Diskriminace neslyšících u soudu?

„Kdepak, u soudu nemá nikdo zájem, abych jako neslyšící rozuměl tomu, co kdo říká,“ shrnuje svoje líčení osobních zkušeností se soudy Jiří Grábner. Zažil celkem šest soudních jednání – třikrát v souvislosti s rozvodem a třikrát ve sporu s Českou správou sociálního zabezpečení. Vždycky upozornil soud na to, že je neslyšící a nekomunikuje pomocí znakového jazyka, ale nikdy mu nebyla poskytnuta žádná komunikační podpora.

„Kdepak, u soudu nemá nikdo zájem, abych jako neslyšící rozuměl tomu, co kdo říká,“ shrnuje svoje líčení osobních zkušeností se soudy Jiří Grábner. Zažil celkem šest soudních jednání – třikrát v souvislosti s rozvodem a třikrát ve sporu s Českou správou sociálního zabezpečení. Vždycky upozornil soud na to, že je neslyšící a nekomunikuje pomocí znakového jazyka, ale nikdy mu nebyla poskytnuta žádná komunikační podpora. „Já docela dobře odezírám, tak jsem prosil předsedkyni senátu, aby aspoň mluvila zřetelně a tak, abych na ni viděl. Jenže vždy, když začala diktovat zápis, zakryla mikrofonem ústa a byl jsem vedle. Během dvaceti minut jsem jí to připomínal osmkrát, ale bylo to marné.“Jindy si přivedl artikulační tlumočnici, která mu tlumočila při soudem nařízeném zdravotním přezkoumání. Chtěl, aby mu tlumočila i u soudu, kde právě výsledek zdravotního vyšetření byl rozhodujícím bodem. To však předsedkyně senátu odmítla s tím, že tlumočnice nebyla k soudu pozvána. Neuspěl ani s požadavkem, aby mu byly psány aspoň otázky.

Po ohluchnutí si můžeš o rovnosti nechat zdát

Pan Grábner není jediný, koho jeho sluchový handicap přivedl u soudu do velmi nerovného postavení. Na serveru Kochlear.cz, kolem kterého se vytvořila komunita osob s různým sluchovým postižením, se diskutuje o nejrůznějších tématech. Jedno z nich se před časem týkalo také zkušeností neslyšících osob s dorozumíváním u soudu. A ty byly… všelijaké. Zatímco v několika probíraných případech soud nezajistil neslyšícímu účastníku žádnou podporu při komunikaci, jindy obstaral tlumočníka do znakového jazyka pro neslyšícího člověka, který znakovým jazykem nekomunikuje. Někdy zase soud sice přislíbil přepis, ale ten nakonec spočíval v tom, že soudní zapisovatelka zapsala na počítači vždy jen otázku předsedkyně či předsedy senátu neslyšícímu účastníku jednání. Ten však vůbec nevěděl, co říkají ostatní, a nemohl ani na jejich tvrzení nijak reagovat. Že tak byl ve zjevné nevýhodě, je nabíledni. Není pak divu, že i když z věcného hlediska právo nemuselo být na jeho straně, těžko ho někdo přesvědčí o tom, že negativní výsledek sporu nebyl důsledkem jeho nerovného postavení u soudu. Zvláště když jde o peníze jednoho dosud ne právoplatného rozsudku dokonce v řádu několika set tisíc korun.

S tlumočením do znakového jazyka si soudy vědí rady

Stejné přesvědčení v souvislosti s výsledkem svého posledního sporu neskrývá ani Jiří Grábner. Domlouvám se s ním v klubovně pražské organizace České unie neslyšících. Před ním jsem tu zpovídal JUDr. Antonína Stehlíka, který pro Českou unii neslyšících poskytuje právní poradenství od roku 1990. Za ty roky s neslyšícími klienty zažil i řadu soudních případů. Buď jim radil, jaké dokumenty si mají obstarat, pomáhal jim třeba se sepsáním žaloby, anebo některé z nich u soudu i zastupoval. „V žalobě vždy žádáme soud o zajištění tlumočníka do znakového jazyka a nestalo se, že by tak soud neučinil. Pouze jednou, když se stěhovali, se nám ozvali, že tlumočníka nestihli zajistit, jestli bychom ho nemohli obstarat sami. Na přístup soudců si nemůžu stěžovat, jsou vůči neslyšícím účastníkům ohleduplní, mají zájem na takovém umístění tlumočníka, aby na něj neslyšící klient dobře viděl. A když třeba dojde k odložení líčení, při domlouvání termínu příštího jednání se nejprve ptají tlumočníka, zda bude mít čas,“ tvrdí JUDr. Stehlík. Čím to, že jeho zkušenosti jsou tak diametrálně odlišné? Určitou roli může hrát skutečnost, že všechna soudní líčení jeho klientů se odehrávala v Praze, ale u některých soudů mimo Prahu by možná probíhala jinak. Hlavní příčina však spočívá v tom, že všichni klienti potřebovali tlumočení do znakového jazyka nebo znakované češtiny. A s tím si soudy umějí víceméně poradit, na to pamatuje už řadu let legislativa, existuje Česká komora tlumočníků do znakového jazyka a u soudů zpravidla vědí, na koho se obracet. Někdy sice objednávají tlumočení do znakové řeči, což je nesprávný pojem, a tlumočníci se pak často až na místě dozvědí, zda klient komunikuje pomocí znakového jazyka, znakované češtiny nebo odezírání. Přesto se těmto neslyšícím účastníkům dostane vždy nějaké komunikační podpory. Hůře jsou však na tom lidé ohluchlí, kteří nekomunikují znakovým jazykem ani znakovanou češtinou. Výslovně na ně legislativa donedávna nemyslela a jak ukazuje praxe, mnozí soudci se nedokáží řídit duchem zákonů a zdravým rozumem, ale potřebují mít oporu pro každou situaci v doslovném znění zákona. Problémy se zajištěním rovnoprávného postavení osob se sluchovým postižením u soudního řízení souvisejí nepochybně i s obecně nedostatečnou informovaností o specifikách komunikace těchto osob. Často dochází k záměně ohluchlých osob s lidmi nedoslýchavými nebo s těmi, kdo se jako neslyšící již narodili. V důsledku toho vzniká při kontaktu s ohluchlými lidmi mnoho omylů.

Obvyklé omyly o ohluchlých

Mgr. Věra Strnadová, sama neslyšící od šesti let, z nich dokonce sestavila deset obvyklých omylů o ohluchlých osobách. Snad nejčastějším z nich je předpoklad, že každý, kdo neslyší, používá znakový jazyk. Avšak zdaleka ne všichni z těch, kdo neslyší, komunikují pomocí znakového jazyka. „Někteří lidé přišli o sluch ve věku, kdy už se naučili mluvit. Označujeme je jako osoby ohluchlé a jejich prvním jazykem, ke kterému měli přístup, je mluvený jazyk,“ vysvětluje Mgr. Strnadová. „Pokud se rozhodnou učit se po ohluchnutí znakovat, preferují obvykle znakovanou češtinu. Jedná se o český jazyk, který je podporovaný jednotlivými znaky ,vypůjčenými‘ ze znakového jazyka. Znakovaná čeština se od znakového jazyka velmi liší. Znakový jazyk je samostatný, svébytný a plnohodnotný jazyk. Naučit se jej je stejně obtížné jako naučit se jakýkoliv jiný cizí jazyk.“Mnohem častěji se tito lidé, zejména když ohluchnou v pozdějším věku, již český znakový jazyk ani znakovanou češtinu nezačnou učit. Nelze proto automaticky předpokládat, že pro zajištění komunikační potřeby neslyšícího účastníka soudu stačí obstarat tlumočníka do znakového jazyka. Je ovšem také na neslyšícím člověku, aby jasně soudu předem vysvětlil, jaký komunikační systém k dorozumívání používá. V některých případech to může být rovněž odezírání a pak je třeba zajistit tzv. artikulačního tlumočníka. Jeho práce spočívá ve vizualizaci mluvené češtiny – sedne si naproti neslyšící osobě tak, aby ta na něho dobře viděla, a opakuje po mluvčích, co kdo říká, přičemž zřetelně artikuluje, aby neslyšícímu člověku usnadnil odezírání. S odezíráním ovšem souvisí další obvyklý omyl – předpoklad, že když někdo ztratí sluch, automaticky se naučí odezírat. K odezírání musí mít člověk vrozené vlohy, které nemá každý. Teprve na základě vrozených předpokladů, znalosti příslušného mluveného jazyka a v podnětném prostředí si může člověk vypěstovat schopnost odezírání.

Odezírání má své limity

Mylná je i představa, že odezírání je snadné. Nejde o pouhé čtení ze rtů, jak se mnozí domnívají. Sluchem rozpoznáme přesně všechny hlásky, ale zrakem můžeme s jistotou rozlišit jen malou část z nich. Určité skupiny souhlásek vypadají při mluvení stejně a některé dokonce není vidět vůbec. Nelze tedy „ze rtů číst“, jako čteme zřetelná písmena. Ohluchlý člověk se při odezírání jen snaží odhadovat, co kdo říká. Proto zvláště při důležitých jednáních nemůžeme spoléhat na pouhé odezírání. Nejefektivnější způsob, jak zabránit případným omylům, je sdělení ohluchlému člověku napsat. V souvislosti s odezíráním vzniká často dojem, že ohluchlý člověk, který ihned neodpoví, nemá pohotové myšlení. Je to další z obvyklých omylů, na které upozorňuje Mgr. Strnadová. „Slyšící člověk potřebuje pouze malou část času na vnímání toho, co slyší, a většinu času při poslechu věnuje analýze obsahu slyšeného a už si předem připravuje odpověď. Ohluchlý člověk musí při ko¬munikaci se slyšícím člověkem zvládnout mnoho složitých myšlenkových operací během velmi krátké doby, musí tedy přemýšlet mnohem intenzivněji než člověk slyšící. Sto procent času věnuje jen na dešifrování toho, co mu druhá osoba asi říká, a za úspěch se považuje, když se mu to nemusí několikrát opakovat. Během dešifrování předchozí promluvy si musí zapamatovat další pohyby úst mlu¬vící osoby a musí mít čas na zpětnou kontrolu, zda vše dešifroval správně. Teprve potom může přemýšlet nad obsahem řečeného, utvořit si vlastní názor a následně začít koncipovat odpověď. Toho by si tedy měli být slyšící účastníci komunikace vědomi.“

Fatální důsledky neporozumění

Připomenutí si zaslouží ještě alespoň jeden z deseti obvyklých omylů. Je to přesvědčení, že kdyby došlo při vzájemné komunikaci k omylu, hned to poznáme. Zeptat se člověka se sluchovým postižením, zda nám dobře rozuměl, nestačí. Na otázku, zda rozuměl, odpoví odezírající člověk často kladně, a to i v případech, kdy rozuměl něco jiného a sám neví, že došlo k omylu. Mnohdy je nebezpečí vzájemného nedorozumění právě v tom, že ani jeden z komunikačních partnerů, tj. člověk ohluchlý ani slyšící, nemusí rozpoznat včas, že k nějakému omylu došlo. Oba jsou mylně přesvědčeni, že si dobře rozumějí a že žádná informace ohluchlému člověku neunikla. Proto je vhodnější otázka, co neslyšící člověk rozuměl, než zda rozuměl.

Omyly v komunikaci v běžném životě neslyšícího člověka velmi poškozují, protože se takto může dostat i do velmi složitých životních situací. Jistě není třeba zdůrazňovat, jak fatální mohou být, dojde-li k nim při soudním řízení.

Nastupuje přepis mluvené řeči

Z uvedeného vyplývá jednoznačný závěr potvrzený i prvními praktickými zkušenostmi, že pro ohluchlého člověka, jehož mateřštinou je český jazyk, je nejvhodnějším způsobem komunikace při soudním jednání přepis mluvené řeči. Převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase představuje jeden z deseti komunikačních systémů, mezi nimiž si mohou neslyšící a hluchoslepé osoby vybírat podle své potřeby na základě zákona č. 155/1998 Sb., ve znění zákona č. 384/2008 Sb. Zákon nabyl účinnosti teprve 20. října 2008 a o jeho existenci dosud nevědí mnozí neslyšící, ale ani někteří soudci, jak ukázaly praktické poznatky České unie neslyšících. Pražská organizace České unie neslyšících je zatím jediná v České republice, která začala zajišťovat přepis mluvené řeči. Umožnila jí to podpora Nadace Vodafone ČR. V rámci projektu Simultánní přepis mluvené řeči uskutečnila více než 60 přepisů na akcích nejrůznějšího druhu – od přednášek, seminářů a konferencí přes kulturní a společenské akce až po jednání jednotlivců na úřadech nebo u soudu. Přepis vypadá tak, že mluvené slovo přepisuje vyškolený přepisovatel na počítači a záznam se ihned promítá na plátno, takže jej mohou sledovat všichni přítomní. V případě malé skupinky či jednotlivce (například právě u soudu) mohou neslyšící vidět přepis přímo na notebooku přepisovatele. Kromě technických předpokladů (počítač, projektor, plátno) vyžaduje přepis písaře ovládajícího rychlé psaní a seznámeného se základními pravidly přepisu. Podrobněji jsou tato pravidla popsána na webu projektu na adrese www.prepis.cz, kde jsou i základní informace o všech uskutečněných přepisech. „Zajistili jsme čtyřem neslyšícím lidem také přepis jednání u soudu, v jednom případě dvakrát. Z pěti přepisů se tři uskutečnily v Praze a po jednom v Liberci a Pardubicích,“ říká předseda pražské organizace ČUN inženýr Martin Novák. Vesměs šlo o neslyšící ženy a všechny hodnotily přínos přepisu pro ně v superlativech, konečně se cítily jako plnohodnotní lidé. Pro žádnou z nich to nebylo první jednání u soudu, takže mohly i srovnávat, protože dříve si mohly v nejlepším případě přečíst na monitoru jen otázky jim kladené, jak je zapsala soudní zapisovatelka, a jinak jen sledovaly průběh řízení, aniž tušily, co kdo říká, a s obavami očekávaly rozsudek. Například Dana Červeňáková řekla doslovně: „To bylo poprvé, co jsem u soudu rozuměla, o čem se jedná, a mohla se bránit. Při dřívějších stáních jsem jen bezmocně seděla, koukala a čekala, jaký bude výsledek.“

Seminář pro justiční veřejnost

Kdyby čekal Jiřího Grábnera soud nyní, komunikační bariéry už by se nemusel obávat. Jednak by se mohl opřít o zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob z roku 2008, jednak by mu Česká unie neslyšících byla schopna zajistit přepisovatele. Jenže ne každý ví o existenci nové právní úpravy a již reálné možnosti neslyšících osob uplatnit své právo na volbu přepisu jako prostředku komunikace. Proto Česká unie neslyšících připravuje s občanským sdružením Zákazníci české justice a ve spolupráci s Městským soudem v Praze, Soudcovskou unií, Komorou soudních tlumočníků ČR, Českou komorou tlumočníků znakového jazyka a dalších partnerů seminář Neslyšící občané před českými soudy. Uskuteční se 11. listopadu ve velkém jednacím sále Městského soudu v Praze a jeho cílem je seznámit justiční veřejnost a další zájemce s novými metodami komunikace s osobami se sluchovým postižením během soudního řízení. Seminář by měl přispět k navázání spolupráce mezi neslyšícími občany a justičními institucemi a k hledání možností, jak pomoci nejzranitelnějším účastníkům soudních řízení kompenzovat jejich handicap tak, aby zároveň bylo soudní jednání co nejméně narušováno.