- Vybereme vhodné, klidné a dobře osvětlené místo.
- Světlo nesmí svítit do očí tomu, kdo odezírá, naopak musí být osvětlena tvář toho kdo mluví. (Pokud jde O nedoslýchavěho člověka, dbáme na to, aby v okolí nebyl I hluk.)
- Musíme být tváří otočení směrem k odezírajícímu člověku.
- Dodržujme vhodnou vzdálenost! Nesnažme se příliš přiblížit k odezírajícímu člověku. Ten si sám určí vzdálenost, ze které se mu nejlépe odezírá. Všímejme si, zda neodklání horní polovinu těla směrem od nás. Pokud ano, je to pro nás znamení, že stojíme (sedíme) příliš blízko a je vhodně zvětšit vzdálenost mezi námi.
- Když budeme chtít začít mluvit, vždy na to neslyšícího člověka upozorníme jemným dotekem na paží nebo zamáváním a počkáme, až se na nás podívá. (Pozorl Nestačí, když se k nám jen otočí, musíme ještě vyčkat, až zaostří oči na naši tvář.)
- Řekneme předem, o čem budeme mluvit. Teprve pak můžeme začít hovořit. Nepřeskakujeme nečekaně z jednoho tématu na druhé. Každou změnu tématu předem oznámíme. Znalost tématu je pro odezírajicího 'člověka první záchytný bod, ze kterého odvodí pravděpodobný okruh dalších použitých slov. Nejvíce záleží na správném odezření první části věty.
- Mluvíme výrazně a jen trochu pomaleji než obvykle, ale ne zas příliš pomalu. Vždy po vyslovení několika na sebe logicky navazujících slov uděláme krátkou pauzu všude tam, kde obvykle ve větách děláme čárky, tečky a kde bývají spojky. Pozor! Neslabikujeme a neoddělujeme jednotlivá slova od sebe!
- Způsob hovoru přizpůsobíme jazykovým schopnostem odezírajicího člověka. Někteří neslyšící Iidě neznají dobře češtinu.
- Při mluvení nedáváme ruce do blízkosti úst a nežvýkáme.
- Během mluvení pozorně sledujeme výraz odezírajicího člověka. Někdy Z toho můžeme poznat, Zda mluvíme správně nebo ne.
- Důsledně se vyhýbáme nic neřikající „slovní vatě“.
- Nemluvíme dlouho. V hovoru se musíme s odezírajícím člověkem často střídat. Odezírání je velká námaha, od které si člověk musí každou chvilku odpočinout. Necháme odezírajicího člověka raději mluvit trochu déle, než mluvíme sami. Pokud slyšíme, je to pro nás rozhodně pohodlnější než pro něj odezírání.
- Nikdy se odezírajicího člověka neptáme: „Rozumíš?" Raději se zeptáme: „Co jsi mi rozuměl?“ (On mohl rozumět, ale něco jiného, a sám o svém omylu neví.)
- Necháme odezírajicího člověka často odpovídat na to, co jsme řekli. Z těchto odpovědí můžeme poznat, kdy nám rozuměl správně a kdy omylem odezřel jiná slova.
PAMATUJTE:
Když nám odezírající člověk něco nerozuměl, neopakujeme stejná slova několikrát za sebou. Raději řekneme celou větu v několika různých obměnách, přičemž doplníme sdělení odalší podrobnosti. To odezírajícímu člověku pomůže rozpoznat smysl našeho sdělení. Používáme často přirozená gesta naznačujicí to, o čem pravě hovoříme.(Z knihy Věry Strnadové “Hádej, co říkám aneb odezírání je nejisté umění.)
Připojte se! 