Nejstarší zmínka o sluchovém postižení pochází z r. 400 před naším letopočtem, když Aristoteles prohlásil, ze osoba hluchá je nevzdělavatelná.
První zmínka o prstové abecedě byla již od anglosaského mnicha Beda Venerabilima, který žil v letech 672-735 po Kr. Další mnich Bonaventura (1221-1274) popsal prstovou abecedu, která nebyla určena neslyšícím, ale pro styk mnichů mezi sebou, neboť tito. se zavázali trvalým mlčením. Povinnost mlčení byla některým klášterům přikázána už v 10.století. Dodnes je v tomto směru znám např. mužský mnišský řád trpistů. Mezi mlčícími mnichy se tak začala používat jednoduchá znaková řeč. Písemná zmínka o použití prstové abecedy pro neslyšící se objevila mezi spisy španělského mnicha Melchora de Yebra (1526-1586). Za prvního učitele neslyšících lze pokládat Španěla Pedra de León (1508-1584), který měl 12 neslyšících žáků v klášteře San Salvador de Ona a využíval zkušeností se znakovou řečí mezi mnichy k vyučování neslyšících. Mezi nimi byly také dvě šlechtické neslyšící děti Pedra a Francosa de Valasco. Potvrdil tím, že neslyšící dokáží číst, psát, myslet i mluvit. K výuce používal prstovou abecedu, znaky a psaní.
Na základě svých zkušeností napsal v roce 1629 knihu učitel neslyšících Manuel Ramirez de Carrion (1579-1652), který vyučoval neslyšícího hraběte el Mude, syna španělského místokrále. Svou metodu však nepopsal podrobně, neboť ji pokládal za svoje tajemství (prstová abeceda na jednu ruku). Toto tajemství vyzradil Juan Martin Pablo Bonet (1579-1633), který v roce 1620 napsal knihu o vyučování neslyšících, v níž vysvětlil také učební metody a postupy Carrionovy. Jako první totiž popsal a nakreslil jedno-ruční prstovou abecedu. Ve stejné době vytvořil také Němec Hans Werner dílo s názvem Dějiny problémů hluchoněmých až do konce 17.století, v němž podrobněji popsal Carrionovu metodu. Angličan John Bulwer pak k dosavadním prostředkům připojil metodu odezírání.
Tyto zkušenosti s vyučováním neslyšících dospěly tak daleko, že se jimi na širokém zákadě začal zabývat francouzský kněz Abbé l'Epée (1712-1789), který je dodnes pokládán za Otce neslyšících. Vypracoval metodu vyučování neslyšících a v roce 1776 vydal první knihu o znacích a prstové abecedě. Zabýval se také výchovou učitelů a neslyšících. Tito učitelé brzy začali zakládat vlastní školy pro neslyšící. Způsobu vyučování podle Abbé l'Epée se začalo říkat francouzská metoda. Jeho žák Clerc pak přenesl tento způsob použití znakového jazyka do USA, kde se používá dodnes.
Další osobou, která přispěla k výuce a šíření znakového jazyka, byl Francouz J.Rodriguez Pereira, který učil svoji neslyšící sestru artikulaci a odezírání řeči s použitím znaků. Rozlišoval různé stupně hluchoty (absolutní, slyšení hřmotů, některých dalších zvuků, hlasu). Nabyté zkušenosti předložil francouzské akademii. Francouzské metodě výuky se však dostalo kritiky z německy mluvících zemí. Johann Konrad Amman (1669-1724), německý lékař s pedagogickým nadáním, odmítal znaky a propagoval spíše orální metodu. Artikulaci převzal od Španělů a odezírání od Angličana Bulwera. Ve výuce nejprve používal artikulaci pak teprve písmo. K artikulaci navrhl používat zrcadlo. Jeho metoda byla následující: nácvik slabik, nácvik významových slov, pasivní čtení vět, kontrola a odezírání diktátem.
Další Němec Ferdinand Arnoldi (1737-1783) vycházející z Ammana připojil k artikulaci a odezírání také psaní. Vyučoval mateřský jazyk (němčinu), počty a náboženství. Doporučoval začínat péči o dítě mezi 4.-5. rokem. V roce 1880 se sešel v italském Miláně kongres učitelů neslyšících, který se postavil proti znakům a doporučil to, co se později nazvalo německou metodou, tj. oralismus.
Připojte se! Podpořte nás na Facebooku