Vzdělávání neslyšících

Redaktorka (R): Další díl našeho seriálu o neslyšících je před námi a já mohu dnes ve studiu přivítat dalšího milého hosta, je jím paní doktorka Romana Petráňová, učitelka neslyšících a autorka interaktivní učebnice češtiny pro neslyšící. Dobrý den.

Romana Petráňová (RP): Dobrý den

R: Jaké téma máme před sebou. Mělo by to být vzdělávání neslyšících. Neslyšící, kteří jsou členy jazykové a kulturní menšiny vyžadují, to se dá předpokládat, i jiný způsob vzdělávání, než jejich slyšící vrstevníci. A tak právě na toto téma bychom si dnes měli spolu povídat. Paní doktorko, jsou možná určitá klišé, mezi slyšícími, kteří předpokládají, že neslyšící sice neslyší, co mu říkám, ale může odezírat ze rtů a tak se přeci s ním domluvím úplně stejně, jako se slyšícím. Stejně tak pokud mi neslyšící nerozumí, tak mu to napíšu nebo on mně a vzájemně si teda můžeme dorozumět. Neslyšící mají v pořádku zrak, takže mohou bez problémů číst a psát.

Další klišé pokud neslyšící přikyvuje na mé ústní sdělení, tedy odezírá, nebo na můj na můj písemný text, tak já jednoznačně poznám, že mi rozuměl. Tak co s tímto uděláme. Dá se to předpokládat jako samozřejmost toto všechno co jsem řekla?

RP: Tak to jsou opravdu obvyklá taková klišé, říkáte nebo mylné názory laika, a základem těchto názorů je asi to, že neslyšící člověk dokonale ovládá český jazyk. To znamená - umí číst, psát bez problémů. A zapomíná se přitom na to, že vlastně hlavním problémem neslyšícího člověka není ani tak to, že neslyší (zvuky, hlasy ptáků, hudbu a tak dále), ale to, že má problém naučit se tu češtinu. To znamená číst a psát s porozuměním. Já bych k těm klišé mohla doplnit například také to, protože pracuji ve školství, že každý učitel, který učí neslyšící, děti musí umět znakový jazyk v naší republice. A to také není pravda. Je to naopak na obtíž, když učitel umí znakový jazyk - alespoň z pohledu našich ředitelů. Sice se to v poslední době hodně mění, ale do nedávna tomu tak bylo a bylo tomu tak po dlouhá léta. Takže těch klišé je opravdu hodně, ale vraťme se k tomu čtení a psaní.

Abych to ještě jednou shrnula, oni sice dokáží číst, ale nerozumí tomu textu. Dokáží psát, ale jejich textu často nerozumíme my, a nebo ho pochopíme zcela jinak, než oni to mysleli. A proč tomu tak je? Možná nad tím vlastně laici nijak nepřemýšlí, někdy možná ani odborníci, ale tomu tak asi proto, protože si nepoložíme tu otázku: "Tak jak mi se učíme češtinu? Jakto, že mi ji umíme?" A my se vlastně učíme od malička odposlechem. Rodiče na nás mluví, okolí na nás mluví, my slyšíme ty zvuky, lidé nás opravují, a touto přirozenou cestou se oni vlastně tu češtinu neučí. Mají ztížené podmínky. A proto potom ty výsledky vypadají tak, jak vypadají.

R: Z toho se dá tedy jednoznačně odvodit, že budou určitě jiné přístupy ke vzdělávání neslyšících. A jaké jsou nejrůznější přístupy tedy v tomto případě? A jaká jsou také jejich úskalí?

RP: Tak u nás vlastně a nejen v naší republice ale po celé Evropě zhruba po dlouhá léta a mohu říci, že to trvalo přes sto let, kdy převládal tak zvaný orální přístup ke vzdělání. A to je takový právě model, který zakazuje nebo zavrhuje znakový jazyk, používání znakového jazyka jak pro učitele, tak pro děti. To znamená, že upřednostňuje mluvenou řeč a odezírání a to často i před čtením, psaním a nebo plnohodnotným získáváním informací. Znamená to, že ta škola vypadala tak, že se zaměřovala opravdu na to, aby to dítě dokázalo odezírat a jednotlivá slova často i jednoduché věty, a aby dokázalo artikulovat jednotlivá slova.

Takže jak to vypadalo, to učení. Děti se učily od malička od tří, od dvou let odezírat slova, samozřejmě to jde velmi pomalu, ta slova se spojovala s obrázkem a děti potom zase musely často za pomoci různých sond a logopedických pomůcek ta slova se snažit vyslovovat - samozřejmě bez sluchové kontroly. Takže to bylo často velmi obtížné. Z toho vlastně plyne to, že ten postup je velmi pomalý - tímto. Opravdu ty děti se naučí třeba deset slov, aby je opravdu dobře odezřely za každých podmínek jim to trvá třeba dlouhou dobu. A tím nemůže ten vývoj dítěte, to získávání plnohodnotné - těch informací - probíhat ve stejné rychlosti jako u slyšících dětí.

R: Navíc mně napadá, teď v souvislosti s tím co povídáte, přeci záleží také na tom, od koho odezírají, každý člověk má jiná mluvidla, jiné rty a jiným způsobem hovoří, takže i to musí být přece úskalí?

RP: Určitě. A taky panuje takový mylný názor, že každý neslyšící umí odezírat velmi dobře, že k tomu má předpoklady. A samozřejmě, že i mezi nimi jsou rozdíly. Někdo pro to má jakoby větší talent, odezře i ze strany, třeba když mluví ze strany, pomalu ze zadu : a někdo má problém ze zadu odezřít a jak říkáte fousatí muži, nebo někdo kdo málo otevírá ústa, tak samozřejmě od toho se odezírá těžko. Ale když znovu domyslíme ten důsledek toho, tak když já si řeknu "mám dvouleté dítě, slyšící, dokážu se už s ním domluvit a on mi rozumí v podstatě skoro všechno, co já mu říkám. Dokáže zodpovídat otázky a tak dále. To dvouleté neslyšící dítě umí třeba deset, patnáct slov, možná to je ještě moc odezřít. To znamená, že my mu nemůžeme dávat otázky, na které on nám odpovídá, nebo o kterých on přemýšlí - "Co jsi dělal?", a tak dále. Na to ještě nejsme tak daleko - v tom odezírání - a to je právě to úskalí této metody, že vlastně potom ty osnovy ve školách byly samozřejmě redukované, protože ten vývoj nešel tak rychle, nemohly jsme toho naučit tolik, co by vlastně na běžné škole. A tím pádem se dostáváme k tomu, že u nás vlastně celou tu dobu byly redukované osnovy. Ačkoliv to často lidé neradi slyší.

R: A v podstatě to bylo nutné

RP: A bylo to nutné, vycházelo to v podstatě z praxe.

R: A když teda ještě by byl, je nějaký jiný model? Abychom se nezastavily u toho orálního?

RP: Ano, potom vlastně jako by byla přechodná fáze, když mluvíme o naší zemi, kde byl takový model, jakoby totální komunikace. To znamenalo, že se kladl důraz na to odezírání artikulaci, ale k tomu využíval ten pedagog a i ty děti využívali všechny prostředky, obrázky, prstovou abecedu, přirozené znaky, řeč těla a tak dále. To znamená za každou cenu se dohovořit, ale vlastně těmito způsoby pomocnými. To znamená - stále ten znakový jazyk tam nebyl žádoucí. A posledním modelem, který se prosazuje v naší zemi od poloviny 90 let je tzv. bilingvální model vzdělávání, který právě klade důraz na dovednost číst a psát to znamená číst a psát s porozuměním, ale tu stránku jazyka odezírání a artikulace vlastně dává do pozadí. To znamená, že s tím neslyšícím se třeba nedomluvíte tak dobře, že on by vám něco řekl, ale domluvíte se opravdu písemně a tou stránkou čtení se domluvíte velmi dobře.

Je tam kladen důraz na znakový jazyk, který je prvním jazykem. To znamená: děti se nejdříve učí znakový jazyk, my si musíme uvědomit, že 95% dětí se rodí do slyšících rodin. To znamená, že znakový jazyk se neučí doma od rodičů, tak jako mi češtinu od rodičů a vlastně děti přicházejí do školek, škol a ten znakový jazyk z rodiny neumí. Musí se naučit nejdříve ten jazyk, který je pro ně jednodušší mají pro něj oči,

R: ruce

RP: kterými ho mohou vnímat. Nemají ten sluch, to je tedy prvním jazykem a vlastně čeština se učí jako druhý jazyk překládáním právě z toho prvního jazyka ze znakového jazyka do té češtiny. A učí se právě tímto překládáním porovnáváním těch dvou jazyků.

R: V každém příkladě to je velmi složité podle toho jak to povídáte. A určitě by bylo také zajímavé jak, vypadají učebnice pro neslyšící. Tak alespoň ve stručnosti, více si o tom povíme v příštím díle.

RP: Tak právě když jsem mluvila o tom orálním modelu tak, to vlastně byly učebnice, které vypadaly podobně, jako učebnice pro slyšící děti, češtiny, ale právě s těmi redukovaným osnovami. Když potom mluvíme o tom bilingválním modelu, tam vlastně opravdu ty učebnice vypadají jako učebnice pro cizince. To znamená: čeština se učí jako cizí jazyk.

R: A jak už jsem naznačila a slíbila - na toto téma si budeme, mimo jiné, povídat také v příštím díle a tím tedy naznačuji, že se pouze pro dnešek loučím s paní, doktorkou Romanou Petráňovou - učitelkou neslyšících a autorkou interaktivní učebnice češtiny pro neslyšící. Děkuji vám tedy za dnešní povídání a na shledanou.

RP: Na shledanou.

seznam všech dílů slyšitelného ticha najdete na stránce http://ruce.cz/slysitelne-ticho