zobrazeno: 6326x

Komunikace neslyšících: možnosti, které čekají

zdroj: Štylistika neverbálnej komunik. Bratislava 1997, s. 137-14 publikováno: 12/10/2004

O tom, jak komunikují čeští neslyšící - ať už ve svém světě bez významů, které jsou neseny zvukem, nebo ve světě našem - toho v České republice víme pořád málo. Naše lingvistika se o tuto problematiku, stejně jako o jiné jevy necentrální, okrajové, menšinové, začala zajímat až v posledních letech, později než kolegové ze Slovenska.

Uměli bychom snad něco říci o fonologii českého znakového jazyka, jeho specifickou gramatiku1 bychom ale zatím popsat neuměli. Nemáme dost materiálu ani k úvahám sociolingvistickým (třeba o tom, jak, kdy, proč atd. přepínají čeští neslyšící kód mezi českým znakovým jazykem, znakovanou češtinou, příp. přímým pantomimickým zobrazením skutečnosti nebo češtinou mluvenou). Nemáme výzkum dostatečně široce založený tak, aby poskytl solidní základ pro výklady psycholingvistické (např. o specifičnosti mentální reprezentace vizuálněmotorického jazyka, o způsobech a fázích jeho osvojování). To všechno jsou - abych citovala titul klasika - možnosti, které čekají.

Komunikace neslyšících vyzývá lingvistiku (a disciplíny příbuzné) k řešení bezpočtu zajímavých problémů - o tom myslím nemůže být sporu. Pojmenovat je, určit, které to jsou, a stanovit, odkud vůbec a kam ještě sahají, nebo dokonce rozhodnout o pořadí jejich naléhavosti není ale nijak snadné. Čím déle se komunikací neslyšících zabývám, tím víc se přikláním k názoru, že začátek cesty by se měl odvíjet od východiska skutečně širokého. Takový široký úhel pohledu by zahrnul komunikaci neslyšících ve všech jejích rozměrech a podobách: tedy jak (1) komunikaci intrakulturní (neslyšícího s neslyšícím) a komunikaci interkulturní (neslyšícího se slyšícím), tak, napříč tomu, (2) komunikaci "ukazovanou" (resp. snad i "konkurenční" mluvenou) a psanou. Vzájemná prostupnost těchto oblastí, rozostřenost hranic mezi tím a oním, vzájemné vztahy obého totiž mohou v lecčems pomoci.

Tak např. jisté (pravidelné a četné) rysy češtiny psané českými neslyšícími, ony "nečeskosti" nebo defekty, chceme-li, poukazují pravděpodobně - jako interference svého druhu - k některým charakteristikám českého znakového jazyka. Na mysli mám např. záměnu sloves označujících existenci a vlastnictví (Děkuji ti za dopis, měla jsem překvapená; Jsem velkou radost), vypouštění sponových sloves (ruka dobrá; Renata fajn a prima holka), lexikální vyjadřování času, modality, někdy i aspektu (minulý chodit na vánoce 27. února v Praze; buč musí vydržet), užívání absolutního záporu (protože já sama a vůbec vypravuje mně; ve škole vůbec líbilo a děti holky a kluci vždycky pomlouvají), formálně nerozlišené vyjadřování důvodu a důsledku (zítra pojedeme na vlaku lyžovat, proto zítra to budou málo lidí, proto oni chodí do práce) atd. Lze doufat, že skrze ještě jiné takové jevy, svou četností a distribucí v daných česky psaných textech dostatečně reprezentativní, bude možné vysuzovat i povahu dalších gramatických struktur českého znakového jazyka. Tady se myslím komplexnost přístupu vyplatí.

Na druhé straně: čím komplexnější úhel záběru, tím - samozřejmě - širší rejstřík problémů. Jejich škála zahrnuje (měla by zahrnout) vedle problémů úže lingvistických (tj. otázek struktur a funkcí), přinejmenším také problémy psycholingvistické (např. produkce a recepce) a sociolingvistické (zvl. otázky užívání). A všechny tyto okruhy navíc ve vztahu ke komplexu (1) jazyků a (2) znakových systémů, které se v komunikaci neslyšících užívají.2

Takto načrtnuté, poměrně průhledné "zadání" se ovšem komplikuje, především, mohu-li to tak říci, postojově. Jde (A) o postoje "slyšící" lingvistiky, která se znakováním obírá, i (B) o postoje samé komunity neslyšících (včetně - a možná v první řadě - neslyšících "kulturních").

Za podstatnou považuji v této souvislosti zvláště otázku (podrobněji srov. Macurová, 1994), jaká je, resp. má být úloha lingvistiky při "zacházení" s jazykovou situací neslyšících. Jak si má tato lingvistika (v České republice stále ještě jen majoritní) formulovat ve vztahu ke škále znakování (od českého znakového jazyka k znakované češtině) úkoly a cíle své "jazykové politiky"? Má být spíše deskriptivní (u vědomí toho, že cíle solidní deskripce opřené o široce založený vzorek "projevů jazyka" získaný od dostatečného počtu informantů jsou víceméně v nedohlednu)? Anebo má vyjít vstříc požadavkům komunity neslyšících (některých jejích organizací a členů) a preskribovat, regulovat - víceméně "na zakázku"? A má se vůbec zabývat gramatikou českého znakového jazyka? Posledně uvedená otázka je bláhová jen na první pohled. I čeští neslyšící (o slyšících teď nemluvím) totiž v současné době až kampaňovitě vyjadřují postoje preferující - a to snad i v komunikaci intrakulturní - znakovanou češtinu; "vlastní" znakování prohlašují za "nepřesné" a "nehezké"3 a v souladu s tím usilují o jeho maximální možné přiblížení většinovému jazyku.

Tyto postoje jsou jistě dány vlivem většinových názorů s více než staletou tradicí.4 O vlastním jazyce neslyšících se tvrdívalo5 a i tvrdívá, že dokáže sdělovat jen asociativně, předkládat jen (nějaké) "seznamy" jmen konkrétních objektů, vztahy mezi nimi vyjadřuje jen nezřetelně (pojmenovává tedy, řečeno mathesiovskou terminologií, ale neusouvztažňuje). Komunikace v něm vedená je pak jen náznaková, neexplicitní, silně závislá na svém "tady" a "teď", a dorozumění vyžaduje stálé zpětnovazební ověřování jejího průběhu.

Nejsou ale tyto soudy opřeny o naši "slyšící" recepci a neexistují náhodou tyto vlastnosti znakového jazyka právě jen v ní? Jsme totiž schopni nejen přiřadit význam, ale už "vidět" a identifikovat výraz, resp. všechny výrazy - nositele významu, jež v znakovém jazyce figurují? Typ a charakter jeho "prostředků" i způsobů jejich kombinace je totiž v souvislosti s jiným způsobem jeho existence přece jen v něčem jiný než to, čemu jsme uvyklí (podrobněji srov. Macurová, 1995): na rozdíl od "lineárního" (sukcesívního) označujícího jazyků mluvených je označující znakových jazyků převážně "simultánní", produkované a vnímané v jednom časovém momentu. I to může působit potíže. Hlavním zdrojem problémů je ale podle mého názoru ještě něco jiného: v češtině (a v jiných mluvených jazycích) jsou gramatické významy neseny stejným materiálem jako významy lexikální; v znakových jazycích je oproti tomu "nosič" dvou druhů významu dvojí. Lexikální významy se pojí s výrazivem manuálním (tj. zvl. s místem artikulace, tvarem ruky, orientací dlaně a prstů, pohybem, příp. i vzájemným vztahem rukou, pokud je znak artikulovaný oběma rukama), gramatické významy s výrazivem nemanuálním (zvl. s mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu).6 Nedoceňování znakového jazyka jako jazyka (navzdory jeho znakovosti, systémovosti, jeho dvojímu členění, produktivnosti, svébytnosti atd.) zřejmě s naší neschopností vidět a identifikovat "nosiče" významů gramatických úzce souvisí. To pokud jde o postoje slyšících.

Podceňování znakového jazyka samými neslyšícími, snaha přiblížit znakování češtině,7 má své kořeny v specifické "neslyšící" reflexi jazyka, kdy jazyk = (většinou jen) "slova". Reflektuje se zde ale také zkušenost z dosavadního způsobu vzdělávání, onen "stav vzdělanosti" neslyšící populace, který - alespoň v České republice - není nijak pronikavý. Nejde přitom jen - i když také - o prokazatelný deficit informační.8 Více alarmující je deficit kognitivní a sociální.

Proč mají neslyšící - i ve znakovém jazyce, i v psané češtině - tak nápadné problémy s vyjadřováním oněch základních vztahů, jimiž vnímáme svět, tj. vztahů ekvivalence, disjunkce, průniku, inkluze? Proč je čeština psaná neslyšícími tak jiná než čeština produkovaná slyšícími - ať Čechy, nebo cizinci? Čím je to dáno, že právě jen v psané češtině neslyšících se objevují defekty téměř univerzální povahy: např. neschopnost rozlišit členy triády mluvčí - adresát - jiný participant (tedy já - ty - on/to), neschopnost oddělit sdělení od přítomnosti (užívání gramatické kategorie času) a skutečnosti (kategorie způsobu)? (Podrobněji k tomu Macurová, 1996).

Není to všechno v nějaké souvislosti s tím, že neslyšící nemají v rozhodující fázi svého vývoje k dispozici vlastně žádný "vlastní" jazyk, žádného průvodce svých mentálních aktivit, žádný nástroj reprezentace světa, jeho kategorizace, "osmyslení"?9 Nezakládá povahu komunikace (většiny) neslyšících, způsob jejich orientace ve světě, a tedy i podstatu jejich existence nějaký úděl raného "bezjazyčí"? A nebyl by lepší sebeprimitivnější jazyk10 než jazyk žádný?

V dnešní době je (nějaká) propojenost jazyka s kognitivními procesy, resp. podíl jazyka na reprezentaci, kategorizaci, interpretaci (zvýznamňování a osmyslování) reality nesporná. A nesporná je i vazba pojící jazyk a procesy socializace člověka: také lidské osvojování oněch nejzákladnějších atributů "sociálna" se totiž odehrává právě prostřednictvím jazyka, konkrétně těch jeho funkcí, jež Halliday (1975) označuje jako instrumentální (I want), regulativní (do as I tell you), interaktivní (me and you), personální (here I come) a "výzkumnou" (who, what and why).

Poměřováno tímto kontextem jsou úvahy lingvistiky nad východisky a postupy zkoumání komunikace kulturní menšiny (českých) neslyšících zřetelně až druhotné. Prvotním a klíčovým problémem je už onen postoj slyšící většiny k této specifické menšině, demonstrovaný konkrétně a v první řadě jejím postojem k menšinovému jazyku (a ke komunikaci v něm vedené). Je-li totiž neslyšícím odpíráno právo na jazyk,11 jsou jim odepřeny možnosti kognitivně a sociálně se rozvíjet, rozumět světu, sobě navzájem i nám slyšícím. A za takových okolností se lingvistika může nanejvýš jen podivovat nad tím, jak je možné, že neslyšící dokážou ve většinovém světě vůbec přežít.

Snad lze věřit, že (nové) možnosti, které na neslyšící čekají v "nové" době, jsou v rozumném dohlednu.

literatura

Halliday, M.: Learning How to Mean: Explorations in the Development of Language. New York 1975.
Macurová, A.: Náš - jejich jazyk a naše vzájemná komunikace. Naše řeč 77, 1994, s. 44-50.
Macurová, A: Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu (s P. Marešem). Ref. na stylistické konferenci v Opole, září 1995 (Rkp. v tisku čas. Stylistyka).
Macurová, A.: Komunikace, psaná čeština a čeští neslyšící. Problémy interkulturního porozumění. (Rkp. v tisku, sb. Jazyk jako prostředek translace kultury, Moskva 1996).
Working Paper I. Edinburgh Non-Manual Coding System (ENCS). Edinburgh, b.d.

Poznámky pod čarou

1 Snad s výjimkou oněch příznakových rysů, které souvisejí s jeho "trojdimenzionální" existencí.
2 Tj. především k znakovému jazyku a k češtině na jedné straně, k znakované češtině na straně druhé.
3 Odkrýt (skutečný) význam výrazů "nepřesný" a "nehezký" není ovšem jednoduché. Předběžně lze - na základě výroků českých neslyšících o svém jazyce - soudit, že se poměřuje dvojím měřítkem: jedním kritériem je čeština (zvl. pokud jde o "přesnost", zřejmě ve smyslu schopnosti vyjadřovat věcné obsahy a věcněobsahové vztahy), druhým (nějaká) představa "ideálního" znakování: Tady není kritériem pouze ona "krása" - o "přesnost" tu jde také, i když jiného druhu (bučto je vztažena k artikulaci znaku, příp. ještě, vedle toho, k "nepřesnosti": "přesné" jsou přitom znaky českého znakového jazyka, užívané i v znakované češtině, "nepřesné" vyjádření pantomimické). Výrazem tohoto dvojího poměřování je jednak cílení k znakované češtině, jednak, a spolu s tím, snaha české znakování nějak (právě na bázi znakované češtiny?) sjednotit.
4 V tom, jak dokázal přesvědčit neslyšící o méněcennosti jejich jazyka, byl oralismus nepochybně úspěšný.
5 Srov. explicitně např. v anketách ministerstva školství zveřejňovaných v časopise Obzor hluchoněmých; podrobněji v připravované doktorandské práci R. Mázerové o kultuře českých neslyšících.
6 Podrobně srov. v popisu nemanuálních složek znakového jazyka vypracovaném v Edinburghu: jako nositele nemanuálního (a tedy prvek významotvorný) jsou identifikovány oči, obočí, nos, ústa, jazyk, zuby, tváře, proud vzduchu, čelisti, hlava, ramena, trup; jim se přiřazuje 19 typů pohybu (Working Paper I, b.d.).
7 Spojována je často s představou, že budu-li znakovat a zároveň artikulovat česká slova, naučím se česky.
8 Velikost bariéry, jež stojí mezi neslyšícím a informacemi získatelnými převážně jen skrze většinový jazyk, je nepřímo úměrná stupni, v němž si osvojil psanou formu češtiny. Protože si ji osvojuje - stejně jako každý slyšící Čech - až na základě češtiny mluvené (kterou neslyší), je vstup do psané formy jazyka značně obtížný, často nemožný. V této souvislosti se nejeví jako příliš promyšlené nahradit (tak jako v České televizi) dřívější tlumočení hlavního zpravodajského pořadu do znakového jazyka skrytými titulky - kolik procent neslyšících umí asi číst na takové úrovni, aby jim plně rozuměli?
9 Mluvená čeština může být takovým "vlastním" jazykem jen stěží (neslyší ji), se znakovým jazykem zase většina neslyšících dětí (těch ze slyšících rodin) nepřichází v raném dětství do styku. Je pak otázka, do jaké míry si (někteří neslyšící) znakový jazyk v pozdějším věku "přivlastní" (mohou přivlastnit), a jak - a zda vůbec - rozlišují mezi vizuálněmotorickým jazykem a přímým, pantomimickým zobrazováním skutečnosti (doklady výstupů ze znakového jazyka a přepínání do pantomimy nejsou v našich videozáznamech komunikace neslyšících nijak výjimečné; stejně jako v našem slyšícím světě supluje taková "domluva rukama" znalost jazyka, v němž se vede komunikace).
10 Otázka, zda znakový jazyk je/není primitivní, může být samozřejmě zodpovězena až na základě jeho poznání, a to nejen pokud jde o stránku lexikální (jednotlivé znaky). Argumentovat v této souvislosti tak, jak bylo uvedeno výše, příp. ještě poukazy na (údajnou) omezenost slovní zásoby, nepovažuji za místné. Tady je možnost, která čeká na lingvisticky poučené "rodilé mluvčí", ať neslyšící, nebo slyšící (slyšící děti neslyšících rodičů).
11 Rozumí se na "vlastní" (třeba jiný než většinový) systém znaků, jejichž prostřednictvím člověk myslí a verbálně komunikuje, v tomto případě specifických znaků, jejichž označujícím nemusí být nutně (nějak) artikulované zvuky.
Alena Macurová

 

 Související články:


sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
HandsDance: hudební klipy pro neslyšící
10/02/2021 - Radka Kulichová
Dysfázie a autismus
02/02/2021 - Česká televize
Zlaté české ručičky
30/01/2021 - Česká televize
Ocenění ASNEP 2018
28/01/2021 - Česká televize
Kniha Odposlechnuto v Praze pomáhá neslyšícím
26/01/2021 - Česká televize
Původ znakových jazyků a jejich budoucnost
24/01/2021 - Česká televize
Raná péče
24/01/2021 - Česká televize
Lenka Matoušková
22/01/2021 - Česká televize
Studijní obor Čeština v komunikaci neslyšících
22/01/2021 - Česká televize
Vodníkova princezna
20/01/2021 - Česká televize
Vliv nových technologií na život neslyšících
18/01/2021 - Česká televize
Po stopách filmů sluchově postižených
18/01/2021 - Česká televize
Podpůrný spolek hluchoněmých svatého Františka Sáleského
16/01/2021 - Česká televize
Usherův syndrom
10/01/2021 - Česká televize
Divadlo beze slov
05/01/2021 - Česká televize
Pantomima a pohybové divadlo
01/01/2021 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Konference o vznikajícím Centru online komunikace
Když se řekne TKOSP
Diskriminace neslyšících u soudu?
Neverbální komunikace dětí
Končí diskriminace osob se sluchovým postižením před českými soudy?
Opravdu je to tam napsané?
Bariéry pre nepočucúcich. nedostatok kvalifikovaných tlmočníkov a asistentov
Jazyky v komunikaci českých neslyšících: český znakový jazyk a psaná čeština
Využití znakového jazyka u dětí s KI
Neslyšící lidé před českými soudy
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob
Jak komunikovat s neslyšícími
Některá pravidla chování ve společenství neslyšících
Desatero pro komunikaci s neslyšícím člověkem za přítomnosti tlumočníka
Desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením
Gesta a mimika - a dorozumívání neslyšících
Bariéry pro neslyšící ve veřejné dopravě
Novela zákona o znakové řeči
Jazyk a hluchota
Neverbální projevy neslyšících lidí

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 8
celkem: 8
Přihlášení

ikonka 

aktuality 

RSS kanály 

[CNW:Counter]