Pravidla pro odezírání

Úvod

Odezírání není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Nenaučí se ho každý člověk a není pravda, že se ho lépe učí lidé neslyšící. I těm mnohdy dělá odezírání problémy a mnozí se jej nenaučí nikdy. Je k tomu potřeba určitá kombinace vloh, na jejichž podkladě se může tato dovednost rozvíjet.

Odezírání je schopnost, která umožňuje neslyšícím komunikaci s lidmi. Pro nedoslýchavé také není úplně zbytečná, neboť jim pomáhá v lepším rozumění řeči. Rozdíl v používání odezírání neslyšícími a nedoslýchavými je v tom, že pro neslyšící je často odezírání jediným způsobem komunikace se slyšícími, kdežto u nedoslýchavých se většinou jedná pouze o podpůrný prostředek dorozumívání, s jehož pomocí si může domyslet ta slova, kterým špatně rozuměl.

Odezírání je však činnost, ke které jsou potřeba určité podmínky, jinak ji nelze provozovat. Základní podmínky pro úspěšné odezírání jsou dobré osvětlení, vzdálenost a další okolnosti, které jsou závislé jak na odezírajícím člověku tak i na jeho okolí. Dělíme je na vnější a vnitřní.

Mezi vnější podmínky patří především osvětlení obličeje mluvící osoby, optimální konverzační vzdálenost, přibližně stejná výšková úroveň hlavy mluvícího a odezírajícího, správná artikulace, podpůrné složky odezírání.

Podmínky vnitřní jsou vlastní zkušenosti s odezíráním, úroveň sociálních vztahů, psychický stav odezírajícího i mluvícího (pokud jsou unavení a vyčerpaní, je odezírání ztížené a mnohdy až nemožné) a důležitá je i dosažená úroveň vývoje řeči; slovní zásoba, gramatika apod.

Osvětlení

Je to důležitá podmínka pro odezírání. Člověk, který odezírá by měl být vždy postaven tak, aby ho světlo neoslňovalo a aby byl osvětlen ten, od koho bude odezírat.

Je potřeba, aby měl mluvící člověk dobře nasvětlená ústa a celý obličej, aby jednotlivé mluvní pohyby byly dobře viditelné. Při mluvení se uplatňují tato ústrojí: 1 - dechové nebo-li respirační,
2 - hlasové – fonační
3 - hláskovací-artikulační

Hlasitá mluva je výsledkem všech těchto částí. Člověk tedy při odezírání sleduje nejenom tvar úst, ale také jejich pohyby a postavení jazyka a zubů. Některé hlásky jsou tvořeny v zadní části úst a v hrtanu, ale navenek mají stejný mluvní obraz jako hlásky přední. Proto asi pouze třetina hlásek je poznatelná podle mluvních pohybů. Ostatní musí člověk poznat většinou již na základě zkušenosti

Dobré osvětlení je velmi důležitou podmínkou také pro sluchově postižené žáky ve školách. Je důležité, aby učebna byla uspořádána tak, aby byl nasvícen obličej učitele a aby světlo z oken neoslňovalo žáky. Je dobré, aby byly lavice postaveny do půlkruhu, neboť to umožňuje i odezírání od spolužáků.

Velice nevhodné je, když mluvící člověk stojí zády k oknu, neboť mu nedopadá světlo na obličej, nýbrž jsou jeho ústa ve stínu. Odezírající člověk je také oslněn prudkým protisvětlem.

Vzdálenost a dotek

Optimální vzdálenost je také jedním z předpokladů pro dobré odezírání. Lidé od sebe nesmí být ani příliš daleko ani příliš blízko.

Konverzační vzdálenost je dána individuálně a je závislá na věku a zkušenostech mluvících i odezírajících. U malých dětí se konverzační vzdálenost zkracuje. U dospělých osob nebo při odezírání oficiálního typu je konverzační vzdálenost delší. Je důležité hledat optimální vzdálenost individuálně tak, aby artikulační pohyby a potřebné podpůrné složky komunikace byly zrakem rozlišitelné (Krahulcová, 1996, s. 163).

Největší vzdálenost, která je vhodná pro odezírání je okolo čtyř metrů. Při větším odstupu by již rty byly nezřetelné a mluvní pohyby obtížně rozpoznatelné. V opačném směru je důležité, aby osoby od sebe dodržovaly určitý odstup, neboť ne každému je příjemné, když je druhý příliš blízko. Člověk by měl dodržovat určitou hranici, ke které až může jít. Optimální nejmenší vzdálenost je asi 0,5m.

Často se nám může stát, že nedoslýchavý člověk, na kterého právě mluvíme, nezpozoroval, že je tázán a my ho na to musíme nějakým způsobem upozornit. K tomuto účelu se používá dotek, silnější zvuk nebo prudší pohyb v zorném poli sluchově postiženého. Je však třeba dbát na to, abychom sluchově postiženého člověka neurazili a abychom se ho nedotýkali na nepřípustných místech.

Dotek bývá u sluchově postižených lidí většinou mnohem častěji používán než ve společnosti slyšících. Je považován za běžnou součást komunikace oproti společnosti slyšících, kde je dotek většinou považován za velkou důvěrnost.

V zásadě bychom však měli dodržovat určitá pravidla doteku. Měli bychom se dotýkat druhého člověka pouze rukou a to jen lehce a krátce a jen na určitých místech. Za nejběžnější místa doteku se považuje ruka, předloktí, paže a rameno. Neměli bychom upoutávat pozornost druhého dotekem na hlavu či krk a jenom v krajním případě lze použít dotek na záda. To však pouze tehdy, když není jiná možnost!

Artikulace

Artikulace je důležitou vnější podmínkou odezírání. Každý člověk má odlišný způsob mluvy a proto, když sluchově postižený mluví s někým, koho ještě moc nezná, může mu dělat odezírání značný problém. Je to tím, že není ještě zvyklý na mluvu dotyčné osoby.

Artikulace by měla být mírně zvýrazněná, pečlivá a zpomalená, ale měla by si zachovat přirozený charakter mluvy. Při přehnaném zvýrazňování artikulace je odezírání spíše ztíženo než-li ulehčeno. Měli bychom se při mluvení vyvarovat také nadměrné gestikulace a je zbytečné zvyšovat hlas, neboť při tišší mluvě jsou artikulační pohyby zřetelnější než-li při křiku.

Pokud člověk při odezírání nerozumí nějaké informaci, je lépe mu ji zopakovat jiným způsobem, než-li se snažit pohyby úst ještě více zvýraznit. Snažit se vyjádřit větu jinými slovy, byť třeba delší větou. Dále je dobré položit mu kontrolní otázku k tématu a tím se ujistit, zda nám opravdu dobře rozuměl. Mnozí nedoslýchaví se mnohdy k tomu, že nerozuměli neradi přiznávají a o zopakování si sami neřeknou, aby „neobtěžovali“. Nebo řeknou, že rozuměli, protože si to myslí, i když ve skutečnosti mohli rozumět něco jiného.

Podpůrné složky

Patří sem celkový výraz obličeje, výraz očí, jednoduchá přirozená gesta, mimika apod. Tyto složky mluvy velice podstatným způsobem ovlivňují odezírání a můžeme podle nich poznat náladu mluvícího, jeho pocity či důležitost sdělované informace.

Chtěla bych ještě poukázat na další problémy spojené s odezíráním u nedoslýchavých lidí (tedy i u neslyšících). Často je odezírání ztíženo vzhledem mluvící osoby. Například pokud je nedoslýchavé dítě ve škole a učitel má plnovous nebo knír, působí mu odezírání značné obtíže. Vousy zakrývají ústa mluvícího a sluchově postižený se marně snaží rozluštit, co se za nimi skrývá. Další překážkou v odezírání jsou všechny předměty, které nějakým způsobem mění tvar úst. Například pokud má mluvící v puse žvýkačku nebo zrovna kouše jídlo, tak jsou jeho artikulační pohyby také značně změněny. Také kouření cigarety znemožňuje odezírání, a to nejenom tím, že mění tvar úst, ale také svým kouřem, který dělá clonu a zhoršuje tak viditelnost.

Pro lepší odezírání je mimo již zmíněné podmínky důležitá i znalost téma konverzace. Sluchově postižený by měl být alespoň trochu obeznámen s tím, o čem bude řeč, aby věděl, jaké oblasti se bude konverzace týkat. Ještě snáz bude komunikace probíhat, pokud sluchově postižený sám začne hovor, neboť může osobně směrovat konverzaci v určité oblasti.

zdroje