ilustrační foto
Takový pohled na dorozumívání neslyšících je ale poměrně nového data (a ani dnes není přijímán všeobecně a bez výhrad). Ještě lingvisté l.pol. 2O. stol., např. E. Sapir a L. Bloomfield, považovali - ve 2O. a 3O.letech - znakování "skupin hluchoněmých" za cosi srovnatelného s gestikulací trapistických mnichů (kteří složili slib mlčení) nebo s jazykem gest severoamerických Indiánů, a charakterizovali je jako silně závislé na konvencích mluvené řeči. A ještě v r. 1957 píše psycholog H. Myklebust ve své Psychologii hluchoty, že "manuální znakový jazyk" užívaný neslyšícími je jazyk ideografický, více "obrázkový" a méně symbolický než jazyky mluvené, ve srovnání s nimi že postrádá "preciznost", "jemnost", "pružnost", a musí být tedy považován za něco míň než ony. Člověk užívající tohoto jazyka nikdy nenaplní všechny lidské možnosti - tvrdí Myklebust - a je proto "méně lidský".
Průlom do názorů na dorozumívání neslyšících a na neslyšící vůbec lze přičíst až studii amerického jazykovědce W. Stokoea Struktura znakového jazyka. První lingvistická analýza amerického znakového jazyka (vyšla v r. 1960). V ní se ukazuje, že komunikace neslyšících je vedena ve skutečném jazyce (nejde tedy jen o nějaké nahodilé posunkování), a tento jazyk že má obdobné vlastnosti jako jazyky slyšících lidí, jazyky audioorální. I když se od nich liší tím, že existuje jinak ("vidí se" a "ukazuje", je vizuálněmotorický), je s nimi strukturně a funkčně srovnatelný.
Za největší přínos Stokoeovy studie se obvykle považuje to, že ukázal a doložil, že i znakový jazyk má - stejně jako všechny jazyky světa - tzv. dvojí členění (dvojí artikulaci): v souvislém toku znakování ("mluvy") se i v něm vyděluje rovina nejmenších jednotek významu (tzv. znaků, stojících na úrovni slov jazyků mluvených, a morfémů). Ty jsou pak dále rozložitelné na jednotky nižší, které samy o sobě význam nenesou (dokážou ale význam "vyšších" celků rozlišit) - jejich kombinací ovšem lze vytvářet, "skládat", další a další znaky nové. Není nijak zvlášť podstatné, zda tyto nejmenší jednotky označíme jako cheremy (Stokoeův termín odkazoval k řeckému kheir - ruka) a nauku o nich jako cherologii, nebo, tak jak je to běžnější v současnosti, jako fonémy (a fonologii). Podstatné je spíše zjistit, jaké jednotky tohoto druhu se v (konkrétním) znakovém jazyce vyskytují, vystihnout jejich povahu, charakterizovat systém, který utvářejí.
Stokoe důkladně popsal, jak se v americkém znakovém jazyce na rozlišování významu podílí místo, kde je znak artikulován, tvar ruky, která artikuluje, a její pohyb. Pozdější jazykovědci považují za stejně důležitou ještě orientaci dlaně ruky a orientaci prstů vzhledem k tělu a vzájemnou pozici rukou (pokud je znak artikulován dvěma rukama). Protože znakový jazyk neexistuje v psané podobě a protože jeho výzkum vyžadoval nějakou jeho fixaci (jinou než audiální), propracoval Stokoe i způsob grafického záznamu znaků. K tomu účelu vypracoval systém symbolů, které "zapisují" místo artikulace znaku, tvar artikulující ruky i typy pohybu. Jeho systém, rozšířený o symboly postihující orientaci dlaně a prstů a symboly zapisující vzájemnou pozici rukou, se pro výzkumné účely používá dodnes. Použit ovšem může být i při výuce znakového jazyka: z vlastní zkušenosti vím, že konvencionalizovaný, ustálený zápis jednotlivých složek znaku pomůže podobu znaku vybavit spolehlivěji než jakýkoli zápis "slovní".
Tím, že může být takto (systémově) analyzován, se znak (nejmenší součást znakového jazyka, která nese význam) liší od gesta - a znakový jazyk je pak něco zcela jiného než "jazyk gest" (tak jak o něm čteme např. u Bloomfielda). Jiný je ovšem ještě v něčem jiném: s výrazy produkovanými rukama, manuálně, se v znakových jazycích spojuje navíc (více či méně pravidelná) nemanuální aktivita (zvl. mimika a pozice a pohyby hlavy a horní části trupu). Ta může být přímo součástí znaku, tedy součástí plánu lexikálního, hlavně ale funguje jako prostředek gramatické stavby znakového jazyka (rozlišuje např. otázky zjišťovací a doplňovací, vyděluje věty vztažné, liší jednotlivé typy příslovečných určení, je jedním z prostředků vyjádření shody atd.).
Způsob existence a využití manuálních a nemanuálních prostředků jsou rysy společné všem znakovým jazykům - jinak je ovšem každý znakový jazyk jiný a představy o existenci nějakého znakového jazyka univerzálního bývají označovány, i samými neslyšícími, za mylné (s tím ovšem, že i tady platí to, co platí obecně - každý člověk, slyšící či neslyšící, se v konkrétní komunikační situaci a hlavně o konkrétních věcech "domluví" i v zemi, jejíž jazyk neovládá, "rukama"). Ovšem skutečnost, že dorozumění "přes hranice" je asi snáze uskutečnitelné v znakovém jazyce než v jazycích mluvených, nelze úplně popřít: několikrát jsem byla svědkem toho, jak např. mlačounká česká neslyšící, původně vyučená švadlena, komunikuje bez potíží s postarší neslyšící anglickou vysokoškolskou učitelkou (a to zdaleka ne jen o konkrétních záležitostech spjatých s konkrétní komunikační situací) - přitom ani jedna z nich neznala většinový jazyk země té druhé. Odborníci připisují tuto skutečnost tomu, že znakové jazyky sdílejí (ve větší míře než jazyky mluvené) řadu gramatických struktur a i způsoby, jimiž se tyto struktury realizují, a zčásti dokonce i slovní zásobu.
O českém znakovém jazyce toho u nás zatím příliš mnoho nevíme: naše lingvistika se o komunikaci neslyšících začala zajímat - podobně jako o jiné jevy okrajové, menšinové - až v posledních letech. Ostatně ani z jiných zemí, kde se znakový jazyk zkoumá víc než tři desítiletí, neznám souhrnnou práci, která by např. popisovala jeho gramatiku tak soustavně a v takové úplnosti, jak jsme na to zvyklí u jiných jazyků cizích - třeba u angličtiny, němčiny atd.; většina studií se obvykle zaměřuje na ty gramatické vlastnosti znakových jazyků, které jsou zvlášť nápadné a souvisí nějak s tím, že jde o jazyk vizuálněmotorický.
Něco ale už přece jen o českém znakovém jazyce víme - pokud jde o jeho strukturu, pak spíše o jeho stránce fonologické a lexikální než o gramatice (už teď je ale zřejmé, že některé z gramatických struktur typické např. pro americký nebo britský znakový jazyk najdeme i v znakovém jazyce českém). Základní představu máme o užívání českého znakového jazyka, o postojích, které čeští neslyšící k vlastnímu jazyku zaujímají, jakým způsobem ho poměřují s češtinou a jaké hodnoty oběma těmto jazykům připisují, jak se dívají na soudobý systém vzdělávání neslyšících. A snad máme alespoň přibližnou představu i o tom, jaký je vlastně svět, v němž neslyšící žijí: co všechno plyne ze skutečnosti, že to je svět bez významů nesených zvukem, tedy zcela jiný svět než ten "náš".
Připojte se! 