Bariéry pro neslyšící ve veřejné dopravě

Pokud mluvíme o přístupnosti dopravy osob s postižením, většinou máme na mysli vozíčkáře co se týče omezené schopnosti pohybu a lidi nevidomé, pokud jde o orientaci.

Na jednu skupinu lidí se ale zapomíná: na neslyšící. Na první pohled na neslyšících lidech není vidět nějaké postižení, ať už fyzické, nebo smyslové. Lidé v jejich okolí tedy předpokládají, že se při cestování veřejnými dopravními prostředky budou chovat tak, jak je to běžné u většinové populace. To znamená, že budou reagovat patřičným způsobem na informace z veřejných tlampačů, že budou respektovat oznámení o "ustoupení za bílou přerušovanou čáru" na nástupištích metra, že se přesunou na příslušné nástupiště, je-li hlášena změna odjezdu vlaku z jiné koleje, že "ukončí nástup a výstup", když se dveře zavírají, že je upozorní hluk přijíždějící soupravy, že budou reagovat na jiná zvuková znamení...

Názor většiny lidí na neslyšící osoby často bývá: „Co by chtěli, vždyť můžou chodit!“, takže se neslyšícím lidem nevěnuje v oblasti bariér taková pozornost a obvykle se na ně při plánování bezbariérovosti zapomíná.

Málokdo si uvědomí, že i neslyšící lidé mají při cestování problémy. Jde zejména o informační a komunikační bariéry. Tyto bariéry jsou založeny na zvukových informacích či signálech, které neslyšící lidé nemohou vnímat.

Naším příspěvkem chceme upozornit na některé z bariér pro neslyšící osoby v dopravě a zároveň navrhnout vhodná řešení.

Informační bariéry

Pro neslyšící osoby nastávají během cesty veřejnými dopravními prostředky problémy s orientací vlivem nedostatečného přísunu aktuálních informací.

Obecné informace s dlouhodobou platností si mohou neslyšící lidé vyhledat před cestou v jízdních řádech či na internetu. Problémem je však pro ně získávání informací o nečekaných změnách, které nastanou těsně před cestou nebo během cesty.

Například změna kolejí u vlakové dopravy, změna nástupiště, zpoždění či zrušení spoje, jízda odklonem, náhradní doprava jiným dopravním prostředkem a podobně. Tyto změny bývají sdělovány pouze hlášením na nástupišti staničním rozhlasem. Často se stává, že slyšící lidé po oznámení změn přejdou na jiné nástupiště – zatímco neslyšící lidé zůstanou na místě a marně čekají na svůj spoj. Když čekání po neúměrně dlouhé době vzdají a jdou se zeptat na informace, co se stalo, tak (pokud se úspěšně domluví s pracovníkem dopravy) se dozví, že spoj již před půlhodinou odjel z jiné koleje a že to bylo řádně ohlášeno rozhlasem…

Když nějaká změna nastane v průběhu jízdy, vlakvedoucí nebo průvodčí vlaku to oznámí cestujícím vlakovým rozhlasem - například v moderních vlacích kategorie Inter City jsou reproduktory, u dveří ovládání hlasitosti. Jsou hlášeny stanice, zpoždění, o provozu jídelního vozu a další informace. Ve starších vlacích projde průvodčí jednotlivá kupé a do prostoru nahlas vysvětlí, co se stalo a jaká je náhradní doprava… Pouze neslyšící cestující se nic nedozví.

Oznamování změny zvukovou cestou je bariérové pro osoby, které neslyší. Řešením vhodným pro neslyšící osoby jsou digitální informační systémy, které vizuální cestou informují nejen o plánovaných příjezdech a odjezdech, ale také o veškerých mimořádných změnách.

V nádražních čekárnách by měly být tyto vizuální informační panely nejméně na dvou stěnách, naproti sobě. Cestující si v téměř obsazené čekárně logicky sedne tam, kde je volné místo, proto musí být na informační panely vidět ze kteréhokoliv místa. Neslyšícímu člověku nestačí jen se jednou podívat, kdy jeho spoj jede a pak už jen čekat, protože pokud dojde k nějakým změnám, ostatní se to dozvědí ze zvukového hlášení automaticky, ať už si informačního panelu všímají nebo ne, kdežto neslyšící člověk je závislý pouze na informaci z panelu.

I na nástupištích vlakových a autobusových nádraží by měla být obecně zavedena digitalizace informačních systémů, kde si každý může vyhledat svůj spoj a kde by se měl též dozvědět o mimořádných změnách, které jsou v daném okamžiku známy.

Na zastávkách MHD by mohly být zprostředkovány informace pomocí GPS o časovém posunu příjezdu tramvaje či autobusu oproti jízdnímu řádu, a to o poloze dopravních prostředků v situaci, došlo-li k jejich zpoždění nebo k výluce, případně další informace o náhradních řešeních. Toto zařízení může být užitečné i slyšícím cestujícím, třebaže je předpoklad, že k nim informace proniknou snadněji a dříve.

Na nástupišti metra by bylo potřeba nainstalovat více promítacích ploch, aby zprávy na nich byly viditelné z různých míst. Nyní jsou tam promítány různé zajímavosti, ale dají se využít i pro informaci o mimořádných změnách v dopravě.

Umístění informačních panelů na nástupištích metra je někde nevyhovující. Mimopražský cestující, který nezná trasu příliš dobře, potřebuje zjistit nejen směr, ale také konkrétní stanice, kde bude potřebovat vystoupit. Panely s těmito podrobnými informacemi jsou někdy umístěny tak daleko, že je nelze při vstupu do metra přečíst. Člověk někdy musí nechat ujet vlak metra, než se dostane k panelu, ze kterého se dozví, kterým směrem má jet. Pokud pospíchá, je to pro něj zbytečná ztráta času. Proto by měly tyto informace být umístěny blíže ke vstupu do metra.

V metru je také bezpečnostní signalizační systém – když se někdo neopatrně přiblíží ke kolejišti, dispečer cestující varuje. Byl by dobrý i vizuální bezpečnostní signál – buč světelný, nebo opět promítnutím na projekční ploše.

V dopravních prostředcích by neměly chybět digitální informační panely o následující zastávce a o přestupní stanici. Psané informace by měly korespondovat se zvukovým u hlášením.

Z průzkumu mezi neslyšícími uživateli veřejné dopravy (Matuška, 2006) vyplynulo, že vybavenost vozů městské hromadné dopravy (autobusy, tramvaje, trolejbusy) informačními panely se liší v různých městech. Nejlepší situace je v Praze, horší je v menších městech. Ve starých vozidlech veřejné dopravy nebývají nainstalovány informační panely. Bylo by potřeba uspíšit výměnu starých vozů MHD za nové, povinně do nich instalovat optické informační panely a udržovat je v provozu. Dalším zjištěním totiž bylo, že funkčnost osazených informačních panelů není vždy udržována. Dle respondentů bylo z instalovaných informačních panelů pouze 48,6 % funkčních, 51,4% nefunkčních. Někde nebývají panely zapnuty vůbec, jindy ukazují jen směr jízdy (konečnou stanici), což není z hlediska informovanosti neslyšících cestujících dostatečné.

Respondenti též zdůrazňovali, že je potřeba také dbát na dostatečný kontrast barev textu a pozadí, resp. na jejich kombinaci (např. žlutá na černé, nikoliv červená na černé, jak to většinou bývá).

Komunikační bariéry

V současné době, kdy nejsou potřebné digitální informační technologie zavedeny všude, je dosud potřebné získávat informace osobním kontaktem s pracovníky dopravce.

Většina personálu dopravce není na komunikaci s osobami se sluchovým postižením připravena. Důvod je ten, že skupina osob se sluchovým postižením je z komunikačního hlediska velmi různorodá. Volba komunikačního prostředku je proto obtížná, při odezírání se musí dodržovat jiná pravidla než při mluvení a poslechu, část lidí se sluchovým postižením ani odezírat nedovede a další část používá znakový jazyk.

Matuška (2006) upřesňuje: „Z odpovědí respondentů vyplývá, že (sluchově postižení) netrvají na tom, aby personál v dopravě uměl znakový jazyk, ale musí znát alespoň zásady komunikace s lidmi se sluchovým postižením.“

Technické bariéry

Komunikační bariéra je někdy znásobena bariérou technickou. V oblasti navazujících systémů – zejména staveb – vznikají pro osoby se sluchovým postižením nové bariéry. Čistě technickou bariérou u vchodů budov jsou například elektroničtí vrátní. Je nutné, aby tato technická zařízení byla uzpůsobena potřebám těch, kteří neslyší – například opatřena diodami s obrázky či s nápisy, kdy může člověk začít mluvit, kdy se otvírají dveře a podobně. Nejlépe by neslyšícím lidem vyhovoval videosystém, kde by se přes kameru oba účastníci viděli.

Na vlakových a autobusových nádražích je cestující oddělen od personálu na informacích a u prodeje jízdenek plexisklem. Personál je za přepážkou z plexiskla a je otočen k cestujícímu profilem, sleduje počítač. Při hovoru někdy vůbec neotočí hlavu k cestujícímu. Očekává se komunikace přes mikrofon, což je pro neslyšícího nemožné. Plexisklo navíc brání nedoslýchavým lidem v poslechu odpovědí (zvuk je mikrofonem zkreslen). Podobná situace je u okének, kde se prodávají jízdenky. Při upozornění, že neslyšící cestující potřebuje odezírat, jeví zaměstnanci dopravce nervozitu, ale často nejsou schopni či ochotni komunikaci usnadnit.

V metru lze s dispečerem komunikovat pouze přes tmavé zrcadlové sklo, nelze s ním navázat zrakový kontakt k hovoru a odezírat. Okýnka, přes které se má mluvit, bývají někdy ve výši ramen, někde dokonce ve výši pasu, nelze odezírat. Neslyšící lidé potřebují při komunikaci vzájemný vizuální kontakt. Ale někteří dispečeři reagují na výzvu, aby otevřeli dveře, nepříjemně. Ne každý z nich je ochoten poskytnout i písemnou informaci.

Je zřejmé, že některé technické bariéry lze překonat pouze za podmínky, že je personál dopravce ochoten vycházet neslyšícím lidem vstříc.

Doporučení vyplývající z průzkumu Institutu Jana Pernera (2006)

• Hlášení změn a mimořádností v dopravě doplňovat o optické informace (signály), a to na nástupištích, v čekárnách i v dopravním prostředku.
• U přepážek např. v ČD Centrech, pokladnách aj. pokud možno nepoužívat sklo či plexisklo - nedoslýchavým osobám zkreslí zvuk, a těm, kteří odezírají, brání v odezírání (lesk, odrážející se světlo). Je možno zařídit otvírací okénka.
• I tam, kde je obvyklá komunikace přes mikrofon, musí být též možnost vzájemného vizuálního kontaktu s lidmi, kteří neslyší.
• V případě potřeby je nutno podat lidem s postižením sluchu písemné informace.
• Elektronické vrátné u budov je potřeba vybavit diodami signalizujícími, kdy na druhé straně někdo poslouchá, kdy lze mluvit a kdy jsou dveře odjišťovány.
• Všechny instalované digitální informační panely je nutno udržovat v provozu.
• U digitálních informačních panelů je důležitý dostatečný kontrast barev textu a pozadí.
• Znalost zásad komunikace s lidmi neslyšícími, ohluchlými a nedoslýchavými je potřeba zařadit jako součást profesní přípravy i dalších vzdělávacích kurzů pro personál, který je v přímém kontaktu s cestujícími. Bez těchto znalostí nejsou služby poskytované personálem pro osoby s postižením sluchu dostatečně efektivní.
• Znalost a aplikaci zásad komunikace se sluchově postiženými lidmi promítnout do finančního ocenění pracovníka jako jeho vyšší kvalifikaci.

Použitá literatura