Dějiny hluchoty. Tak se jmenovala zajímavá přednáška, kterou přednesl doc., ing. Jaroslav Hrubý, CSc. v sobotu 25. ledna odpoledne v klubovně České unie neslyšících Praha v Dlouhé 37. Z původně slíbených dvou hodin se přednáška protáhla na tři a stejně jsme nestihli probrat celé dějiny Neslyšících. Téma, které se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy probírá několik semestrů. A tak se již můžeme těšit na další pokračování. Do znakového jazyka tlumočily Martina Mirovská a Terezie Šustová.
První učitelé Neslyšících
Ve starověku se zmiňují o vzdělávání Neslyšících například řecký filozof Aristoteles (384 - 322 př. n. 1.) nebo katolický biskup svatý Augustin (354 - 430 n. L). Oba dva však nevěřili, že Neslyšící se mohou vzdělávat.
Prvním historicky doloženým Neslyšícím, kterému se dostalo vzdělání, byl neslyšící syn konzula Quinta Pedia.Ten byl příbuzným císaře Augusta (63 př. n. 1. -14 n. L). Chlapec prý byl velmi úspěšný v umění.
Prvním skutečným učitelem Neslyšících se stal až španělský mnich Pedro Ponce de Leon (1508 nebo 1520 -1584). Založil školu pro Neslyšící v klášteře sv. Salvátora a jeho žáci pocházeli ze šlechtických rodin. Ještě o sto let před ním prolomil vzdělávací prokletí nad Neslyšícími nizozemský učenec Roelof Huysman (1442 - 1485), známější později pod jménem Rudolf Agricola. De Leonovým vrstevníkem byl německý probošt Joachim Pascha (1527 -1578).Ten učil svou dceru Alžbětu, která ohluchla v jednom roce, pomocí znaků a obrazů. V té době (1591) byla napsána také první kniha o hluchotě. Je to "Traktát o hluchotě a němotě", který vydal Salomon Alberti, profesor na německé univerzitě ve Wittenbergu.
Mezitím žili ve Španělsku dva vzdělaní muži - Ramírez de Carrión (1579 -1652) a šlechtic Juan Martin Pablo Bonet (1579 -1633) Oba dva učili syna maršálka Kastilie. Pablo Bonet vydal v roce 1620, v době, kdy u nás proběhla bitva na Bílé hoře, svou slavnou knihu "Zjednodušení zvuků a umění naučit němé mluvit". Uvědomoval si, že k umění odezírat je zapotřebí velkého vrozeného talentu.
V letech 1644 a 1648 vyšly knihy "Chirologia a Chironomia" a "Philocophus aneb přítel hluchoněmého".Jejich autorem je anglický lékař John Buhver. Chirologií nazýval Bulwer prstovou abecedu a chironomií znakovou řeč. Jiný Angličan, George Dalgarno (1626 -1687), popsal své názory na vzdělávání Neslyšících v knize "Didasca-locophus aneb vychovatel hluchoněmého".Také další Angličané v 17. a 18. století (John Wallis, William Holder a Henry Baker) působili jako učitelé Neslyšících, avšak své metody úzkostlivě tajili před konkurencí.
Až teprve švýcarský lékař Johann Konrád Ammán (1669 -1724), který se později odstěhoval do Nizozemska, popsal latinsky ve svých dvou knihách "Hluchý mluvící" (1692) a "Pojednání o řeči" (1700) velice otevřeně své učitelské postupy. Amman je považován za zakladatele oralismu ve vzdělávání Neslyšících. Byl první, kdo popsal použití logopedického zrcadla. Ammanovy knihy se velmi rozšířily a ovlivnily řadu učitelů v 18. a 19. století.
V 18. století vynikli jako učitelé Neslyšících Němec Georg Raphel (1673 -1740), Španěl Jacobo Rodríguez Pereira (1715 -1780) a zejména Francouz Etienne de Fay. De Fay se narodil v roce 1669 již jako Neslyšící. Naučil se nejenom číst a psát, ale zvládal i matematiku, geometrii, mechaniku a kreslení, byl i vynikajícím řezbářem a knihovníkem. Pomocí znakového jazyka učil i několik neslyšících žáků.
První školy pro Neslyšící
První skoty pro Neslyšící byly soukromé nebo církevní. Teprve ve druhé polovině 18. století dochází v Evropě ke vzniku prvních státních škol a ústavů pro sluchově postižené.
- snažil se poskytnout vzdělávání co největšímu počtu Neslyšících,
- byl naprosto otevřený a své metody před nikým netajil,
- byl průkopníkem používání znakového jazyka ve vzdělávání Neslyšících.
Ve stejnou dobu žil v Německu Samuel Heinicke (1727 - 1790), syn zámožného rolníka. Ve 24 letech utekl z domova a vstoupil do armády. Byl samoukem a naučil se francouzsky i latinsky. Po zajetí v sedmileté válce uprchl z armády a dal se na dráhu učitele. V Lipsku, za vlády saského kurfiřta Friedricha Augusta, založil v roce 1778 první německý ústav pro sluchově postižené. Jeho metoda byla přísně orální. Nechtěl dokonce, aby se jeho žáci nejprve učili číst a psát, protože by prý "ztratili zájem o mluvení".
Krátce po sobě pak byly založeny další tři školy pro sluchově postižené: ve Vídni (1779), Římě (1784) a Praze (1786). A~šstav pro hluchoněmé v Praze, založený přesně 7.12.1786, byl tak pátým v Evropě. Jeho první adresa však nebyla v Holečkové ulici na Smíchově, ale ve II. patře domu č. 671 naproti Novoměstské radnici. V prvním roce jej navštěvovalo šest chovanců ve věku 6 až 36 let a prvním ředitelem byl páter Karel Berger.
Uběhlo dalších sto let, až přišlo datum 6.9.1880, kdy byl v Itálii zahájen Milánský kongres. Všichni přednášející učitelé - s výjimkou Edwarda Minera Gallaudeta, prezidenta Gallaudetovy univerzity ve Washingtonu, jenž obhajoval znakový jazyk - zamítli znakový jazyk jako vyučující jazyk Neslyšících. Byla přijata rezoluce, prohlašující orální metodu za nadřazenou znakovému jazyku. Pro Neslyšící v Evropě tak začalo téměř stoleté období temna.
Připojte se! 