Neverbální složka mezilidské komunikace je velmi významná. Vždyť mnohdy dokresluje a určuje význam toho, co člověk říká slovy. Je možno také neříkat nic, a přesto sdělovat velmi mnoho. Problematika neverbální komunikace je v naší literatuře již zpracována, nebudu zde tedy rozebírat její jednotlivé aspekty. Zaměřím se na některé zvláštnosti v neverbální komunikaci u neslyšících lidí. Literatura s touto tématikou u nás zatím neexistuje. Moje poznatky vycházejí z praxe. Sama neslyším a občas si uvědomím rozdíly v neverbálním sdělování, které se projevují se jak v přirozené, tak i konvenční (dohodnuté) složce.
Nepoučenému slyšícímu člověku může připadat neverbální projev hluchého člověka nepochopitelný, divný, "nenormální". Ve skutečnosti jde o projevy zcela normální, protože jsou vynuceny jinými životními podmínkami. Objevily by se zákonitě u každého, kdo se musí obejít bez sluchu.
Místo sluchu zrak
U neslyšících lidí přebírá některé funkce do jisté míry zrak, a tak není divu, že je u nich objem a zaměření pohledů jiný než u lidí slyšících. Neslyšící lidé jsou zaměřeni na sledování optických jevů ve svém okolí a mají vypěstovaný postřeh. Vyruší je i sebemenší pohyb v jejich zorném poli. Neslyšící člověk se kolem sebe častěji rozhlíží. Nedostává totiž automaticky informace o dějích v prostředí, tak, jak to slyšícímu člověku zprostředkovává sluch. Je tedy nucen neustále sledovat okolí zrakem, aby se ujistil, zda někdo do místnosti přišel nebo z ní vyšel či zda se v okolí něco změnilo. Zatímco slyšící lidé se na sebe navzájem při rozhovoru dívají přibližně polovinu doby, kdy spolu mluví, u neslyšících lidí je objem vzájemných pohledů daleko vyšší, neboť vizuální kontakt je u nich základní podmínkou pro navázání a udržování rozhovoru. Při sledování mluvy zrakem (při odezírání) nejde o relaxovaný pohled, jaký je obvyklý u slyšících lidí. Odezírání je totiž velmi náročná činnost, vyžadující absolutní koncentraci pozornosti, proto je pohled při sledování mluvy upřený, což některým slyšícím lidem nebývá příjemné.
Slyšící lidé se domnívají, že se na neslyšícího člověka nemusí dívat, když ten mluví, protože oni jej slyší. Ve skutečnosti neslyšící člověk potřebuje, aby se na něj slyšící také díval a odvrácení pohledu druhé osoby vnímá jako nezájem o pokračování hovoru. Záměrné odvrácení pohledu je považováno za urážlivé odmítnutí kontaktu.
Neslyšící člověk se na druhého člověka dívá častěji i tehdy, když s ním nemluví. Musí "hlídat" jeho projevy. Slyšící lidé totiž nejsou zvyklí člověka předem upozornit, že se chystají promluvit. Neslyšící lidé dávají před mluvením různé kontaktní signály, aby se na ně druhý člověk podíval. Mezi kontaktní signály patří i mávání rukou.
Doteky
Ve společenském styku bývá slyšícím lidem obvykle nepříjemné, když se jej neznámý člověk nečekaně dotkne. Neslyšící lidé to vnímají jinak. Dotek ruky u nich patří k obvyklým kontaktním signálům, které znamenají upozornění, že se chystají něco říci. Tyto kontaktní dotykové signály mají určitá vžitá pravidla, která určují, kdy, kde a jakým způsobem je vhodné se druhého člověka dotýkat.
Chování v prostoru
Chování neslyšícího člověka v prostoru je jiné než u slyšícího člověka. Řídí se podle toho, kde jsou okna, dveře a osvětlení. To je určováno potřebou sledovat případné změny v okolí pomocí zraku. Neslyšící člověk tedy intuitivně zaujímá takové postavení, aby mohl zrakem obsáhnout co největší prostor, kde se obvykle něco děje, aniž by mu ve výhledu překážely nějaké optické překážky. Preferuje pozici zády ke stěnám a čelem (nebo alespoň bokem ke dveřím). Musí se přitom vyhýbat situacím, kdy by mohl zdroj osvětlení oslňovat jeho zrak. Vyhýbá se tmavým místům, kde nemůže odezírat či sledovat znaky.
Neslyšící člověk zaujímá vzhledem k ostatním lidem takové postavení, aby byli pokud možno stále v jeho zorném poli. Musí-li odezírat, zachovává takovou vzdálenost od druhého člověka, aby mohl dobře zaostřit zrak na jeho ústa. V těchto případech mu nevyhovuje těsná blízkost ani příliš velká vzdálenost. Také jsou-li ústa mluvící osoby níže než oči neslyšícího člověka, ztěžuje mu to odezírání.
Gesta versus znaky
Pro slyšícího laika jsou pohyby rukou u neslyšících lidí poněkud matoucí. Když nezasvěcený člověk pozoruje znakující osobu, často nerozlišuje gesta a znaky. Splývají mu v nesrozumitelnou směs pohybů.
Mnoho slyšících lidí se dokonce domnívá, že znakový jazyk je neverbálním způsobem sdělování. Tu a tam se dokonce i v odborné literatuře objevují neuvěřitelné nesmysly. Podíváme-li se do Psychologického výkladového atlasu z roku 1993, najdeme na straně 210 tuto perličku (cituji): "Nonverbální komunikací je vše, co komunikujeme jinými způsoby než mluvou. Hluchoněmí si ukazují abecedu jednou nebo oběma rukama". Konec citátu. Autorům se do dvou krátkých (a nešikovně formulovaných) vět podařilo natěsnat hned několik nesprávných údajů. Nebudeme je zde podrobně rozebírat (to by bylo téma pro samostatný článek). Všimněme si však tvrzení, že komunikace "hluchoněmých", kteří si "ukazují abecedu jednou nebo dvěma rukama" je neverbálního charakteru. Jinde lze najít i podivný termín "gestikulační řeč".
Samozřejmě, že i u neslyšících lidí jsou některé pohyby rukou neverbální. Slyšící lidé mluví a dělají rukama gesta. Neslyšící lidé znakují a vedle toho také dělají gesta. Rozdíl je pouze v tom, že u slyšících lidí se během řeči verbální složka odehrává v rovině zvukové, zatímco pohyby jejich rukou jsou součástí neverbálního sdělování, takže je lze snadno rozlišit. U neslyšících lidí se ruce účastní jak verbálního, tak i neverbálního projevu a rozezná je jen zkušený uživatel znakového jazyka. Některé pohyby rukou, které u slyšících lidí patří k neverbálním projevům, mohou být při použití znakové řeči nedílnou součástí verbálního sdělování. To, co je u slyšícího člověka diektickým gestem (ukázání prstem na něco), může být při použití znakového jazyka gramatickým prvkem (ukáže se takto například i nepřítomná osoba, o které hovoříme, jako kdybychom použili zájmeno nebo určitý člen). Některé znaky, které označují konkrétní jevy, mohou nápadně připomínat znázorňující gesta, kterými lidé často doprovázejí mluvenou řeč.
Mimika může být součástí verbálního projevu
Také mimika patří k projevům, které mohou neverbální charakter změnit na verbální, jsou-li součástí znaku. Mimika může význam znaku určovat (či modifikovat) jak v lexikální, tak i gramatické rovině. Použití mluveného jazyka s doprovodnými znaky - znakované češtiny) - naopak omezuje použití výraznějších mimických prvků, neboť podstatné je zde vyslovování českých slov. Mimika zde je tedy neverbálním prvkem.
Není-li mimika součástí znaku, bývá její použití podobné jako u slyšících lidí, avšak je použita častěji a je mnohem živější. Výraznou mimiku má například i "naslouchající" osoba. Jde o takzvané "zrcadlení", kterým dává neslyšící člověk najevo, že pozorně a s účastí sleduje to, co je mu sdělováno. Při odezírání je situace jiná. Odezírající člověk mívá soustředěný až úzkostlivý výraz, střídá se v něm výraz nepochopení a porozumění (uhodnutí smyslu sdělení přichází až po chvíli, náhle, na základě některého klíčového momentu). Není to tedy relaxovaný výraz, který v každém okamžiku obráží postoj posluchače ke sdělované věci a jeho vztahu k hovořící osobě.
Konvenční neverbální projevy
Konvenční neverbální projevy jsou ovlivněny kulturou, a mohou být tedy rozdílné na různých lokalitách. Může zde docházet k mylnému pochopení mezi příslušníky dvou různých skupin. (Přirovnejme to k pohybu hlavy při souhlasu a nesouhlasu v Bulharsku, které se liší od našich zvyklostí.) U neslyšících lidí může dojít k podobným situacím. Tak například vyjádření souhlasu bývá sice v mnoha skupinách vyjádřeno rukou místo hlavou, avšak tentýž symbol může mít různý význam. Když vyjádří souhlas například neslyšící Fin, náš člověk to může pochopit jako gesto, které děláme, když chceme naznačit: "Kecáš". Američan vyjadřuje souhlas rukou podobně jako naši lidé "Neber ho vážně". Aby byl souhlas vyjádřený rukou srozumitelný i pro naše neslyšící, musela by ruka mít jinou orientaci, jiné postavení prstů a jiný pohyb.
Mezi neverbální projevy patří i tleskání. Neslyšící diváci vědí, že neslyšící herci nebudou potlesk slyšet. A tak zvedají ruce s roztaženými prsty nad hlavu a rychle jimi třepají ze strany na stranu. Je to výrazně viditelné a herci obvykle odpovídají stejným způsobem.
I rukama lze křičet a šeptat
K neverbálním projevům se počítají i doprovodné (paralingvální) prvky řeči. I při sdělování pomocí znakového jazyka je možno doprovodnými prvky vyjádřit všechny emoční stavy. Intenzita a "rozmach" pohybů může kolísat od "křiku" až po "šeptání". Pohyby rukou mohou i "koktat". Malé neslyšící děti, které se teprve učí znakovat, "patlají" podobně jako slyšící děti, které se učí mluvit. Všimli jste ji neverbálních projevů slyšících lidí, když někomu něco šeptají "do ouška"? Také při znakování můžeme zařídit, aby sdělení zůstalo před nezúčastněnými osobami skryto. Můžeme například změnit intenzitu, způsob i umístění znaků. (Tak lze například pod stolem ukázat "To je ale blbec", i když se tento znak za normálních okolností ukazuje v neutrálním prostoru blízko hlavy.)
Umění číst řeč těla
Asi 95 % neslyšících lidí je ze slyšících rodin. Od malička měli příležitost sledovat neverbální projevy lidí kolem sebe, a to i v případech, že nevěděli, o čem je řeč. Naučili se přikládat větší význam neverbálním projevům. Jsou mistry ve čtení neverbálních projevů slyšících lidí.
Obráceně to však neplatí. Slyšící lidé totiž obvykle nejsou obeznámeni se zvláštnostmi neverbálních projevů neslyšících lidí. Nejenže nedokážou odlišit, kdy je který projev součástí znaku a kdy ne, ale také jsou někdy zmateni "jiným" chováním, přizpůsobeným životnímu stylu "ve světě bez zvuků".
Jaký z toho plyne závěr? Neukvapujte se při posuzování projevů neslyšících lidí. Vaše mnohaleté zkušenosti a znalosti, které s úspěchem můžete uplatnit u slyšících lidí, mohou selhat u těch, kteří žijí v jiných životních podmínkách.
Připojte se! 