zobrazeno: 9801x

Komunikace, psaná čeština a čeští neslyšící

Problémy interkulturního porozumění

publikováno: 07/04/2006

O tom, jak komunikují čeští neslyšící, ani o tom, jak komunikují v češtině, toho zatím mnoho nevíme; česká jazykověda se o tyto věci - stejně jako o jiné jevy necentrální, okrajové, menšinové - začala zajímat až v posledních letech.

Jisté je, že komunikuje-li neslyšící člověk mezi svými, v komunitě neslyšících, češtinu nepoužívá: a možná nejen kvůli bariéře, kterou před něj "mluvený" a "slyšený" jazyk staví.1 V rámci "své" komunity používá neslyšící Čech jazyk této komunitě vlastní a jejím příslušníkům smyslově přístupný (protože se "ukazuje" a "vidí"): český znakový jazyk.

I češtinu nicméně český neslyšící potřebuje, přinejmenším ve dvou případech: (1) když chce - i s neslyšícími - komunikovat "na dálku" a nemá přitom k dispozici techniku, která by umožnila přenos znakového jazyka (ten neexistuje v psané podobě); (2) když chce komunikovat se slyšící a mluvící většinou.

Pokud bychom komunitě neslyšících přiznali status komunity kulturní (a jinde to není neobvyklé, srov. např. Padden - Humphries, 1988; Kyle, 1990 aj.), mohli bychom mluvit o dvojím užívání češtiny, intrakulturním a interkulturním, resp. o dvojím takto rozlišeném typu komunikace, do níž neslyšící se svou češtinou vstupují.

V komunikaci interkulturní (neslyšících se slyšícími) nefiguruje ovšem pouze čeština: pro dorozumění se všemi slyšícími má neslyšící člověk k dispozici ještě všeobecně užívanou mimiku (vyjadřuje překvapení, strach, znechucení, hněv, štěstí, smutek, srov. Ekman - Friesen, 1967), všeobecně užívaná gesta a také pantomimické, přímé zobrazení skutečnosti. K dorozumění s některými - poučenými - slyšícími mu pak slouží ještě tzv. znakovaná (do znaků převedená, "vizualizovaná") čeština, také prstová abeceda, a snad i český znakový jazyk.

Čeština má mezi těmito komunikačními systémy, resp. soubory, výsadní postavení: komunita neslyšících jí připisuje jistou prestiž.2 Připisuje ji přitom češtině jako celku, bez vědomí nějaké její vnitřní diferenciace, resp. stratifikace. To se promítá i do toho, jak je čeština, nebo lépe - její psaná podoba, o níž tu bude řeč - neslyšícími užívána. Už na první pohled je tato psaná čeština v řadě ohledů jiná než čeština "standardního" (tj. slyšícího) Čecha.

Její doposud získaný vzorek zahrnuje texty komunikace intrakulturní (neslyšící - neslyšící) i interkulturní (neslyšící - slyšící), texty různě funkčně zaměřené, texty veřejné i soukromé, texty v různé míře připravené. Čeština zde užitá je ale svým způsobem "jednorodá" - mnohorozměrovou různost těchto textů nijak neobráží: nereflektuje ani typovou rozdílnost intra vs. interkulturní komunikace, ani různost funkcí, jež se textům přiřazují, ani rozměr důvěrnosti na jedné a oficiálnosti na druhé straně. V podstatě nijak neobráží ani skutečnost, že čeština jako národní jazyk je nějak rozvrstvená a její prostředky různým způsobem "specializované". I o svých různých původcích vypovídá tato čeština vlastně jednorodě - přiřazuje jim jedinou charakteristiku, ne však zanedbatelnou: tím, jaká je, totiž zpochybňuje jejich jazykovou způsobilost v češtině (schopnost tvořit správné české věty) i jejich způsobilost komunikační (schopnost české věty správně používat).

Bariéra, kterou tak tato čeština klade mezi záměr produktora a porozumění receptora, je slyšícím uživatelem češtiny překonatelná tu méně, tu více snadno. Zda více nebo méně, to závisí přinejmenším na dvou věcech: (l) Důležitá je tady skutečnost, že s podobným typem textů ani s podobným produktorem nemívá slyšící člověk (až na jisté výjimky)3 nijakou předchozí zkušenost. Do komunikační role receptora a vůbec do komunikační události tak vstupuje s takovými expektacemi (předběžnými představami o obsahu a stavbě textu a o užitých komunikačních prostředcích), které lze v procesu recepce využít jen stěží: od samého počátku jsou bourány, rektifikovány, budovány jsou expektace nové. (2) Druhou podstatnou okolností, která tu hraje roli, je pak přítomnost X nepřítomnost společné zkušenosti, společných znalostí komunikantů, tedy jisté informační pozadí.

Méně toto pozadí funguje - samozřejmě - v soukromé korespondenci. Už přímo v její žánrové charakteristice je totiž zakotvena individualizace produktora, adresáta a také individualizace jejich "znalostí" (knowledge); vstup do textu "zvnějšku", z pozice pozorovatele, vykladače je tak obtížnější než u jiných žánrů. To platí pro každou soukromou korespondenci. V případě korespondence neslyšících se situace pro slyšícího pozorovatele ještě komplikuje. Do hry totiž vstupují nejenom žánrem dané rozdíly znalostí individuálních, ale potenciálně a navíc ještě rozdíly znalostí kulturních. A do hry vstupují také - a to je důležité - rozdílné způsoby, jimiž se znalosti vyjadřují a vnímají (podrobněji srov. Macurová, 1995). To jsou samozřejmě jisté (metodické) nevýhody, které přístupy k textům tohoto druhu znesnadňují. Na druhé straně je soukromá korespondence v něčem ideální: je vzorkem spontánní, "skutečné", neřízené psané komunikace, která nepředjímá existenci svého budoucího pozorovatele4 (a posuzovatele) a nepočítá s tím, že by měla být objektem analýzy a výkladů. Z tohoto důvodu je - a týká se to i stránky jazykové - lepší než jakýkoli vzorek získaný elicitačními metodami.

Obecně platí, že s recepcí soukromých dopisů spojuje i (pouhý) jejich "pozorovatel" - na základě svých předchozích zkušeností s obdobnými texty - jistá očekávání: že půjde o texty, které vyjeví produktorovo já, jeho zakotvení v čase a prostoru, které ukážou vztah tohoto já ke světu zabydlenému jinými já a zaplněnému objekty a událostmi, které doloží, co si já o světě myslí, jak na něj působí, resp. chce působit atd. atd. Očekávání tohoto typu se ovšem v případě korespondence neslyšících nenaplňují. A bourána jsou už na rovinách značně "nízkých", např. na rovině užívání gramatické kategorie osoby - tedy té kategorie, která poukazuje k povaze a počtu účastníků komunikačního aktu (tyto poukazy se, jak je dobře známo, prostředkují osobním zájmenem, koncovkou slovesa nebo obojím). V čem je čeština českých neslyšících jiná?

Shodnost mluvčího s činitelem slovesného děje se zde nevyjadřuje první osobou tak, jak bývá zvykem, ale zhusta i osobou třetí (Marjánka píše: Marjánka u mám Aleš mě je mi smutno, že dlouho neuvídíme uvídím duben 16.4. až 29.4. domů. Nebuč smutná a neplač. Renata a Marjánka io nejlepší kamarádkou. Marjánka sám doma praci pěkné) nebo druhou (Pavla píše: Já jsem ještě dopisovat na tebe Pavlo, ještě ráda spolu kamarádka na tebe). Adresát zase bývá často vysunut za hranice komunikační události a "oslovuje" se osobou třetí (Renata bude jde škola Hořičky, píše se Renatě). Osoby, které nejsou ani mluvčím ani adresátem, naopak do komunikační události "vstupují" (a odkazuje se k nim druhou osobou: Eva píše Renatě o Lence Lenko říkáš neumí mluvit, byla jsi smutná). A často se - i na velmi malé ploše - tyto posuny kombinují, mísí, prostupují se (jak je patrno i výše) navzájem i s postupy "náležitými", srov.: Petr Schulz říká mně od já mi napsat k tobě jeho. Je jistě na místě otázka, co je toho příčinou - a odpovědi mohou být různé. Závislé jsou na rámci, v němž jsou zodpovídány.

Jeden takový rámec, který řekne k využívání slovesné osoby alespoň něco, je typický způsob zacházení neslyšících s češtinou - mohl by být označen jako citace z češtiny.

Co mám na mysli, uvedu zde alespoň stručně (podrobněji srov. 1995): V textech dopisů se objevují nápadné, svou noremností, gramatičností, přijatelností atd. z kontextu vydělené partie, často gramaticky i poměrně složité. K svému původci tak odkazují jako k jedinci jazykově způsobilému - jako např. celek Moje babička se jmenuje Jarmila a je jí 66 roků, ještě pracuje, není důchodkyně. Svou situační "nesprávností" ale takové celky rázem zpochybní původcovu způsobilost komunikační, jeho schopnost takové a podobné věty náležitě používat, srov. alespoň kratičký kontext uvedeného příkladu: Čekám, že vím bylo pohled ti protože nemám dopis. Moje babička se jmenuje Jarmila a je jí 66 roků, ještě pracuje, není důchodkyně. Helena byla dobře čekala dopis. To, že jde vlastně o citáty (struktur češtiny), bývá v dopisech vyjevováno, více nebo méně přímo. Bučto tím, že jsou z ostatního textu graficky vyděleny (horizontálním členěním, příp. i jiným typem písma), a/nebo tím, že jsou navíc ještě nějak označeny, například jako vzor. Takové "vzory" jsou pak zcela mimo vazbu na "já", "zde", "nyní" pisatele a na jeho "příběhy a události", mívají spíše jazykově-demonstrativní a "sebeprezentační" charakter: poukazují (chtějí poukazovat) k tomu, jak jejich pisatel zvládá (prestižní) češtinu. Podobnou funkci mají a podobně jsou vyvázány z žánru korespondence i citáty gramatických a přijatelných textů jako celků (celých dopisů); směrem "níž" pak lze citátovost identifikovat u petrifikovaných slovních tvarů, jichž (a právě jen jichž) se pravidelně a opakovaně užívá bez ohledu na pozici lexikální jednotky ve větě.

Citování z (cizí) češtiny by mohlo vysvětlit přinejmenším jeden z jevů, o kterých byla zmínka výše v souvislosti s kategorií osoby: mohlo by vysvětlit označování sebe sama druhou osobou, tj. typ, kdy Anča píše: Ančo jsi, nebyla dostala dopis od tebe, proč se ják? čekám, tě. Podobné partie jsou totiž - jak potvrzuje adresátka - doslovným citátem částí jejích dopisů. Posuny v osobě v případech ostatních ale "citátovost" vysvětlit nemůže. A i kdyby platilo, že "slova sama o sobě nemohou být svědkem vnitřní reality" (Příhoda, 1963), o něčem takové užívání "slov" podle mého názoru přece jen svědčí. Zvl. je-li vyjadřování v češtině uvedeno do souvislosti s vyjadřováním v českém znakovém jazyce; poznatky získané během jeho zatím krátkého výzkumu (od sklonku roku 1993) totiž kladou otázku, zda (alespoň) znakový jazyk je tím komunikačním systémem, jímž by neslyšící disponovali suverénně a bez problémů.5

Charakteristické rysy dopisů českých neslyšících neslyšícím (odsunutí předmětné stránky sdělování do pozadí, dominantní zaměření na vztahy komunikantů, na jejich udržování a rozvíjení, na udržování a rozvíjení kontaktu) do jisté míry "patří" k žánru korespondence, nebo jsou s ním alespoň slučitelné - a specifická "neslyšící" čeština konec konců v těchto textech jistou funkci, onu fatickou, plní (není přitom zase až tak podstatné, zda této češtině slyšící Čech plně rozumí).6

Takový postoj lze ale stěží zaujmout k druhému typu komunikace v psané češtině, do níž neslyšící vstupují, ke komunikaci interkulturní (se slyšícími). Její kvalitativně i kvantitativně podstatnou (a svým způsobem nevyhnutelnou)7 složku tvoří komunikace učební (v ní má i čeština "mluvená" u nás zatím dominantní postavení). Jak taková psaná čeština učební komunikace vypadá?

Bitvá Anglie.
Byl Čech obsadil Němeska proti Čech. Čech útekl do Anglie. Potom Německo proti Anglie. Německo měl dobrou napád mini a ponorka do moře. Ve vzduchu jede letadlo otom do Anglie. Anglie nechtěl bombardovat do továrny, protože vyraběli letadlo. Čech umělý jezdit letadlo, Anglie byl mála pilotu. Anglie zavolal Amerika. Potom jezdí na lode. Vnitřní v moře byl mini. Byl několik krát utopit, protože byl ponorka a mini. Amerika nechtěl navštěva do Anglie. Amerika dána letadla a tanku. Byl ztratil letadel Anglie 10000. Nemcka ztratil 17000 letadel. Mini ztratil 190000t. Potom Německo obsadil Francie. Francie byl umí speciální zbráně a tanku, pevnost hranice. Německo měl dobrou napád letadlo do Benelux, potom obsadil Francie. (nákres provázený slovy) Sever Francie Německo Jih Francie Francie
Vlada nepomohli Kolabatank.
(Kompozice z českého jazyka na téma I. etapa 2. světové války)
- provaz nohy 10 minut volny vedle nohy. dřevo s oheň dává nohy páru křivě.
- Když zmije uštknutí jed do nohy. l. Teprve musí vzít pásek nebo provázek aby jed nevylezl do těla (nákres zaškrcené nohy) 2. Za deset minut pustí a znova přivázne. 3. Rychle k lékaři.
- První pomoc vezmeš (provaz, řemínek) Uzavat nohy za 10 minut. A potom musíš jít do lékař. Kdyby nebujde lékař tak umřet.
- Zmije ušknutí lidé musí rotuhnout kosilé nebo pás nebo provaz. zavázne za 10 minut nahoru méně. musí rychle k lékaři.
- kousek noha mám jed musí provazí 10 minut (nákres nohy) do lékarí.
- Při první pomoc zmijí uštknutí. l. uštknutí a uvážeme hned provaz, řemínek, šátek. 2. Za 10 min uvážeme další výše 3. Rychle k lékaři.
- Když člověku uštknut a člověk si druhý musí vzít pás a zavázat a každý 10 minut rozváže a vyšší zaváže a rychle do nemocnice.
( písemná prověrka z přírodopisu: odpovědi 7 žáků na otázku "První pomoc při uštknutí zmijí").

- Student český (češi).
- Jan Opletal byl student. Němci zastřilel student Jan Opletal.
- Jan Opletal byl student aby chtěl demonstracie. Němci střelili Jan Opletal.
- Jan Opletam byl několik dnu zemřel. Chtěli demonstraci. Němci zastřelili asi 9 studentů odvezli koncleratační táboru. Vysoká škola byla zavřeny 17. listopadu. 28. října 1939.
- Jan Opletal byl student. On chtěl demonstraci protože 28. řijna 1939 proto vzponínán osbovodil Rakousko a Uhersko. Němci statřelili Jan Opletal.
(písemná prověrka z dějepisu: odpovědi 5 žáků na otázku "Jan Opletal").

Není snad třeba podrobněji vykládat, že informační pozadí zde (jako interpretační klíč) funguje daleko účinněji než v textech soukromé korespondence, že inference jsou vzhledem k tomu méně obtížné, a že slyšící ("standardní") Čech tak je více schopen připsat celku textu i jeho dílčím jednotkám (nějaký) smysl. Schůdnější jsou pro něj texty tohoto typu nepochybně pokud jde o jejich stránku obsahovou; pokud jde ale o užité komunikační prostředky, je situace v podstatě stejná jako v případě dopisů: "skutečnost" jiného, slyšícího, adresáta se do podoby textů nijak nepromítá.8 I tato interkulturně zaměřená čeština českých neslyšících vyvolává řadu otázek. V návaznosti na sebe mapují tyto otázky problematiku komunikace neslyšících v psané češtině z různých úhlů pohledu a na různých rovinách obecnosti.

Na počátku stojí otázka, která odkazuje přímo ke konkrétnímu "praktickému" fungování uvedených textů: lze na jejich základě rozhodnout, zda je dobře uchopena věc (abych odkázala na známé "Věci se dobře chop, slova už přijdou")? I kdybychom (nějaké) uchopení "věci" (znalosti o dané etapě druhé světové války atd.) předpokládali, je zřejmé, že slova nepřicházejí tak, jak by bylo žádoucí. I tady jsou totiž patrné četné defekty v obou oněch základních aktech, které - jak říká Mathesius (1942) - skládají promluvu: v aktu pojmenovávacím i v aktu větotvorném. Problémy, které neslyšící Češi s češtinou mají, se ovšem neomezují jen na produkční fázi-složku komunikace, na (mathesiovskou, 1961) "jazykovou stylizaci"; provázejí i recepci ("jazykovou dešifraci") českých psaných textů, a to jak fázi-složku čtení ( přiřazení významu k výrazu),9 tak interpretaci (konstituci smyslu celku).

Schopnost číst učební text a rozumět mu nebyla sice zatím u nás podrobněji zkoumána, lze ji však odvodit z testů zaměřených na "rozumění" psané češtině neučební. Při jednom takovém testu měli např. neslyšící převyprávět (ve znakovém jazyce) krátký jednoduchý příběh: Moje přítelkyně Jiřina mi vyprávěla zajímavou příhodu. Bylo jí 24 let a začala učit na učňovské škole. Žila sama v neznámém městě a velmi se chtěla seznámit s nějakým mužem. Dala si tedy inzerát do novin. / Brzy dostala odpověč. Četla: "Chcete se se mnou seznámit? Budu čekat v sobotu večer v sedm hodin před kinem Oko. Poznáte mě podle červené růže." Dopis nebyl podepsán. / V sobotu večer se Jiřina hezky oblékla a nalíčila. Přesně v sedm hodin přišla ke kinu a rozhlížela se, kde je neznámý muž s květinou. Najednou uviděla jednoho ze svých učňů. Stál před vchodem a v ruce měl červenou růži. / Jiřina se lekla, že si jí učeň všimne. Rychle se otočila a běžela pryč. Při tom ošklivě upadla a zlomila si nohu. Musela do nemocnice. Tam se seznámila s mladým lékařem a začala s ním chodit. Před měsícem měli svatbu.10

Problémy s "jazykovou dešifrací" budu ilustrovat jen na jednom příkladu - na porozumění tomu, jak se v závěru textu "přepíná" mezi časem chronologie minulých událostí (žila sama...chtěla se seznámit... dala inzerát...hezky se oblékla... přišla ke kinu... uviděla jednoho z učňů... lekla se... ošklivě upadla... v nemocnici se seznámila...) a časem vypravování (k němuž odkazuje časové před). Časový údaj (měsíc) byl v znakovaných příbězích11 buč (většinou) usouvztažněn nikoli s aktuálním okamžikem komunikace, ale s časovým sledem událostí v textu podaných, nebo byla časová relace vyjádřena jen implicitně, "ikonicky" (tj. postavením příslušného výrazu ve sledu výrazů jiných), např.: 1. POTOM SPOLU S MLADÁM LÉKAŘEM SEZNÁMILA A CHODILA - PAK ZA MÄšSÁC BYLA SVATBA. 2. MUŽ LÉKAŘ UVIDÄšL POTOM SPOLU SEZNÁMILI - BÄšHEM BUDE SVATBA 3. LÉKAŘ SEZNÁMIL ZA MÄšSÁC SVATBA. 4. LÉKAŘ SEZNÁMIL MÄšSÁC SVATBA.

Prokazatelné problémy, které s produkcí i recepcí česky psaných textů čeští neslyšící mají, nemohou nevyvolat otázku další: po efektivnosti a vůbec fungování učební komunikace vedené v "naší", většinové češtině: jak vůbec (slyšící) učitel dokáže hodnotit věcné znalosti (nebo šíře: věcněobsahové porozumění) žáka, jsou-li mu prezentovány těmito specifickými způsoby (tj. "neslyšící" češtinou)? A z druhé strany: Jaké informace asi neslyšící žák získává, resp. může získat z textů produkovaných slyšícím světem, vzdělávacím systémem vlastním tomuto světu, a "slyšící" češtinou? Jaké úrovně znalostí může (má?) v tomto vzdělávacím systému neslyšící člověk dosáhnout? Neměly by se v učebních textech určených neslyšícím (nějak) zohlednit ony rozdílné způsoby, jimiž jsou vyjadřovány a vnímány znalosti (knowledge) - a neměla by být psaná čeština určená neslyšícím (v něčem) jiná než čeština určená Čechům "standardním" (slyšícím)? Neměl by snad být pro (učební) psanou komunikaci s neslyšícími volen nějaký modifikovaný kód národního jazyka (tzv. foreign register, jak říkají sociolingvisté, srov. např. Apple - Muysken, 1987)?

Odpovědi na takové otázky by nepochybně musely být opřeny o důkladný popis "neslyšící" češtiny. Nejsem si přitom úplně jista, zda při něm lze vystačit s poměrně obecnými charakteristikami, kterými jsou postihována specifika psaných národních jazyků užívaných neslyšícími v jiných zemích.12 O "neslyšící" angličtině se např. v této souvislosti obvykle uvádí (srov. shrnující výklady v Quigley - Paul, 1984), že jsou pro ni příznačné takové rysy jako kratší a jednodušší věty, jiná distribuce slovních druhů (více substantiv a sloves, méně adverbií a spojek), rigidní styl, stereotypnost vyjadřování13, četné chyby (uváděny bývají elize, substituce, adice, slovosledné problémy).14

Možná by ale bylo spíše na místě položit otázku jinou: Neměla by se psaná čeština, o jejímž dominantním postavení ve vzdělávání neslyšících nemůže být pochyb, předkládat neslyšícím jiným způsobem než doposud, tj. nikoli prostřednictvím češtiny mluvené (jejíž zvládnutí se před "vstupem" do psané podoby jaksi předpokládá) a v návaznosti na ni?

Jádro problému vidím v tom, že českému neslyšícímu není přiznán - pokud jde o jeho vztah k češtině - status cizincečeštině že je vyučován jako každý jiný Čech (a jako každý jiný Čech je vyučován v češtině). Jako bychom tiše - a ovšem mylně - předpokládali, že neslyšící dítě si osvojuje češtinu stejným způsobem jako jeho slyšící vrstevník, že do školy vstupuje stejně jazykově vybaveno (totiž operačními znalostmi češtiny). Neslyšící dítě slyšících rodičů (a těch je většina) je ale v trochu jiné situaci: disponuje sice - jako každá lidská bytost - vrozenými mentálními předpoklady pro jazyk, ve slyšící rodině však není vystaveno přiměřené stimulaci (jazykovým) prostředím, je vlastně izolováno od "dospělých" modelů jazyka:15 češtinu svých slyšících rodičů neslyší a s dospělými neslyšícími nepřichází do styku. A ve hře už zdaleka není jen problém češtiny českých neslyšících.

Dobře to myslím ilustruje jedno ze cvičení, která jsem (v kursu češtiny pro neslyšící) zadala po výkladu o významu 6. pádu a po důkladném procvičení jeho tvarů: v tomto případě měli neslyšící žáci (učňovské školy) popsat obrázek a v každé větě použít "v" nebo "na". Spokojit se se skoro "správnými" tvary lokálu (Na sanich leží skříň. Na telefoně leží stůl. Na posteli bliží zeč. Na pse spí koberec.) by samozřejmě bylo bláhové - gramatika není to, oč tu jde v první řadě.

A ani jen čeština není to, oč tu jde. Ta pouze zviditelňuje problém svou podstatou daleko širší a hlubší. Jeho jádro tvoří jednak verbální vybavení neslyšících v širokém slova smyslu, a - zároveň - i jejich vybavení kognitivní: I ve znakovém jazyce - o češtině nemluvě - totiž existují např. problémy s otázkovým chováním16 (zdaleka ne jen s tvořením, ale vůbec s kladením otázek, resp. se schopností - nebo potřebou? - je klást), i ve znakovém jazyce je pro neslyšící problematické vyjádřit např. vztahy ekvivalence, disjunkce, průniku a inkluze, tedy vztahy, na jejichž vnímání je založeno poznávání světa. Do jaké míry je komunikace neslyšících (nejen ta v češtině) opřena o uspokojivou kategorizaci světa, o vědomí oddělitelnosti osob, objektů, událostí (a jejich vlastností a vztahů) od "já", na jakých objektových a vztahových konceptech staví, do jaké míry je v tomto ohledu smysluplná? A může vůbec smysluplná být, vstupuje-li neslyšící člověk do jazyka, komunikace a do světa vůbec přes významy, jež jsou neseny zvukem (tedy "nosičem" smyslově mu nepřístupným)?

Interkulturní konflikty, jež "neslyšící" čeština a "neslyšící" komunikace v češtině zakládají, resp. mohou zakládat, lze jistě sledovat na rovině interakčních pravidel (zvl. např. strategií zdvořilosti),17 snad i na rovině tzv. kulturních presupozic, lze je vidět na rovině stylistických variant češtiny, 18 a nikoli v poslední řadě pak také na rovině adekvátnosti (volených) výrazů (komunikovaným) věcným obsahům.

To všechno ale myslím nestačí. Zcela základní otázkou - další v řadě - je totiž už otázka těchto obsahů (jejich povahy, strukturace a vůbec otázka kategorizace světa, povahy oněch uzlových bodů "sítě", skrze niž neslyšící chápe svět a rozumí jazyku) - otázka schopnosti je vyjadřovat19 je pak až druhotná, i když pochopitelně nikoli zanedbatelná.20

A tak už první (jen dílčí) vhled do komunikace neslyšících, zvl. do jejich komunikace v psané češtině, klade otázku ještě jednu, (snad) poslední a nejpodstatnější: jak český neslyšící žije (přežívá? ) v slyšící, české kultuře, kde vezme to kulturní co a jak (know-how), kde - a prostřednictvím jakého jazyka - se dozví to, co musí znát, aby mohl ve slyšící kultuře existovat? A jak se dozví všechno to potřebné k existenci v kultuře neslyšící, kterou většinou neobývá od narození21 a vstupuje do ní vlastně odnikud? Nestačí - bojím se - redukovat problém hluchoty na problém osvojení si "zvuků" většinového, mluveného jazyka, tak jak se to u nás dělává. Hluchota je nepochybně problém složitější, svou povahou komplexní. Vyzývá k interdisciplinaritě - obrací se na všechny ty disciplíny, které by pomohly uchopit způsob existence českých neslyšících do hloubky a z různých úhlů pohledu.

Pokud by se nám to podařilo, dozvěděli bychom se třeba i něco o nás samých.

Alena Macurová

Poznámky pod čáru

1 Zatím jen předběžně lze soudit (protože na základě ne dost reprezentativního materiálu), že jistou roli zde mohou hrát i postoje k znakovému jazyku jako identifikačnímu prostředku komunity neslyšících.
2 Snad i pod vlivem více než stoleté tradice ve vzdělávání českých neslyšících, které staví především na češtině, a pod vlivem většinových postojů k českému znakovému jazyku a "znakování" vůbec?
3 Zvl. učitelé ve speciálních školách pro neslyšící, kteří dobře znají psanou češtinu neslyšících dětí a mládeže užívanou v komunikaci učební, příp. i slyšící rodiče neslyšících dětí (psaná komunikace rodinná - soukromé dopisy).
4 K tzv. paradoxu pozorovatele srov. Labov, 1972.
5 Citování z češtiny (sáhnutí k jistotě "hotového" tvaru, hotové větné struktury, hotového textu) vlastně implicitně reflektuje to, jak je čeština pro neslyšícího obtížná. K potížím s češtinou, nebo obecněji s vytvářením českého textu ovšem poukazují (různými způsoby) i jiné prostředky a postupy, zdaleka ne jen idiolektické, ale typické pro vzorek korespondence jako celek (k iniciálovým partiím dopisů, k užívání neverbálních, zvl. výtvarných prostředků a k jejich funkcím, k explicitní verbální reflexi obtíží spjatých s užíváním češtiny apod. srov. Macurová - Mareš, 1995).
6 Přitom není nepodstatný - znovu to zdůrazňuji - fakt, že slyšící Čech není "osloveným adresátem", ale vlastně (jen) pozorovatelem textu "zvnějšku" (viz i výše).
7 Nejenom proto nevyhnutelnou, že znakový jazyk neexistuje v psané podobě; ani nejrozhodnější odpůrci orální metody nemohou zpochybnit význam, který má pro neslyšící čeština psaná (a ani se o to - samozřejmě - nepokoušejí).
8 To platí ovšem, jak se ukazuje na základě zatím nepočetného vzorku textů, i pro soukromé dopisy adresované slyšícím adresátům.
9 Jde přitom jak o významy lexikální, tak (a možná především) gramatické.
10 Znaménko / označuje odstavce původního textu. Test měl napovědět (1) zda a jak neslyšící rozumějí zvl. (českému) vyjadřování časových údajů a vztahů (mj. např. i vztahů mezi časem "události" a časem jejího "podání"); (2) zda a jak se tyto údaje a vztahy vyjadřují v českém znakovém jazyce. Autorkou textu je I. Vaňková.
11 Stranou zde nechávám některé obecné problémy, po mém soudu zásadní: (1) zásady přepisu projevů realizovaných v českém znakovém jazyce (příp. i ve znakované češtině) do češtiny (např. otázku segmentace celku, tvarů, v nichž mají být jednotlivé znaky převáděny do češtiny, když o gramatice českého znakového jazyka nevíme téměř nic, a "nosiče" gramatických významů českého znakového jazyka možná ani "nevidíme", resp. nejsme schopni je identifikovat, atd.). (2) Skutečnost, že přepis uvedený výše je v podstatě přepisem pořízeným neslyšícími asistenty výzkumu (a že je tedy na místě předpokládat v přepisu znakování jisté idiolektické posuny, které souvisí s individuálními kompetencemi "přepisovačů" v češtině).
12 O potřebném zřeteli k typu jazyka (např. angličtina vs. čeština) srov. v širších souvislostech Kořenský 1994.
13 Ta může být ovšem do jisté míry závislá na charakteru vzorku psané angličtiny a na metodách, kterými byl získán; např. stereotypnost konstrukcí typu There is...lze nepochybně spojovat s elicitační metodou získávání materiálu (popis obrázků).
14 Takové "chyby" jsou samozřejmě identifikovatelné i v "neslyšící" češtině, srov. např. elizi v Prezident se choval. Jonáš domů, potom Sparta slyšící; substituci v Promiň já jsem pracovala cukroví; adici v Já jsem byly v minulý čas šla spala tři dní v babičky; slovosledné problémy v Koupila mi se světr hezky drachý.
15 Ještě jiná věc je, že je vlastně izolováno i od historicky daných modelů interpretace světa, rozumění skutečnosti, její kategorizace, a ne v poslední řadě i od modelů sociálního chování (zvl. jazykové interakce).
16 Přitom osvojování "výzkumné" funkce jazyka, s níž se otázkové chování spojuje, je (např. Hallidayem, 1975) kladeno do období velmi raného věku, i když až po osvojení takových funkcí jazyka jako jsou funkce instrumentální, regulativní, interaktivní a personální.
17 Pro komunitu neslyšících je vzhledem k povaze znakového jazyka jako jazyka existujícího ve způsobu vizuálně-motorickém charakteristický např. jiný koncept důvěrnosti (k neexistenci šeptání srov. Kyle 1990), částečně jiný koncept mlčení (k tomu, i ve vztahu k mlčení gnoseologickému a komunikačnímu, srov. Vaňková, 1996), jiné jsou normy diktující např. způsoby pojmenovávání a oslovování komunikantů (četněji se zde uplatňují - vzhledem ke své jednoznačněji identifikační funkci - příjmení a individualizující přezdívky) atd.
18 O tom srov. Strnadová (1995), např. v souvislosti s označováním pohlavních orgánů.
19 V souvislosti se specifickým užíváním gramatické kategorie osoby ilustrovaném výše je tak primární otázka, proč je funkční identifikace participantů sémantických větných struktur a textu s účastníky komunikačního aktu nezřetelná, rozostřená - a je-li vůbec svět neslyšícího "uspořádán" tak, aby bylo (úplně) jisté, kdo je kdo. Pokud by tomu tak nebylo, lze daný stav spojovat s jistým "bezjazyčím", jež je v útlém věku údělem většiny neslyšících vyrůstajících ve slyšících rodinách? (srov. k tomu Macurová - Mareš, 1995). Tomu by nasvědčovaly nejen defekty v rozlišování mluvčí - adresát - jiný participant (a já - ty - on/to), ale i četné doklady neschopnosti oddělit sdělení od přítomnosti (a užívání gramatická kategorie času) a skutečnosti (a užívání gramatické kategorie způsobu), tedy defekty v oblastech téměř "universální" povahy. Jen na okraj ještě poznámku: nebylo by jistě od věci srovnat psané texty českých neslyšících s projevy jiných "cizinců" užívajících češtinu jako cizí jazyk: solidním oporou pro důkladnou charakteristiku "neslyšící" češtiny by přitom mohla být Kořenského (1994) komunikativně orientovaná reinterpretace gramatických kategorií.
20 K tomu, též se zřetelem k rozdílné povaze dvou typů znakování (tzv. razgovornaja žestovaja reč vs. kažkirujuščaja žestovaja reč), srov. Zajceva 1991.
21 Většina neslyšících dětí (uvádí se obvykle 95%) se rodí slyšícím rodičům.

Literatura

Apple, R. - Muysken, P.: Language Contact and Bilingualism. London (etc.) 1987.
Ekman, P. - Friesen, W.V.: Head and Body Cues in the Judgement of Emotion: A Reformulation. Perception and Motor Skill, 24, 1967, s. 711-724.
Halliday, M.: Learning How to Mean: Explorations in the Development of Language. New York 1975.
Kořenský, J.: Morfologické kategorie a procesuálně-komunikační přístup k řeči a jazyku. Slovo a slovesnost 55, 1994, s. 81-89.
Kyle, J.: The Deaf Community: Custom, Culture, and Tradition. In: Prillwitz, S. - Vollhaber, T. (ed.) 1990, s. 175-185.
Labov, W.: Some Principles of Linguistic Methodology. Language in Society 1, 1972, s. 97-120.
Macurová, A.: ... protože já bavím spolu vypravovat. Komunikace v dopisech českých neslyšících. Slovo a slovesnost 56, 1995, s. 23-33.
Macurová, A. - Mareš, P.: Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu. Referát na stylistické konferenci Opole, září 1995. Stylistyka V, 1996, s. 164-182.
Mathesius, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 11-102.
Mathesius, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha 1961.
Prillwitz, S. - Vollhaber, T.(ed.): Sign Language Research and Application. Hamburg 1990.
Padden, C. - Humphries, T.: Deaf in America. Voices from a Culture. Cambridge, Mass. (etc.) 1988.
Příhoda, V.: Ontogeneze lidské psychiky. Vývoj člověka do patnácti let. Praha 1963.
Strnadová, V.: Jaké je to neslyšet. Praha 1995.
Qiugley S.P. - Paul, P.V.: Language and Deafness. San Diego (etc.) 1984.
Vaňková, I.: Mlčení (a řeč) v komunikaci, jazyce a kultuře. Praha 1996.
Zajceva, G.I.: Daktilologija. Žestovaja reč. Moskva 1991.

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Být gay je těžší než být neslyšící
09/11/2018 - Michaela Pixová
Deafland III.
06/11/2018 - Česká televize
Finanční gramotnost
05/11/2018 - Česká televize
Emílie Mrzlíková
29/10/2018 - Česká televize
VOŠ tlumočnictví znakového jazyka
25/10/2018 - Česká televize
Vademecum - webová publikace pro neslyšící
20/10/2018 - Česká televize
Automatický přepis a překlad pro neslyšící
18/10/2018 - Česká televize
Diskriminace neslyšících
15/10/2018 - Česká televize
Projekt Jablíčko
12/10/2018 - Česká televize
Domov pro neslyšící seniory
04/10/2018 - Česká televize
Spolek neslyšících Plzeň podruhé
29/09/2018 - Česká televize
František Kocourek
25/09/2018 - Česká televize
Neslyšící řidičem kamionu
20/09/2018 - Česká televize
Futsal
15/09/2018 - Česká televize
Mluvící ruce 2017
10/09/2018 - Česká televize
Nepovedený čert
02/09/2018 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Konference o vznikajícím Centru online komunikace
Když se řekne TKOSP
Diskriminace neslyšících u soudu?
Neverbální komunikace dětí
Končí diskriminace osob se sluchovým postižením před českými soudy?
Opravdu je to tam napsané?
Bariéry pre nepočucúcich. nedostatok kvalifikovaných tlmočníkov a asistentov
Jazyky v komunikaci českých neslyšících: český znakový jazyk a psaná čeština
Využití znakového jazyka u dětí s KI
Neslyšící lidé před českými soudy
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob
Jak komunikovat s neslyšícími
Některá pravidla chování ve společenství neslyšících
Desatero pro komunikaci s neslyšícím člověkem za přítomnosti tlumočníka
Desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením
Gesta a mimika - a dorozumívání neslyšících
Bariéry pro neslyšící ve veřejné dopravě
Novela zákona o znakové řeči
Jazyk a hluchota
Jak komunikovat s neslyšícím klientem?

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 41
celkem: 41
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Představení pro neslyšící diváky
Simultánní přepis odstraňuje komunikační bar
Tiché osudy aneb Neslyšící vyprávějí
23. září je Mezinárodním dnem neslyšících:
Open House Praha zpřístupní 28. října prvorep

RSS kanály 

[CNW:Counter]