zobrazeno: 8964x

Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk

Český znakový jazyk

zdroj: Speciální pedagogika 7, 1997, č. 3, s. 1-15 publikováno: 30/09/2004

I u nás se v posledních letech postupně prosazují názory, o nichž se jinde ve světě - a to nejen v rámci lingvistiky - diskutuje už více než třicet let, totiž že (1) znakové jazyky jsou přirozené jazyky strukturně srovnatelné s příslušnými jazyky mluvenými, že (2) s těmito mluvenými jazyky nejsou nijak příbuzné nebo na nich závislé a že (3) s nimi jsou (potenciálně) funkčně souměřitelné.

Problematika znakového jazyka jako jazyka přirozeného se tak postupně stává ústrojnou součástí teoretické lingvistiky, vyděluje se v jejím rámci pod "nálepkou" sign linguistics. Šíře základního výzkumu znakových jazyků je ve světě, pokud lze soudit na základě studia té odborné literatury, kterou jsme zatím měli k dispozici, značná. Lingvistika se soustřečuje na shody znakových jazyků s jazyky mluvenými i na jejich rozdílnosti: ty vyplývají zvláště ze skutečnosti, že znakový jazyk existuje nikoli audioorálně jako jazyk mluvený, ale vizuálněmotoricky; v návaznosti na vizuálněmotorický způsob existence znakových jazyků se popisuje a vykládá jejich fonologie i  specifika jejich struktur morfologických a  syntaktických. Vedle výzkumu struktur znakového jazyka se věnuje pozornost také okruhu otázek sociolingvistických (užívání jazyka, jeho postavení a funkce v daném jazykovém společenství, jeho společenský status apod.) a psycholingvistických (např. problematika osvojování znakového jazyka, otázky jeho produkce a recepce, zvl. vnímání a porozumění). Aplikovaná lingvistika si pak ve vztahu ke znakovým jazykům klade především otázky o postavení jazyka, resp. jazyků ve vzdělávání neslyšících a o funkcích, jež jazyk (jazyky) v tomto procesu plní.

Posledně zmíněná otázka samozřejmě nemůže nesouviset s širší otázkou obecnější platnosti, totiž: jak vůbec lidské bytosti užívají jazyka k životu (a k učení), do jaké míry jim právě jazyk poskytuje ono vybavení (know-how), které člověku umožňuje vyznat se ve světě, zvládnout kulturu, v níž je mu existovat.

Značný důraz na úlohu jazyka jako prostředníka mezi realitou a společností (resp. kulturou) klade přinejmenším jeden proud moderní lingvistiky, srov. k tomu např. Beaugrande (1996, s. 9): V základě je možno jazyk popsat jako zprostředkující systém vložený mezi "realitu", tj. svět, v němž žijeme (ať už ho pojímáme jakkoli), a "společnost", která v tomto světě a o tomto světě mluví. Společnost se ovšem může dostávat k realitě přímo tím, že s ní něco dělá, např. orá pole a staví domy. Avšak to, že máme jazyk, typicky činí většinu takových činností hodnotnější a efektivnější a umožňuje mnoho jiných činností, zcela mimo působení na realitu.

Takto široce, totiž se zřetelem k tomu, čemu jazyk slouží, resp. může sloužit v komunikaci, je v současné době orientován také výzkum českého znakového jazyka, který byl v r. 1993 iniciován Institutem pro neslyšící v Berouně (financován je z grantů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy).

Záhy totiž začala být zřejmá řada věcí, které se na počátku výzkumu konturovaly jen nejasně. Především: původně stanovený cíl, tj. "popsat zvl. geografické rozrůznění znaků českého znakového jazyka", musí být opřen o hlubší vhled do problematiky komunikace neslyšících vcelku; popis variantnosti znaků českého znakového jazyka je třeba zakotvit v  jeho popisu fonologickém - a pro ten je třeba vypracovat (nějaký) systém notace jazyka, který v  psané formě neexistuje. Dále ještě: ani při popisu variant jednotlivých znaků nelze brát v úvahu jen hlediska geografická, protože přinejmenším stejně důležitá jsou hlediska sociální. V souvislosti s problematikou sociálního rozrůznění znakového jazyka vůbec (lexikálního, zvláště ale gramatického) pak nelze nechat stranou jeho vztah k vizualizované formě jazyka většinového (u nás k znakované češtině), a samozřejmě ani jeho vztah k příslušnému jazyku většinovému (u nás k češtině, především k její psané formě, která je pro neslyšící přístupná bez smyslové bariéry), atd. A úplně pominout zřejmě nelze ani problémy "postojové" - postoje komunity neslyšících k vlastnímu jazyku i k jazyku většinovému (promítané i do způsobů užívání těchto jazyků), a také, naopak, postoje většiny k  znakovému jazyku, k  znakované češtině a ke specifice komunikace neslyšících vůbec (k tomu srov. Macurová, 1994).

Na první pohled se některé ze zmíněných okruhů jeví jako naléhavější než jiné (alespoň z hlediska potřeb praxe), všechny ale vyžadují, alespoň podle našeho názoru, oporu v dostatečně rozsáhlém materiálu reprezentujícím komunikaci neslyšících v jejím průřezu sociálním i geografickém.

Metodika získávání materiálu (videonahrávek) byla v  návaznosti na tři předběžné sondy, které byly uskutečněny v roce 1993, formulována v průběhu roku 1994. Při jejím promýšlení nebylo bohužel možné těžit ze zkušeností odjinud: zprávy o zahraničních výzkumech - alespoň ty, s nimiž jsme se měli možnost seznámit - totiž sice v dostatečné míře popisují (snad výzkumem) získané "koncové" poznatky, metodiku výzkumu samého ale zmiňují jen skoupě, nebo - většinou - vůbec ne. Předběžné sondy plnily několikerou funkci: vedle toho, že pomohly ujasnit techniku videozáznamu (počet a umístění kamer, šíři záběru, optimální pozadí, atd.), přispěly zvláště k definitivnímu ujasnění cílů výzkumu a v návaznosti na to pak ke stanovení povahy zadávaných položek výzkumu (ankety). Na základě předběžných sond se také jednoznačně formulovalo stanovisko, že (psaná) čeština nemůže v žádné z položek výzkumu figurovat ani jako jazyk prostředkující zadávání úkolů, ani jako východisko "materiálové", tj. jako podklad elicitace: úkoly je tedy třeba zadávat a  vysvětlovat ve znakovém jazyce a  příslušný jev znakového jazyka je třeba elicitovat ne prostřednictvím češtiny, ale bučto prostřednictvím neverbálních znaků (obrázků, grafů apod.) a/nebo prostřednictvím znakového jazyka samého (za pomoci neslyšícího asistenta).

Důvody pro takové úplné vyloučení češtiny, jak z pozice "prostředníka" při zadávání úkolů, tak z pozice materiálového podkladu elicitace, jsou nasnadě: 1. V případě, kdy je psaná čeština využita jako jazyk zadávání úkolů, může ne plné porozumění zadání negativně ovlivnit úspěšnost řešení (k tomu srov. i Quigley - Paul, 1984); na základě negativních zkušeností z předběžných sond je tak v konečné podobě nahrávek zadání formulováno (neslyšícím asistentem, příp. tlumočníkem) ve znakovém jazyce. 2. Je-li čeština využita jako zdroj, východisko získávání materiálu českého znakového jazyka (např. informantům se předkládají české věty a je požadováno jejich "odznakování"), dochází často k  jevu, který je dobře znám z výzkumů jazyků mluvených. Čeština totiž - jako prestižní, většinový jazyk s vyšším statutem - ovlivňuje, resp. může ovlivňovat povahu znakování, různými způsoby se do něj kopíruje, promítá: Znakosled je kopií českého slovosledu, čeština bývá spolu se znakováním zároveň "vyslovována", a tím se blokuje možnost užívat nemanuální, mimické komponty českého znakového jazyka. I zkušenosti odjinud ukazují (k Cicourelovi, 1973 a Liddellovi, 1980 srov. kriticky např. Deucharová, 1984), že elicitace založená na příslušném mluveném jazyce získává spíše data znakovaného jazyka než jazyka znakového. Toto nebezpečí hrozí i v tom (ideálním) případě, kdy je (psaná) čeština neslyšícím informantům plně přístupná: kdy je bez problémů zvládána recepce českého psaného textu v obou svých fázích - složkách (tj. přiřazení významu k výrazu, konstituce smyslu celku), kdy tedy informant bez problémů rozumí všemu, co má ve znakovém jazyce vyjadřovat.

Takové plné porozumění češtině (její psané podobě) ovšem, jak prokázaly naše předběžné sondy, předpokládat nelze. Např.: jedna z položek jedné z předběžných sond měla osvětlit, zda a jak se v českém znakovém jazyce vyjadřují časové údaje a vztahy (mj. např. vztahy mezi časem události a časem jejího podání). Neslyšící informanti měli ve znakovém jazyce převyprávět krátký jed-noduchý příběh: Moje přítelkyně Jiřina mi vyprávěla zajímavou příhodu. Bylo jí 24 let a začala učit na učňovské škole. Žila sa-ma v neznámém městě a velmi se chtěla seznámit s nějakým mužem. Dala si tedy inzerát do novin. / Brzy dostala odpověč. Četla: "Chcete se se mnou seznámit? Budu čekat v sobotu večer v sedm ho-din před kinem Oko. Poznáte mě podle červené růže." Dopis nebyl podepsán. / V sobotu večer se Jiřina hezky oblékla a nalíčila. Přesně v sedm hodin přišla ke kinu a rozhlížela se, kde je nezná-mý muž s květinou. Najednou uviděla jednoho ze svých učňů. Stál před vchodem a v ruce měl červenou růži. / Jiřina se lekla, že si jí učeň všimne. Rychle se otočila a běžela pryč. Při tom ošklivě upadla a zlomila si nohu. Musela do nemocnice. Tam se seznámila s mladým lékařem a začala s ním chodit. Před měsícem měli svatbu.

Předběžné sondy ukázaly, že v podstatě nelze jednoznačně rozhodnout, do jaké míry je projev ve znakovém jazyce ovlivněn právě neporozuměním, resp. ne plným porozuměním psanému textu českému, a do jaké míry se do něj promítají ty způsoby vyjadřování časových údajů a vztahů, které jsou typické právě pro znakový jazyk. Lze to dokumentovat např. na té partii českého textu, v níž se exponuje vztah mezi časem chronologie minulých událostí (žila sama...chtěla se seznámit... dala inzerát...hezky se oblékla... přišla ke ki-nu... uviděla jednoho z učňů... lekla se... ošklivě upadla... v nemocnici se seznámila...) a časem vypravování (k němuž odkazu-je časové před v Před měsícem měli svatbu). V přeznakovaných textech většinou nebyl časový údaj (měsíc) usouvztažněn s aktuálním okam-žikem komunikace, ale s časovým sledem událostí v textu podaných (seznámila se s lékařem, chodila s ním, za měsíc byla svatba), nebo byla časová relace vyjádřena jen náznakově, tj. pozicí příslušného výrazu ve sledu výrazů jiných: to ovšem samo o sobě implikuje následnost ("událost" seznámení, chození, svatba).

Analýza souvislých projevů ve znakovém jazyce poukázala i na další problémy, jež jsou pro výzkum komunikace neslyšících zásadní a které ho do jisté míry komplikují. Na prvním místě stojí otázka, jak vůbec projevy v českém znakovém jazyce přepisovat do češtiny: Jakým způsobem např. segmentovat (dílčí) celky projevu ve znakovém jazyce, v jakém českém tvaru "fixovat" lexikální morfémy českého znakového jazyka? Jakým způsobem zapisovat ty nosiče gramatických významů, jež jsou specifické právě pro (v trojrozměrném prostoru) ukazovaný jazyk - tj. jak zapsat významově relevantní nemanuální součásti znakování (mimiku, pozice horní části trupu a pozice hlavy)? A jak tyto prostředky, produkované v podstatě paralelně s lexikálními jednotkami (manuálními znaky), do lineárnosti zápisu začlenit? S tím vším těsně souvisí ještě jeden problém: do jaké míry je přepis do češtiny (pořizovaný neslyšícími asistenty) skutečně přepisem projevu ve znakovém jazyce, nikoli jeho překladem (který je z hlediska výzkumu znakového jazyka bezcenný)? Do jaké míry přitom ovlivňuje povahu přepisu přepisující subjekt a jeho individuální kompetence v češtině? Nebo jinak: do jaké míry je podoba českého přepisu ovlivněna tím, jak neslyšící asistent češtinu ovládá? A to přitom ještě vycházíme z předpokladu (ne, pravda, ověřeného, a  zřejmě ne vždy bezvýhradně platného), že neslyšící asistent pořizující přepis plně ovládá znakový jazyk (v jeho variantách geografických a sociálních) a dokáže videozáznamu plně porozumět.

Nahrávky jednotlivých úkolů (srov. níže) jsou založeny tak, aby se v co největší možné míře vyloučil negativní vliv tzv. paradoxu pozorovatele (Labov, 1972): nahrávání jsou přítomni pouze neslyšící asistenti (zadávají úkoly, příp. ještě, pokud je třeba, jejich zadání podrobněji objasňují, ve znakovém jazyce produkují podkladový materiál elicitace, hrají úlohu druhého partnera dialogu). Přesto samozřejmě nelze vyloučit, že v některých případech může sama přítomnost kamery a vědomí "formálnosti" (výzkumné) situace posouvat znakování směrem "výš", k jeho prestižnější variantě, tj. k znakované češtině.

Dílčí položky výzkumu jsou koncipovány ve vztahu k několika rozrůzněným cílům: mají (1) poskytnout informace o (gramatických) strukturách českého znakového jazyka i o jeho rovině lexikální, zvl. o "stavbě" jednotlivých znaků (a o jejich variantnosti geografické a sociální); (2) zmapovat postoje neslyšících k vlastnímu jazyku a ke způsobům vzdělávání neslyšících a  (3) - ještě šíře - podat alespoň základní informace o  verbálním vybavení neslyšících v širokém slova smyslu, o tom, jak (a zda) jim znakový jazyk slouží jako prostředek kategorizace a  osmyslení světa. V tomto ohledu vstupuje "verbální" do těsného vztahu s "kognitivním" - a výzkum tak uvádí i do problematiky kognitivního vybavení neslyšících.

Ne všechna tato hlediska se samozřejmě mohou do zpracování získaného materiálu promítat současně; první fáze analýz se tak zaměřuje především na dvě oblasti (podrobněji srov. níže): (1) přepis jednotlivých znaků a  postupné mapování jejich variantnosti; založeno je v  analýze tzv. parametrů jednotlivých znaků a  jejich následném porovnávání.; (2) excerpce a zpracování informací sociolingvistické povahy.

Jak už bylo řečeno, je ale celková povaha scénáře videonahrávek koncipována šíře, s ohledem na delší časový horizont výzkumu; není přitom nepodstatný cíl shromáždit jistý soubor dat, který může být průběžně využíván i v dalších fázích výzkumu, zaměřených na další aspekty jazyka a komunikace neslyšících. Scénář nahrávky tak zahrnuje celkem pět položek.

Položka 1. Řízený monologický projev o situaci neslyšících "zde" a "nyní". Neslyšící asistent toto zadání v úvodu k nahrávce tematicky specifikuje (členění do "subtémat" rodina, škola, vzdělání, zaměstnání, možnost uplatnění, organizace neslyšících apod.), vždy s důrazem na jazyk, komunikaci, možnost dorozumění. Pokud je třeba, usměrňuje neslyšící asistent doplňujícími otázkami informantův projev i v průběhu nahrávky.

Zjevným cílem této položky je získat informace dvojího typu: (1) o interkulturní zkušenosti českých neslyšících: o tom, jak reflektují své postavení ve většinové společenosti, jaké jsou jejich zkušenosti s komunikací v  slyšící rodině, jaká je jejich školní, resp. také internátní zkušenost (a jaký mají na způsob, jímž byli vzděláváni, názor), jak je škola vybavila pro existenci v kultuře slyšící většiny a pro komunikaci s většinou (např. pro komunikaci v úřadech a zdravotnických zařízeních), jak neslyšící vstupují, resp. mohou vstupovat či nevstupovat do sféry hromadného sdělování a do oblasti komunikace literární; (2) o intrakulturní zkušenosti českých neslyšících: komunikace v neslyšící rodině, neformální komunikace v organizacích neslyšících, reflexe hluchoty, reflexe příslušnosti ke komunitě českých neslyšících.

Do obou oblastí zkušenosti, interkulturní i intrakulturní, se samozřejmě promítají, ne vždy uvědomovaně, postoje k  jazykům a znakovým systémům, jichž se v komunikaci neslyšících užívá: k českému znakovému jazyku, k  češtině, k znakované češtině. Vedle své explicitní reflexe (verbalizace) jsou zde tyto postoje pochopitelně manifestovány i implicitně - především tím, jaký komunikační systém projevu dominuje.

Skrytým cílem položky 1 je pak získat relativně spontánní, resp. jen částečně řízený projev, jenž by, podroben další analýze, sloužil v další etapě výzkumu jako východisko popisu gramatických struktur českého znakového jazyka. I když totiž znakový jazyk bývá především neslyšícími samými zhusta ztotožňován se znaky, a způsoby, jakými jsou znaky spojovány, stojí obvykle stranou, nemůže výzkum jazyka nezahrnout oba ony základní pilíře každé promluvy (Mathesius, 1941) - tedy vedle aktu pojmenovacího (označovacího) také akt větotvorný (usouvztažňovací). O  gramatice českého znakového jazyka jsou ale zatím k dispozici většinou jen informace zprostředkované skrze povahu češtiny psané českými neslyšícími (srov. o tom níže).

Položka 2. Jednotlivé znaky ukazované podle obrázků. Tato část dotazníku je orientována ke dvěma dílčím cílům: (1) shromáždit materiálový podklad pro orientační analýzu sublexikální roviny českého znakového jazyka, pro úvahy o  jeho fonologii, a zároveň (2) získat východiskový materiál pro zmapování variantnosti znaků českého znakového jazyka, zvl. variant geografických a sociálních. Jak analýzy fonologické, tak úvahy o lexiku musí být samozřejmě opřeny o  přepsaná data českého znakového jazyka, v obou případech konkrétně o přepsané (jednotlivé) znaky, resp. přesněji, o notaci jejich slovníkové, citátové podoby.

Propracování způsobu notace manuální složky izolovaných znaků bylo poměrně časově náročné: bylo třeba excerpovat dostupné příručky poskytující jistý repertoár znaků (buč přímo, nebo alespoň jejich české ekvivalenty), prostudovat různé způsoby zápisu znaků užívané v zahraničí a adaptovat vybraný způsob notace (Brennan etc., 1984) pro české prostředí. Do zápisu jednotlivých znaků je v současné době zahrnuto (podrobně srov. Macurová, 1996) 1. místo, kde se znak artikuluje, 2. tvar ruky/rukou, která/é artikuluje/í, 3. vztah ruky/rukou k tělu, tj. orientace dlaně a orientace prstů, 4. vztah ruky k ruce, tj. vzájemná poloha rukou u znaků artikulovaných oběma rukama, 5. pohyb/y ruky/rukou. Všechny znaky českého znakového jazyka (přesněji: jejich manuální složka) jsou pak zapisovány pomocí tří typů matric: první je určena k zápisu znaků artikulovaných jednou rukou, druhá pro zápis znaků artikulovaných oběma rukama, kdy jsou ruce ve stejném tvaru a vykonávají stejný, resp. alternativní pohyb, třetí pro zápis znaků artikulovaných oběma rukama, kdy aktivní je jen jedna ruka; neaktivní ruka je buč ve stejném, nebo jiném tvaru než ruka aktivní. Sám zápis jednotlivých znaků je časově značně náročná složka výzkumu a časově náročné bude i definitivní stanovení toho, co je v jednotlivých znacích "jen" fonetické, a co má platnost fonologickou, co je "jen" idiolektické, a co širší (geografické nebo sociální).

K tomuto rozlišení je přímo zaměřena ta oblast výzkumu, jež mapuje variantnost znaků českého znakového jazyka. Na (1) záznam znaků od 10 informantů z jednoho regionu totiž navazuje (2) analýza individuálních rozdílů získaného vzorku: za účasti týchž neslyšících se vylučují znaky jen individuální, ostatním informantům neznámé, nebo i takové znaky, které informanti sice znají, ale většina z nich je nepovažuje - pro danou oblast - za přijatelné. Ve fázi (3) kolektiv informantů vybere tu podobu znaku, kterou pokládá za podobu pro danou oblast reprezentativní; kolektivně stanovený reprezentant dané oblasti ji pak ukáže na kameru. V poslední fázi (4) budou tyto reprezentativní znaky jednotlivých regionů zapsány, popsány a srovnány.

Vztah geografického a sociálního na jedné a  individuálního na druhé straně klade ještě další otázky, jež bude užitečné do výzkumu (perspektivně) zahrnout. Na prvním místě jde o otázku vývojových procesů v lexikální zásobě českého znakového jazyka. Zahraniční analýzy (srov. např. Frishbergová, 1975) poukazují v této souvislosti na nejobecnější vývojovou tendenci směřující od ikoničnosti znaků k  jejich arbitrárnosti: v průběhu historického vývoje přestává být vehikulum podobné objektu (přestává ho přímo "zobrazovat") a jejich vztah se stává vztahem nahodilým. Je otázka, do jaké míry jsou opačné tendence, které jsou pozorovatelné v znakování mladší generace českých neslyšících, důsledkem (individuální) neznalosti českého znakového jazyka a výrazem potřeby "domluvit se", rukama, i když ne jazykem, a do jaké míry jsou tyto tendence šíře generační.

Položka 3. Souvislý projev na zadané téma: reprodukce jednoho z obrázkových příběhů kuřete Napipi (podle O. Sekora, Nápady kuřete Napipi, Praha 1969). Cílem této položky výzkumu je, podobně srov. v položce 1, získat relativně souvislý projev, jenž by mohl být podkladem identifikace gramatických struktur českého znakového jazyka; sám charakter příběhu podporuje (vedle elicitace vyjadřování časových a příčinných vztahů) především vyjadřování vztahů mezi participanty zobrazené, tj. mimojazykové situace a aktanty v sémantickém vzorci "vět" českého znakového jazyka. Zajímavé bude posoudit, do jaké míry se ve vyjadřování těchto vztahů využívá specifických prostředků souvisejících se způsobem existence znakového jazyka, s jeho trojdimenziálností. Specifičnost gramatických prostředků jazyka ukazovaného v trojrozměrném prostoru se podle našeho názoru ozřejmí i konfrontací "podoby" příběhu: v českém znakovém jazyce a v češtině (česky psaná převyprávění příběhu máme zatím k dispozici jen v několika exemplářích).

Položka 4. Dialog: diskuse o inzerátu nabízejícím dobře honorovanou práci. Cílem této položky je získat materiál k popisu tvoření otázek v českém znakovém jazyce (zvl. pokud jde o podíl manuálních a nemanuálních prostředků); na začátku stál předpoklad, že informanti budou od neslyšícího asistenta vyžadovat další, upřesňující informace a za tímto účelem příslušné otázky, zjišťovací i doplňovací, podle potřeby tvořit. V předběžných sondách byla obdobně zaměřená položka formulována tematicky odlišně: informant byl neslyšícím asistentem žádán o pohlídání dítěte - jeho otázky se podle našeho očekávání měly týkat zvyků a potřeb dítěte, ověřování doby požadované služby atd. Protože výsledky předběžných sond nebyly uspokojivé (v tom smyslu, že zadání neprovokovalo otázkové struktury v dostatečném počtu), je v konečné podobě úkolu posílena motivace "ptát se" tím, že situace je vztažena přímo k zájmům informanta (dobrý výdělek). Ani tady ovšem získaný materiál mnoho (žádaných) otázkových struktur nepřináší. Z tohoto důvodu nemohou sice získané výsledky dost dobře sloužit původnímu cíli, otvírají ale další a širší horizonty výzkumu, ohraničené problémem "interpersonálního", resp. "interaktivního" v komunikaci neslyšících: Jak neslyšící užívají jazyka (možná nejen jazyka znakového) v interakci, jakým způsobem vstupují do dialogické komunikace, jak se vyrovnávají s  přebíráním sociálních rolí v dialogu, rolí, jež jsou definovány samotným jazykem (komunikační role "mluvčího" vs. "adresáta")? Jakým způsobem a jakými prostředky mezi těmito rolemi přepínají, zvl. pokud jde o iniciaci dialogu, v jaké míře a jakými prostředky dialogem, verbálně uspokojují své komunikační (a zprostředkovaně případně i jiné) záměry a cíle? Tyto otázky se jako otázky podstatné ozřejmují zvl. v souvislosti s poznatky o funkcích jazyka, především v souvislosti s  funkčním rozlišením (srov. Halliday, 1975) oblastí "ideačního" a "interpersonálního". Je-li systém dospělého mluvčího jazyka strukturován okolo distinkce mezi

funkcí jazyka sloužit reprezentaci zkušenosti (jazyk jako učení se, jako vědomosti, znalosti, vzdělanost) a funkcí jazyka sloužit sociálním činnostem (jazyk jako aktivita, konání), jak z tohoto hlediska interpretovat specifické "nedialogické" chování vzorku českých neslyšících? Jak posuzovat způsob jejich vstupování, resp. spíše nevstupování do té komunikační role, v níž je jazyka využíváno právě k participaci, k podílení se na nějaké činnosti, k (společnému) řešení problému? V současné etapě výzkumu komunikace neslyšících nelze víc než tyto otázky položit - jejich zodpovězení musí vycházet z rozsáhlejšího vzorku materiálu směrovaného speciálně k těmto problémům. Je přitom samozřejmé, že takto získaný materiál bude průběžně konfrontován s observací skutečně spontánní ("nevýzkumné") komunikace neslyšících (v klubech, na sportovních aj. akcích) - a je otázka, jaké (jiné?) poznatky tato konfrontace přinese.

Položka 5. Ukazování opozit k adjektivům: informantům se ve znakovém jazyce (paralelně, mimo obraz, i v mluvené češtině) předkládají spojení adjektiva se substantivem, reagovat mají dvojicí spojující dané substantivum s adjektivem opačného významu. Prvotním cílem je přitom (srov. obdobně položku 2) získat podklady pro úvahy o fonologické struktuře znaků a o jejich variantách. I výsledky této položky výzkumu ovšem otvírají průhled do problematiky širšího dosahu. Na základě hodnocení doposud získaného materiálu nelze totiž neklást otázky: Jak se ve znakovém jazyce vyjadřuje (antonymy) jeden ze vztahů, na nichž je založeno poznávání světa - vztah disjunkce? A ještě šíře vzato: Jak neslyšící všechny základní vztahy tohoto typu, tj. vztahy ekvivalence, disjunkce, průniku a  inkluze, vnímají - a  jak je "svým" jazykem vyjadřují? S tím těsně souvisí otázka další: Jaký "obraz světa" je vůbec formován skrze znakový jazyk? Jak je svět prostřednictvím tohoto jazyka mapován a kategorizován, jaké jsou ony uzlové body sítě, skrze niž neslyšící člověk chápe svět a rozumí jazyku?

O tom, že "obraz světa" formovaný znakovým jazykem zřejmě nebude - přinejmenším ne v jednotlivostech - úplně totožný s obrazem světa formovaným většinovou češtinou, svědčí např. problematika jazykového vyjadřování konceptuální kategorizace konkrétních objektů vnějšího světa. Tři úrovně této kategorizace (srov. Roschová, 1976; Roschová etc., 1976) zahrnují základní rovinu (např. stůl), rovinu nadřazenou (nábytek) a rovinu podřazenou (jídelní stůl, psací stůl atd.). Na základní rovině jsou příslušné percepční a funkční atributy sdíleny všemi členy kategorie (resp. jejich většinou), jsou přitom rozdílné od atributů položek jiných základních rovin patřících pod totožnou kategorii nadřazenou (stůl má jiné atributy než např. židle, postel atd., tj. než ostatní nábytek). Členy nadřazené roviny naproti tomu spojuje jen malý počet společných atributů (zřejmě spíše funkčních než percepčních); na podřazené rovině jsou pak atributy (zřejmě spíše percepční než funkční) sdíleny nejen všemi členy dané kategorie (jídelní stůl), ale i členy kategorií kontrastních (jídelní stůl má některé atributy stejné jako psací stůl). Koncept sám je nejvýrazněji vymezen na základní rovině kategorizace, na ní je také nejvýrazněji odlišen od konceptů jiných - tato základní rovina tak bývá zákonitě považována za nejpřirozenější a nejužitečnější rovinu kategorizace. V českém znakovém jazyce je ztvárňování takové kategorizace jiné než v češtině a  v  souvislosti s touto problematikou se nabízejí k diskusi dvě tendence: 1. Člen nadřazené roviny zastupuje členy roviny základní (tedy: PTÁK, KVĚTINA, nikoli špaček, drozd, vrána atd. nebo tulipán, kopretina, azalka atd.). 2. Jazykový prostředek pro označení pojmu nadřazeného bývá slovotvorně přímo odvozen od jednoho z členů roviny základní. Tyto odvozené znaky jsou tvořeny znakem RŮZNÍ, který tvoří druhou část složeného znaku; první část většinou tvoří jeden, reprezentativní, člen základní roviny kategorizace (srov. OVOCE = JABLKO + RŮZNÍ, NÁŘADÁ = KLÁČ + RŮZNÍ). Pravděpodobně méně často je složený znak odvozen od vlastnosti spojované se členy základní kategorie (ZELENINA = ZELENÁ + RŮZNÍ), resp. také od činnosti s těmito členy spojované (NÁPOJ = PÍT + RŮZNÍ). Důkladná interpretace kognitivních důsledků, jež takto (jinak) jazykově strukturovaná skutečnost může mít, se pochopitelně musí opřít o analýzu dalších rozdílností v "obrazech světa" utvářených češtinou na jedné a českým znakovým jazykem na druhé straně, nebo jinak: o analýzu dalších aspektů odlišné zkušenosti světa slyšících a neslyšících Čechů.

Komplexní pohled na komunikaci neslyšících nutně začleňuje do výzkumu také češtinu, specielně problematiku její psané podoby, a to v aspektu produkčním (psaní českých textů) i recepčním (porozumění psaným českým textům). Souhrnněji bude o této problematice pojednáno jinde, zde je však třeba alespoň stručně naznačit, že čeština psaná českými neslyšícími není předmětem výzkumu jen sama o sobě, ale také ve vztahu k českému znakovému jazyku. Podoba této češtiny totiž poskytuje jistý první vhled do jeho gramatiky. Excerpce ukazuje, že jisté vyjadřovací způsoby, "cizí" češtině většinové, jsou v psané češtině českých neslyšících významně četné. Je tedy možné soudit, že to jsou jevy "vlastní" českému znakovému jazyku a do češtiny odtud (opakovaně a relativně pravidelně) interferují. Jde o takové jevy jako jsou např. záměna sloves vyjadřujících existenci a vlastnictví (Děkuji ti za dopis, měla jsem překvapená; Jsem velkou radost), vypouštění spony (ruka dobrá; Renata fajn a prima holka), lexikální vyjadřování času, modality, resp. i aspektu, obvykle anteponované příslušnému slovesu (minulý chodit na vánoce 27. února v Praze; buč musí vydržet), neexistence pasívních konstrukcí, absolutní zápor prostřednictvím výrazu vůbec (ve škole vůbec líbilo a  děti holky a kluci vždycky pomlouvají), nerozlišení proto a protože (zítra pojedeme na vlaku lyžovat, proto zítra to budou málo lidí, proto oni chodí do práce), vyjadřování časových a podmínkových vztahů souřadně se spojovacím výrazem potom (Bude dělám zapojit dobře, potom žárovka svítí).

Výzkum českého znakového jazyka by nemohl být realizován bez grantové podpory, kterou poskytuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, výzkum dílčích aspektů komunikace neslyšících i obecnějších problémů s ní spjatých pak bez grantové podpory Fondu rozvoje vysokých škol a Grantové agentury UK. Taková podpora lingvistického výzkumu specifického typu komunikace a  specifického menšinového jazyka nepřímo reflektuje postupnou proměnu širšího, celospolečenského, postoje k menšinám vůbec; v respektu k jinému než vlastnímu jazyku, k jiným způsobům komunikace a k odlišné kultuře se obráží (u nás) nové pojetí integrace: integrovat začíná znamenat ne už jen přizpůsobit obrazu většiny, ale akceptovat, společně a rovnoprávně sdílet (svět, zkušenost), byť třeba i různými způsoby a skrze různé jazyky. O tom, že a jak tyto postoje předjímají změnu situace (i např. situace ve vzdělávání neslyšících) v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, se snad není třeba rozepisovat podrobněji. Jedno je jisté - z nové situace vyplynou nové potřeby: i potřeby nových teoretických přístupů k problematice neslyšících, i nové potřeby praxe.

literatura

Albrecht, M.: Prvé použití fontů ČZJ. Speciální pedagogika 6, 1996, 1, s. 20.
Beaugrande, R. de: Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Vlna se obrací. Slovo a slovesnost 57, 1996, s. 1-29.
Bickerton, D.: Roots of Language. Ann Arbor 1981.
Boeys - Braemová, P. - Kolb, A.: An Introduction to Sign Language Research. In: Prillwitz, S. - Vollhaber, T. (ed).: Sign Language Research and Application. Hamburg 1990, s. 155-161.
Brennan, M. - Colville, M.D. - Lawson, L.K.: Words in Hands. A Structural Analysis of the Signs of British Sign Language. Edinburgh 1984.
Cicourel, A.: Cross-Modal Communication: The Representational Context od Sociolinguistic Information Processing. In: Shuy, R.W. (ed.): Report of the Twenty-Third Annual Round Table Meeting on Linguistic and Language Studies. Washington, D.C. 1973.
Collinge, N. E. (ed.): An Encyclopaedia of Language. London - New York, 1990.
Deuchar, M.: British Sign Language. London 1984.
Frishberg, N.: Arbitrariness and Iconicity: Historical Change in American Sign Language. Language 51, 1975, s. 696-719.
Gabrielová, D. - Paur, J. - Zeman, J.: Slovník znakové řeči. Praha 1988.
Halliday, M.A.K.: Learning How to Mean. Explorations in the Development of Language. London 1975.
Labov, W.: Some Principles of Linguistic Methodology. Language in Society I, 1972, s. 97-120.
Liddell, S.K.: American Sign Language Syntax. The Hague 1980.
Long, J.S.: The Sign Language: A Mannual of Signs. Washington, D.C. 1918.
Macurová, A.: Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky). Slovo a slovesnost 55, 1994, s. 121-132.
Macurová, A.: Náš - jejich jazyk a naše vzájemná komunikace. Naše řeč 77, 1994, 1, s. 44-50.
Macurová, A.: Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka (Poznámky k diskusi). Speciální pedagogika 6, 1996, 1, s. 5-19.
Malmkjaer, K. (ed.): The Linguistic Encyclopedia. London - New York. 1995.
Mathesius, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1941, s. 11-102.
Mrzílková, E. - Ostatková, M.: Základy české znakové řeči I. Praha 1993.
Ptáček, V.: Kurz české znakové řeči (rkp. učebnice).
Quigley, S.P. - Paul, P.V.: Language and Deafness. San Diego 1984.
Racková M.: České sloveso v psaných projevech českých neslyšících. Diplomová práce FF UK. Praha 1996.
Rosch, E.: Classification of Real World Objects: Origins and Representation in Cognition. Bulletin de Psychologie. Special Annual 1976, s. 242-250.
Rosch, E. - Mervis, C.B. - Gray, W. - Johnson, D. - Boyes-Braem, P.: Basic Objects in Natural Categories. Cognitive Psychology 8, 1976, s. 382-439.
Stokoe, W. C: Sign Language Structure. The First Linguistic Analysis of American Sign Language. Buffalo 1960.
Stokoe, W. C. - Casterline, D. - Croneberg, C.: A Dictionary of American Sign Language. Washington, D.C. 1965.
Švagr, J.: Kurs znakového jazyka (rkp. učebnice).

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
I neslyšící chtějí pracovat
16/11/2017 - Jaroslava Fuksová
230 let škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici — Cena Hieronyma Lorma
05/11/2017 - Česká televize
Domácí porody
25/10/2017 - Česká televize
Rezoluce EP o znakovém jazyce
20/10/2017 - Česká televize
Neslyšící řidiči a taxikáři
15/10/2017 - Česká televize
Speciální škola pro sluchově postižené v Radlicích
10/10/2017 - Česká televize
Konference odhalila tajemství znakového jazyka
15/02/2017 - Lucie Křesťanová
Ze zákulisí natáčení pohádky Nepovedený čert
15/01/2017 - Česká televize
Raná péče o neslyšící děti
22/11/2016 - Česká televize
Lékařka Eva Francová
20/11/2016 - Česká televize
Deaf Friendly
15/11/2016 - Tiché zprávy
Základy sexuální výchovy
12/11/2016 - Česká televize
Migrace, kultura, náboženství
10/11/2016 - Česká televize
Poradenské centrum pro neslyšící a nedoslýchavé Kroměříž
07/11/2016 - Česká televize
Pracovní příležitosti pro neslyšící
05/11/2016 - Česká televize
Profesorka Alena Macurová
02/11/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Neslyšící a právo na vlastní jazyk II.
Specifický znak a frazém
SignWriting (bakalářská práce)
Lidský mozek a znakový jazyk
Speciálně pedagogická terminologie ve znakovém jazyce
Nemanuálne prostriedky v slovenskom posunkovom jazyku, resp. českom posunkovom jazyku
Posunkový jazyk je sústava gest? Nie!
Posunkový jazyk v oblasti sexuality
Jak je Znakový jazyk zpracováván v mozku?
Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Prstová abeceda
Poznáváme český znakový jazyk I.
Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka
Poznáváme český znakový jazyk II.
Poznáváme český znakový jazyk V. - Specifické znaky
Znakový jazyk
Poznáváme český znakový jazyk VI. - Specifické znaky
Poznáváme český znakový jazyk III.
Morfologie sloves
Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 33
celkem: 33
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Kalendář Velikáni ticha představuje dvanáct n
Kašpárek v rohlíku - v Ostravě
Linka pro neslyšící bude vysílat koncert
Smyslů-plný koncert - Benefiční koncert tlumo
O nezbedných kůzlátkách /tlumočené představ
Narozeninový mejdan - Kašpárek v rohlíku
První tlumočení hackaton
Fotomaraton info pro všechny
Pátá dohoda /tlumočené představení/

RSS kanály 

[CNW:Counter]