Doherty-Sneddon, G.: Neverbální komunikace dětí. Jak porozumět dítěti z jeho gest a mimiky. Praha: Portál, 2005. Sign.: A 1127.76K vyjádření svých pocitů, názorů, reakcí užíváme často i jiných forem sdělení než je řeč – zvednuté obočí, odmítavé gesto, tázavý pohled... Předkládaná kniha, kterou vydalo v loňském roce nakladatelství Portál, nás chce přesvědčit o nutnosti správně porozumět a účinně využívat všechny formy neverbální komunikace v interakci s dítětem již od prvních dní po jeho narození, dlouho před vlastním rozvojem jeho řeči, a usnadnit tak dětem jejich vývoj a učení. Zejména pro rodiče dětí se sluchovým postižením to bude určitě velmi užitečná kniha, protože u nich více než kde jinde platí, že je – zejména v počátcích – důležité sledovat všechny podněty, které dítě vysílá, a umět na ně správně reagovat.
Obsáhlý úvod začíná skotská autorka Gwyneth Doherty-Sneddon myšlenkou, že pro většinu rodičů a vychovatelů je zásadní událostí v prvních letech života dítěte první slůvko (vyslovené obvykle ve 12 až 18 měsících), ale málokdo si povšimne, kdy dítě na něco ukázalo, aby o to požádalo, či kdy zamávalo rukama, aby naznačilo let ptáka... Obvykle nepovažujeme tyto signály za důležité nebo si je dokonce mylně vykládáme. Přesto obsahují velké množství informací o dětských znalostech, jejich chápání a porozumění světu, v němž žijí. Pokud však chceme se svými dětmi efektivně komunikovat, musíme jim rozumět, umět „číst“ jejich signály.
Následují kapitoly jsou věnované každému ze čtyř komunikačních kanálů neverbálního chování. Z jednotlivých kapitol vybíráme zajímavé pasáže a informace.
Gestikulace
Gesta jsou obvykle konkrétním vyjádřením myšlenky (platí to zejména pro děti, které se s obtížemi vyjadřují slovně) a mohou tak vypovídat mnohé o znalostech a myšlení dítěte. Dítě, na jehož neverbální pokusy o komunikaci reagují lidé vstřícně, získá dobrou představu o účelu a smyslu komunikace, a má tak dobrou výchozí pozici pro dešifrování řeči, jíž je vystaveno. Například desetiměsíční dítě se z kočárku natahuje po sušenkách v regálu obchodu – chce je popadnout, nebo se matce snaží „sdělit“, že je chce? Dívá-li se přitom na matku, může jít o snahu komunikovat a matka by měla reagovat – nemusí sušenky koupit, stačí říct jen „ne, dnes sušenky nekoupíme“ – pomůže tak rozvoji vhodných ukazovacích gest.
Později (ve věku kolem 18 až 28 měsíců) batole pochopí skutečné ukazování a začne je používat komunikačně – jednoslovné vyjádření doprovází ukazováním, aby vytvořilo složitější větu (slovo „dej“ a ukazování na jablko umožňuje vytvořit větu „dej mi jablko“). Verbální a neverbální systémy komunikace jsou spolu vzájemně spojeny. Jestliže dítě „rozpráví“ s druhými lidmi o předmětech a dějích pomocí gest, je pro něj později snadnější mluvit o nich pomocí slov. Užíváním gest dítě získává základní znalosti o významu komunikace s druhými lidmi a zároveň získává i motivaci k tomu, aby se naučilo mluvit.
Dětská ukazovací gesta mohou mít význam žádací (dítě ukazuje na věci, které chce) nebo komentující (dítě se chce podělit o své myšlenky - ukázáním např. na řeku dítě vyjadřuje, že tam je řeka a že se mu líbí).
Že neverbální komunikační zkušenosti a schopnosti ovlivňují rozvoj řeči jednoznačným způsobem, dokládají výsledky studie, kdy byly zkoumány tři skupiny rodičů a dětí ve věku mezi 11. měsícem a 3. rokem. Rodiče z první skupiny výzkumnice naučily používat - ještě před tím, než děti začaly mluvit – tzv. „posunkovou řeč“, soubor gest, která byla obvykle konkrétním vyobrazením toho, co představovala (mávání pažemi = pták), rodiče ze druhé skupiny při komunikaci se svými dětmi nepoužívali gesta, ale slovně se snažili označit co nejvíce předmětů. Třetí skupina nedostala pro způsob komunikace žádné pokyny. Výsledky ukázaly, že si děti „ukazujících“ rodičů v řadě parametrů měřících rozvoj řeči vedly lépe než děti, které se s posunky nesetkaly, a znamenalo to pro ně výhodu pro osvojování řeči. Působení posunkové řeči posiluje sebevědomí dítěte a vztah mezi ním a opatrovníkem, snižuje oboustrannou frustraci při komunikaci, neboť dítě se může jasněji vyjádřit, dříve než má k dispozici řeč. Při dalším pokračování studie dětí, které se jako batolata naučily znakový jazyk se navíc ukázalo, že tyto děti měly na konci druhého ročníku školní docházky vyšší IQ než jejich vrstevníci, kteří se ji v raném věku neučili.
Několik řádků v kapitole o gestech je věnováno i problematice komunikace neslyšících dětí, které se narodily ve slyšící rodině a její členové neznají znakový jazyk. Výzkumy ukázaly, že si tyto děti vyvinou vlastní zásobu znaků, které jsou pak spojovány do řetězců připomínajících věty. K této proměně gest v jazyk dochází tehdy, když soustava gest musí nést veškerou komunikaci a stává se primárním způsobem komunikace – při spontánní gestikulaci slyšících lidí k podobnému řetězení nedochází.
Také slyšící děti se do značné míry spoléhají na gestikulaci, pokud se ukáže, že jejich omezené jazykové dovednosti jsou pro daný úkol nedostatečné, gesta výrazně zvyšují jejich schopnost komunikovat. Protože gesta odrážejí míru znalostí a chápání dítěte, mohou dokonce ovlivnit způsob učení – je třeba jen gesta dítěte sledovat a poslouchat, co říká. Informace sdělované gesty budou patrně ty, jimiž si je dítě nejméně jisto a potřebuje s nimi nejvíce pomoci. Gesta mohou učení usnadnit – čtyřleté děti dělaly například při počítání méně chyb, pokud při tom směly používat gesta.
Skutečnost, že gesta užíváme např. při telefonování, kdy nás druhý účastník komunikace nevidí, ukazuje, že sklon gestikulovat během mluvení je vrozeným rysem lidské komunikace a že gesta sice ovlivňují posluchače a mohou usnadnit chápání sdělované informace, ale hrají také významnou úlohu při vzniku samotné řeči – pokud například lidé nesměli gestikulovat, dělali častěji pomlky – gestikulace má tedy vliv i na plynulost řeči.
Gesta také sdělují důležité poznatky o emočním stavu dětí, neboť při negativních emočních stavech se častěji dotýkají různých částí vlastního těla (např. roztažené kroužící ruce u nemluvňat signalizují vzrušení, pohrávání si s vlasy či ušními lalůčky únavu, cucání palce prožívání konfliktu či odloučení od rodičů…).
Pohled
Pohled má v lidské komunikaci mnohé sociální, emoční i intelektuální funkce, dokáže vyjádřit lásku, nenávist, nadřazenost, soucit, dokonce i to, zda se soustředíme. Pohledem získáváme informace o druhých a zároveň jím poskytujeme informace o sobě – podle okolností se v něm zračí náš zájem, zalíbení, hrozba, pozornost, požadavek... Lze z něj tedy vyčíst, kam směřujeme své myšlenky a přání. Děti jsou pohledem do očí od narození fascinovány, vzájemný oční kontakt navazují ve věku kolem dvou až tří týdnů - ty, které jej v tomto období nenavázaly, vykazují vývojové zpoždění a v šesti letech měly více problémů s chováním.
Pohledy pomáhají zjistit, co dítě ví – zeptáme-li se například: „Kde je kočička?“ a dítě se dívá směrem ke kočce, naznačuje to, že alespoň částečně chápe otázku. Možná si začíná spojovat slovo „kočička“ s kočkami, nebo se učí rozlišovat, že pokud mluvíme jiným tónem, je v okolí něco zajímavého na podívání. A dívá-li se dítě na označený předmět, je dobré jej pojmenovat a promluvit o něm, komentovat jej. Ukážeme například na psa a řekneme: „To je hezký pejsek“ – dítě se podívá a spojí si ukázaný objekt s naší řečí. Tím tato společná zraková pozornost usnadňuje rozvoj jeho řeči.
Zde je rovněž zmíněna problematika neslyšících dětí slyšících rodičů, které sice sdílejí s rodiči vizuální kontakt, ale přesto jim uniká velká část rozhovorů a postrádají sociální porozumění, které přináší mluvená řeč, zejména v době, než se jejich rodiče naučí znakový jazyk (o možnosti, že by se rodiče tento jazyk nenaučili, autorka zřejmě vůbec neuvažuje – pozn.R.F.).
Pohled má důležitou úlohu také při učení dětí - dívají-li se učitelé při výkladu často na žáky, zvyšují jejich pozornost, a žáci si tak zapamatují více informací. Při zadání složitějšího úkolu děti nejméně od šesti let odvracejí pohled – sníží tak psychické napětí související s pohledem do očí druhého člověka a mohou se lépe soustředit na řešení problému. Tuto skutečnost je možné využít při učení – jestliže školní dítě odvrátí pohled – přemýšlí, neodpovídá-li a dívá se na tazatele, přestalo hledat odpověď a možná potřebuje, aby mu dospělý lépe vysvětlil otázku. Odvrácený pohled lze v této souvislosti tedy chápat jako signál, že je dítě připraveno naučit se něco nového.
Pohled může napovědět, čemu dítě věnuje pozornost, zda o něčem přemýšlí, s jakou pravděpodobností pochopilo problém, jaké má pocity a také, zda lže (při úzkosti se zvýší četnost mrkání a děti do osmi let ještě nedokáží mrkání vědomě ovládat, proto při lhaní mrkají rychleji, navíc se při lži a nervozitě obvykle rozšíří jejich zornice).
Výraz obličeje
Děti se rodí se schopností vyjádřit pomocí výrazu šest emocí: štěstí, smutek, překvapení, strach, hněv a odpor – tyto výrazy vytvářejí i děti nevidomé, nedokáží však předvést výrazy strojené, které jsou výsledkem učení od ostatních lidí.
Již čtyřdenní děti rozeznávají matčinu tvář od tváře cizích žen, protože ji ale poznávají podle vnějších obrysů (vlasů a jejich linie, brady a uší), neměly by matky v prvním měsíci života dítěte nijak radikálně měnit svůj účes. Asi od šesti měsíců se dítě začíná učit záměrně používat výrazy obličeje, ale některé děti nedokáží vytvářet patřičné výrazy a rozumět jim u druhých lidí. V důsledku toho se potýkají s různými problémy, včetně odmítání ze strany vrstevníků. Už od 18 měsíců dítěte je proto vhodné si například při prohlížení knížek zachycujících různé projevy emocí povídat o tom, co cítí osoba na obrázku, případně požádat dítě, aby udělalo podobný obličej. Předškolní děti mohou říci, podle čeho se pozná, že je člověk smutný, šťastný, rozzlobený a podobně.
Schopnost rozeznat tvář člověka, posoudit, kam se dívá, co říká a jak se cítí, se rozvíjí až do jedenácti let. Nejobtížnější je pro děti rozpoznat totožnost tváře - tato schopnost se vyvíjí v delším časovém období a zasahuje až do prvních let dospívání.
Další důležité informace můžeme získat i odezíráním ze rtů a již děti raného věku si spojují slyšená slova s pohybem úst. V devatenácti měsících dokáží batolata odezírat známá slova, odezírání jim pomáhá rozeznat konkrétní zvuky v proudu řeči, a hraje také důležitou úlohu v rozvoji řeči.
Dotyk
Dotyk významně ovlivňuje tělesnou, sociální, emoční a intelektuální pohodu dítěte. Dotykem nejen pečujeme o tělesné potřeby dítěte, ale projevujeme jím lásku a navazujeme sociální kontakt. Zjistilo se například, že přiložení dítěte ihned po narozeni na pokožku matky může pomoci dokonce při ustálení srdečního a dechového rytmu novorozence a také podpořit včasné zahájení kojení. Kontakt pokožky je prospěšný i v dalším období - např. provádění jemných masáží pro uklidnění plačících a nespokojených dětí. Při výchově v raném dětství mají převládat pozitivně laděné dotyky nad negativními (trestajícími).
Nejdůležitější součástí dětského světa jsou lidé a vztahy, jež s nimi vytvoří. Dítěti nestačí jen geneticky dané základy pro komunikaci; pro rozvoj komunikačního potenciálu a pro vývoj jeho kognitivních, sociálních a emočních stránek je stejně důležité i to, co se naučí při sociálních interakcích. S využitím v knize uvedených zásad můžeme s dětmi lépe komunikovat a rozumět jim, dokážeme přesněji posoudit jejich potřeby, znalosti, vývoj. A protože se děti nejvíce učí z jednání svých rodičů a vychovatelů, můžeme jim předvedením žádoucího neverbálního chování pomoci naučit se co nejvíce a osvojit si základní sociální dovednosti.
Autorka je vývojová psycholožka přednášející na univerzitě, uvedené informace vycházejí nejen z její praxe, ale také z četných studií a výzkumů jiných odborníků (popsána jsou i specifika neverbální komunikace u některých vývojových poruch - autismus, Aspergerův syndrom). Čtenář sice narazí i na méně čtivé pasáže s odbornějším zaměřením a některé informace se v textu občas opakují, přečtením knihy ale přesto získá mnoho nových a podnětných informací. K přehlednosti a zapamatování si přečteného přispívají i závěry jednotlivých kapitol. Je v nich uvedena nejen doporučená četba a do několika vět shrnuta klíčová fakta, ale popsány jsou i související důležité vývojové milníky v životě dítěte. Pod titulkem „Vyzkoušejte si“ najdou navíc čtenáři konkrétní rady a tipy na sledování a rozvíjení komunikace dítěte od narození v jednotlivých.
Myšlenka na závěr: Nezapomínejme, že komunikace je obousměrný proces a neverbální signály a řeč jsou nástroje, s jejichž pomocí spojujeme své myšlenky s druhými lidmi. Pokud nevěnujeme pozornost neverbálním aspektům komunikace, oslabujeme vzájemné vztahy, častěji si mylně vykládáme jejich slova a ztrácíme cenné zdroje informací.
Připojte se! 