První číslo letošního Gongu otvírá diskusi o dvou důležitých tématech - o výuce českého znakového jazyka a o tlumočení mezi českým znakovým jazykem a češtinou. Sama témata nejsou nijak nová, RNDr. Josefu Brožíkovi a Kateřině Houškové ale patří dík za to, že nahlas pojmenovali něco, o čem se ví a o čem se tu a tam i mluví. Většinou ovšem ne veřejně.
Oba vyslovené názory spolu souvisí víc, než by se mohlo na první pohled zdát. A v obou případech jde o víc, než o čem se v článcích píše. Nejde jen o jedny zkoušky tlumočníků nebo jen o chybějící "papíry". Jde o naše postoje k hluchotě, o naše postoje k znakovému jazyku a přiznejme si to, i o naše postoje k neslyšícím. Když mluvím o neslyšících, myslím na lidi, kteří ani s pomůckami nemohou vnímat významotvorný zvuk a nikdy ho vnímat nemohli. Nemám tedy na mysli lidi nedoslýchavé nebo ohluchlé. Jejich situace je - i když se na to někdy, možná účelově, zapomíná - úplně jiná.
Směřujeme do Evropy, říkává se. A taky: budujeme otevřenou společnost. Je to ale společnost skutečně otevřená každému a všem, včetně neslyšících?
Kdyby byla, měli by všichni neslyšící nejen stejné povinnosti jako my ostatní, ale také stejná práva. Především právo na jazyk, právo na vzdělání a právo na informace. Vždyť je mají, můžeme namítnout - a poukázat třeba na Zákon o znakové řeči, nebo na známou skutečnost, že každý neslyšící chodí do školy. Ale jak je to s právy neslyšících ve skutečnosti? Je Zákon o znakové řeči v praxi naplňován bezvýjimečně, ve všech ohledech a bez problémů? Ruku na srdce: Jak je to třeba s tlumočníky ve školách - a jak se v praxi naplňuje §8,3 Zákona? Jak je to s právem neslyšících na "výuku znakové řeči" (§7) (znakovou řečí se pro účely zákona rozumí, §3, český znakový jazyk a znakovaná čeština)? V kolika školách se tento předmět vyučuje? Jak je to vůbec s naší znalostí znakového jazyka? Pozor: nemluvím o češtině podporované znaky, o znakované češtině nebo o jiných "mísených" umělých znakových systémech! Myslíme si snad, že v komunikaci s těmi neslyšícími, kteří český znakový jazyk preferují (a mají právo vzdělávat se v něm), ho dokážeme užívat? Je vzdělávání neslyšících skutečně stejně hodnotné jako vzdělávání slyšících dětí? Odpovídá souhrn informací, kterých se neslyšícím dostává, tomu, co se dostává slyšícím?
Všechny otázky, které tu kladu, spolu souvisí. Jádro problému přitom spočívá - a neříkám tu nic nového - v naší schopnosti dorozumět se s neslyšícími a užívat k tomu jejich jazyk (protože oni náš mluvený užívat nemohou, a nebo mohou jen s obtížemi). Zřejmě neumíme (nebo nechceme) nabídnout neslyšícím znakový jazyk jako první prostředek uchopení světa, tímto jazykem jim aspoň v prvních fázích jejich jazykového a kognitivního vývoje předávat informace, na jeho základě je naučit - jako druhý jazyk - psanou češtinu. Asi to ale udělat musíme, protože dosavadní cesty k žádným převratným úspěchům nevedou. Stačí se podívat na češtinu, kterou neslyšící (ne nedoslýchaví a vůbec ne ohluchlí) píšou. Stačí zjistit, jak rozumí českým psaným textům. Přitom stav psané češtiny českých neslyšících, nic jiného, je vysvědčením našeho vzdělávacího úsilí. Psaná čeština, nic jiného, totiž neslyšícím otvírá cestu k informacím, jen zvládnutí psané češtiny zaručuje jejich plnohodnotné bytí ve většinovém slyšícím světě. Možná někteří z nich, ti, kterým to bude vyhovovat, později znakový jazyk odsunou na druhou kolej a ve své komunikaci budou preferovat češtinu podporovanou znaky, jiní budou preferovat třeba češtinu. Proč ne?
Kdo z nás slyšících je ale ochoten, přiznejme si, jiné než dosavadní přístupy k znakovému jazyku a vzdělávání neslyšících bez námitek přijmout - a nebo o nich aspoň bez předsudků přemýšlet? Kdo z nás je schopen připustit, že znakový jazyk může dítěti prostředkovat informace o světě stejně dobře jako čeština? Kdo z nás je schopen pochopit, že znakový jazyk je skutečný jazyk, i když jiný než ten "náš"? Kdy budeme schopni přemýšlet o znakovém jazyce jinak, než že budeme poukazovat na to, že "má malou slovní zásobu", že "pro řadu českých slov nemá odpovídající znaky", že "se s ním nedá vyjádřit to, co - třeba ve škole - potřebujeme", že "každý neslyšící ukazuje jinak", a proto že "je zapotřebí znakový jazyk nejdřív sjednotit"? Kdy přestaneme říkat, že "znakový jazyk nemá gramatiku"?
To všechno jsem slyšela a slýchám na vlastní uši - a nic z toho neplatí. Myslíme si to zřejmě proto, že o "pravém" znakovém jazyce toho moc nevíme. Namísto znakového jazyka se totiž většinou učíme jen jednotlivé znaky, gramatika znakového jazyka, tedy pravidla, jak znaky spojovat do vyšších celků, zůstává většině slyšících utajena.
Skupina neslyšících se rozhodla, že nás naučí i ona pravidla, že nám zprostředkuje i gramatiku českého znakového jazyka. Pravda, možná jen na základě své intuitivní reflexe jazyka, na základě toho, že znakový jazyk je jejich první jazyk, který se naučili od rodičů a který od dětství užívají jako svůj preferovaný jazyk. Nebyl by to u nás první případ: všichni si pamatujeme na začátek devadesátých let a nedostatek učitelů angličtiny. Zdaleka ne všichni obyvatelé anglicky mluvících zemí, kteří k nám tehdy přijeli, byli učitelé a měli (dovolím si vypůjčit termín dr. Brožíka) "papíry". A přece jsme je z našich škol nevyháněli. Naopak. Postupně se samozřejmě situace usadila - dneska se dobře anglicky naučila i řada českých učitelů a od cizinců, pokud chtějí učit, se "papíry" už vyžadují. V prvním období, v období nutné potřeby, byla ale pomoc "bezpapírových" rodilých mluvčích angličtiny neocenitelná. Proč by tomu nemohlo být stejně i v případě výuky českého znakového jazyka? I čeští neslyšící se postupně vzdělávají a o svém jazyce (a o jazyce vůbec) toho už vědí víc než spousta slyšících lidí. Alespoň někteří z nich budou mít za krátkou dobu dokonce i ony "papíry", více než srovnatelné s papíry těch, kteří český znakový jazyk vyučují dneska. Jen na okraj bych připomněla, že "papíry" obyvkle účastníky kursů moc nezajímají. Daleko víc je totiž zajímá to, zda je kurs vybaví schopností komunikovat s neslyšícími ve znakovém jazyce tak, aby si vzájemně rozuměli.
Gramatika českého znakového jazyka se očividně nevyučovala ani v popsaném kursu pro tlumočníky - a pak se, bohužel, nevyžadovala ani u zkoušek. Podle jejich popisu se zdá, že zkoušeny byly spíše tzv. substituční kódy komunikace než znakový jazyk a že tlumočení bylo do značné míry sloučeno se sociálním pečovatelstvím. Nepochybuji o tom, že takových pečovatelů je zapotřebí - pak by ovšem absolventi zkoušky neměli dostat "papír" tlumočníka, ale "papír" sociálního pracovníka se znalostí znaků a schopností podporovat jimi mluvenou řeč. A jsme zase u "papírů". Zaručí papír získaný na základě zkoušky, kterou Kateřina Houšková popisuje, tlumočnické dovednosti, které by byly srovnatelné s tlumočnickými dovednostmi v jiných jazycích?
Ne že bych kolegyni Houškové nevěřila - a ne že bych neměla představy, jak tlumočení mezi českým znakovým jazykem a češtinou založit, rozvíjet a testovat. Nicméně bych se ještě před důkladnou diskusí na navržené téma ráda seznámila s popisem kursu, který kolegyně Houšková absolvovala - s jeho cíli a požadovanými výstupními dovednostmi, s teoretickými východisky výuky, její obsahovou náplní a metodikou, s kritérii hodnocení při závěrečných zkouškách, s "papíry" kursu, jeho učitelů a zkušební komise. Předpokládám, že všechny tyto informace dostane každý, kdo si chce kurs zaplatit. Pokud snad ne, jistě je mají k dispozici organizátoři - a určitě je rádi (třeba v Gongu) zveřejní, už proto, aby ukázali svůj kurs a své zkoušky i z "druhé strany".
Na diskusi o výuce českého znakového jazyka a o tlumočení mezi českým znakovým jazykem a češtinou, kterou Gong otevřel, je nejvyšší čas. Také neslyšící jsou občany svobodné společnosti s právem vyslovovat svoje názory a nemyslím si, že v budoucnu budou bez výhrad přijímat všechno to, co jim nabídneme - ať se to týká způsobů tlumočení nebo způsobů školního vyučování. A budeme-li od neslyšících studentů (zase nemám na mysli studenty nedoslýchavé nebo ohluchlé) požadovat například vykonání společné části maturitní zkoušky na úrovni srovnatelné se zkouškou slyšící populace, budou sami neslyšící - nebo jejich rodiče - oprávněně požadovat i srovnatelné předchozí vzdělávání. Je to logické: ruku v ruce s povinností stejné zkoušky musí jít právo na stejnou přípravu. Ta ale nebude možná bez podstatných proměn dosavadního způsobu vzdělávání. V něm půjde především o dorozumění, porozumění a o rozumění (světu, lidem kolem sebe, sobě samému). Úloha českého znakového jazyka bude v takovém vzdělávání nezastupitelná.
Proto je dobře ujasnit si způsoby a postupy jeho výuky, proto je dobře diskutovat o přípravě tlumočníků. Změny se nebudou moci vyhnout ani těmto oblastem.
Připojte se! 