Neslyšící lidé před českými soudy

I takové vzpomínky si odnášejí někteří lidé se sluchovým postižením ze soudních lavic. Pocity křivdy, bezmocnosti a zlost na to, že se vlastně rozhoduje o nich a bez nich, respektive bez jejich porozumění. Paní Gita Moravcová z Pardubic, jejíž osobní vzpomínku jsem v úvodu zmínila, patří ke skupině neslyšících lidí, kteří neovládají znakový jazyk, a tudíž jí přítomnost tlumočníka znakového jazyka v soudní síni nepomůže. Donedávna měli takto sluchově postižení lidé velké problémy u soudu, neboť byli odkázáni pouze na odezírání. Nyní již mají k dispozici technologii simultánního přepisu mluvené řeči, která jejich problém řeší. Je jen třeba přesvědčit o tom představitele soudu.

V polovině října se proto v budově Městského soudu v Praze konal seminář nazvaný „Neslyšící občané před českými soudy“, který uspořádalo občanské sdružení Zákazníci české justice. Přítomno bylo několik lidí se sluchovým postižením, kteří v minulosti absolvovali soudní proces, předseda pražské oblastní organizace České unie neslyšících ing. Martin Novák spolu s Jaroslavem Wintrem, kteří představili projekt simultánního přepisu mluvené řeči, předseda Městského soudu v Praze JUDr. Jan Sváček, prezident Soudcovské unie Tomáš Lichovník, Naďa Dingová z České komory tlumočníků znakového jazyka a Mgr. Věra Strnadová, neslyšící publicistka, která seznámila přítomné se specifiky komunikace osob se sluchovým postižením.

Jak jsme již v Gongu několikrát psali, přepis mluvené řeči funguje tak, že mluvené slovo přepisuje vyškolený rychlopísař na počítači, přičemž záznam se automaticky promítá na plátno. To mohou sledovat všichni přítomní, v případě jednání u soudu tedy všichni přítomní v soudní síni, nebo lze záznam automaticky promítnout na obrazovku počítače, v případě jediného neslyšícího účastníka v soudní síni. Systém tak funguje s minimálními náklady a současně poskytuje nenahraditelnou hodnotu v absolutním naplnění základního lidského práva každého občana – rovnosti stran před soudem.

Rovnost stran před soudem

Toto právo dosud rozhodně naplněno nebylo, přestože zákonné zázemí pro něj neslyšící lidé mají, dokonce je zakotveno i v zákonech České republiky - od 20. října 2008, kdy byl u nás schválen zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (zákon č. 384/2008 Sb.). Někteří soudci jsou si této skutečnosti naštěstí vědomi, a tak doufejme, že přepis se brzy stane běžnou praxí v soudních síních.

Podporu tomuto projektu vyjádřil na semináři také předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček (na snímku), který uvedl, že takový projekt česká justice již dlouho potřebuje. Vyjádřil přesvědčení, že se brzy stane samozřejmostí pro soudce i neslyšící. Podle pana předsedy nejde totiž o žádné dobrodiní ze strany soudu, ale o to, že soudci mají ve vztahu k neslyšícím určitý dluh, protože právo mít věrně zaznamenáno vše, co proběhne při soudním jednání, je již upraveno zákonem. „My se pouze vymlouváme na to, že nemáme všechny technické a finanční předpoklady k tomu, abychom toto vaše právo naplnili. Je nám jasné, že stávající způsob komunikace s vámi je nevyhovující…“, pronesl k přítomným pan soudce.

O tom, že technologie přepisu bude určité skupině sluchově postižených vyhovovat, asi nikdo nepochybuje. Také paní Gita Moravcová, která pro své poslední (třetí) jednání u soudu využila technologii přepisu, byla spokojená. S jejím prvním soudem, který proběhl bez jakékoli komunikační podpory, se to prý nedalo srovnat: „Byl to skvělý přepis. Takže jsem se hlásila, když se mi něco nelíbilo. Bylo to opravdu perfektní. Pan Černilovský (pozn. redakce: přepisovatel) se snažil, jak mohl, bylo to nebe a dudy, nedá se to porovnat. Cítila jsem se jako slyšící člověk, mohla jsem se vyjadřovat, mít námitky.“

Neslyšícím preferujícím znakový jazyk přepis nepomůže

Přepis se patrně stane dříve nebo později běžnou praxí v soudních síních. Je to technologie jednoduchá, snadno realizovatelná a poměrně snadno zpětně „ověřitelná“. Soudci ji zřejmě začnou brzy respektovat a přijmou ji. To je určitě pozitivní vyhlídka. Měli bychom však zabránit tomu, aby nedostatečně poučení soudci směšovali komunikační potřeby skupiny ohluchlých lidí s potřebami osob nelingválně neslyšících, kteří jsou uživateli znakového jazyka a kterým přepis nepomůže, neboť nemají dostatečné kompetence v českém jazyce a potřebují tlumočení do znakového jazyka.

Obávám se, že ze slov předsedy Městského soudu v Praze zazněly určité náznaky toho, že by k takové situaci mohlo dojít. Na semináři totiž uvedl, že při vší úctě k tlumočníkům a tlumočnicím pro neslyšící v jednacích síních jde o každé slůvko a může se stát, že dojde ke zkreslení toho, co projednává soud a co má na mysli. „Proto se domnívám,“ řekl doslova, „ že jediná správná cesta je ta, kterou má naznačit dnešní seminář. Je to cesta přepisu mluveného slova s následným záznamem, ať už na plátno, nebo do počítače.“

Přepis mluvené řeči do textu určitě není jedinou správnou cestou, ačkoli je cestou žádoucí a patrně perfektně vyhovující skupině ohluchlých lidí (a soudcům také, protože je pro ně snadno kontrolovatelný). Podle výše zmíněného zákona o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob je však jen jedním z několika komunikačních systémů, které mohou sluchově postižené osoby využívat a mají na to právo. A na to by měli pamatovat všichni zúčastnění – soudci i neslyšící účastníci soudního jednání.

Pozor na jazykové bariéry

Na nebezpečí opomíjení skupiny neslyšících uživatelů znakového jazyka upozornila ve druhé části semináře také předsedkyně České komory tlumočníků znakového jazyka Naďa Dingová (na snímku vpravo). Zdůraznila skutečnost, že v situaci, kdy bude prelingválně neslyšící člověk potřebovat komunikaci prostřednictvím znakového jazyka, a my jeho situaci vyřešíme tím, že budeme jednání u soudu přepisovat, vytvoříme paradoxně bariéru.

„Může vzniknout spousta nenapravitelných chyb,“ varovala Naďa Dingová a na několika příkladech své tvrzení doložila. Podle ní bychom měli nechat na klientovi, aby se sám rozhodl pro jeden komunikační systém, který bude preferovat. Existuje mnoho omylů, na které narážíme v případě, že se dostáváme do situací, ve kterých je na jedné straně neslyšící, a na druhé straně soud.

Někdy mají totiž soudci tendenci pozvat kohokoli, kdo se s neslyšícím člověkem „nějak“ domluví a vidí v něm člověka, který jim pomůže situaci zvládnout. A jak jsme viděli i z ukázky na semináři, ten „někdo“ může být i rodinný příslušník v roli tlumočníka, který rozhodně není dobrým řešením. Vměšuje se do komunikace, není nestranný - není poučeným profesionálem. Dnes už komunita neslyšících nechce situace ´nějak´ zvládat. „Dnes neslyšící chtějí být v pozici, ve které může být slyšící člověk. Mít stejné příležitosti,“ uvedla Naďa Dingová ve svém příspěvku. „Pro ně je jediným řešením tlumočník znakového jazyka.“

Naďa Dingová zdůraznila skutečnost, kterou si zřejmě málo soudců uvědomuje, že v současné době je již profese tlumočníků znakového jazyka v mnoha směrech profesionalizovaná a tlumočníci jsou si vědomi svých povinností, a to i v případě soudních tlumočníků. V databázi organizace ASNEP, která provozuje Centrum zprostředkování tlumočníků znakového jazyka, jsou i tlumočníci, kteří jsou dostatečně způsobilí k výkonu tlumočení u soudu. Není problém si je prostřednictvím Centra zajistit.

Názor předsedkyně České komory tlumočníků znakového jazyka podpořil na závěr semináře také prezident Soudcovské unie Tomáš Lichovník. Z jeho projevu bylo patrné, že respektuje neslyšící jako jazykovou menšinu a respektuje neslyšícího klienta jako člověka, jehož mateřským jazykem je znakový jazyk. Tomáš Lichovník vysvětlil, že mnoho let soudí tzv. věci s cizím prvkem, tedy spory, v nichž se objevují cizinci: „Uvědomuji si důležitost toho, aby neslyšící měli možnost sledovat naprosto všechno dění v jednací síni, aby nebyli vyřazeni, byť z jediné věty, která tam proběhne.“

Takže - popřejme používání technologie přepisu mluvené řeči u soudu mnoho zdaru. Ohluchlí lidé ho v soudních síních využijí a nejen oni - využijí ho všichni ti, kteří mají nějaký sluchový handicap a zároveň je pro ně český jazyk „jejich“ jazykem. Ale neslyšícím uživatelům znakového jazyka bude tento přepis k ničemu. Proto by se neměl automaticky stát jediným „soudním jazykem“ v situaci, kdy je u soudu přítomen sluchově postižený člověk. Tlumočník znakového jazyka musí mít možnost stát se nedílnou součástí soudních procesů s neslyšícími účastníky stejně jako technologie přepisu mluvené řeči. Volba je jen na neslyšícím klientovi, protože - není Neslyšící jako neslyšící.