslyšící, voperován kochleární implantát. Ze zhruba 10 tisíc těžce sluchově postižených žáků je jich většina integrována mezi slyšící. Speciální školu pro SP navštěvuje jen přes 500 žáků. Šest škol (jedna z nich je pro hluchoslepé děti) vzdělává žáky ve znakovém jazyce a pět škol se specializuje na vzdělávání v mluvené švédštině s využitím technických pomůcek. Ve Švédsku neexistují internátní školy, žáci buč dojíždějí každý den z domovů nebo jsou ubytovaní v místní rodině. Přednášející představili i školu, kde pracují. Silviaskolan vznikla roku 1993 a má 50 žáků, kteří dojíždějí až ze vzdálenosti 150 km. Učitelé ovládají znakový jazyk, při výuce se však používá převážně mluvený jazyk. Znakový jazyk je vyučován na prvním stupni. Škola je architektonicky i technicky přizpůsobena potřebám sluchově postižených žáků.
Dalším přednášejícím byla Radana Koňaříková, která pohovořila o svých zkušenostech s vyučováním na škole A. C. Mřller, která se nachází ve městě Heimdal na severu Norska. Spádovou oblastí je střední a severní Norsko. Škola zahrnuje mateřskou školu základní školu a vývojové a s školící středisko. První až 10. ročník ZŠ navštěvují žáci neslyšící, nedoslýchaví i s kochleárním implantátem (KI) od 6 do 16 let. Ve školním roce 2006/07 má škola 36 stálých žáků a 84 žáků na krátkodobých pobytech. Tyto skupinové pobyty jsou určeny žákům integrovaným mezi slyšící a konají se 2krát ročně po dobu 14 dní. Žáci se zde seznamují se stejně postiženými spolužáky a se znakovým jazykem, což pozitivně ovlivňuje jejich identitu. Vývojové a školicí středisko pořádá kurzy ZJ pro rodiče i učitele běžných ZŠ s integrovanými SP žáky, vytváří výukové materiály, spolupracuje se školami s integrovanými SP dětmi. Existuje zde i oddělení tlumočníků znakového jazyka. Všichni zaměstnanci školy musí ovládat základy znakového jazyka, používání ZJ je ve škole povinné pro učitele i žáky. Rodiče před nástupem dítěte do školy zvolí, v jakém jazyce bude dítě vyučováno. Jestliže vyberou norštinu, jejich dítě bude docházet do běžné školy v místě bydliště, bude mu poskytnuta speciálně-pedagogická podpora a účastní se krátkodobých pobytů ve škole pro neslyšící. Od 1. do 4. třídy jezdí s dítětem na krátkodobé pobyty i rodiče, společně bydlí v hotelu a během výuky se rodiče účastní kurzů ZJ ve školicím středisku. Zvolí-li rodiče jako vyučovací jazyk pro dítě znakový jazyk, může být dítě buč integrováno do školy v místě bydliště nebo navštěvovat školu pro neslyšící. Od 1. do 4. třídy bydlí žáci doma, od 5. třídy mohou být na internátu. Technické vybavení je ve škole A. C. Mřller na úrovni, na 2. stupni dostávají žáci vlastní notebook. V případě potřeby (např. u dětí cizinců, kteří neumí jazyk, nebo u žáků s poruchami chování) nabízí škola individuální výuku.
Referát o historii i současnosti nejstarší české školy pro sluchově postižené v Praze - Holečkově ulici přednesl Václav Chmelíř, zástupce ředitele. Škola byla založena roku 1786 a v prosinci oslavila 220. výročí. Seznámil přítomné se systémem současné péče na MŠ, ZŠ i SŠ a s metodami práce a školními vzdělávacími programy největšího komplexu škol pro SP u nás. Začátkem 90. let 20. století začala škola jako první v ČR uplatňovat bilingvální model vzdělávání.
Profesorka Alena Macurová z A~šstavu českého jazyka a teorie komunikace na FF UK má největší zásluhu na založení oboru Čeština v komunikaci neslyšících na pražské Filozofické fakultě v roce 1998 a na vývoji českého znakového jazyka. Ve svém referátu Jazyky v komunikaci neslyšících: český znakový jazyk a psaná čeština hovořila o nesporném významu znakového jazyka pro vzdělávání neslyšících a o významu výzkumu znakového jazyka pro zlepšení gramotnosti českých neslyšících v psané češtině. Čeština je pro většinu neslyšících druhým jazykem po znakovém jazyku. Protože si ji nemohou osvojit přirozeně sluchem, učí se ji jako cizí jazyk. Cizí jazyky se učíme za pomoci mateřského jazyka, čeština by tedy měla být neslyšícím dětem vysvětlována ve znakovém jazyce. Podle Aleny Macurové by měl být znakový jazyk uznán jako první jazyk neslyšících, přičemž češtinu by se neslyšící děti učily jako druhý, cizí jazyk. Tomu by rovněž měla být přizpůsobena i maturita z jazyka. Macurová vyjádřila obavu, že v opačném případě už žádný neslyšící u nás nedosáhne úplného středoškolského vzdělání s maturitou.
Lenka Okrouhlíková z FF UK představila interaktivní CD Lexikografie českého znakového jazyka pro výuku českého jazyka ve znakovém jazyce, kde byly přehledně a srozumitelně vysvětleny i složité gramatické jevy.
Jiří Langer z Katedry speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci seznámil účastníky konference s výsledky výzkumného projektu z let 2004-2005, který zjišťoval na všech 18 školách a školských zařízeních pro SP v ČR úroveň znalosti znakového jazyka u pedagogických i nepedagogických pracovníků. Na 33,3% škol jsou žáci a studenti vzděláváni metodou orální komunikace, na 77,8% škol metodou totální komunikace a 16,7% škol uplatňuje bilingvální přístup. 11,1% škol se používá totální komunikace s přechodem k bilingvismu. Některé školy využívají více vzdělávacích metod. Přibližně 16 škol (přesněji 88,9%) zajišťovalo nebo zajišťuje kurzy ZJ pro zaměstnance. Stejný počet škol používá jako komunikační prostředek český znakový jazyk. Ten je jako samostatný předmět vyučován na 22,2% škol. Zajímavým údajem je, že v letech 2004-2005 bylo ze všech pracovníků škol pro SP (776) jen 5,3% sluchově postižených pracovníků, 41 z celkového počtu. 30 z nich vykonává pedagogickou činnost, nejvyšší byl počet SP asistentů (11) a pak učitelů na ZŠ nebo ZŠP - základní škola praktická (8). Většina ze slyšících pedagogických pracovníků hodnotí svou úroveň ZJ jako průměrnou (44%). 23% se domnívá, že umí ZJ dobře, 20,8% posuzuje své znalosti jako nízké, 8,2% ZJ neovládá vůbec a jen 4,7% hodnotí své znalosti ZJ jako výborné. Tři čtvrtiny nepedagogických pracovníků neovládají ZJ vůbec nebo v něm mají jen nízkou komunikační kompetenci.
Další přednášející přijel z Německa. Gunter Erbe je ředitelem obchodní akademie pro mládež se sluchovým postižením v NeckargemA~1/4ndu, které leží v blízkosti u romantického městečka Heidelberg na jihu Německa. Přítomné informoval o historii, současnosti a koncepci obchodní akademie, která je jedinou školou svého typu v Německu. Studium trvá tři roky, oproti dvouletým odborným školám pro intaktní žáky je o rok prodlouženo, a je zakončeno závěrečnými zkouškami. Absolventi mají ukončené střední odborné vzdělání (tzv. Mittelreife, mezistupeň mezi maturitou a výučním listem). Studenti dojíždějící z celého Německa mohou být přes týden ubytovaní na internátě. Komunikační metody ve škole se přizpůsobují stupni sluchového postižení studentů, převažuje orální komunikace s podporou znaků. Škola v NeckargemA~1/4ndu již jedenáct let úzce spolupracuje s pražským gymnáziem pro sluchově postižené v Ječné ulici. Studenti se účastní společných projektů a výměnných pobytů. Od roku 1999 využili možnosti strávit jeden školní rok na německé obchodní akademii již čtyři studenti z Ječné, z toho dvě studentky si studium o rok prodloužily, složily závěrečné zkoušky a absolvovaly obchodní akademii s výborným prospěchem.
Další přednášku si připravila Helena Urbanová, vedoucí střediska praktického vyučování Středního odborného učiliště pro sluchově postižené v Hradci Králové. Představila obory kuchař a truhlář, jejichž učni dosáhli významných úspěchů v mezinárodních soutěžích. Obor kuchař nabízí kurzy, např. kurz uměleckého vyřezávání potravin, a účast na mezinárodních soutěžích. Truhláři mají možnost se zúčastnit oblíbeného, ale náročného, kurzu restaurování a vyšívání. Sluchově postižení učni mají podle Heleny Urbanové výborné dovednosti a znalosti, jenže se je bojí prezentovat.
Poslední přednášející prvního dne konference byla Jitka Králová, zástupce ředitele Střední školy v Praze-Holečkově ulici. Hovořila o nových dvouletých nástavbových maturitních oborech Hotelnictví a turismus. Tyto obory budou mít letos první absolventy, někteří z nich chtějí pokračovat ve studiu na VŠ. Jeden chlapec si dělá průvodcovský kurz; stane se tak možná prvním neslyšícím průvodcem. V současné době se bude otvírat nový rekvalifikační kurz Studená kuchyň, začátkem prosince bylo 5 přihlášených zájemců. Tento kurz může být velkou pomocí pro neslyšící, kteří marně shání zaměstnání ve svém oboru. Na závěr Jitka Králová informovala o celostátní módní přehlídce, kde budou soutěžit budoucí švadleny. Škola tuto velkou akci uspořádá 5. dubna 2007.
Na závěr prvního dne konference čekalo všechny přednášející i účastníky konference příjemné posezení v restauraci Nostitz, kde jsme si mohli popovídat, diskutovat, vyměnit si zkušenosti a společně posedět u dobrého jídla a pití.
Druhý den
Druhý den konference byl zahájen přednáškou neslyšící učitelky na švédské škole pro neslyšící a nedoslýchavé. Maria Hermanson vyučuje švédský, anglický a znakový jazyk na škole Birgittaskolan ve městě Örebro. Na rozdíl od školy Silviaskolan, kde je primárním komunikačním prostředkem švédský jazyk, je škola Birgittaskolan zaměřena bilingválně. Prvním jazykem žáků je většinou znakový jazyk, ale škola používá i mluvený jazyk. Děti jsou rozdělovány do tříd podle preferované komunikace (podle vlastního přání a přání rodičů). Děti s KI jsou zařazovány do obou typů tříd, s preferovanou komunikací ve ZJ, i v mluveném jazyce. I ve třídách, kde je preferován mluvený jazyk, mohou některé předměty učit neslyšící pedagogové ve ZJ. Školní docházka trvá deset let, na jazyky je kladen velký důraz. Děti se učí znakový, švédský i anglický jazyk. Důležitou filosofií bilingválních škol je, že se zde společně učí žáci neslyšící, nedoslýchaví i s KI, které učí jak slyšící, tak neslyšící učitelé. Je výhodou, když se ve škole setkávají lidé různého náboženství, etnických skupin a kultur. Děti jsou tak vedeny ke vzájemnému respektu a učí se identifikovat se s určitými skupinami a přizpůsobovat se. I zde je kladen důraz na technické vybavení, které je plně přizpůsobeno potřebám sluchově postižených žáků.
Zajímavý byl příspěvek profesorky Annette Leonhardt z mnichovské univerzity. V letech 2001 až 2004 prováděla výzkum na téma děti s kochleárním implantátem (KI) neslyšících rodičů. První zprávy o neslyšících rodičích, kteří se rozhodli pro KI u svého dítěte, se v Německu objevily v polovině 90. let. Do té doby neslyšící KI radikálně odmítali. Ve výzkumu bylo 18 rodin s 22 dětmi s KI. Proč se rozhodly pro KI? Některé rodiny se rozhodly hned po sdělení diagnózy, pro jiné byly impulsem návštěvy pedagogického zařízení, kde získaly příslušné informace. Některá rozhodnutí ovlivnili slyšící prarodiče nebo dokonce dítě samo projevilo přání mít KI, které znalo od svých kamarádů. Mezi motivy rodičů bylo, aby dítě mělo více šancí v životě, aby mohlo docházet do školy v místě bydliště, aby si snadněji osvojilo mluvenou řeč a slyšelo. Jedním z motivů bylo i to, že "klasicky" neslyšících dětí ubývá a v některých školách pro neslyšící převažují děti s kombinovanými vadami. Rodiče uvažující o KI by uvítali více kontaktů s dalšími neslyšícími rodinami s implantovanými dětmi. Podporu mluveného jazyka očekávají od center kochleárních implantací a pedagogických zařízení. Ze vzorku 18 dětí navštěvovaly v době výzkumu (v době 1 až 9 let po implantaci) 4 děti běžnou MŠ, dvě děti integrační třídy, 2 děti MŠ pro neslyšící a 10 dětí ZŠ pro neslyšící. A jak hodnotí rodiče své rozhodnutí? Většina rodičů je s KI u svého dítěte spokojena, děti nosí KI celodenně. Ze strany společnosti neslyšících pociťují tlak na úspěch. Ohledně jazykového vývoje dětí mají rozporné pocity. Obávají se úplného výpadku KI a opětovné implantace. Rodiče by uvítali svépomocné rodičovské skupiny, více prvních informací o KI, zlepšení vzájemné komunikace s centry KI, zlepšení rehabilitace a větší osvětu ve společnosti neslyšících na odstranění mýtů. V roce 2006 je v Německu již ca. 80 rodin s dětmi s KI. V srpnu 2006 byl poprvé jednoletému dítěti neslyšících rodičů voperován KI současně na pravé i levé ucho. Dá se předpokládat, že tento trend bude pokračovat. Situaci neslyšících rodičů dětí s KI u nás zatím nebyla věnována taková pozornost. Posudková komise doporučuje KI zejména u těch dětí neslyšících rodičů, kde je předpoklad k rozvoji mluvené řeči (např. slyšící prarodiče, dobré možnosti rehabilitace).
Na téma navázala Iva Jungwirthová, psycholožka Střediska rané péče Tamtam ve svém referátu o využití znakového jazyka u dětí s KI. Zdůraznila, jak je důležité, aby rodiče s malými neslyšícími dětmi začali hned po zjištění sluchové vady používat znakový jazyk. Pro dítě je důležité osvojovat si jazyk, aby mohlo získávat informace a kognitivně se rozvíjet. Děti, se kterými rodiče začali včas komunikovat ve znakovém jazyce, se kognitivně i komunikačně rozvíjí zcela stejně jako slyšící děti stejného věku. Po implantaci podle zkušeností Ivy Jungwirthové hodně dětí začíná preferovat známá slova před znaky a jejich mluvená řeč se může rychle rozvinout na dobrou úroveň. Proto se rodiče nemusí bát začít co nejdřív používat znakový jazyk. Mluvený jazyk si dítě může osvojit později, má-li k tomu předpoklady (a ty po operaci KI bude mít mnohem lepší než před). V opačném případě, kdy rodiče odmítají znakový jazyk a dítě si vlastně neosvojuje žádný jazyk, neví, že vše kolem něj má nějaké pojmenování, nerozvíjí se ani jeho kognitivní schopnosti. Po operaci KI však už může být pozdě a dítě bude těžko a s nejistým výsledkem dohánět vývojovou úroveň odpovídající jeho věku. Iva Jungwirthová svůj výklad doplnila několika kazuistikami dětí a jejich řečového 
vývoje před a po implantaci.
Ředitelka Federace rodičů a přátel sluchově postižených Jana Fenclová. seznámila účastníky konference s novým zákonem o sociálních službách z hlediska rané péče, která v něm je rovněž zahrnutá. S Radkou Myslivečkovou, učitelkou v Bilingvální mateřské škole Pipan, představily didaktický materiál pro vzdělávání dětí s těžkým sluchovým postižením. Medvídek Čumáček je mezi dětmi v Pipanu oblíbený, protože si s nimi vypráví ve znakovém jazyce a je to normální, občas zlobivý medvědí kluk, který si také někdy s něčím neví rady jako ony. Bilingvální mateřská škola vydává obrázkové materiály s příběhy medvídka a jeho rodiny, které doplňují úkoly a hry pro děti. Nechybí v nich ani zásoba znaků pro rodiče. V současné době vychází nové interaktivní CD "Medvídek Čumáček" s příběhy medvídka, vyprávěním ve ZJ, hrami, úkoly a dalším materiálem, který děti něco naučí, ale i baví.
Ve svém druhém příspěvku nazvaném Přínos elektronických výukových pomůcek a slovníků znakového jazyka představil Jiří Langer z Univerzity Palackého v Olomouci nový slovník pojmů ve ZJ pro oblast tělesné výchovy a sportu, jak jinak než na CD. Elektronické slovníky znakového jazyka na CD nebo DVD nosiči jsou ideální pomůckou pro všechny, kteří se chtějí naučit znakový jazyk, zejména jednotlivé znaky. Lze si na nich znaky na rozdíl od tradičních tištěných slovníků přehrát. Některé slovníky nabízí i několik pohledů (standardní čelní je doplněn bočním), aby byl znak co nejpřesněji napodobitelný. V elektronických slovnících se hledá mnohem rychleji a snadněji než v tištěných. Do budoucna by mohly být slovníky oboustranné, jejich uživatel by si tedy mohl vyhledat podle popisu i slovní ekvivalent ke znaku. Tuto funkci nabízí už výše uvedený slovník pro oblast tělesné výchovy a sportu a Jiří Langer na něm názorně předvedl, že to opravdu funguje. Od roku 1997 vyšlo již devět multimediálních elektronických slovníků znakového jazyka, v současnosti jsou připravovány další. Vloni vyšel ve spolupráci Univerzity Palackého s občanským sdružením LORM elektronický slovník s taktilním znakovým jazykem pro hluchoslepé.
Poslední příspěvek konference se týkal sportovních her pro sluchově postižené. Ředitel základní školy pro sluchově postižené v Ostravě Pavel Němec se zástupcem Liborem Suchoňem doprovázeli svůj výklad videoprojekcemi. Sportovní hry jsou oblíbenou akcí, na které se setkávají všechny české školy pro sluchově postižené a jejich žáci na nich změří své síly v různých sportovních disciplínách. V mnoha školách žáci na sportovní hry trénují po celý rok. Nejde však jen o sportovní, ale i o kulturní akci, která je pro sluchově postižené žáky z různých škol jedinou možností, jak se vzájemně setkat. Na sportovních hrách se navazují a utužují přátelské vztahy nejen mezi žáky, ale i mezi pedagogy z různých škol. Sportovní hry pro sluchově postižené žáky se konaly poprvé v roce 1965 v Praze, od té doby se v pořadatelství jednotlivé školy střídají. Děti soutěží v lehké atletice, v plavání. Dívky hrají basketbal, chlapci malou kopanou. Své sportovní hry má i sluchově postižená mládež ze všech středních škol pro sluchově postižené. Kromě atletiky soutěží ve stolním tenise, dívky ve volejbale a chlapci v malé kopané. Libor Suchoň zmínil i méně příjemnou stránku sportovních her, kterou je jejich finanční rozpočet. Rozpočet loňských sportovních her pro sluchově postižené žáky činil 500-600 tisíc Kč. Větší část hradila MŠMT a Evropská unie, zhruba jednu pětinu musela škola sehnat sama. Na hry v Ostravě přispěl i magistrát města.
Ředitel odboru speciálního vzdělávání MŠMT na závěr informoval, že byla zpracována novela vyhlášky 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí žáků a studentů mimořádně nadaných, kterou např. snižuje se počet žáků ve třídách, ve kterých se vzdělávají žáci se zdravotním postižením, upravuje a posiluje se míra speciálně pedagogické péče o tyto žáky.
Po skončení konference, která se protáhla téměř o hodinu, a obědě, následovaly ještě oficiální oslavy 220. výročí založení školy pro sluchově postižené v Holečkově ulici. Pozvaní hosté i další zájemci se přesunuli na slavnostní akci spojenou s prohlídkou školy.
Po organizační stránce proběhla celá konference bez problémů. Jistě si z ní každý odnesl nové poznatky a úvahy k zamyšlení. Na konferenci se tlumočilo nejen do a ze znakového jazyka, ale i do a z anglického jazyka pro zahraniční účastníky, německé referáty byly tlumočeny do češtiny a z ní do angličtiny. Švédská lektorka Maria Hermanson přijela na konferenci se dvěma tlumočnicemi, které jí tlumočily z angličtiny do švédského znakového jazyka. Bylo zajímavé pozorovat, jak muselo být sdělení někdy dvakrát až třikrát přetlumočeno, než se dostalo k adresátovi. Zejména komplikované bylo tlumočení německých přednášek do švédského znakového jazyka. Česká tlumočnice překládala věty z němčiny do češtiny, další je sdělila anglicky do sluchátek oběma švédským tlumočnicím, které pak konečně mohly přetlumočit anglický text do švédského znakového jazyka.
Do českého znakového jazyka tlumočily Marie Horáková, Dana Peňázová, Alena Lauermannová a Monika Kleisnerová.
Připojte se! 