Vyhláška o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných říká, že "žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a podmínkám a možnostem školy". Individuální a skupinové integraci jsme se věnovali minule. Dnes se podíváme na vzdělávání v mateřských a základních školách pro sluchově postižené.
Jejich významnou výhodu můžeme vidět ve velké koncentraci odborníků rozumějících potřebám dětí s vadami sluchu a jejich rodin. Jako pozitivní může být dále vnímána skutečnost, že "všechny děti jsou si rovny", že je jich ve třídě méně a že se jim tedy učitelé mohou lépe a fundovaněji věnovat. Navíc v některých školách pro sluchově postižené pracují dospělí neslyšící pedagogové a další zaměstnanci, kteří mohou být pro děti s vadami sluchu cennými identifikačními vzory. Jsou děti s vadami sluchu, které v rodině trpí nedostatkem plnohodnotné komunikace, a ty kladně hodnotí svobodnou komunikaci se spolužáky ve škole a zejména na internátě. V neposlední řadě bývá oceňováno dobré vybavení škol didaktickými a kompenzačními pomůckami, počítači, kvalitními sportovišti atd. To, co jedni považují za přednost, vnímají jiní jako negativum. Týmy pracovníků škol pro sluchově postižené jsou díky své úzké specializaci relativně uzavřené a stabilní, a proto jim potenciálně hrozí ustrnutí, zkostnatění a riziko, že přestanou hledat ve své práci nové přístupy a trendy. Rodičům, kteří volí pro své děti integrované vzdělávání v běžné škole, někdy ve školách pro sluchově postižené vadí právě to, že se zde jejich děti mohou setkávat s jinými dětmi a dospělými s vadou sluchu, a tím se seznamovat s kulturou neslyšících a s "ukazováním". Největší kritika ovšem směřuje ke vzdělávacím programům škol pro sluchově postižené a k jejich internátům.
Vzdělávací programy
Podle nového školského zákona musí mít od roku 2007/2008 každá škola - včetně škol pro sluchově postižené (SP) - svůj vlastní školní vzdělávací program, v kterém je stanoveno, co, kdy a jak se mají děti učit. Ten je povinna sestavit podle celostátně platných rámcových vzdělávacích programů, jež existují zvlášť pro MŠ a pro ZŠ.
V současné době může základní škola učit podle vlastního vzdělávacího programu, podle některého ze stávajících vzdělávacích programů pro běžné školy (nejrozšířenější jsou tři: Národní škola, Obecná škola, Základní škola) nebo podle Učebních osnov a učebních plánů pro sluchově postižené.
Rodičům velmi často vadí, že velká část dětí s vadami sluchu (zejména děti prelingválně neslyšící) je vzdělávána právě podle učebních plánů a osnov pro sluchově postižené, jež jsou obsahově chudší než běžné učební programy. Zde je na místě zdůraznit, že je výlučně v kompetenci školy, jaký vzdělávací program si vybere, jaké zařadí "speciální" předměty (oproti běžným školám bývají vyučovány např. předměty logopedie, český znakový jazyk, hudebně-dramatická výchova) a jaké učební texty a pomůcky budou žáci používat. A právě tyto údaje jsou pro mnohé rodiče rozhodující při výběru konkrétní školy pro SP.
Kromě vzdělávacích programů a výchovných a vzdělávacích přístupů se školy pro SP vymezují zejména způsobem komunikace s žáky. Nutno upozornit, že všechny ostatní aspekty fungování školy bývají někdy způsobem preferované komunikace zastiňovány. Komunikaci ve škole a školním vzdělávacím programům se budeme v našem seriálu věnovat v létě.
Všechny školy pro SP musí dodržet počet žáků ve třídě určený vyhláškou o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (stejné počty platí i pro výchovné skupiny na internátě): prožáky se zdravotním postižením je to šest až čtrnáct, pro žáky s těžkým zdravotním postižením čtyři až šest. Pokud není kapacita třídy naplněna, může být až do 25 % doplněna žáky bez postižení. Většina ZŠ pro SP má deset postupných ročníků.
Internáty
Součástí všech MŠ a ZŠ pro SP je internát. Základní pravidla pro jejich fungování jsou dána vyhláškou o školských výchovných a ubytovacích a školských účelových zařízeních.
V minulosti se mateřské a základní školy pro děti s vadami sluchu dělily na školy pro nedoslýchavé, školy pro žáky se zbytky sluchu a školy pro neslyšící. Roku 1991 byly všechny školy přejmenovány na školy pro sluchově postižené a každá z nich začala přijímat žáky se všemi vadami sluchu, často i v kombinaci s lehkým mentálním postižením. Tím klesl i počet dětí na internátech, protože např. neslyšící dítě z Jablonce nad Nisou nemuselo nastoupit na internát při škole pro neslyšící v Praze v Holečkově ulici, ale mohlo začít denně dojíždět do školy v Liberci, dříve určené jen pro žáky nedoslýchavé. Další příčinu poklesu dětí na internátech škol pro sluchově postižené po roce 1990 můžeme hledat ve vzrůstajícím počtu dětí vzdělávaných v integraci.
A co na internátech jejich kritikům vadí? V první řadě vytrženost dítěte, mnohdy už od tří let (od nástupu do mateřské školy) až do dospělosti (do ukončení střední školy) z přirozeného prostředí rodiny, přerušení vazeb mezi dítětem a jeho rodiči, sourozenci, prarodiči. Kdo z rodičů by byl rád, kdyby jeho dítě napsalo něco podobného? Co je rodina? Rodina je místo, kde mi vždy o víkendu vyperou prádlo, dají mi čokoládu a hranolky. O prázdninách někdy chodíme i na hamburger.
V klasickém internátě bývají děti děleny podle věku (často podle školních tříd) a podle pohlaví, proto bývají rozdělování sourozenci a také lehce vzniká "ponorková nemoc". Kdo by ji neměl, kdyby měl celý čas od nedělního odpoledne či pondělního rána do pátečního odpoledne trávit se stále stejnými lidmi? Navíc v jedné budově a jejím okolí, protože internáty jsou téměř vždy součástí budovy školy.
Na internátě se většinou střídají denní a noční vychovatelky, které dětem organizují "každou minutu", vaří kuchařky, uklízejí uklizečky. To vše vede k tomu, že děti žijí velmi izolovaně od běžného života a mnoho "obyčejných" věcí neznají.
Když k tomu připočítáme výše zmíněné ne vždy pevné citové vazby k rodině fyziologické bariéry v komunikaci a v přijímání informací, dostaneme neradostný výsledek.
Ve světě je přitom celkem běžné, že skupiny na internátech škol pro SP fungují jako malé "rodinné buňky", v nichž se střídá co nejmenší počet vychovatelů. Žijí v nich společně dívky i chlapci různého věku, kteří se spolu s vychovateli z velké části sami starají o "chod domácnosti", včetně vaření, úklidu a praní. Takové "rodinky" žijí převážně v rodinných domcích nebo bytech mimo budovu školy.
Kromě internátů existují v ČR při školách pro SP také dva dětské domovy, a to v Českých Budějovicích a v Ivančicích.
A co dodat na závěr? Jednotlivé školy pro SP se mezi sebou velmi liší, takže při jejich výběru je opravdu důležité zjistit si co nejvíce informací. Najdete je např. na internetových stránkách škol a základní souhrn vám poskytne také Adresář služeb pro sluchově postižené 2005 vydaný FRPSP.
Přečtěte si také:
- Dítě s vadou sluchu v běžné škole (Lenka Okrouhlíková, Andrea Hudáková - Unie 11-12/2005)
- Dobré a špatné školy (Andrea Hudáková, Lenka Okrouhlíková, Unie 11-12/2005)
Připojte se! Podpořte nás na Facebooku